Trevorův narozeninový den přišel mnohem dřív, než bych očekával. Dalo se to ale předpokládat, když jsme byli pomalu do dvou do rána vzhůru a líbali se jako diví. Nemohl ze mě spustit ruce, oči ani ústa. Stále na mě musel sahat, přesvědčovat se, jestli jsem v pořádku, když mi rukou zajel pod tričko. Odůvodnil to tím, že mě potřebuje cítit. A já se nijak nebránil, protože jeho dotek pro mě znamenal neskutečně mnoho. Cítit hebký dotek jeho nádherných rukou na mých holých bocích či břiše. Úplně ze mě opadl ten prvotní stres. Stále mi ale v hlavě, někde v pozadí, šrotovala myšlenka, že až se ráno vzbudím, bude oheň na střeše. Proto, když jsme šli spát, jsem mu nakázal, aby to prostě přešel a nezabýval se tím. Že si to s nimi bude moci vyřídit někde jinde, hlavně ne tady.

Slíbil mi, že to neudělá i přes veškerou nelibost, kterou v sobě choval. Nakonec jsme usnuli hodně rychle. Tedy alespoň já usnul hodně rychle s chutí jablek na mých vlastních rtech. Zdály se mi sny. Bylo jich víc, ale pamatuju si jen dva.

V jednom jsme s Trevorem trávili noc u jezera tím, že jsme se na sebe dívali a jen si povídali o všech možných hovadinách, které nás za tak krátký život potkaly. Byl to příjemný sen, který však vystřídal jiný.

Nacházel jsem se na klučičích záchodech ve škole. Stál jsem u dveří a jako osoba navíc jsem pozoroval Dannyho, Garretta a Petera, jak do někoho kopou. Neviděl jsem dotyčnému do tváře, ale bytostně jsem pociťoval jeho bolest, jako by to byla moje vlastní. Pokusil jsem se udělat několik kroků, abych lépe viděl, kdo to je a případně jim zabránil v jeho dalším bití. Ono bylo vlastně jedno koho tam uvidím, měl jsem v plánu zakročit tak jako tak, jenže pohled na moje svíjející se já v přívalů dalších a dalších kopanců mě zkrátka ohromil. Pozoroval jsem to jako divák, ale přitom jsem ležel pod jejich nohama, tiše skučel a snažil se umřít.

Možná to byla předzvěst toho, co mě očekává, když se do toho Trevor vloží. Možná to byl jen pouhý sen neznázorňující nic. A možná to byla ukázka toho, jak by to mohlo dopadnout, když se za sebe brzy nepostavím. Je to však samé možná. Vím však určitě, že to byla poslední kapka na můj spánek a já se s hlasitým dýcháním probudil do časného rána, kdy venku teprve vycházelo slunce a na čerstvý zelený trávník dopadaly kapičky rosy. Lehl jsem si zpět do postele, ale bylo mi jasné, že neusnu. Když jsem se otočil k Trevorově posteli, jestli jsem ho nevzbudil, překvapení bylo, že jeho postel byla ustlaná a on nikde.

Asi hodinu jsem takhle ležel a přemýšlel o tom, co ten sen znamenal. Jediný výsledek byla moje frustrace, která se odvíjela na mém omytí. Přistihl jsem se, jak si naschvál třu silně dlaně o obličej, aby mě to bolelo. Míval jsem takové stavy, kdy jsem něco dělal mnohem silněji jen proto, aby mě to bolelo. Protože fyzická bolest částečně mírnila moje nitro před tím, aby mě nepožralo celého zaživa. Nikdy jsem tomu nepřikládal moc velkou váhu. Zkrátka občas potřebuju upustit páru, a tak si píchnu naschvál jehlu do prstu nebo prostě jen tak kopnu do něčeho tvrdého. Důvodem je také, že se můžu chvíli soustředit na svou fyzickou stránku bytí. Nejen na tu psychickou.

Trevor k mému překvapení seděl u snídaně, úplně znavený, ve společnosti své přítelkyně, která vypadala jako královna krásy. Oči ji zkrášlovala jen řasenka, obličej měla svěží bez jediné chybičky, vlasy krásně načesané do vysokého culíku a tělo ji zahalovalo bílé tílko a mini šortky. Trevor vedle ní vypadal jako oživlá mrtvola, co se do sebe snaží nacpat croissant.

