Konverzování s Livií a Richardem mi pomohlo zklidnit se úplně a dostat se do takové nálady, jakou jsem měl před tím nepříjemným překvapením. Šlo hlavně o to, že Richard s Livií se neustále pošťuchovali a nadávali a mně nezbývalo nic jiného, než se jim hlasitě smát. Jsou to opravdu vtipní jedinci. Livie se tak ukázala v dalším světle. Upozornil jsem ji, že ani o tomhle nesmí nikomu říct a i když protestovala, že bych o té šikaně měl někomu povědět, nakonec souhlasila, že to bude naše další malé tajemství.

Dolů do chaty jsme se vydali krátce po deváté hodině večer, což mě přimělo vykulit oči. Strávil jsem nahoře bez mála tři hodiny, aniž by mi to tak vůbec připadalo. Bylo zvláštní, jak čas kolem nás proplouval tak, aniž bychom si ho všimli. Jak rychle běžel a protékal mezi prsty a my nad tím neměli žádnou moc. Čas je totiž jeden z mála elementů, nad nimiž lidi zkrátka nikdy nevyzrají ať jsou sebevíc schopnější. Boj s časem představuje předem prohranou bitvu. To už jsem zjistil dávno.

Livie mi po cestě dolů vyprávěla, že nikdo z rodičů z přítomnosti těch čtyř nebyl nadšený. Zejména pak můj otec, který celou večeři vraždil Trevorova otce pohledem a nakonec vzteky ani nedojedl jídlo a odebral se od stolu. Takový už můj táta byl. Hodně lpí na pravidlech, takže není žádným překvapením, že vlastně takhle zareagoval. Hlavně uměl být vytočený opravdu dlouho. Byl horká hlava, která se svého mindráku jen tak nezbavuje. Myslím, že to jsem zčásti zdědil po něm.

Podle všeho uspořádání pokojů mělo zůstat při starém. Trošku se mi ulevilo, že Trevor zůstává v mém pokoji, ale nikterak to nepřilepšovalo naší situaci. Pokud tu Rachel zůstane, pak u nás v pokoji bude nasáčkovaná pořád a já budu muset chtě nechtě pozorovat, jak si s Trevorem vyměňují sliny. Jak dívka okusuje jeho jablečné rty a já s tím nebudu moct nic moc dělat. Leda se tak sebrat a jít hodně daleko.

Danny, Garrett a Peter měli spát v obývacím pokoji, což zase neuvítal Garry. Livie mi vyprávěla, že když se o tom Kevin, Trevorův otec, zmínil, nebyl nijak nadšený. Obývací pokoj byl jeho nejoblíbenější místností, kam se na celý den zašít. Moc Garryho neznám, takže nedokážu posoudit, zda si Liv nevymýšlela s tím, když říkala, že hned po mém otci od večeře vstal i on a šel se zašít do pokoje. Když jsem však zbystřil Richarda, kterak kýve hlavou na znamení souhlasu, usoudil jsem, že je to pravda.

Štěstí ovšem bylo, že pokud byla nějaká schovka dobrá, pak to byla právě knihovna. Ani jeden z těch tří kreténů totiž nečte a knihy je zajímají asi tak stejně, jako včerejší den. Tudíž vůbec. S Richardem jsme za to byli opravdu rádi, když Livie zmínila, že u večeře reagovali na zmínění knihovny docela odpudivě. Moje radost z toho ale opadla, když i Trevor pronesl nějakou jízlivou poznámku vůči knihám. Snažil jsem si to ale moc nepřipouštět.

Když jsme dorazili do chaty, byl všude klid, jen z obýváku se ozývaly zvuky smíchu a hlasitá konverzace. Předpokládal jsem tedy, že vetřelci už jsou na svých stanovištích – Rachel měla na spaní pokoj sama pro sebe, po Johnovi – ale místo do svého pokoje jsem se ještě zašil v kuchyni, abych si udělal něco na zub. Měl jsem už vážně ukrutný hlad nehledě na to, kdo tu je či není.

Livie se s omluvou, že se konečně musí osprchovat, vydala k sobě do pokoje a Richard mě doprovázel až do země zaslíbené. Překvapením pro nás oba bylo, když u jídelního stolu seděl Garry s houskou v ruce a naštvaně ji ohlodával. Richard si šel přisednout k němu, zatímco já se vydal pro pečivo. Rozhodl jsem se břicho nasytit před spaním jen lehčím jídlem, aby mi pak nebylo špatně. Kopíroval jsem vlastně Garryho večeři.

