Říkám si, jestli už náhodou nepřichází ten pád, o kterém tady celou dobu žvaním. Někdy to přijít muselo a mám za to, že Livie bude moje zkáza a prokletí. Ona bude ta, která ten mrak pode mnou zničí a já spadnu do propasti reality, uvězněný v řetězech svých rodičů, kteří mě odvlečou domů a následně zavolají do nějaké psychiatrické léčebny, aby to tam ze mě dostali. Toho démona, který mě nutí mít raději chlapce než dívky.

Krve by se ve mně v tuhle chvíli nikdo nedořezal. Před očima mám hvězdičky, točí se mi hlava a dech mám zaseknutý někde na půli cesty mezi plícemi a ústy. Zírám na ni a přijde mi jako by se čas zastavil. Jako by ho někdo zmrazil, když stojí mezi těmi dveřmi, s rukou na puse – snad aby nevykřikla – a udiveně přeskakuje pohledem mezi mnou a ním. Trevor stále sedí na zemi tak, jak ode mě uskočil a stejně rozrušeným, překvapeným pohledem pozoruje Livii. Strach v jeho očích je nepřehlédnutelný.

„Bože," zapiští dívka potichu, vejde nabuzeně do pokoje a zavře za sebou co nejrychleji dveře. Ruku má u pasu, ale pusu překvapením ještě nezavřela. Přijde mi, jako by očekávala, kdo z nás dvou začne mluvit jako první. Já to však nebudu.. Asi bych se strachy počůral. Jen tak tak držím plný močový měchýř. Ani mi nedošlo, že potřebuju na záchod. Teď se odsud ale nehnu. Potřebuju se ujistit, že s ní Trevor něco provede.

O Livii jsem stačil vydedukovat, že to není úplně člověk k zahození, ale jako my všichni ostatní, i ona má svoje mouchy. Hodně lpí na sociálních sítích – co jsem pochopil, na instagramu je něco jako začínající influencer se čtrnácti tisíci followery – a život bez wifi je pro ni promarněný život. Má ráda módu, což je normální, nebýt toho, že její móda sahá do částek tisíců dolarů. Svoje nejlepší kousky oblečení – ty neskutečně předražené a značkové – nechala doma, aby si je tady neušpinila. Nejhorší však je, že má ráda drby. Musí vědět o všem, co se kde šustne. Stejně jako Richard, jenže ona na rozdíl od Richarda ty drby roznáší dál, aby mohla sledovat, co to s kým provede.

Bože, co je tohle za prekérní situaci? Co mě to popadlo líbat ho za bílého dne, když je dům plný živých lidí, kteří umí mluvit? Mnohem radši bych byl teď na hřbitově. Nebo někde jinde, hlavně ne tady a čelit takovéhle překážce. Co si jen počneme?!

„Než začneš vyšilovat," ujme se nakonec slova Trevor, který vstane ze země a bleskurychle přejde k ní. Chytá ji za ramena a odvleče ji až ke své židli, na níž ji posadí. Dívka působí jako socha. Jen oči prozrazují, že není z kamene. Ruce má zvednuté, nohy zaklíněné o sebe a pusu stále dokořán. Vypadá docela komicky a dokonce bych se i zasmál, kdyby mi nebylo tak strašně moc na zvracení. Přece jen jsem asi měl něco sníst, když jsem měl tu možnost. Žaludek mám jako na vodě. Není to nic příjemného. „Musíš držet jazyk za zuby, rozumíš?!"

Trevor se chytá za hlavu a je na něm vidět, že potlačuje tu samou paniku, jakou se snažím potlačit já. Ještě by mi chybělo, abych tu dostal panický záchvat a svalil se na zem jako jablko padající ze stromu. To by byl sakra dvojitej průser a u toho by asi Livie nečekala. Rovnou by běžela konat a křičela by po domě, že jsem umřel. Úplně tu scénu vidím před očima. Livii, kterak běhá po domě a svým pištivým hlasem protkaným hysterií všechny ostatní ohluší.