Nebyli ale sami. Společnost jim dělal tichý Richard, který měl v hrnku nalitou černou kávu, ujídal z misky skořicové lupínky a pozornost věnoval knize. Když mě viděl, jen kývl na pozdrav a pak se honem rychle vrátil ke čtení. Já si ze stolu vzal obyčejnou housku, kterou jsem si namazal máslem, trochu ho posolil a k němu si nalil ze skleněného džbánu krásně vyhlížející čaj. Moje mamka byla zvyklá vstávat brzy, takže už ani nebylo překvapení, že je to tu všechno tak krásně nachystané.

Po nějaké chvíli do kuchyně vtrhla i Livie, celá ospalá, rozcuchaná a pomačkaná a jako každé ráno si ze skříně nad kuchyňským pultem vytáhla své cereálie, které zalila mlékem a nepříliš vábně usedla vedle mě. Já zaujímal místo naproti Trevorovi, jako obvykle, vedle Richarda. Ten si neodpustil jízlivou poznámku na její vzhled a ona ho počastovala ne příliš vábní nadávkou, což mě rozesmálo. Tyhle jejich ranní hantýrky mě opravdu bavily. Každopádně mi neušlo, že Livie naprosto očividně zabíjí pohledem miss dokonalost.

Chvíli po Livii dorazil i Garry a v jeho patách i moje mamka s tím, že se jí konečně povedlo zprovoznit pračku ve sklepě, takže když budeme potřebovat, máme si dát vyprat špinavé oblečení. Vzhledem k tomu, že už jsme tu byli skoro třetí týden, se moje cestovní taška pěkně plnila a přiznávám, že nevoněla zrovna po fialkách, takže jsem vyběhl ze svého místa společně s Livií a jako první jsme byli dole ve sklepení, kde už stála mamka u pračky a se smíchem si od nás brala celé tašky.

Snídani jsem měl za sebou a tak jsem se hodil do pucu. Stoupl jsem si před zrcadlo a prohlížel se. Zas a znovu jsem si opakoval, co ke mně Trevora přitahuje, co se mu na mě líbí. Z dolních pater se začal ozývat hlasitý smích, což mi jen potvrdilo, že to nebyl sen. Ti tři šikanátoři byli ve stejné budově, jako já. Modlil jsem se, aby Trevor nevybuchl a nakonec svůj slib neporušil. Zdálo se však, že se zatím drží. Stejně jako já, stojící před zrcadlem s myšlenkou na to to skleněné monstrum rozmlátit.

Místo toho jsem však udělal něco, co jsem nikdy před tím neudělal. Vzhled pro mě zkrátka nikdy nebyl důležitý a vím, že ani nikdy nebude. Ale chtěl jsem vypadat dobře, abych se ve své kůži cítil alespoň přijatelně, takže jsem uchopil hřeben, půjčil si od Trevora lak na vlasy a začal se upravovat. Nepoužil jsem ho moc, jen tak, aby se neřeklo – nelíbilo se mi, jak po tom vlasy tvrdnou – ale s konečným výsledkem jsem byl docela spokojený. Vlasy držely, nebyly ani moc tvrdé a řekl bych, že mi docela vynikly i lícní kosti díky tomu.

Když jsem se chystal z koupelny, přepadl mě Trevor, který za sebou zavřel dveře a zamkl. Sdělil mi, že mě pozoroval dobrých deset minut a neustále se usmíval jako sluníčko na hnoji. Pak mě umlčel jedním polibkem, druhým, třetím, až jsme se do sebe zaklínili a bůh ví, jak dlouho tam strávili líbáním se. Nakonec, když jsem odcházel, mi do ucha pošeptal, že jsem krásný. A moje srdce plesalo. Opravdu plesalo.

S časem jsem nakonec naložil tak, jak jsem uměl nejlépe. Zašít se do knihovny, kde k mému překvapení byli i Garry s Livií a o něčem se zapáleně bavili. Posléze jsem zjistil, že se dohadovali na tom, co podnikneme. Když mě spatřili, Livie se usmála takovým potutelným úsměvem a Garry s Richardem vypískli a následně se ptali, kam dneska jdeme, že jsem shodil rozcuchaný háro a vyměnil ho za tuhle paruku – myšleno v dobrém slova smyslu. Nakonec jsme se dohodli, že bychom mohli jít k jezeru, jenže naše plány roztavilo svolání všech do kuchyně. Zřejmě začínala Trevorova oslava takhle ráno. Nikdo jsme nebyl nadšený.