Poslouchal jsem, jak kluci rozpravují o tom, že tohle jim tu ještě chybělo a já se musel usmát, protože bylo skvělé vnímat, že nejsem sám. Že s tím nesouhlasí víc lidí, že tu máme vetřelce. Richard pak dodal, že podle slov Kevina pochopil, že ti tři kreténi tu budou jen zítra a další den na pouti už se od nás odpojí. Jen nad Rachel zůstával otazník. Do kdy tu ta dívka bude? Nemám proti ní nic, ale i ona je narušitel z vnějšího světa. Přináší sem zkázu.

Vím, že umím být hodně dramatický, ale tohle byla situace, která si žádala drama. Byla dramatická už jen sama o sobě nehledě na to, jak se budu chovat. Každopádně jsem byl rád, že Danny a spol nás na pouti opustí. Byla to jakási úleva pro veškeré mé končetiny.

Po půl hodině rozjímání a probírání nervových stavů našich rodičů jsme se každý vydali do svého pokoje s tím, že se pokusíme přežít zítřejší den. Trevor měl pravdu o tom, že Garry je hodně ukecaný článek. Kdyby ho Richard nezastavil, byl by schopný celou noc prosedět u toho jídelního stolu a hudrovat, aniž by se vůbec potřeboval nadechnout. Na jednu stranu mě z toho bolela hlava, protože na můj vkus mluvil vážně hodně a vážně rychle, ale bylo to i na druhou stranu vtipné. Pozorovat u toho Richarda, kterak se snaží vnímat každé slovo a vůbec udržet pozornost, aby Garryho neignoroval.

V našem pokoji samozřejmě nikdo nebyl. Povzdechl jsem si a rozhodl se jít Liviným příkladem a osprchovat se. Vytáhl jsem ze šuplíku potřebné věci a než by kdokoliv stačil říct švec, už jsem stál pod tekoucí vodou a nechával ji působit na mé ztuhlé končetiny. Přemýšlel jsem nad tím, co říkala Livie i nad tím, jak s ní Richard souhlasil a pořád jsem nemohl uvěřit, že mám vlastně kamarády, kteří se se mnou chtějí setkávat i doma, v Greyshieldu.

To hraní na kytaru u táboráku mi tady získalo popularitu. Nebo alespoň mě lidi, včetně mých rodičů, začali vnímat jinak. Nevěděl jsem, jak se s tím popasovat, ale vyvolávalo to ve mně nesmírnou radost. Po sedmi dlouhých letech mám znovu někoho, na koho se mohu obrátit. Nejde o to, že stejně nebudu moc výřečný, co se mých pocitů týče, ale i tak...jen ten pocit, že tu je opravdu někdo pro mě, mi vháněl do žil novou sílu bojovat. Nevzdávat se jen tak.

Sprcha se protáhla skoro až do půl jedenácté. V pokoji ale i přesto pořád nikdo nebyl, takže bylo jasné, že dnes Trevor nestráví noc v mé společnosti. A dávalo to smysl. Jeho kamarádům a přítelkyni by bylo podezřelé, kdyby se od nich odebral tak brzy. Přesto jsem uvnitř cítil zklamání. Velké zklamání.

Zalezl jsem do postele a snažil se usnout. Hlava si ale řekla, že mi mozek přehltí myšlenkami, a tak místo vytouženého spánku přišlo převalování se ze strany na stranu a především ztráta druhého tepla, které si mě každý večer tisklo k sobě. Člověku nedojde, co má, dokud to neztratí. Já si sice uvědomoval, co jsem získal, ale neuvědomoval jsem si to dostatečně. A teď bylo pozdě bycha honit. Nemělo cenu nad tím přemýšlet. Budu si muset zvyknout na to, že zase ležím sám. Za měsíc a půl už toto bude na denním pořádku doma v posteli. Nechtěl jsem si ani představovat, jak se budu cítit tam.

Právě teď ležím otočený ke zdi, aby mě to nelákalo dívat se na jeho prázdnou postel. Prstem mírně přejíždím po rýze v bíle natřené stěně a snažím se u toho v duchu počítat číslice. Už jsem skoro o dvou tisíců, ale nepomáhá to. Pořád mám hlavu jako jeden velký balón, který není poháněný vzduchem, ale myšlenkami. Část toho břemena ze mě dnes sejmuli Richard s Livií, ale jedno ze mě nedokážou sejmout. To, jak mi v tento moment zatraceně chybí. Jak postrádám jeho paži okolo mého pasu. Chybí mi jeho dech i jeho slova. A to není nijak daleko.