„Je důležitý, abys držela zobák o všem, cos tady viděla," pokračuje Trevor a začíná přecházet ze strany na stranu. Ruce má stále na hlavě, bicepsy napnuté k prasknutí a oči mu hýří zoufalstvím. Nedivím se, že takhle vyvádí. Jeho otec je zásadně proti tomu. Usmažil by ho, kdyby Livie jen cekla. A já ani nevím, jestli by stejný osud potkal i mně, protože neznám názory rodičů na tuhle problematiku. „Táta by mě zabil."

„A vy tady jako experimentujete nebo co to jako mělo znamenat?" probere se Livie, která nakrčí ret, hodí si nohu přes nohu a narovná se. Na tváři výraz zcela při vědomí. Takže poslední, kdo by se měl probrat z tranzu, jsem já. Horkost mého těla, ta nepříjemná horkost, kterou pronásleduje ledový závan, mě však ochromuje natolik, abych držel zobák, držel pozici a  nepočůral se. „Myslela jsem si, že máš holku."

„To mám, ale je to složitý," odpovídá Trevor a nakonec se rozhodne přejít až za mě, přičemž usedne na stůl. Znervózňuje mě, když mu nevidím do obličeje. Když ho za sebou cítím, ale nemůžu se otočit. Ne, že bych byl úplně paralyzovaný, ale hlídám Livii, kdyby se nakonec rozhodla běžet s větrem o závod, aby to všem vykecala. To by mi nezbývalo nic jiného, než vyskočit a srazit ji k zemi. Pak bychom ji pravděpodobně museli zabít a její tělo pohřbít někde v lesích.

Samozřejmě žertuju. Ale...vlastně nevím, jestli žertuju. Pokud nás provalí, je s námi amen. S Trevorem na milion procent a u mě tak na půl milionu. Což nejsou krásné vyhlídky a rozhodně to neznamená žili spolu šťastně, až do smrti. Co mám pořád s tou smrtí? Asi bych měl přestat. Je to morbidní.

„Hele, mně je jedno, jestli spolu pícháte nebo tak," rozhodí Livie rukama. Její hlas mi najednou přijde mnohem hlubší, než jsme doposud slyšeli. Zdá se mi to nebo to Trevor vnímá stejně? Pokud neumřeme, musím se ho zeptat. „Navíc mi to přijde i roztomilý, že jsem na něco takovýho narazila. Vždycky jsem si přála mít za kamaráda gaye. Vylepšuje to image."

„To ale nic nemění na tom, že o tom musíš pomlčet," připomene ji znovu Trevor. „Můj táta je homofób. Kdyby to zjistil, zpřeláme mi všechny kosti v těle."

„Tvůj táta je, bez urážky, zaostalej debil," rozohní se Livie a pohodí svými blond kadeři. „Jako v kolikátým století žije? V devatenáctým? Nesnáším tyhle zabedněnce. Moji rodiče proti takovým, jako je tvůj táta, bojujou. Proto jezdíme každej rok na Pride."

Ani se mi nesnilo, že bych se někdy tohoto průvodu účastnil. Upřímně mi to přijde, bez urážky, jako nějaká promenáda výstředností, než ukázka toho, že jsou lidi z LGBT+ komunity hrdí na to, kdo jsou. Neshazuju tu akci, ale jen si říkám, že by to šlo rozhodně bez všeho toho povyku. Prostě normální průvod, něco jako tichá demonstrace. Jasně, ještě tu muziku bych nechal, ale proč se proboha musí všichni ti chlapci kroutit a natřásat zadkama? Jasný, chápeme, že máte rádi anál, ale haló. Přesně kvůli těmhle pak existují lidé, jako je Trevorův otec, kteří nás hází do jednoho pytle s těmihle. Automaticky spadáme pod kategorii vykroucené buzničky. Hrůza.

„To je všechno hezký," nedá se Trevor nikterak odbýt. „Ale zapřísahám tě, do prdele práce. Jestli o tom někomu cekneš, vykecám, že jsi na poslední večeři u nás v domě spala Jakem Gillinsem."

