Upozornění: Kapitola obsahuje scénu 15+, takže každý čte na vlastní nebezpečí.🙈

***
Od té konverzace s tátou jsem hodně přemýšlel a uvědomil si, že ze mě ta omluva sejmula další těžké břemeno, které jsem si doposud nosil na srdci. Cítil jsem se snad o dvacet kilo lehčí, i když v konečném výsledku vážím jen něco málo přes šedesát kilo. Celý zbytek dne jsem se usmíval jako sluníčko na hnoji a snažil se ignorovat ten tichý hlásek v pozadí mé hlavy, který mi našeptával, že brzy z nebe spadnu zpět na zem. Snažil jsem se to ignorovat tak, jak jsem nejlépe mohl. Ale moje tušení s každou uplynulou hodinou sílilo a sílilo.

Mohly nastat dva scénáře. Buď by se všichni dovtípili toho, co mezi mnou a Trevorem je. Nedokázal jsem si ani v nejhorších představách vyjasnit, jak by to tu vypadalo. Co by se mnou rodiče provedli? Vzali by mě zpátky domů? Zůstali bychom tady a já bych se bez nich nesměl hnout nikam? Musel bych se od Trevora držet zpátky? Myslím, že by ta konverzace, která proběhla mezi mnou a mým otcem, spadla do hlubin zapomění. S tím rozdílem, že tentokrát bych byl já to dítě, které potřebuje dozor, a které je problémové. Zkrátka jsem se i tohoto bál jako čert kříže. Tím vším by totiž vyšla najevo má sexualita. A nevím, jak by to dopadlo mezi mnou a Trevorem, jenž by toho nejspíš ztratil mnohem více, než já.

Druhý scénář se nesl spíš v mé psychické stránce. Často jsem totiž přemýšlel, jak by Trevor asi reagoval, kdybych před ním dostal panický záchvat. Moc dobře ví, že o tom ostatní – kromě Richarda, který na to přišel sám – neví, a že bych byl moc rád, kdyby si to nechal pro sebe. Nedal jsem mu však žádné instrukce k tomu, co má dělat, kdyby mě to přepadlo. Ten první scénář by byl ale daleko podobnější pravdě bych řekl, protože byl daleko horší. A já se vznášel opravdu vysoko v oblacích, pohupující svými volnými nožkami ve vzduchu, zatímco mrak se mnou letěl stále výš a výš. Otázkou, tou zásadní, je, kdy se pode mnou ten oblak vypaří a já začnu padat.

Večer jsem obvykle strávil v Trevorově objetí na své palandě. Vyprávěl jsem mu o konverzaci se svým otcem a o tom, jak moc mě to překvapilo. Zdálo se, že z toho má radost, i když ne takovou, jakou jsem měl já sám. Když jsem se ho zeptal, dostalo se mi docela překvapivé odpovědi, že by si přál taky, aby to jeho otci už konečně docvaklo. Spustila se lavina vyprávění o tom, že dříve, když byl ještě menší, měl jeho veškerou pozornost. Čím víc se ale zabíral do své práce, tím méně času na něj měl až nakonec úplně skončily jejich fotbalové neděle.

Trevor se po dvou měsících přihlásil do mimoškolní aktivity s názvem hurá ke sportu a poté proklouzl do týmu fotbalistů. A ve mně se začalo všechno stahovat, protože v tom samém týmu byli i ti největší kreténi z mojí školy. Nezeptal jsem se ale, jestli to jsou jeho kamarádi, i když mi začínalo docházet, na co Richard narážel. Pokud tohle byli Trevorovi přátelé, pak jsme byli ještě ve větším maléru, než normálně. On totiž ví, že mě někdo šikanuje. A složil mi slib – samozřejmě to od něj neočekávám, protože v Greyshieldu tohle celé skončí – že až na ty parchanty narazí, zmasakruje je, na což jsem nijak nereagoval. Svá slova totiž myslel více, než vážně. Stačilo se podívat do té jeho odhodlané grimasy na tváři.

Když ho vzali na uměleckou školu, jeho otec zrovna dvakrát nadšený nebyl, ale aby se neřeklo, nechal mu z nepoužívané garáže udělat ateliér a do ní mu nakoupil veškeré vybavení. Byla to jeho jediná reakce na Trevorovu volbu budoucího povolání.