Tedy, já byl nadšený za Trevora, ale nechtěl jsem být v přítomnosti všech. Hlavně ne v té jejich. Dannyho, Garretta a Petera. Proudila kolem nich aura nadřazenosti, pokaždé si vedle nich člověk připadal jako malý. Nic se ale nedalo dělat, a tak tu teď stojím, stejně jako všichni ostatní, a čekáme, co se bude dít dál. Trevorův otec má na tváři nadšený výraz. Stejně tak jeho matka. Jen můj otec se tváří, jako by mu to bylo proti srsti. Poprvé jsem napojen na stejnou vlnu jako on. Akorát z jiných důvodů.

„Jen jsem vám všem chtěl popřát krásné dobré ráno," snažím se mít zrak přišpendlený na něm. Vedle mě z jedné strany stojí Richard, z druhé Livie, jako nějaká moje ochranka. Zapomněl jsem říct, že se mě Liv během cesty sem rychle ptala, zda jsem v pořádku. Moje odpověď byla ano. Byl jsem v pořádku, jsem v pořádku. Zatím. „Co se dneska bude dít? Za chvíli vyrážíme s Johnem pro dort, mamky pak budou připravovat obývací pokoj pro dnešní oslavu, takže vás poprosím, abyste tam nelezli. Až budete moct, řekneme vám. Doufám, že si to dneska všichni užijete, protože plánujeme pařbu a po domluvě jsme se nakonec i dohodli, že vás necháme oslavit si to po svém. Pokud si rozumíme, je povolený alkohol v jisté míře."

Co se týče alkoholu, ten jde mimo mě. Nikdy jsem se neopil a zatím to nemám ani v plánu. Samo sebou přípitky na nový rok nebo na nějaké důležité události, to ano, ale jinak ne. Nikdy jsem neměl na alkohol chuť a vlastně  jsem necítil potřebu se cítit opile. Věděl jsem, že to uvolňuje část myšlení a že se člověk cítí odlehčeně, ale přesto mě to nějak nelákalo. Ani dnes mě to nijak neláká. Jak však pozoruju, jsem asi jediný, protože dokonce i Richard se uznale usmívá.

„Taky vás nebudeme hlídat, v kolik půjdete spát, je to čistě jen na vás," pokračuje Kevin. „Máme ale jedno pravidlo."

„Jaký?" vypískne Danny a já mám zase pocit, jako bych se měl propadnout o patro níž. Možná by to nebyl špatný nápad. Strávit celý den ve sklepě a dělat společnost zprovozněné pračce. Možná bych mohl pomoct mamce s domácími pracemi. Něčemu jsem se přiučil.

„Nesmíte po deváté hodině vycházet z domu," sdělí nám své pravidlo. „Dohodli jsme se, že prostě po setmění budete muset bejt jen tady. Když budete chtít na vzduch, jedině na verandu, nikam dál. Rozuměli jsme si?"

Ostatní sborově odpoví, já jen přikývnu. Tohle odpoledne nebude nic pro mě. Když však vidím, jak se Trevor otáčí na mě a věnuje mi letmý úsměv, musím se pokusit to nějak užít. Aspoň kvůli němu a kvůli tomu jeho úsměvu. Je to přeci jen jeho den. A řekl, že ho svým způsobem chce strávit se mnou. Tak proč ne.

***

Kupodivu ten celý volný čas před tím, než propukne pohroma, utekl neskutečně rychle. Zašil jsem se zpět do knihovny a procházel mezi regály s jednotlivými knihami. Některé z nich jsem si i prohlédl a přečetl si jejich anotaci, ovšem myšlenkami jsem byl pořád u jeho pohledu. Na jednu stranu to totiž vypadalo jen jako povzbuzující pohled, když jsem o tom ale přemýšlel dál, vypadalo to, jako by mě žádal o vysvobození.

Vyprávěl mi, že jeho táta dělá od té doby, co je s Rachel, každý rok vehementně drahé oslavy přecpané lidmi, které ani nezná. Samozřejmě tam má i skupinku svých přátel, jak ze školy, tak i z fotbalového týmu – samozřejmě i s těmi třemi kretény – ale nezdálo se, že by oplýval nadšením. Vlastně mi pokaždé přišlo, jako by se o tom nerad bavil, protože to zjevně není příjemné téma. Také by mi nebylo zrovna dvakrát po chuti, kdyby můj otec oslavy narozenin dělal tím stylem, jako by se před sedmnácti lety narodila nějaká legenda.

Tím samozřejmě neupírám Trevorovi jeho den. Zaslouží si to za to, jak čistý je jak na povrchu, tak uvnitř. Za to, že je skvělým člověkem. Ale myslím si, že by mnohem raději uvítal, kdyby ho Kevin nechal zorganizovat si svůj den po svém. Tuším, že by to vypadalo jinak. Vlastně to i říkal, že by ten den strávil se mnou v pokoji. Jen by se na mě díval. Což není zrovna produktivní činnost, ale i já bych to bral všema deseti, než být v obýváků s některými jedinci, kteří si nezaslouží žádnou pozornost.

