Upozornění: Kapitola okrajově popisuje šikanu jak psychickou, tak fyzickou.

***
„Kevine, můžeš prosím na slovíčko," ozývá se můj otec ze svého místa a společně s ostatními rodiči přechází do prostoru kuchyně, kde se zdržuje hlavně moje mamka, která vypadá krajně vykolejená z tohoto zvratu. Vlastně všechny autority vypadaly, jako kdyby jim Trevorův otec, Kevin, vzal vítr z plachet a nemile je překvapil. Periferním viděním vnímám Richarda, který pozoruje Trevorova otce, jak přechází k ostatním. Já spěšně sklopím pohled ke stolu a přeju si, abych zemřel. Doslova a do písmene.

Léto je jediný čas, kdy si od těchto idiotů můžu odpočinout. Kdy nemusím řešit stavy jako je úzkost a deprese z toho, že je ve škole znovu uvidím. Žádná škola totiž neexistuje. Během těch dvou letních měsíců to beru jako vysvobození od svého vlastního pochmurného života. To tihle tři kreténi mi totiž do hlavy vtloukají komplexy o mé méněcennosti ve všech ohledech. To kvůli nim si připadám jako zatracená nicka, která na tomhle světě nemá co pohledávat. A léto je jediný čas, kdy sbírám energii na to, abych mohl přijímat další a další rány během deseti měsíců školy. Nemám však v sobě tolik energie, abych jim mohl čelit i teď.

Bylo mi jasné, že to jsou Trevorovi kamarádi. Už když se zmínil o té mimoškolní aktivitě mi došlo, s kým se Trevor stýká. Ale bylo mi to jedno, sice ne úplně, ale měl jsem jakousi jistotu, že s Trevorem se v Greyshieldu zkrátka potkávat nebudu. Tudíž mu ani nebudu muset vysvětlovat fakt, že tyhle tři kretény znám a že to těmhle musí rozbít hubu, aby dostál svému slibu. Něco uvnitř mi však našeptává, že k tomuhle okamžiku to směřovalo celou dobu. A já padám a padám bez jakékoliv záchrany. Livie nebyla člověk, který ten mrak pode mnou zničí.

To oni jsou moje zkáza. Včetně faktu, že románek mezi námi končí. Důkazem je přítomnost jeho přítelkyně, která si ho bude nárokovat jen pro sebe.

„Tvůj táta vypadá dost vytočeně," namítne Richard a já zvednu hlavu, abych se přesvědčil.

Táta je červený po celé délce i šířce svého obličeje. Nenávistným pohledem zabíjí Trevorova otce a není sám. Dokonce i ostatní z firmy jsou nepříjemně překvapení a rozladění. Trevorův otec jim něco potichu vysvětluje a šíleně u toho gestikuluje. Radost z dárku, který vymyslel pro svého syna, však nikterak neutichá. Jeho oči jiskří stejným způsobem jako ty Trevorovy.

„Lidi," osloví nás již zmiňovaný a dostává se do mého zorného pole. Okamžitě moje sítnice zachytí, jak je jeho ruka spojená s tou její. Jak ji drží a usmívá se u toho. A od srdce mi vystřeluje bolest do celého těla. Ta hořkost je čím dál víc nesnesitelná. Hrne se na mě panika. Přestávám mít pomalu ale jistě kontrolu. Za chvíli se tady sesypu, jestli něco neudělám. „Chtěl bych vás představit."

Za Trevora si stoupají ti tři a když mě zbystří, jejich úsměv se jen prohloubí. Úsměv slibující zkázu tohoto doposud bezvadného léta. Nemůžu ani polknout z toho, jak jsem ochromený a jímá mnou strach překrývající se s narůstající panikou. Tohle léto se změní v noční můru. Dříve či později. Už teď je to vlastně, jako bych neklidně spal, protože se mi zdá příšerný sen.

„Tohle je moje přítelkyně Rachel," podívá se na ni a já znovu sklopím pohled, zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Richard mi pod stolem mírně bouchne do stehna. Já ho však nevnímám. Dívka nás všechny pozdraví, ostatní ji sborově pozdrav opětují, já mlčím a soustředím se na to, abych se dal do pořádku. „Tohle jsou Livie, Garry, Richard a Chris." Zvedám pohled. „Ti tři budižkničemové, co stojej za mnou, jsou Danny, Garrett a Peter. Dělaj, jakože uměj hrát fotbal, ale jsou úplně neschopný. Jo a taky to jsou prej moji nejlepší kamarádi."

