Za nějakou dobu nás svolali dolů – fakt jsem si připadal jako na táboře. Situace v pokoji by se dala popsat tak, že on mluvil a já napůl vnímal a napůl se unášel pocitem, že se mu líbím. Samozřejmě vím, že to nemyslel vzhledově, ale díky tomu jednomu konstatování jsem si připadal, že nejsem zase tak zatraceníhodný člověk. Přece jen jsem mu řekl naprostou pravdu a on se jí zasmál. Snažím se to brát tak, že se mi nevysmál, i když tím stylem by se to dalo určitě taky nazvat. Ne moc často se totiž stává,  že se někdo mé poznámce zasměje. Nejsem vtipný člověk. Alespoň ne venku pro lidi.

Připadám si docela jako Rae ze seriálu My Mad Fat Diary. Ta byla taky úplně ulítlá, když ji nějaký kluk vysekl kompliment. Každopádně jsem měl co dělat, abych pobral všechno, s čím se mi svěřil. Jeho táta to prý měl jen o fous, protože se mu ve firmě lepil na paty táta jeho kamaráda – což mě přivedlo k tomu, že on těch kámošů bude mít víc, než dost. Trošku mě zabolela ta nespravedlnost světa. Dalo se to ale pochopit. Myslím, že na své škole byl jeden z těch nejoblíbenějších lidí. A kdo by se s takovým člověkem nechtěl bavit?

Žijí skoro až na hranicích města, mají velký dům s francouzskými okny. Jeho přítelkyně se jmenuje Rachel a chodí spolu něco málo přes dva roky. Rachel, podle toho, co mi ukazoval na fotkách, je typickou královnou krásy. Dlouhé hnědé vlasy, alabastrová pleť, tmavé oči, postavu jako modelky z playboye a smysl pro precizní módu. Když mi ukazoval jejich společnou fotku, měl jsem co dělat, abych se nerozbrečel. Oba působili naprosto jako vystřižení z nějakého amerického filmu.

Vyprávěl mi taky o tom, že se zná s Garrym, ale nijak výrazně se spolu nebaví. Jejich tátové jsou prý nejlepší kamarádi a jemu připadá, že Garry se snaží působit zajímavě – proto ty blonďaté vlasy – ale vcelku je to nudný jedinec, na němž není nic zajímavého. Poprvé jsem ucítil, že se mi na něm něco nelíbí. Já, ačkoliv nemám rád lidi, si myslím, že každý je svým způsobem zajímavý. Dokonce i ti největší břídilové, jako jsem já. Každý máme nějakou vlastnost, díky které jiným můžeme přijít zajímaví. Vím, že kdybych se jen trochu snažil, mohl bych se obklopit lidmi, kteří milují sledování seriálů stejně tak, jako to miluju já. Neřekl jsem na to však nic a jen kývl. Vyvracet něčí doměnky a názory mi totiž moc nejde.

Chvíli před tím, než se zdola ozval hlas mojí matky – která jistě mezitím stačila připravit nějaké to jídlo – mi ještě řekl, že se mu sem vůbec nechtělo, protože kromě Garryho nikoho vlastně vůbec nezná, a taky proto, že tu bude bez signálu. Ale že teď na to docela mění názor, protože se mu ta chata a její okolí vážně líbí. A že mu prý všichni, až na Garryho, přijdeme sympatičtí. Abych byl upřímný, jediný, s kým bych v tuhle chvíli mohl sympatizovat, je havran Richard, který oplývá stejně temnou aurou.

Odebíráme se dolů, jako stádo krav na porážku. V přízemí už stojí moje matka, která na všechny kýve. Na tváři má vlídný úsměv a je převlečena do sportovních legín, které dávají vyniknout jejím štíhlým nohám, a pohodlného přiléhavého tílka růžové barvy.

Když jsem říkal, že se o sebe stará a pečuje, myslel jsem tím, že nejenom že používá spoustu přípravků na pleť, vrásky, vlasy a tak dále, ale také chodí do fitka. Vždy po práci, když má čas, což je většinou pondělí, středa a pátek, se z domu odebere na dvě hodiny do největšího Greyshieldského fitka a dává si do těla, jako by ji nebylo přes čtyřicet. Vlastně celá rodina tak nějak sportuje. Samozřejmě až na mě. Dá se říct, že sport rád pozoruju v seriálech, ale co se týče nějaké sportovní aktivity...no, zkrátka nesportuju. To je možná další problém, který můj táta se mnou má, ale o tom zase jindy.