„To jsem teda nespala," oboří se na něj Livie a vstane nasupeně ze své židle. Vůbec teď nevím, která bije. Proto několikrát zamrkám a prohlížím si Liv, která se výhrůžně tyčí nad mou osobou a naštvaně hledí do Trevorovy tváře. V co se sakra proměnil tenhle pokoj? V bublinu drbů. Vždyť já ani nevím, kdo je Jake Gillins. „Já za to nemůžu, že ten kretén šel za mnou na záchod zrovna, když jsem si vyměňovala tampón."

Dobrá, dobrá. Všechno je v naprostém pořádku. Baví se tu o nějakém Jakeovi, Liviiných zkušenostech s tampóny a problém, který Livie ještě před chvílí viděla, upadá v zapomění. Možná už je správný čas si dojít na záchod. Opravdu jen možná.

„Slyšel jsem, jak mu říkáš, aby ti nedělal cucfleky," očividně je Trevor velmi vnímavý chlapec. „A pak jsi skučela tak nahlas, že jsem z ostudy nevylezl ze svýho pokoje až do druhýho dne. A to jsem nic neprovedl. Každopádně je to tvoje věc, mně je do toho hovno, jen chci, abys věděla, že pokud ty vykecáš naše tajemství, všichni tvoji followeři a tvoji rodiče se dozví, že jsi spala s největším trotlem v dějinách trotlů."

Na jednu stranu je to dobrá taktika. Na druhou stranu je to velmi velmi špatná taktika, která se mu může vymstít. No, tak spala s někým na pracovní večeři rodičů. Ale spala s klukem. Souložila tak, jak se podle přírody souložit má. Tím nemyslím na záchodech v cizím domě, ale souložila s opačným pohlavím. Náš problém je daleko větší. Určitě jí rodiče nezabijou, když se to dozví. My dva takovou jistotu nemáme. Teda, hlavně Trevor nemá žádnou jistotu. Každopádně se mi odkrývá další stránka perfektního chlapce. Umí vydírat, když mu teče do bot. A z jeho hlasu vyčítám, že svou pohrůžku myslí vážně.

„Ruku na to," natáhne Livie ruku, nevšímajíc, že jsem se musel skrčit, aby mě tou rukou nepraštila. Když se její paže zatřese, předpokládám, že ji Trevor ruku podal. „Slibuju, že nic nepovím, když nic nepovíš ani ty."

Skoro jako nějaké zaříkadlo. Docela mi to připomíná neporušitelný slib z Harryho Pottera. Mohl bych si někde najít nějakej klacík a předstírat, že zpečeťuju jejich slib. Což mě přivádí k tomu, že by Livie umřela, kdyby ten slib porušila. Což nás znovu vede ke smrti. Jsem morbidní člověk. Vážně odporně morbidní osoba.

„Máš moje slovo," ozve se Trevor a jejich ruce se rozpojí. Tak nějak ze mě padá prvotní tíha, i když jsem nic neudělal a když Livie odstoupí, konečně se moje tělo vrací z astrálního cestování zpět ke mně. Zvednu se v momentě, kdy už můj močák doslova brečí o to, abych ho šel vylít.

„Já jen, že dole už čeká večeře, takže si pospěště, rodiče nám chtěj ještě něco mega důležitýho říct," zaslechnu, když za sebou zavírám dveře od toalety a přebíhám až k záchodu. To důležité sdělení se jistě bude týkat Trevorových zítřejších narozenin. Což je další problém, protože pořád ještě nevím, co mu na té pouti koupím.

Když je potřeba vykonána, lehkostí vydechnu, spláchnu záchod, omyju si ruce – opravdu nechápu lidi, co si po čůrání nemejou ruce, střílel bych je (opět smrt) – a otevírám dveře, před nimiž stojí Trevor s potutelným úsměvem. Zaseknu se v půlce kroku.