„Prej úplně neschopný," oboří se na oko uraženě Danny, jehož hlas mě bodá do každičké části těla. Nenávidím jeho hluboký hlas. Nenávidím, když se vůbec nějak vyjadřuje. Nesnáším ho od hlavy až k patě. „Bez nás by sis v týmu ani neškrt, frájo."

„To si jenom přeješ, vole," opáčí mu na to Trevor a já se posbírám, abych mohl zvednout pohled. Vidím, jak se ti čtyři mezi sebou fyzicky pošťuchují, zatímco Rachel si sedá vedle Livie, která ji propichuje zvláštním pohledem. Už podle pohledu na tu hnědovlasou divu poznávám, že se ji moc jako skupinka nezamlouváme. Přesunu zrak opět na Livii, která se otočí se zhnuseným pohledem a udělá obličej.

„Dojdeme pro čtyři židle a pak bude večeře," oznámí nám všem můj táta neskutečně nasupeně, zatímco i s Trevorovým otcem odchází pro zmiňované pomůcky na sezení. Ostatní rodiče se vrací ke stolu a moje matka přináší na stůl první dva nabrané talíře. Při pohledu na to jídlo se mi zvedá žaludek. Už nemám hlad. Dočista mě přešel.

Na moment se můj pohled spojí s tím Trevorovým. Vypadá vyděšeně, potěšeně a zadumaně zároveň. Znovu bych si přál vidět, co se odehrává v jeho hlavě.

„Čau Chrisi," pozdraví mě Peter, zrzek s postavou Hulka, „neumíš ani pozdravit?"

Všechno se ve mně stáhne a já mírně sklouznu po židli směrem níž. Pohledy ostatních se na mě překvapeně upírají, dokonce i ten Trevorův, přičemž já nenávistně hledím do Peterových zelených očí. Doslova v nich vidím to potěšení z toho, že mě tu vidí. Ne však z dobrých důvodů. Tedy ne dobrých pro mou osobu. Oni však budou mít kopacího panáka, který všechno bezhlasně přijme.

„Vy se znáte?" zeptá se Trevor s nakrčeným obočím. Richard do mě znovu pod stolem bouchne. Mnohem silněji, než před tím. Úplně si dovedu představit ten jeho pohled.

„Známe?" vyplivne Danny, jako by to bylo něco jedovatého. „Chris je naše třídní ikona. Dá se říct, že jsme nejlepší kámoši, že jo, Chrisi?"

Z úst mi vyjede sarkastický výsměch. Očima přejíždím z jednoho na druhého, obličej zkřivený do nenávistné grimasy. Panika se na mě řítí nevídanou rychlostí. Motá se mi hlava. Přichází to na mě, cítím to. Proniká mi přes maso a kosti až do hlubin, kde se to po částečkách usazuje. Navaluje se to na sebe, jako prach nebo sněhová koule. Srdce, které bije neskutečně rychle, mě začíná bolet. Jako by do něj někdo vpichoval jehly. Jednu podruhé.

Mamka přede mně staví talíř s jídlem a mně se ještě víc navalí. Proto se na ni podívám – obdaruje mě obvyklým úsměvem. Nic neříkajícím úsměvem. V jejích očích však poznávám šok z tohoto zvratu.

„Já jíst nebudu, mami," sdělím ji opatrně. „Když budu mít hlad, udělám si něco. Děkuju. Omluvte mě."

Jen tak tak se zvednu ze svého místa a rychlými kroky vycházím do chodby, kde se střetávám se svým tátou, který nese židle. Překvapeně se na mě podívá, ovšem než něco stačí říct, vyjdu vchodovými dveřmi ven a rozutíkám se. Je mi jedno, kam přesně běžím, ale potřebuju být sám a všechno si urovnat. Jako obvykle. Navíc potřebuju čerstvý vzduch, abych zahnal narůstající paniku. Potřebuju se dát dohromady. Dřív, než se před někým složím.

***

Doběhl jsem až na výšinu, kam jsem se posadil na lavičku a zíral hodnou dobu na město pode mnou. Nevím, jak čas běžel, ani jsem netušil, jak dlouho mi trvala cesta sem. Jediné, na čem záviselo, bylo urovnat si myšlenky tak, aby mě postavily zpět na nohy a já se nezhroutil. A že mi do toho nechybělo opravdu hodně. Slzy se mi během běhu draly do očí jako nějací krvelační tvorové, zatímco moje srdce pomalu, ale jistě vypovídalo službu. Zkrátka jsem byl připosraný až za ušima. Nenávidím ten pocit.