„Do jídelny," řekne jen a John, Richard, Livie, Garry i Trevor ji minou, zatímco já se lemploidně snažím dostat ze spárů těch skřípajících schodů. Vůně dřeva se stále vznáší všude kolem nás. „Tak co? Líbí se ti tady?"

Matčin dotaz mě překvapí. Je tichý a myšlený upřímně. Máma je sice starostlivá a stará se o svoje děti, ale nikterak ji nezajímá, jestli se nám někde líbí. I kdybychom řekli, že ne, odvětila by, že nezbývá nic jiného, než si zvyknout. Proto je tento dotaz zbytečný. Ovšem teď je to jiné. Opravdu se mi tu líbí. Nehodlám ale dál rozvádět proč.

„Jo," odpovídám tedy a protáhnu se i já kolem ní a jako poslední vcházím do obrovské kuchyně s dlouhým jídelním stolem, který je přistavený u plastových dveří vedoucích někam, kde to vypadá jako prostorná terasa. Tohle je tedy za tím domem. Co tak pozoruju, jsou tam lavičky a dřevěná stříška. V rohu je pak přistavený gril. Vypadá to opravdu skvěle. Stejně jako kuchyň a ten jídelní stůl, na který se vejde opravdu spousta jídla. Což je jen dobře.

Ostatní rodiče sedí u stolu a o něčem se dohadují, zatímco děti dosedají na svá místa. Ti nejmenší mají u zdi pak přistavený o něco menší plastový stolek se židličkami, kde už čekají s příbory v rukách. Jsem zvědavý, co během té hodiny stačila mamka připravit.

U stolu jsou poslední dvě volná místa. Jedno je vedle otce, které jistě bude patřit mámě, zatímco to druhé je mezi Richardem a Livií, naproti Trevorovi. Nevím, jestli si raději nesednout k těm dětem u umělohmotného stolečku, obávám se však, že kdybych tak učinil, nastanou hned dvě situace – byl bych ostatním pro smích a plastová židle by pode mnou jistě praskla, ačkoliv nevážím víc, než šedesát kilo díky těžkým kostem. Jsem kost a kůže.

Usedám tedy mezi Livii a Richarda a snažím se propadnou do židle. Hypnotizuju dřevěnou desku stolu a doufám, že se mi povede s ní splynout. Nechodím na obědy ani ve škole přesně kvůli tomuhle. Nesnáším, když se u stolu mačká hned tolik lidí. A proto nesnáším ani vánoce.

Na ty jezdíme vždycky k babičce a dědovi do Denveru, kde trávíme celý svátky. Ono by o nic nešlo, kdyby k nim nejezdil i matčin bratr, který má čtyři malé děti, a její sestra, která má dvojčata, která jsou stejně stará jako já. U stolu se nás vždycky sejde dvacet a já si připadám, že nemůžu mezi těmi lidmi ani dýchat. Nemluvě pak o tom, když se mezi sebou všichni začnou handrkovat. Hrůza, nikomu to nepřeju.

Zhluboka se nadechnu, zvednu hlavu a protočím oči, když se zpoza mých zad ozve dětský pláč. Proboha, nikdy nebudu mít děti. Přísahám, že nikdy žádné nezachráním a ani neadoptuju. To si radši vypíchnu ušní bubínky a uřežu prsty. Další důvod, proč mě moji rodiče nemají tak v oblibě. Na rozdíl ode mě, John plánuje holku a kluka. Já nechci děti.

„Takže," tleskne táta silně, div nepovyskočím leknutím a zamračeně se na něj podívám. Upoutal ale pozornost i těch dětí za mnou, takže to zas tak špatné nebude. Matka mezitím začíná rozdávat talíře na stůl a všichni, včetně mě, ji šeptem poděkujeme. „Doufám, že jste se zabydleli, protože tady teď dva měsíce budeme bydlet. Je dobré si také stanovit nějaká pravidla chování, když vezmeme v potaz, že chata i všechny pozemky patří firmě."

Samozřejmě. Že mě nenapadlo hned, co po nás bude chtít. Pravidla. To je jeho, dokonce i doma máme stanovená pravidla. Jedno z nich je, že plýtvání energiemi je hřích. Takže je dobré šetřit elektřinu, neplýtvat vodou, pokud to není nesmírně nutné a snažit se spořit. Neříkám samozřejmě, že je to nějak špatné pravidlo, ovšem když si napouštíte vodu do vany a váš otec na vás přijde řvát, že je zbytečné plnit vanu do povrchu, když voda nevyšplhala ani do čtvrtky vany, není to nic příjemného. Nemluvě o tom, že vás ráno po tom, co usnete se zapnutou televizí, čeká přednáška o cenách elektřiny. Dělá, jak kdyby neměl peněz na rozdávání.