Však vědomost, že na něj nebudu moci nijak sáhnout, mě co každou chvíli připravuje o dech. Takhle tedy vypadá ztráta. Zažil jsem ji už několikrát, ale byl jsem menší. Věci jsem si tolik k srdci nebral. Obzvlášť ne tak bytelně, jako jsem si k srdci připustil Trevora a teď si připouštím i jeho absenci. Sakra, sakra, sakra!

Z chodby se začnou ozývat tiché kroky, které se s každou sekundou přibližují. Jsou překrývané a nepravidelné, tudíž usuzuju, že to jsou Trevor s Rachel. Někdo otevírá se zavrzáním dveře a hned je zase zavírá. Když vrzání schodů ustává, kroky jsou tišší, ale dupání prozrazují, že už jsou v patře. Ozve se mírné vysmáté pššt.

„Moc ráda bych byla s tebou na pokoji," zašeptá dívka a já si úplně přesně dokážu přestavit, jak je zavěšená o lem trika a hladově se na něj dívá. „A zneužila tě."

„Já taky," odpovídá ji po mlaskavém zvuku Trevor a na mém srdci se objevuje nová prasklina. Snažím se zahnat tu hořkou porážku, jež se mi opět dere z útrob do úst i očí. „Ale víš, že to nejde. Moji rodiče by nás zabili. A kluci by si nás pak dobírali."

„Ser na kluky i na rodiče," oponuje mu stále šeptem dívka. Musí být hodně nadržená. Fuj. „Mám pokoj sama pro sebe. Nechci tam spát sama."

„Nejde to, Rachel, fakt ne," odmítá ji na to kývnout, což mě blaží. Tak nějak se domnívám, že zrovna jeho rodičům by nevadilo, kdyby spal s ní v pokoji, něco mi ale dodává naději, že raději bude v mé přítomnosti, než v té její. Možná se ale jen mýlím a myslí to vážně. Třeba by nakonec jeho rodiče byli pohoršeni, kdyby souložili jen patro nad nimi. Který rodič by vlastně nebyl pohoršený?

„Fajn," šepot protkaný úsměvem. Úplně tu její  podobiznu mám před očima. „Ale až budeme doma, všechno mi to vynahradíš."

Trevor říkal, že spolu skoro vůbec nespí, a že jí to ani nevadí. Lhal mi o tom? Proč by ale o něčem takovém lhal? Z této konverzace soudím, že Rachel na sexu záleží a to dost. A že není zrovna nadšená z jeho odmítnutí. Sice v té poslední poznámce byl cítit úsměv, ale rozhodně to bylo hlasitější, než poznámky před tím.

„Slibuju," odpovídá jí. „I s úroky."

„Že byste se šli ocucávat někam jinam!" vloží se do konverzace třetí, mnohem pisklavější hlas neberouc si servítky. „Chci spát a to nemůžu, když se mi neustále zvedá žaludek z toho, co za píčoviny tu plodíte."

Kousnu se do zatnuté ruky, abych se nezačal smát nahlas. Na někoho, kdo vyleze z pokoje a začne na ně něco podobného křičet, jsem tipoval spíš Richarda než Livii, ale budiž. Stačil jsem zpozorovat, že ti dva nechodí daleko pro sprostá slova. A navíc si neberou ani servítky, když jsou opravdu vytočení. A jak tak vnímám tu podrážděnost v jejím hlase, myslím, že došla do stupně, kdy už zkrátka musela nějak zareagovat.

„Jo," odpovídá ji Trevor překvapeně. „Už jdeme. Tak dobrou."

Popřání šeptl jistě k Rachel, neboť dívka mu ho rychle opětovala a pak se začaly ozývat zvuky rychlých kroků v momentě, kdy se naše dveře začaly pomalu otevírat. Vyndávám pěst z ruky, zavírám oči a předstírám jakože spím. Ani nevím proč. Nechci, aby věděl, že jsem celou tu konverzaci slyšel na vlastní uši. Nechci, aby věděl, že jsem vzhůru. A vlastně ani nechci, aby ke mně mluvil.