Přemýšlel jsem o tom, jak tuhle celou situaci uchopit a přečkat ji. Hodnou chvíli jsem přemýšlel, že bych prostě svému tátovi řekl, že chci odsud pryč. Rozmyslel jsem si to nakonec s tím, že bych utíkal jako zbabělec. A že bych nevydržel doma bez jakéhokoliv lidského kontaktu. Což je ještě větší průser, protože až se vrátíme zpět do města, přesně tak taky zůstanu. Nebude tam žádný Trevor, Richard nebo Livie. Nebude tam žádný dětský křik, plno dospělých autorit. Nebudou společné obědy ani snídaně. Přiznal jsem si, že až všechno skončí, bude mi to chybět. Víc, než cokoliv jiného.

Dovolil jsem tomuto místu a těmto lidem, aby se mi dostali pod kůži. Abych si tady na to zvykl během necelých tří týdnů. A abych si zde udělal ty nejhezčí vzpomínky za posledních pár let. Do dnešního dne mi tu prakticky nic nechybělo. A ani dnes mi tu vlastně nic nechybí. Spíš něco přebývá. Někdo přebývá.

Myšlenka na to, že bych se měl vrátit dolů a poslouchat ty tři debily, kterak se baví s klukem, do něhož jsem se zamiloval, mě držela zpátky. A tak tu teď sedím, uklidněný, i když vlastně nemám žádný plán, jak celou situaci obrátit ve svůj prospěch, a koukám na pomalu zatahující se oblohu. Lidé dole ve městě rozsvěcují světla ve svých domácnostech a z téhle výšky to vypadá jako změť světlušek stojících na místě. Je to krásná podívaná. Opravdu krásná. Vyvolává částečný úsměv na mojí tváři.

Nedaleko za mnou praskne větvička a já se proto bleskurychle otočím s novým strachem. Pomyslel jsem, že by to mohli být oni tři. Že si mě našli a znovu mě zmlátí. Přesně tak, jako to udělali dva týdny před koncem druháku. Měl jsem tu smůlu, že jsem jako jediný byl na záchodě já, a když jsem se chystal odejít, do dveří vstoupil Peter s Dannym. Oba dva se zákeřně usmáli, přesně tak jako dnes, když mě zbystřili.

Nahodil jsem zpátečku a chtěl zaplout zpátky do kabinky. Jenže Peter mě čapnul a Danny mě udeřil do břicha. Byla to nesnesitelná bolest. Opravdu příšerná. Svoje chování nijak neodůvodnili. Nikdy ho neodůvodňovali. Zkrátka, když měli příležitost mi nepozorovaně natáhnout, prostě to udělali. Zajímavé však bylo, že si to dovolili jen, když byli ve dvou nebo ve třech. Když byl každý sám, dělali, jakože neexistuju, což mi vyhovovalo.

Jsou to zbabělci. Vím to. Jenže já nejsem o nic lepší. Skrývám se a utíkám před svými problémy. Schovávám se před nimi a snažím se být neviditelný. Nechávám za sebou problémy a všem jsem jen přítěží. Takoví už zbabělci jsou. Bez trošku úcty k čemukoliv.

Naštěstí to však není ani jeden z nich. Kousek ode mě kráčí Richard s nic neříkajícím pohledem. Zničí vzdálenost mezi jeho místem a lavičkou a nakonec usedne vedle mě. Civím na profil jeho tváře, avšak on shlíží dolů na město. Obloha pomalu temní a temní. A moje emoce se zase uklidňují. Jeho přítomnost a společnost vítám s otevřenou náručí.

„Hádám," načne otevřeně, mezitím se opře, „že nemáš moc velkou radost z našich nových společníků."

Nebyla to otázka, tudíž neodpovídám. Musel si vyvodit závěry sám a já jsem připraven si je vyslechnout a zasáhnout, pokud by se v něčem mýlil. Mysl mi šeptá, abych využil té nabídky, kterou mi ponoukl. Abych se mu vyzpovídal. Ale když on bude mluvit a já mu budu vyvracet jeho mylné závěry, bude to daleko jednodušší.

„Šlo to na tebe, že jo?" zeptá se, což jsem doufal, že neudělá. Dalo se to ale čekat. Dvakrát do mě bouchnul, abych se na něj podíval, ale já ho naprosto ignoroval. Vlastně i dává smysl, že se mě rozhodl vyhledat. Sice to nikdy neřekl nahlas, ale mám takový pocit, že jsem mu nejblíž ze všech lidí tady. Kdybych nebyl zamilovaný do Trevora, nejspíš bych se i vztekal, že nemám pokoj zrovna s ním. „Panický záchvat."