„Je tedy dobré šetřit energiemi," zmíní a já mám co dělat, abych se nerozesmál. „Neplýtvejte vodou, pokud možno nenechávejte zapnuté spotřebiče. Pravidlo číslo dvě – neběhejte po schodech."

Toto pravidlo taktéž platí u nás. Otec to zdůvodňuje Johnovou neschopností chodit ze schodů. Vzhledem k tomu, že je atlet, své kousky rád využívá i v praxi doma. Jednou se snažil seskočit z horního patra až dolů tak, aby se vůbec nedotkl schodů. Nemusím snad zmiňovat, že se rozplácl na schodech, které ho vyplivly jako něco jedovatého. Zlomil si tenkrát nohu. A pamatuju si, jak jsem pak ve svém pokoji umíral v nezastavitelném záchvatu smíchu.

„Pravidlo číslo tři – nechoďte v noci do lesa," pokračuje dál. Novinka v pravidlech, každopádně se mi do hlavy dostává první díl Harryho Pottera. Vstup do lesa je všem studentům přísně zakázán. Přivádí mě to však k tomu, že pokud budu chtít vidět na vlastní oči ten namalovaný obrázek, budu tím lesem muset v noci projít. I když na to asi koule nemám. „Ačkoliv nás informovali, že by se poblíž neměla vyskytovat žádná zvěř, nechcete pokoušet osud."

Nepovšimnutě zakývu nesouhlasně hlavou a protočím oči. Ten jeho dramatický hlas tomu všemu naprosto dodává korunu. Zrak upřu na Trevora, který si drží ruku před ústy a poznávám, že jen stěží zadržuje smích.

„Pravidlo číslo čtyři – neurážet se navzájem," zní další pravidlo a ze strany, kde sedí Richard se ozve pobouřené odfrknutí. „Pokud proti sobě něco budete mít, prostě si to vyříkáte z očí do očí. Žádné nadávky a bitky. Chceme tu prožít krásné a pohodové léto."

Krásné a pohodové léto si představuju tak, že budu ležet na posteli, ládovat se brambůrkama a koukat na Netflix, dokud neztloustnu a neumřu na přetučnění. To by byla sladká smrt. Na náhrobku bych měl napsáno, že jsem zemřel při tom, co jsem měl nejraději.

„A pátý pravidlo – každý z vás si jednou týdně napíše na lístek, co všechno chce nakoupit. Doporučuju si to napsat v neděli večer a nechat nám lístek tady dole. V pondělí totiž budeme jezdit na nákupy do města."

„Mohla bych jezdit s váma?" ozve se okamžitě Liv s tím jejím pisklavým hlasem. Přimhouřím pravé oko a strčím si prst do ucha. To opravdu bolelo.

„Nevidím v tom problém," mykne rameny můj otec. „Pokud na tebe v autě zbyde místo, budeš moct jet s náma, ale upozorňuju tě, že nebudeme stavět nikde jinde, jen v potravinách a pak pojedeme hezky zpátky."

„Takže jsme tu ve vězení," shrne situaci Richard s povzdechnutím, když mu právě máma na talíř nandává opečený plátek masa a bramborovou kaši. Aspoň něco potěšujícího.

Rodiče na něj upřou pobouřené zraky a já stále musím zadržovat smích, zatímco můj spolubydlící už to nevydrží a vyprskne smíchy na celé kolo. Neušlo mi totiž, že mě celou dobu skenuje. Každou moji grimasu a pohled. Většinou jsem neviditelný článek a moje grimasy a názory nikoho nezajímají. Docela mi lichotí, že mu přijdu vtipný.

„Nikoliv," oponuje mu můj otec po nějaké chvíli, zatímco máma dosedá ke stolu a chopí se vlastního příboru. Já nedočkavě zvednu ten svůj a nečekám na nikoho, přičemž zabodnu vidličku do masa, které o chvíli později hltám, jako kdybych týden nejedl. „Za několik týdnů se ve městě koná pouť, takže vás tam vezmeme. Dneska se ale vydáme na tůru po okolí. Abyste věděli, co kde najdete. Takže se najezte, běžte si odpočinout a kolem půl jedné se sejdeme všichni dole."

Vnímám jen tak napůl, protože žízeň i hlad, které mě doteď trápily, doslova mizí a mně se dělají boule za ušima. Nic jiného mi v tuhle chvíli nechybí. Možná jen televize, díky níž bych vypustil, kde jsem a proč. A co budu dělat, až bude po tom skvělém obědě a odpočinku.