Čím víc jsem ho poslouchal, tím víc mi docházelo, jak moc toho máme společného. Naši tátové si nás představovali jako nějaké vychytralé byznysmeny, kteří půjdou i přes mrtvoly, aby si nahrabali peníze. My se však rozhodli vydat tou uměleckou cestou, kde je daleko těžší prorazit, protože mimo myšlení k tomu také potřebujete mít jakési vidění a talent. Naši otcové byli až nebezpečně moc zabraní do své práce a rvali se o to, kdo bude nejlepší ve svém oboru. Trevorův otec byl totiž ten, který měl jako první místo tady jisté. Byl první v tabulce, pod ním byli Garryho rodiče a pak můj táta.

Uvědomil jsem si také, během Trevorova dlouhosáhlého monologu, že stejně, jako se můj otec nezajímal o mě, jsem se ani já nezajímal o jeho práci. Bylo mi vskutku ukradené, kolik prodal domů za den, kolik peněz si za to vysloužil i jak moc je úspěšný na škále mezi tolika zaměstnanci. Poslouchal jsem o jeho úspěších pokaždé, když nás přinutil sejít se u večeře, ale vždy jsem to pouštěl druhým uchem ven a viděl se ve svém pokoji před televizí. Z toho možná i pramení důvody našich neshod. Stejný nezájem, jaký on projevoval o mě, jsem já projevoval o něj. John byl totiž jiný. Ptal se otce, vyzvídal, i když nevím, jaký to mělo důvod. Možná si uvědomoval, že čím víc se bude zajímat, tím větší pozornost na sebe upře. A tím větší sympatie a porozumění k němu táta bude mít.

Ani matčina práce mě nikterak nefascinovala. Byla génius na čísla, tabulky, výpočty a další věci. Byla génius v kuchyni a dokonce i jako manželka. Zdála se jako dokonalá ženská po všech směrech. Taková Stepfordská panička. Ale i ona měla svoje mouchy. Na rozdíl od táty si to ale uvědomovala. Horší je, že s tím nikdy nic nedělala a místo toho to vždy ignoruje. Viz problém s tím přijímat kritiku na svou osobu nebo slyšet názor na určité věci.

A než jsem se nadál a vrátil se ze svého astrálního cestování, Trevor usnul. Tvrdým, klidným spánkem. Momentálně se nemohu nabažit toho, že spí přímo vedle mě, s uvolněnou rukou na mém boku. Jeho oční víčka jsou zavřená a nikterak se nehýbou, z čehož usuzuju, že se mu zdá velice klidný sen. Četl jsem totiž někde, že když člověk pod víčky těká očima, znamená to, že se mu zdá něco krajně nepříjemného. Děsivého. Nějaká noční můra.

Ústa má pootevřená, dech pravidelný a já cítím vůni jablek smíšenou se zubní pastou. Jeho dech tedy voní stejným stylem, jakým chutnají jeho rty. Srdce mi několikrát poskočí, když se nadechne zhluboka a jeho ústa se mírně prohnou v úsměv. Opravdu se mu zdá hezký sen. A já si sobecky pomyslím, že bych v tom snu mohl figurovat i já.

Vyprávěl mi i o dnešní konverzaci s Rachel, od níž prý po telefonu dostal menší sodu za to, že jí nevolá tak často, jak se dohodli. Opět moje srdce propíchl jakýsi ostrý hrot žárlivosti, když jen zmínil její jméno. Nemohl jsem ji nijak konkurovat. Ta dívka byla podle fotek naprostým ztělesněním krásy. Ženskosti. Hodila se k němu tak, až jsem litoval toho, že jsem ho prostě neposlal pryč, když se mi vyznal. Měl jsem prostě z pokoje odejít, protože tímhle se věci jen komplikují.

Řekl mi, že čím víc času tráví se mnou, tím víc zapomíná na okolní svět. Na všechny. Že mu ke štěstí stačím já. A ta slova se poslouchala opravdu hezky. Ale v hlavě prostě stále rezonoval ten slabý hlásek, že tohle je jen začátek. A ty jsou vždy nejhezčí. Po nich následuje krutá realita, která vám ukáže skutečnou povahu člověka. Bál jsem se. Tak, jako obvykle všeho, se bytostně bojím i tohoto. Co se mi odkryje, až oba spadneme z toho prvního obláčku? Co o Trevorovi zjistím? Kdo mi otevře oči?