„Jo," přiznám, shlédnu dolů na město a založím si ruce do klína. Jsem rád, že jsem v klidu. Ty stavy, když vám přijde, jako že se vám rozpadá pevná zem pod nohama, nejsou vůbec příjemné. Ten pocit, že vám někdo klečí na hrudi a vy nemůžete dýchat a pomalu se vám vytrácí kyslík ze všech potřebných orgánů, není nic, co by kdokoliv chtěl zažít. Je to humus. Otevřeně říkám, že je to horší, než jakýkoliv škrábanec, říznutí či cokoliv jiného. Tato zranění se dají ošetřit. Jenže když krvácí vaše nitro, nevidíte to a nevíte, co vám může pomoci. Máte jen hloupou naději, že se to zlepší.

„Nechci se tě na to ptát takhle otevřeně, ale stejně se tak zeptám, protože nechci chodit okolo horký kaše," vydechne přebýtečný vzduch ze svého těla. Nedívá se na mě. Stále se dívá dolů. Možná to tak praktikuje i u svého psychologa. Nedívá se přímo na toho člověka, ale má vyhlídnuté místo, kam po celou dobu svého vyprávění čučí. Je to docela polehčující okolnost. „Šikanujou tě? To kvůli nim máš ty panický záchvaty?"

Bylo jasné, že si to odvodí. Richard je všímavý člověk, jen tak něco mu neujde. Navíc, jestli si prošel i šikanou, musí to znát. Musí vědět, jak to je. Je jediný v tuhle chvíli, kdo mě dokáže pochopit jako celek. Nejen z toho, co vidí, ale i z toho, co ze mě cítí.

„Vyhlídli si mě hned první den na střední," odtuším, čímž mu vlastně i zodpovídám otázku. A není to tak těžké, když kopíruju jeho pohled na světla dole. „Nejdřív šlo jen o blbý vtípky kvůli mým brejlím. Pak si ze mě začali utahovat i na těláku. Oči mám po lejzrový operaci a na tělák po tý první hodině nechodím. Chtěl jsem prostě zapadnout a schoval jsem všechno, co jim vadilo. Stejně si ale něco hledali pořád dokola. Pak mě začali i fyzicky napadat. Nejdřív jen nevinný pohlavky, pak se to stupňovalo. Jednou mi vrazili hlavou do zrcadla na záchodě. Měli štěstí, že se to zrcadlo nerozbilo a já tam neměl nic kromě boule. Naposledy mě zmlátili těsně před koncem školy."

Bylo to v půlce prváku. Opět jsem byl na záchodě sám a vím, že hodinu před touhle přestávkou vyhlašovala profesorka na matiku, že mají skoro všichni pětku z pololetního testu. Jen já dostal za jedna. Byli tak nasraný, že si mě zkrátka odchytili. Nejdřív mi sprostě nadávali. Pak mi Garrett vzal hlavu a praštil s ní o zrcadlo. Nebyla to tak silná rána, aby zrcadlo rozbili, ale rozhodně dost silná na to, aby mě v ní ještě týden po tom třeštilo. Jako by mi rupla lebka. Takový pocit to byl.

Mluvit o tom a dívat se někam jinam, je vlastně, jako říkat to sobě. Nevnímám fakt, že vedle mě sedí Richard, protože mě k sobě poutají ta světla, která nabírají na jasu, když nebe schová černá mlha spánku. Je to, jako bych všechny ty události, které se mi přehrávají před očima, popisoval sám sobě. Protože chci. Protože můžu. Nevím, proč jsem to neudělal nikdy dřív. Mluvit o tom nahlas mi pomáhá. Padá ze mě jakési břímě.

„Proč jsi o tom nikomu neřekl?" ptá se mě a já cítím jeho pohled na profilu mé tváře. Periferním viděním vnímám jeho překvapený výraz. Tudíž předpokládám, že šikanovaný nebyl. Ale i tak se dokáže napojit na mou vlnu.

„Poslouchal by mě někdo?" opáčím dotazem já. „Oni jsou oblíbený jak u spolužáků, tak u profesorů. Nemají v hlavě nasráno, takže je učitelé berou. Snažil jsem se to říct i rodičům nenápadně, ale ti prostě neposlouchají. Nedokážou číst mezi řádky. Mezi slovy. Časem jsem ztratil snahu o to, aby o mojí situaci někdo věděl. A to bití se dá přečkat. Nikdy nesahají na obličej, takže nemusím nic skrývat. A vždycky bolí jen ta první rána, ta mě ochromí, pak už to ani necítím."