Stále ta moje rozdvojená část, která si něco přeje a zároveň si to nepřeje. Hodnou dobu jsem si myslel, že trpím syndromem rozdvojené osobnosti. Když jsem pak četl na netu, jaké příznaky to má, usoudil jsem, že tak špatně na tom zase nejsem. Ve všech směrech mám jen jedno jméno, jednu povahu a jeden vzhled. Není to tak, jakože přes den jsem Chris, uťápnutý magor a v noci zvíře jménem Liam – narážka na bratry Hemsworthovi – který vymetá jeden klub za druhým. Myslím, že bych si to pamatoval.

Vtipné na tom však je, že nejsem znamením ani váha, abych byl pořád rozdělený na dvě části. Jsem ukázka toho, jak to zkrátka vypadat nemá.

Dveře od pokoje se potichu zavřou a já slyším, jak se jeho mlaskavé kroky opírají do podlahy. Následně zavrže jeho postel, což mi prozrazuje, že leze nahoru tak potichu, jak jen může. Nervózně pohnu nohama, což se setká s absolutním tichem, které nepřerušuje vůbec nic. Nehýbe se, to je nadmíru jasné.

„Spíš?" zeptá se úctyhodně potichu. Co mám dělat? Mám mu prozradit, že jsem vzhůru nebo mám dál předstírat svůj neexistující spánek. Druhá možnost bude asi lepší, protože nemám ponětí, co bychom si mohli povědět. Čím by mohl zmírnit fakt, že teď patřím na druhou kolej jeho zájmů.

Abychom si rozuměli, chápu to. Chápu, že když ho jeho otec takhle překvapil a vidí svoje kamarády a přítelkyni, někdo musí přijít na druhou kolej. A chápu, že oni to být nemůžou, když přijeli jenom za ním. Nechci se cítit ublíženě, protože vím, že on mi nic neprovedl. Ale moje nitro je zkrátka tvrdohlavé a ublížené. Umíněné, pokud se mu něco takového, jako dneska, přihodí. A vážně nemám ponětí, za jaký konec to vzít, abych si to všechno urovnal. Stále je to pro mě nové.

Postel následně několikrát zavrže a já uslyším úlevné vydechnutí. Nad čím se s nimi asi bavil? Co probírali? Byl jsem předmětem jejich konverzace já nebo kdokoliv jiný z chaty? Vím, že ti tři rádi pomlouvají a roznáší klepy. To, co předvedli ani ne pět minut po svém uvedení, jen prozrazuje, jak strašně vyžadují pozornost. To jejich pozdravení však neupoutalo jen pozornost, ale vyznělo jako výhrůžka. Že ty necelé další dva dny budu jejich předmětem zájmu já.

„Vím, že nespíš, Chrisi," ozve se po hodné chvíli, kdy se ozývá jen dýchání. „Nikdy nespíš takhle křečovitě s nohama u břicha a rukama pod hlavou. Takhle usínáš, ale nikdy tak nespíš."

V břiše se mi opět rozletí hejno motýlů, polévá mě horko a jeho poznámku vnímám jako naprosto nehodící se. Kdy si vyvodil závěr, že takhle nikdy nespím? Vypadá to tak, že mě musel některou noc pozorovat. Možná těch nocí bylo i víc. Jsem si totiž vědom, že nikdy nespím v téhle poloze. Rád se ve spánku roztahuju. Namáčknutý jsem totiž přes den až dost. V noci si užívám klid.

„Podívej," pokračuje ve své konverzaci, když se ani nehýbu, „netušil jsem, co můj táta plánuje a kdybych to věděl, s radostí mu to vymluvím. Taky mi není zrovna po chuti, že tu je. Ale možná tě uklidním faktem, že tu Rachel nebude moc dlouho. Příští pondělí odjíždí i s rodičema na dovolenou, takže v neděli ráno si pro ni přijedou. A navíc jsou tady kluci, se kterýma se prej znáš ze školy a že spolu máte dobrý vztahy, takže by to nemusel bejt takovej vopruz."

„Co prosím?" neudržím se a s hlasitou otázkou se na něj otočím. Objímá mě velmi silná paže chladu, který potlačuje motýly i to teplo ve mně. Vtipné je, že mě ta poslední poznámka dopaluje mnohem víc, než cokoliv jiného, co řekl. „My, že máme dobrý vztahy?"