Snažím se to ale nevidět černě a momentálně, když spí, nemá cenu nad tím přemýšlet. Stačí ho jen pozorovat a vychutnávat si to, že leží naproti mně, klidnější, než kdykoliv před tím, jen ve spodním prádle a z jeho odhaleného těla sálá neskutečné teplo. Začínám si uvědomovat, jak strašně blízko leží a jak strašně nahý u toho je. Stačil by jen jediný dotek, abych se rozpálil stejně tak, jako je on. Co se mu asi tak zdá? Tohle je ten moment, kdy bych si přál mít nadpřirozenou schopnost vidět lidem do hlavy. Vidět jejich představy a cítit u toho jejich emoce.

Nejsem úchyl nebo tak něco. Nezneužívám lidi ve spánku, ale takhle blízko mi ještě nebyl. Takhle jsem ho na dosah ještě neměl. Doteď jsem se bál na něj sáhnout, protože jsem netušil, jak na to zareaguje. Jakým pohledem mě obdaruje. Nicméně teď spí. Nezareaguje nijak, protože to ani neucítí. A já jen z té představy začínám vypocovat veškeré tekutiny, které jsem dnes vypil.

Za ty dny se mi o tom zdálo nespočetněkrát. O sexu s Trevorem. O tom, jak jeho a moje tělo splývá dohromady a oba se vznášíme v souhře našich rozkoší. Jenže to byly jen sny a realita je o mnoho jiná. O mnoho těžší. Nikdy jsem to nedělal a stejně, jako ostatní panicové, se i já bojím, že ho zklamu. Že se mu to nebude líbit a nakonec bude právě to důvod, proč my dva skončíme ještě dříve, než tohle léto. Nesmím na to myslet.

Mírně povytáhnu svou ruku až k jeho svalnaté hrudi a dlaň přitisknu až na pravý prsní sval. Polknu a pohledem mu stále provrtávám obličej. Mírně dlaň odtáhnu a prsty zkoumám hladký povrch jeho kůže. Rozpálené, mírně zpocené kůže, na níž mu raší husina. Je to, jako by tímhle stylem reagoval na můj dotyk. Koutek jeho úst mírně povyskočí nahoru.

Je příjemné pod rukama cítit silný a pravidelný tlukot jeho srdce. Uklidňuje mě to stejným způsobem, jako mě dostává do stavu varu fakt, že si ho mohu konečně posahat. Že je v tomto momentě celý jen můj. Že na vlastní dotek cítím pevnost jeho prsních svalů. Celou dobu jsem si představoval, jaké to je. Dotýkat se i cizího těla, než jen toho mého. A je to lepší, než v jakékoliv zpropadené a perverzní představě.

Prsty mírně sklouznu až k bradavce, na což se setkám hned se dvěma reakcemi. Moje vlastní vzrušení začíná stoupat, zatímco on na mě vydechne vzduch mnohem silněji, než doposud. A jak tak vnímám dotek jeho rozkroku na mém koleni, i sním to dělá divy. Začíná mu být v boxerkách totiž trochu těsno, což mě dopálí ještě víc.

Očima zamlženýma vášní se na něj stále dívám a uvědomuju si, že už vlastně nespí. Dívá se na mě stejným stylem, jako já na něj. Jeho ruka vjíždí pod moje triko, díky čemuž se mírně ošiju. Nejsem zvyklý na jiný dotek, ale snažím se to vydržet. A v konečném důsledku to vlastně není vůbec nepříjemné, nýbrž naopak. Jen to dodává narůstající napětí do všech mých končetin. Velmi příjemné a procítěné napětí.

Prsty stále putují dál a dál. Břišní svaly má zatnuté, jako by ho ten dotek lechtal. On mezitím nachází první z mých bradavek a vezme ji mezi dva prsty. Stejně jako on před chvílí, i já vypustím přebytečný vzduch z plic. Stále jeden druhého propalujeme pohledem. Dochází mi, že na tom obláčku na nebi neputuju sám. Ne, on na něm sedí se mnou. Celou tu dobu.

Jeho hlava se přisune blíž té mé a hladově si ukořistí moje rty. Polibek je náruživý, hodně náruživý, vzrušený a já každý dotyk jeho rtů prožívám dvakrát víc. Líbá mě hladově, jazykem si klestí cestu k tomu mému. Mezi ukazováčkem a prostředníčkem stále dráždí mou bradavku a já nestíhám všechno přijímat.