„Ani kamarádům jsi to neřekl?" optá se. Zřejmě tu nikdo nebere vážně fakt, že jsem asociální člověk. Nemám kamarády. A do této doby jsem ani neměl potřebu nějaké mít.

„Žádný nemám, Richarde," odpovídám. „O většinovou reputaci na škole se mi postarali oni. Snažil jsem se si nějaký najít a když mi přišlo, že mi to konečně jde, ten člověk se mi pokaždý něčím zhnusil. Takže i to jsem vzdal. Nemám kamarády, nemám s kým mluvit a rozhodně nemám jak jim jejich údery vracet. Takže jsem se rozhodl to přečkat. Horší je, že léto pro mě je něco jako nabíječ energie. Teď, když jsou tady, jako by léto skončilo předčasně."

Richard mlčí. A já už k tomu taky nemám co dodat. Ovšem kdybych věděl, že je tu i třetí osoba, mlčel bych.

„Léto rozhodně neskončilo!" ozve se Livie a vyjde ze stínů stromů. Oči rozšířím dokořán, zatímco mi přijde, jako by se tam schovávala záměrně. „A ty už bez kamarádů nejsi, takže se nemusíš bát, že by ti tady něco udělali!"

„Řekl jsem ti, že máš zůstat dole," namítá Richard podrážděně. „Co jsi nepochopila na tom, že já ho najdu sám!"

„Vy jste se na mě domlouvali?" položím překvapeně dotaz z dlouhé řady, která se mi rojí v hlavě. Každopádně její slova na mě mají hřejivý účinek.

„Přišlo mi, že Richard ví, co se mezi tebou a Trevorem děje," rozhodí blondýnka ruce, přičemž přejde ke mně a přisedne si. Já se mírně posunu, aby měla místo. „Takže jsem mu všechno vyklopila, když tě šel hledat. Pak jsme tě hledali spolu po chatce, ale tvůj táta řekl, že jsi běžel někam ven. A pak mi Richard řekl, že mám zůstat dole, jenže mi přišlo, že ti je fakt špatně, takže jsem prostě nemohla sedět se založenýma rukama a nechat můj hudební doprovod, aby se někde utápěl v depresi z toho, že Trevorův táta je bezpáteřní debil a přivede sem tu namyšlenou krávu. Takže jsem Richarda sledovala a přišla jsem ve chvíli, když jsi vyprávěl, co ti ty kluci dělaj."

„Ty jsi neuvěřitelná," plácne se Richard do hlavy a svoje záda opět opře do lavičky. Koutky mých úst se vyhoupnou vzhůru.

„To já vím už dávno," znovu pohodí svými vlasy a zahledí se na mě. „Podívej, odteď se nemusíš bát, že seš sám. Já tě beru jako kámoše, Richard taky a vlastně i Garry po tom hraní na kytaru. Všichni tě tak nějak bereme jako našeho kámoše. A nenecháme ty kretény, aby ti nějak ubližovali. A je mi jedno, co na to Trevorův fotřík. Oni k nám nepatří, ty jo!"

„Jsi sice občas na pěst," nečeká se svou reakcí Richard s úsměvem na tváři, „ale tohle se ti povedlo. Protože je to pravda, máš nás chlape," poplácá mě po rameni, „my jsme tvoji kamarádi. A nemysli si, že až se vrátíme do Greyshieldu, že se nebudem vídat. Tady s blonckou jsme se domluvili, že se budem stýkat pravidelně, všichni, takže i ty."

Mírně se mi zamotá hlava, když si uvědomím význam těch slov. Oni se fakt se mnou kamarádí. Dokonce i Livie, která první den tohle místo proklínala i se všemi ostatními uvnitř. Cítím se znovu jako v nějakém snu. A z noční můry se krapet stala přeslazená hříčka osudu. Tohle bych si totiž nevymyslel ani ve snu.

Mám kamarády. Lepší lék na strasti spojené se životem neznám. Tedy kromě jedné věci. Té, která je usazena v mém srdci a člověk, na kohož je namířena, je dole se svou oficiální přítelkyní a nejlepšími přáteli. A tenhle fakt mě staví zpět na zem. Ovšem silnějšího. Protože po mém boku stojí Richard s Livií. Moji přátelé.