Jak jsem předpokládal, mamka s ničím pomoct nechtěla. Ani s prádlem, ani s přípravou jídla, prostě s ničím. Neměla ráda, když jí do její práce někdo mluvil nebo se jí pletl pod nohama. Raději si vždy všechno udělala sama. Nepochopila však zas moje volání o pomoc. Potřeboval jsem něco dělat, jinak by mě moje myšlenky zkonzumovaly. Doslova. Proto jsem se provrtával regály a nejen, že jsem si vybíral svou příští kořist, kterou přečtu během dvou dnů, ale také jsem některé knihy oprašoval, i když jsem silný alergik. Nevnímal jsem, co dělám. Myšlenky mě stejně pohlcovaly, ať jsem chtěl nebo ne.

Zajímalo by mě, jak by vypadal obraz mé hlavy uvnitř. Kdyby člověk měl možnost nahlédnout do své hlavy tak, aby všechno, co se tam honí, mohl přenést na plátno nebo jen prostě jedním cvaknutím vyfotit. Myslím si, že by se jednalo o změť všehochuti. Zmatený obrazec, který by lidem nedával absolutní smysl. Což je vtipné, když v hlavě mám takový nepořádek, ale přitom si potrpím na perfektní plánování a organizování. Na povrchu je vše připravené a krásně uhlazené, pod tím je ale změť klikyháků, kterým nerozumí nikdo. Ani já sám občas ne.

Každopádně se vrátili táta i s Kevinem, zalezli za ostatními rodiči do obývacího pokoje a když nás volali, každý vyfasoval klobouček ve tvaru kuželu na hlavu. Jako idiot jsem si ho zavěsil a zničil tím tak svůj účes. A právě teď všichni stojíme kolem stolu z kuchyně, který sem přenesli, na němž se vyjímá velký dort s číslicí sedmnáct, která hoří. Trevor stojí nejblíže stolu, usmívá se a mně ke štěstí momentálně nic nechybí. Na chvíli je hlasitost mých myšlenek na minimum. Kochám se tím jeho překrásným vyběleným úsměvem, těmi jiskřícími očky v nichž se odráží světlo svíček.

Všichni ostatní mu zpívají, já jen otevírám pusu, ale nevyluzuju žádné zvuky. Všichni by utekli, kdyby tomu tak bylo. Richard vedle mě používá hlas, jako kdyby mutoval a je docela těžké udržet smích na uzdě. Každopádně nepopírám, že Trevorův úsměv mi to zlehčuje. Rachel je mu zavěšená na rámi a něco mu šeptá do ucha, on však svůj výraz nemění. Ignoruju pohledy těch tří, kteří se mohli smíchy potrhat, když jsem si na hlavu připevnil ten klobouček.

„Všechno nejlepší," vykřiknou všichni, nejvíc je ale přeřve Richard se svým vtipným hlasem a ostatní vyprsknou smíchy. Dokonce i já. Trevor zvedá oči ke mně a jeho úsměv se ještě rozšíří. Pohledy nemáme nijak dlouho semknuté v sobě, ale i to málo stačí, aby mi srdce bilo na poplach. Jeho otec vykřikne, ať si něco přeje a o pár chvil všichni tleskáme, když je oheň fuč a číslice nesvítí.

Ostatní rodiče pokoj vyzdobili opravdu hezky. Všude jsou konfety. Nechybí ani talířky na dort. Pak tu jsou jednohubky, pečená slanina, slané i sladké pečivo, různé pomazánky, dokonce i zmrzlinové poháry, které mírně začínají roztékat. K pití je pomerančový džus a dětské šampaňské. Rodiče se rozhodli nám alkohol dát až k večeru, což jsem uvítal, protože tou dobou už budu nahoře a nejspíš asi koukat na další díl rozkoukaného seriálu.

Ztrácím se ve změti hodně hlasů, když si stoupáme do fronty, abychom Trevorovi popřáli. Původně jsem mu chtěl popřát až zítra na pouti, kde mu dám dárek, o němž jsem neměl valnou představu, ale bylo by trapné si stoupnout o kus dál, když začali tvořit frontu. Co už se dá dělat, musím to nějak přežít.