Místo protrhnuté hráze se v mé mysli zhmotňuje láva vroucí pod sopkou. Je to to nejvýstižnější, co jsem v hlavě měl. Erekce v mých kalhotách je tvrdší, než kdykoliv dřív. Pokusím se pohnout nohama, čímž docílím, že mírně zatlačím na tu jeho a on mezi polibky vzrušeně a nahlas vydechne. Bože! Připadám si, jako bych se tu hroutil v přívalu něčeho tak neuvěřitelného, že mám pocit, jako bych umíral. Umírám tím nejlepším způsobem, jakým se umřít dá.

Vím, že je to všechno v mé představě, ale palanda se s námi houpe, stejně jako tenhle pokoj, tahle chata. Nikdo a nic jiného neexistuje. Jsme někde v časoprostoru, kde se zkrátka nevyskytuje nic jiného, než jen naše zkoumavé ruce, vroucí polibky a vzrušené údy. Bože, použil jsem právě výraz údy? Zabijte mě někdo už!

Pokládá na mou hruď celou svou dlaň a hrubě s ní začne přecházet až dolů. Odpojím naše polibky v momentě, když mám prsty u lemu jeho boxerek. Zahledím se do jeho očí s nevyřčenou otázkou. Můžu? A vypadá to tak, že pochopil, o co mi jde, protože mezi přerývanými výdechy a nádechy kývne hlavou. Oční modř má zastřenou šedou mlhou. Je to tak nádherný pohled. A nekrásnější na tom všem je, že za to můžu já. Já!

S dalším polknutím mu vjedu pod boxerky a uchopím ho do dlaně. Jeho hlasitý výdech mi prozradí, jaké vzrušení lomcuje jeho rozpáleným tělem. Zavře oči a já pomalu kmitnu rukou dolů. Z jeho hrdla vyjde něco mezi skřekem a výdechem. Je to ještě nádhernější, než jeho smích. Dochází mi totiž, že tohle s ním provedl můj dotek. Moje ruka. Něco, co patří mně.

Nakonec neodolám a stáhnu boxerky na stehna a přiznám se, že to hlavně dělám pro to, abych se podíval. Dech se mi v hrdle zasekává, když ho spatřím v plné kráse. Obnaženého, nahého. Tak, jak ho stvořitel udělal. A že na něm opravdu nešetřil. Hlavu však nakonec položím opět vedle něj a začínám ho líbat, zatímco moje ruka přidává na rychlosti a kmitá nahoru a dolů.

Přijde mi to tak zvláštní. Držet v ruce část těla, která je ostatním zahalena. Nad kterou mohou ostatní jen polemizovat. Část těla, která vůbec nepatří mně. Je to až ujetě uspokojující. A ty zvuky, které mezi polibky vydává, jsou jen třešnička už k tak krásnému dortu.

Druhou rukou do něj mírně zatlačím a on si lehá na záda. Hrudí na něj nalehnu a nepřestávám ho líbat. Mezi zuby opatrně skousnu jeho spodní ret, což je odměněno hlasitým zavrčením. Opravdu takové zvuky vydávají lidi jen když se ručně uspokojují? Nejsem neandrtálec, vím, jak to chodí v pornu, jenže tam je všechno strojené. A herci jen předstírají rozkoš, když se při natáčení udělají nejméně pětkrát než dojdou k závěrečnému produktu celého videa. Navíc je to jen přes obrazovku. Tohle je doopravdy. A moje doteky jsou stejně tak skutečné jako salva rozkoše, kterou mi to dopřává.

Trevor se začíná prohýbat v zádech, čímž mi vystavuje krk na odiv. Líbnu ho na mateřské znaménko, jež se vyjímá vedle hrdla. To jen způsobí daleko větší příval vzdechů. Nevím, kolikrát už jsem to slovo použil, ale...BOŽE! Bože! Bože! Je to tak skutečné. Tak nemožně skutečné, že mám chuť se začít smát nahlas. Z plna hrdla. Ani v nejdivočejších snech se mi o něčem tak nepopsatelném nesnilo. Neexistuje jediné slovo, jímž bych to celé mohl opsat.

A to je vlastně jen uspokojování rukou. Co budu pro pána dělat, až dojde k tomu hlavnímu? Až opravdu splyneme, protože po tomto jsem pevně rozhodnut, že moje poprvé bude patřit jemu. Chci mu to dát a zbavit se toho. Nálepky panic. Nesnáším nálepky a téhle se zbavím extra rád. Jak jsem už na začátku říkal, tohle léto je jiné. A chci, aby bylo jiné do té doby, než skončí.