„Hrozba zažehnána," poví mi, jak kdybych u toho celou tu dobu neseděl. Chytne mě za boky a zatáhne zpět do čtvercové místnůstky se sprchovým koutem. Jeho úsměv mě odzbrojuje.

„Myslíš, že nic nepoví?" zeptám se pro jistotu. Livii znám skoro tři týdny, on ji zná o trochu déle, ačkoliv se spolu nikdy před tím – podle jeho vlastních slov - nebavili. Ví, jak se Livie chová a má čuch na lidi, jak sám řekl. Stejně mě to ale bude hlodat v hlavě. To bych prostě nebyl já a moje nadměrné přemýšlení.

„Ne," zakroutí hlavou. „Kdybych vykecal to o tom sexu, byl by s její reputací amen. A jak jsi sám poznal, reputace je všechno, co má." Narážka na album Reputation od Taylor Swift. Jak přesné.

„Pak bysme ji neměli dráždit a jít co nejdřív dolů," namítnu, jenže nic dalšího už mě nenechá říct, když mě umlčí svými rty v hladovém polibku.

***

„Proč jsme si vás sem zavolali ještě před večeří," namítá Trevorův otec, který se dramaticky zvedá ze svého místa, když zjišťuje, že tu jsme všichni. Nevím proč, ale něco se mi na tom člověku zkrátka nezdá. A nelíbí se mi, že právě k němu má můj otec ze všech těch mužů tady nejblíže. Odpuzuje mě už jen ten proradný úsměv obehnaný našedivělým strništěm. Jeho modré oči ani z poloviny nejsou tak hřejivé, jako ty Trevorovi. Tyhle jsou jedovatě ledové, protkané neskutečným množstvím nevalných zkušeností. Výškově je stejně tak, jako Trevor, o půl hlavy menší než já – tedy podle oka, držím se od něj pokaždé v úctyhodné vzdálenosti. Jeho obličej je ostře řezaný a to je možná fakt, který mě odpuzuje.

Samozřejmě bych měl být poslední člověk na planetě, kterému záleží na vzhledu, ale ostře řezané rysy, bodavé oči, proradný úsměv – člověk zkrátka pozná, když má někdo prohnanost ve svém těle a pozná to hlavně podle úsměvu a očí, to už jsem zjistil dávno – zkrátka nejsou známky toho, že by se člověku mělo důvěřovat od první chvíle. A podle toho, že odsuzuje lidi, jako jsem já, bez toho, aniž by nás znal osobně, se mi taktéž nelíbí. Pokud je tu jeden člověk, k němuž se opravdu nechci přiblížit a být s ním spojovaný, pak je to on. Arogantně vyhlížející muž živící se stejně, jako můj táta.

„Předpokládám, že kvůli něčemu důležitýmu," vydechne sarkasticky Richard sedící vedle mě. Hlavu má opřenou o zatnutou pěst a znuděně propichuje pohledem Trevorova otce.

„Richarde!" okřikne ho varovně žena se stejně uhelně černými vlasy. Jeho matka, jejíž výraz napovídá, že z Richardova chování nemá zrovna radost. To je ale jen ona, protože mě ty jeho námitky zkrátka vždycky pobaví. Dokonce i teď mám co dělat, abych se nezačal usmívat. To samé konstatování se mi totiž mihlo hlavou. Navíc se mu ani nedivím, že se chová tak, jak se chová, když jsou jeho rodiče takoví.

„Máš pravdu," kývne na něj však Trevorův otec s hraným přívětivým úsměvem.

Možná vím, o co jde. Trevorovy narozeniny spadají na zítřejší den. Zřejmě o tom bude chtít mluvit a nastolit nám, jak to bude vypadat. Také nejspíš chtějí probrat pouť, která je den posléze. Nikdo nám k tomu vlastně nic bližšího neřekl. Jen to, že pojedeme na pouť do Greyshieldu a k večeru se vracíme zpět sem.