***

Výpravné tůry do přírody jsme s rodiči pořádali, když jsme bydleli v Ohiu. Naposledy to bylo, když mi bylo deset let, doma zely zabalené krabice a my měli poslední den v našem starém bytě. Ušli jsme skoro pět kilometrů a pamatuju si do dneška, jak strašně jsem brečel kvůli bolesti nohou. Každopádně to byla zábavná tůra, při které jsme se všichni strašně smáli. Dokonce i John, než se z něj stal ten atletický nafoukaný magor, který loví každou chvíli jinou dívku.

Když si na to vzpomenu, mám radost z toho, že mám z dětství tak krásné vzpomínky. A že táta ještě nebyl tolik zapálený do práce, jako je dnes. Samozřejmě i v Greyshieldu chodíme občas do přírody, jenže tam dojedeme vždycky autem, ujdeme nanejvýš jeden kilometr, načež si uděláme menší piknik, pobudeme na místě maximálně hodinu a pak se vracíme zpět domů, protože tátovi volají z práce, že se uvolnila nějaká zakázka. Probíhá to skoro pokaždé.

Ano, na začátku jsem říkal, že tátu všichni vnímají jako dokonalého otce a manžela, protože má čas úplně na všechno. Jenže během těch sedmi let se jeho čas na rodinu ztenčuje a ztenčuje. A když je doma, je rád, že žije. Takže se žádné obvyklé vycházky do přírody nekonají. Samozřejmě by si kdokoliv mohl říct, co mi na tom vadí, když jsem rád zavřený ve svém pokoji. Jenže právě ve chvílích, jako je tato si vzpomenu na svůj dětský život v Ohiu. A chybí mi, abych byl upřímný. Protože tenkrát to byla doopravdická idyla se vším všudy. A já byl normální kluk s normální rodinou a normálními žádostmi.

Proto teď, když jdeme po vyšlapané cestě mezi stromy, mi ve sluchátkách hraje hlasitá hudba a já kráčím až na konci naší početné skupiny. Pozoruju okolí kolem sebe, kdybych náhodou narazil na nějaké zvíře. Jenže všude je klid a jediné, co místní rezervaci narušuje, jsme my.

Vepředu naší skupiny kráčí rodiče, kteří se o něčem zapáleně baví. Nejmladší člen naší party je usazený v něčem, co vypadá jako batoh a jeho otec ho nese na zádech. Holčina je vedena za ruku, aby se neztratila. Hned za nimi pak kráčí Livie, která každou chvíli míří mezi stromy. Nejspíš hledá signál a zdá se z toho frustrovaná, protože se ještě ani jednou nezatvářila nijak pozitivně.

Pozitivně se každopádně netváří ani Richard, který jde po boku mého bratra a každou chvíli se na něj nenávistně dívá. Stále víc nabírám podezření, že Richard je něco jako moje dvojče, protože mi až nemile připomíná moje povahové rysy. Tedy s tím, že já nepůsobím hrůzostrašně a moje pohledy nejsou ani trochu smrtící jako ty jeho. Připomíná docela upíra se svou bílou pletí a tmavými vlasy.

Další jdou Garry s Trevorem. Jak tak pozoruju, Garry nezavřel klapačku od té doby, co jsme vyšli z domu a má pořád potřebu do někoho něco hustit. Připomíná mi jednoho kluka ze třídy. Ten je ovšem takový nerd, že neustále mluví stylem, kterému nikdo ve třídě nerozumí. Statní kluci si na něj však nedovolí, protože jim dává opisovat domácí úkoly a pomáhá jim při testech, když se učitelé nedívají. Druhým nerdem jsem podle všeho ve třídě já.

Trevor má hlavu upřenou celou dopředu, takže mu nevidím do tváře, ale nikterak mi to nevadí. Aspoň nemusím opěvovat tu andělskou tvář. Všiml jsem si u oběda, že má nepatrné pihy kolem nosu. Jsou však zastíněny barvou jeho pokožky. Taková jemně kakaová.

Celou skupinu uzavírám já se svým nic neříkajícím výrazem, myšlenkami v pochodu. Saju atmosféru všude kolem. Je tu výrazně chladněji, jenže to mi vůbec nevadí, protože kdybychom byli ve městě, zřejmě bychom umírali teplem. A abych se přiznal, nemusím zas ty nesnesitelné letní pařáky. Nejraději mám jaro. V tomto ročním období mohu pozorovat všechno, jak se probouzí k životu. Můžu nasávat nový vzduch. Protože s jarem přichází nové šance. Nové možnosti a obzory. Všechno ožívá.