Trevor se podepře lokty a zmateně se na mě podívá. Vypadá tak nevinně a sladce, jenže to jde stranou. Ti tři kreténi, kteří jsou jeho nejlepšími přáteli, mu navykládají takové hovadiny a on jim věří? Vlastně nemá důvod jim nevěřit, ale mohl si aspoň odvodit, proč jsem u stolu na jejich otázku nijak nereagoval a proč jsem se vypařil jako pára nad hrncem. Stačilo by trochu zapojit mozkové závity.

„No," protáhne a poškrábe se na zátylku. Je zmatený. „Říkali, že jim pomáháš s úkolama a oni ti za to prej pomáhaj vylepšit reputaci nebo co."

Uchechtnu se ne příliš pobaveně. Vylepšit reputaci. VYLEPŠIT REPUTACI! Tak říkají tomu, co o mně po škole vykládají a jak se mnou už od začátku jednají. Že jim přej pomáhám s úkolama. Nepomáhal bych, kdyby mi za to nehrozila bitka. Učitelé stejně ví, že ty úkoly dělá někdo jinej, ale je jim to úplně u prdele. Mám takovej pocit, že se jich i oni bojí. Proto jim nikdo nic neřekne. Bože, mám takový vztek, že bych nejradši šel dolů a povraždil je jednoho po druhým.

„Pokud myslej vylepšení reputace to, jak se mi věčně posmívaj kvůli tomu, jak vypadám nebo kvůli tomu, že jsem nosil brejle, pak jim gratuluju," kývnu na něj. „Povedlo se jim vylepšit moji reputaci po škole tak, že se se mnou nikdo nechce zahazovat, protože vypadám jako zmutovaná žába z Černobylu. Díky Garrette za nádhernou přezdívku. S úkolama jim pomáhám jenom proto, že nechci skončit s hlavou v záchodový míse nebo s rozbitým břichem. Už ti řekli, jak mě dva týdny před koncem zmlátili tak, že jsem měl přes celý břicho modřinu, jak kráva? Už ti řekli, co provedli na prvním tělocviku nebo vůbec první den? Pochybuju."

Tenhle výbuch je něco, co si hned uvědomuju a zastavuju se přidržením ruky před ústy. Nechtěl jsem mu o tom říkat. Nechtěl jsem mu říkat, že to jeho kamarádi dělají z mého života takové peklo. A už vůbec jsem mu nechtěl vykládat nic o tom, že jsem ve škole občas i bitý. Ne, nic z toho neměl vědět. Jenže moje pusa zkrátka jela a jela a já to nemohl zastavit. Potřeboval jsme se poprvé v životě obhájit. Protože na Trevorovi mi záleží víc, než na sobě samém. A protože chci, aby věděl pravdu. Ničím nepřikrášlenou pravdu. Tu nedokonalou realitu, v níž žiju už po dva roky. Dva roky, které mě připravují o sílu a s každým dnem si připadám jako ztracená nicka. Neměl však nic z toho vědět. Jak jsem řekl, naše světy jsou odlišné. Teď mnohem víc, než kdykoliv před tím.

Mlčí. S otevřenou pusou se na mě dívá a mlčí. Já odvracím zrak a lehám si na záda s běsnícím srdcem, které se snaží vyskočit z mé hrudi a ukázat mu všechny šrámy. Můj hrudní koš je však silnější, než jeho bití. Jen tak se mu to nepovede.

„Proto jsi utekl od toho stolu," šeptne skrz zatnuté zuby. Vypadá to, že má vztek. Velký vztek. Atmosféra znovu houstne. Tentokrát víc, než jsem kdy zažil. „Proto ten vyděšenej pohled. A můj debilní táta je přivede sem. Jdu je vyhodit. Jdu je okamžitě vyhodit."

Jeho postel začne neuvěřitelně skřípat, když se nasupeně spouští ze žebříku. Jen tak tak se stačím vymotat z přikrývek a skočit dolů. V nohách mi něco odumírá, ale to je jedno, protože dřív, než udělá nějakou blbost, ho musím zastavit. Chytám ho za paži v momentě, kdy se sápe po klice od pokoje. Má zvířecí sílu, se kterou sotva pohnu. Nakonec se mi ale podaří ho odtáhnout od dveří tím, že mu podkopnu nohy.

Padám na záda a on hrudí na mě. Mám takový pocit, že mi právě vybil dech, protože mi chvíli trvá, než se můžu nadechnout. Když tak činím, začíná mi docházet, že na mě leží a jeho oči jsou protkané neuvěřitelnými blesky hněvu. Takovými, kterými by mě mohl roztrhat na kusy, kdyby chtěl.