Kuchyní se line nádherná vůně propečeného kuřete, na nějž se mi zbíhají sliny. Od té chvíle, co jsme si s Trevorem vše vyříkali a on pak zahnal katastrofu jménem Livie – která mimochodem sedí mlčky na svém místě a celou dobu mě zkoumá pohledem (není to nic příjemného) – se mi vrátily zpět všechny chutě do života. První z nich bylo samozřejmě jídlo a vzhledem k tomu, že jsem za celý den nepozřel vlastně nic, je úctyhodné, že moje břicho zatím neprotestuje. Nebo alespoň nekručí nepatřičně nahlas.

„Zítra má můj syn, Trevor, sedmnácté narozeniny a doma máme takový zvyk, že je trávíme docela hlasitě a hlučně ve společnosti našich přátel," vysvětluje stojící muž a můj zrak zabrousí na Trevora, do jehož mírně snědé tváře proniká červená barva. Oči má sklopené ke stolu a vypadá to, jako by se snažil zmizet. Pohled na něj mě zalechtá v břiše. „Takže jsem chtěl jen upozornit, že to tu zítra bude vypadat trochu jako po výbuchu. Ale hlavní věc je, že jsem říkal, že tu až do večera nebudu."

Ano, na to si pamatuju. Jen tak, mezi řečí, nám o tom pověděl a já se pak Trevora ptal, jestli takhle mizí normálně. Odpovědí mi bylo ne, protože většinu času se na jeho narozeninách baví především jeho otec, který sezve všechny svoje známé a pořádá pak večírek bůh ví do kolika hodin ranních. Proto jsem usoudil, že Trevorovi pojede nejspíš koupit nějaký dárek. Jeho potutelný úsměv mi však říká, že jeho dárek mi přivodí mrtvici. Nebo nejspíš přivodí pád z toho obláčku, když Livii Trevor hravě vyřadil ze hry.

Napjatě čekám, co dalšího řekne. A jak tak pozoruju Trevora, i ten se momentálně soustředí na svého otce a očekává, co dalšího z jeho úst vypadne. Cítí to stejně? Cítí v kostech nějakou levárnu? Protože čím víc čekám, tím víc mě brní kosti a moje tělo postupně mačká špatné tušení. Většinu času se vyplní, takže nevidím důvod, proč by se i teď nevyplnilo. Jen doufám, že se nakonec mýlím.

„A ještě do dnešního odpoledne to platilo," uvolí se muž pokračovat dál se svým důležitým proslovem. Vedle mě se ozve znuděné nadechnutí. Hlasité nadechnutí. Hysterie se vlévá do mých žil. „Pak jsem dostal telefonát a zjistil, že už vlastně nikam nebudu muset, protože dárek, který jsem pro Trevora měl, jede k nám. Měl by tu být coby dup."

Už možná vím, co je tím dárkem pro Trevora a obávám se toho nejhoršího. Může to totiž znamenat, že jeho otec sem nakonec nějakým způsobem propašuje Rachel, Trevorovu přítelkyni, a náš románek tím pádem skončí.

Když s touhle ideou o pobytu někde mezi lesy přišel otec poprvé, vyprávěl nám o tom, že sem nebude smět nikdo z firmy a ani nikdo cizí. Důvodem bylo to, že by sem pak nakonec přijeli všichni zaměstnanci a taková kapacita v tomto domě není. Proto jsou návštěvy ostatních cizích lidí i lidí z firem zakázány. Taky nám táta říkal o tom, že si to sem na konci srpna přijede samotný šéf zkontrolovat a přesvědčit se o tom, že je komplex v pořádku a nijak nedotknutý. Z části mě to uklidňuje, protože to vylučuje mou verzi o tom, že sem Rachel opravdu jede.

Z části jsem ale rozladěný, protože si nejsem jistý, jestli si Trevorův táta nakonec nevykopal cestičku a nevymyslel, jak sem Rachel dostat. A přiznám se, že se toho bojím. Protože to bude znamenat konec tomu, co mezi námi začalo. A já ještě nejsem připravený na to, abych se vzdal jeho přítomnosti. Jeho blízkosti. Obzvlášť, když prakticky ještě nic ani nezačalo.