Kráčíme do kopce, nohy mě začínají bolet – kromě školních chodeb ani moc nechodím, většinou doma šoupu nohama po podlaze, protože chodím jen v ponožkách a všude je plovoucí podlaha, po níž všechno krásně klouže (sakra, to zní divně). Nic to však nemění na tom, že si užívám místní vzduch. Stejně jako v chatě to tu voní po jehličí a stromové kůře. Je to příjemná vůně, pro někoho možná až moc silná, každopádně mě nevadí.

Před námi se rozestoupí stromy a já zpozoruju slunce žhnoucí na nebi. Světlo mě na chvíli oslepí, takže si dám ruku před oči ve chvíli, kdy mi v uších začne hrát nová písnička. Naštěstí tu data fungují, tedy alespoň na Spotify, takže o hudbu se tu bát nemusím.

Během té chvíle, co jsme měli po obědě, jsem si stačil vybalit alespoň hygienické potřeby, které jsem uložil do koupelny. Není to nijak přepychová místnost, ale určitě stačí na vykonání základních hygienických potřeb. A sprchový kout místo vany mi taky nikterak nevadí. Sice proteče víc vody, ale to mi je jedno. Kdyby mě tu otec hystericky seřval kvůli vodě, neudělal by ostudu mně, ale především sám sobě.

Docházíme až na místo, kde stromy končí a já zjišťuju, že se nacházíme někde, kde se sesunula půda a vzniklo jakési propadliště, z něhož je nádherný pohled na město pod námi. Skoro, jako bychom byli v horách. Vytáhnu mobil z kapsy a vypínám písničky, do očí mě však uhodí, že tu mám signál a začínají mi chodit chabá upozornění, kdo co zveřejnil.

Zastrčím mobil zpět do kapsy, vytáhnu airpody z uší, strčím je do krabičky, kterou zasunu do kapsy k mobilu a přejdu až k řetězu, který tu jediný brání před spadnutím.

„Tohle je naše první zastávka," načíná jeden z otců, nejspíš ten Richardův, protože se zmiňovaný zatváří, jako by se styděl a byl přesvědčený o tom, že jeho táta je totální debil. A to prakticky vůbec nic špatného neřekl. „Greyshieldské propadliště, odtud je vidět na celé město."

Učili jsme se o něm ve škole, ale já nikdy nějak moc pozor nedával. Jen to, že se říkalo, že když sem myslivci chodili pytlačit, jednoho dne se jim zem pod nohama propadla a oni skončili takzvaně v propadlišti dějin. Někdo si to vykládal jako nějaké znamení, že pytlačit v tomhle lese se zkrátka nevyplatí. Vznikly k tomu i povídačky, které však představovaly jen útržek pravdy. Důležité bylo, co se z toho propadliště stalo. Tahle krásná vyhlídka, kde bych mohl prosedět celý den a nechávat myšlenky volně plynout. Sem se určitě vydám ještě jednou a sám.

Otočím se na ostatní, ovšem kromě rodičů nikoho výhled nezajímá. Všichni civí do mobilů, protože i oni zjistili, že je tu signál. Jak ubohé. Také pro mě sociální sítě představují většinu volného času – většinou hledám drby, které mi jsou stejně k ničemu, ale aspoň se kochám tím, že se někomu z lidí, které nesnáším, dějí špatné věci – ale když se mi naskytne takováhle příležitost vidět město, jako na dlani, mobil je mi vskutku ukradený. Možná ale, že bych si to mohl vyfotit.

Vytahuju tudíž mobil, otevřu fotoaparát a udělám několik fotografií. V momentě, kdy chci mobil zase zamknout a strčit ho do kapsy, mě však zaujme upozornění.

JustTrevor vás začal/a sledovat.

Upozornění z instagramu tedy rozkliknu. Srdce mi vynechá několik úderů, když spatřím všechny ty fotografie. Nejsou to jen selfie bez trika, ale také fotografie přírody. Ta poslední je několik vteřin stará. Je odsud a jsem na ni já, jak stojím u toho řetězového zábradlí a civím do dálky. Fotka vypadá opravdu dobře, zachycuje prakticky celý výhled a nějakého maníka, který si to všechno prohlíží. Nikdo by nevěděl, co za maníka to je, kdyby mi nepřišlo další upozornění, že mě JustTrevor označil na fotografii.

Vyjedu z příspěvku, zmáčknu ikonu sledovat a otočím se na něj. Stojí prakticky jen asi metr ode mě a usmívá se na mě takovým způsobem, že se mi podlamují kolena. Tohle bude ještě zajímavé.