„Víš proč koupili pastelový barvy?" zeptá se někdo za mnou přímo mě. Je to Danny. Naskočí mu husí kůže a polije mě ledový pot. Veškerá radost se vytrácí z mého oběhového systému. „Protože ti ladí ke ksichtu. Měl bys ten klobouček nosit častěji, dal by se pak krásně sejmout z tvojí hlavy."

„Myslíš si, že jsi vtipnej?" objeví se vedle mě Livie, která akorát opouštěla frontu, protože už Trevorovi popřála. Její docela hlasitá poznámka mě překvapí a já se mírně pootočím. Livie na nic nečeká a hrábne Dannymu přímo mezi nohy, kde začne mačkat. Danny potichu vypískne. „Tohle by se dalo taky krásně sejmout. Škoda jen, že bych si na to musela vzít lupu, abych vůbec viděla, kde to je."

Její výpad přitahuje pozornost skoro všech. Otáčím se na svého tátu na druhou stranu, který to pozoruje s vykulenýma očima. Vlastně všichni rodiče tak nějak mrznou ve svém postoji. Dokonce i její rodiče, kteří mi přijdou nejklidnější ze všech tady.

„Ještě jednou uslyším, jak si z něj utahuješ," namáčkne se Livie na něj, nepouštíc svou pevnou ruku z jeho rozkroku, „a nebudu líná tu lupu najít a osobně tě v noci vykastrovat. Rozumíš?"

Poprvé za celou dobu pohlédnu Dannymu do tváře. Jeho oči zahalují slzy bolesti – což mě přivádí, že s Livií si to nesmím rozházet, má nejspíš opravdu pevný stisk. Ve tváři má výraz čirého utrpení, což se mojí zvrácené části líbí. Co to kecám, užívám si to celou svou bytostí. Mírně pokýve hlavou na znamení souhlasu.

Livie trhne rukou, obdaruje ho přísným pohledem. Pak se otáčí na mě a sladce se usměje. A já se neudržím a usměju se taky. Myslela to vážně. Že jsme kamarádi, a že je nenechá, aby mi ubližovali. Připadá mi, jako bych měl dneska narozeniny já a ne Trevor, když Danny jako namrdaný kačer vychází z fronty a u toho skučí.

Dříve, než ten okamžik stačím vstřebat, vychází řada na mě. Předstoupím před Trevora a ztrácím se v modři jeho nádherných očí – vím, že se pořád opakuju, ale jsou vážně překrásné. Celé jiskří radostí o to víc, že to jsem já, koho před sebou najednou vidí. Zřejmě nepostřehl, co za vyrvál Livie se svým výstupem provedla. Myslím, že se pak bude popadat za břicho.

„Ahoj," pozdraví mě s vřelým a hřejivým úsměvem, který znovu rozpálí krev v mých žilách. I s tou přitroublou čepičkou vypadá neskutečně krásně.

„Ahoj," pozdravím zpět a natáhnu před něj ruku. On ji uchopí, aniž by ze mě spustil oči. Ani já je z něj nespouštím. „Dárek ti dám až zítra na pouti, protože se přiznám, že nevím, co ti koupit. Ale přeju ti všechno nejkrásnější k tvým sedmnáctým narozeninám. Hodně štěstí a zdraví a lásky."

Překvapí mě, když mě přitáhne za ruku a s poplácáním na zádech mě začne objímat. Po trapné chvilce otupělosti, ho i já obejmu a vstřebávám teplo jeho napjatého těla. Ostatní na to nereagují. Ani nás vlastně neposlouchají, protože za mnou ve frontě stáli už jen ti tři, kteří někam odešli. Zřejmě Dannymu ošetřit koule. Ta představa mě rozesměje.

„Nebudu kecat, že žádnej dárek nechci," šeptá mi, zatímco mě pořád plácá přes záda. „Jenže takovej, kterej chci mi za peníze pořídit nemůžeš. Protože chci tebe. Miluju tě."

Nakonec se od sebe odpojíme a já se usmívám jako štěstíčko na hnoji. Rodiče už rozdávají dorty. Jediný, kdo nás pozoruje, je Rachel, která se však také přívětivě usmívá. Což mě mate. Nijak to ale neřeším a mírně se k němu nakloním, vlastně ani nevím proč.

„Ani nevíš, jak já tebe," vypadne ze mě, aniž bych měl nad tím kontrolu a rozpochoduju se od něj pryč. On se za mnou jen otáčí, ale dělám, jako by se nic nestalo. Jako bych mu neřekl, že ho miluju. Je to totiž poprvé, co jsem to řekl takhle na rovinu. A je to skvělý pocit. Opravdu.