Tohle je však přesně důvod, proč jsem se měl už od začátku držet zpátky. Abych si k němu nevytvořil takový vztah, který mě pak bude lámat vejpůl. Už od samého počátku jsem měl být schovaný za oponou a nevystrkovat rohy tak, aby si mě všiml. Kdybych zůstal stát ten den opodál a nevydal se ke všem a nepodal mu ruku, nic z toho by se teď nedělo. Nesu si na tom zásadní vinu hlavně já sám. Zasloužím si to.

„Další věcí je pouť, ale tu probereme tedy později," domluví muž v momentě, kdy se od hlavního vchodu začne ozývat hlasité troubení. Trevorův otec se usměje a vystřelí ze svého místa jako malý kluk. My ostatní sedíme na svých místech a očekáváme, co se bude dít. Srdce mi drtí pevná pěst nervozity a strachu. Mám chuť si zalézt pod stůl a už nikdy nevylézt zpět.

„Co myslíš, že to je?" nakloní se ke mně Richard zvědavě, nikterak se na mě ale nedívá. Pohled má upřený na vchod do kuchyně. Ze vstupní chodby se ozývají hlasy a mně je jasné, co přijde. A co nijak nezvrátím, protože mi do toho nic není.

„Netuším," zalžu, protože jsem tak prostě naprogramovaný. Hlavně nechci, aby Richard věděl, jak moc se bojím, i když vím, ze by se mi nevysmál. A třeba se nakonec i mýlím a ten druhý hlas je jen nějakého kurýra, který dovezl velký balík.

Podívám se na Trevora, který nervózně poklepává prsty o dřevěnou desku stolu a vypadá to, jako by se chystal vyhodit veškeré pozřené jídlo za poslední týden. Ruměnec se z jeho tváře vytratil. Vlastně veškerá barva z jeho obličeje zmizela. Možná i on tuší, o co tu jde. Možná ví, že je to jeho přítelkyně.

Všem se nám do zorného pole dostane Trevorův otec v momentě, kdy se hlavní dveře zabouchnou, což je jen potvrzení toho, že sem někoho přivedl. Na tváři má ten svůj nadšený výraz a jeho ledové oči vyhledávají Trevora. Srdce mi několikrát poskočí,  když si všimnu, jak Trevor polyká a přemáhá se, aby se vůbec usmál.

„Překvapení," vykřikne muž, vedle mě se ozve sarkastický posměšek a zpoza rohu se vedle muže objeví hned několik postav.

První z nich je Rachel. Poznávám ji podle fotek. Hnědé kadeře má zadělané v objemném drdolu, tělo ji zahalují černé volné šaty a obličej ji prozařuje nádherný úsměv. Nechala by mě i v mrákotách, kdybych byl heterosexuál. Jenže nejsem a srdce mi padá až do kalhot.

Při pohledu na ostatní se ale opravdu dostávám do mrákot. A ne z dobrého důvodu. Zvedne se mi žaludek a mám co dělat, abych se vůbec nepozvracel. V hlavě mi rezonuje myšlenka na to, že se prostě otočím na otce a začnu ho prosit, abychom jeli domů, ale to by nic nevyřešilo a akorát bych na sebe připoutal pozornost ostatních.

Jsou to tři kluci. Tři zasraný kreténi, který bych nejradši rozkopal, kdybych mohl. Jenže nemůžu, v tento moment nemůžu dělat vůbec nic. Jen konsternovaně zírat na Dannyho, Garretta a Petera (další z řady těch, co mě ve škole šikanují a co se mi posmívají).

„Kdo to jako má bejt?" probudí mě z toho konsternovaného zírání Richardův hlas. Trevor s jasným úsměvem vstává. Jiskry v jeho očích prozrazují, že má vlastně radost. Což mě doslova pohlcuje.

Spěšně se nadechnu, sklopím pohled ke stolu a se vší silou se snažím zahnat tu hořkost tlačící se mi do očí, když mu odpovídám: „Moje noční můra."