„Nedělej nic, čeho bys mohl později litovat," zašeptám, protože na použití plného hlasu bych potřeboval mnohem silnější dech. Hlasivky by mi asi selhali, kdybych se pokusil promluvit nahlas. Hněv v jeho očích je však stále stejný. Nikterak neutichá.

„Lituju jenom toho, že jsem to nevěděl hned," odpovídá mi stále skrz zatnuté zuby. „Vymlátil bych z nich duši hned mezi dveřma."

„Jsou to tvoji kamarádi," oponuju mu. „Znáš je dýl, než mě."

„Nejde o to, koho znám dýl," nedá se odbýt. „Nenávidím šikanu. Vím, co to s lidma provádí. I já si tím na základce prošel. A nesnáším, když někdo ubližuje někomu, koho miluju. A tebe já kurva miluju víc, než si dokážeš představit. Nikdo si k tobě nebude dovolovat, rozumíš? Nenechám už nikoho, aby ti zkřivil vlásek na hlavě."

„To neovlivníš," odpovídám mu a snažím se nebrat v potaz ta nádherná slova, která vyšla z jeho úst. Říká to ve vzteku. Pod přívalem emocí. Každopádně se o něm dozvídám další fakt. Prošel si na základce šikanou. Proto ví, jak se k lidem chovat. Proto mi z části rozumí. „Tady jsme možná spolu, ale v Greyshieldu budeme každej sám za sebe."

„Copak jsi mě neposlouchal?" rozhořčeně div nezakřičí. „Nenechám tě ode mě pláchnout, rozumíš! Tímhle létem nic nekončí, ale naopak začíná! Já o tebe nechci přijít a vím, že ani ty o mě ne. A je jedno, kde budeme, jestli tady nebo v Greyshieldu. Já si k tobě cestu najdu a chci, aby tys věděl, že cestu ke mně máš otevřenou. Nenechám nikoho, aby ti ubližoval. Zlámu ruce každýmu, kdo se na tebe jen špatně podívá! A začnu těma zkurvysynama!"

Znovu chce vstát a mě nenapadne nic jiného, než ho obejmout celým tělem a než vůbec stačí zareagovat, přitisknout své rty na ty jeho. Je to to poslední gesto, které ho může zastavit. Není to však polibek, jako ty ostatní. Jeho rty jsou zahaleny jakýmsi kokosovým balzámem, takže mám na svých rtech prakticky chuť rtů jeho přítelkyně. A z toho se mi začne zvedat žaludek. Proto se od něj mírně odlepím. Svůj účel to ale splnilo. Blesky v očích se snížily na polovinu.

„Nezabráníš tomu," namítne mnohem tišeji, než před chvílí. „Stejně je zmlátím."

„Pak to nech na jindy," nenechám na sebe s odpovědí příliš čekat. „Je noc a akorát bys s tím všechny vzbudil. A myslím, že Livie už by jen nenadávala, ale rovnou konala."

Roztává nade mnou jako sníh na teplém slunci. Jeho ústa se prohnou v pobavený úsměv a ty moje taky. Nakonec jsem tedy pohromu zažehnal. Horší to bude zítra. Jak to tak vypadá, Trevor je horká hlava a svůj slib chce opravdu dodržet. Líbí se mi, co řekl. Že si ke mně najde cestu a já mám cestu k němu otevřenou. Opravdu to myslí vážně, i přes všechny překážky, které tam na nás čekají. A když on se nehodlá vzdát, nechci se vzdát ani já.

Přesto když se ke mně místo nějaké odpovědi naklání, přiložím mu ukazováček na rty a zakroutím nesouhlasně hlavou. Zmateně vykulí oči.

„Běž si smejt ten gel na rtech," vysvětlím mu. „Chci líbat tebe. Ne tvoji přítelkyni."

Rozpojím nohy i ruce, zatímco on rychle vstává a vbíhá do koupelny, kde o se o několik sekund později rozezní zvuk tekoucí vody. Otřu si rty do holé kůže na ruce a vydechnu. Alespoň pro teď je hrozba zažehnána. Bůh ví ale na jak dlouho. Začínám se bát zítřejšího dne. A když se něco stane, bude to jen moje vina. Měl jsem raději držet jazyk za zuby.