Musím svou rukou zakrýt jeho ústa, když začne vydávat hlasitější zvuky, než by nám bylo milo. Mohl by totiž někdo přijít a načapat nás ne v zrovna dobré situaci. Tedy ne dobré pro ně. Ruku mi zalije vařící lepkavá tekutina, v jeho chloubě škube, zatímco on do mé dlaně doslova křičí. V zádech je prohnutý tak, jak jen to jde a na jeho břicho se stále snáší vzrušení míšené s uspokojením. Ty kráso! A že toho není málo.

Zvuky prvotního orgasmu odezní a já sejmu dlaň z jeho úst stejně tak, jako z onoho místa. On ještě chvíli leží se zavřenýma očima a vydýchává veškerý kolotoč, jímž si prošel. Pozoruju ho tak, abych nepřišel ani o jednu důležitou grimasu. Chci si tenhle moment zapamatovat. A už nikdy ho nevypustit z hlavy. Právě ho totiž vidím v té nejzranitelnější chvíli v životě.

„Pane Bože," zasměje se spokojeně a oči stočí k těm mým. Opět mu jiskří a v mém srdci zabublá teplá krev hrnoucí se do mých tváří. Je mi absolutně jedno, že na mé ruce stále tkví semeno. Je mi jedno úplně všechno. Záleží jen na něm, jeho úsměvu, hlasu a spokojenosti.

„Jo," odpovím mu s úsměvem. Jak lehce se dá shrnout taková snaha do svou slov. Zvolání k božstvu.

Překvapí mě, když se nejde opláchnout a místo toho se zvedne a svou rukou, stále umístěnou pod mým trikem, sjede až dolů do mého rozkroku. A pak se celý můj život rozpadá na prach, když mě povalí na záda, tvrdě mi stáhne kalhoty a začne kmitat rukou v naději, že ze mě vydoluje stejné množství vzrušení, jaké já vydoloval před malou chvílí z něj.

Ten pocit je ještě divnější. Někdo jiný, než já, sahá na moje intimní místo. Někdo jiný, než já, se snaží uspokojit mé vlastní potřeby. V břiše mi doslova bojují motýli o nadvládu, horká krev pulzuje mým zpoceným a rozpáleným tělem. Z hrdla mi vychází stejné zvuky, jako před chvílí jemu a už vím, že to jen nepředstíral. Je to absolutně něco jiného, když vám to dělá někdo jiný, než vy – bože, připadám si jako totální hovado, když takhle uvažuju.

Netrvá to však moc dlouho a on ještě v rychlosti vyhrne moje triko až nahoru, abych si ho nezašpinil. Stejně jako já jemu, i on mě zakrývá ústa, když z mého hrdla nekontrolovatelně vyjde zvířecí skřek, který neumím popsat jedním slovem. V hlavě mám pusto a prázdno, tělem jímá ta známá a přesto ochromující křeč. Ztrácím se v přívalu rozkoše a vášně. Ztrácím se ve svém vlastním vnímání. Ztrácím se. Prostě je se mnou amen, protože si fakt připadám, jako bych umíral tím nejkrásnějším způsobem. Mozek totálně vypovídá službu a to i když účinky toho všeho pomalu odeznívají a já svá záda přitisknu zpět na postel. Oči mám zavřené a dýchám neskutečně rychle do jeho dlaně.

„Wau," zhodnotí situaci, odejme dlaň z mých úst a já se proto podívám. Moje břicho je pohlceno bílou, lepkavou tekutinou, na níž on kouká jako na boží zjevení a usmívá se u toho. Pohlédne mi do očí a skousne si ret. „Tady byl někdo napumpovanej."

Zasměju se, protože na víc nemám a on můj smích přetrhne tím, že mě políbí. Tentokrát jemně bez další naléhavosti, dravosti, náruživosti. Vášeň tam ale stále je. A snad ani neutichne. Ne do té doby, dokud se nerozhodneme spojit naše těla v jednu.

Na mysl mi přichází, že jsem mu odhalil svoje tělo. Propustil jsem ho tam, kam nemá přístup nikdo. Dokonce i já sám si zakazuju sahat na svoje tělo, pokud to není nezbytně nutné. Jenže on ho nejdříve prozkoumával rukama a pak ho i viděl, když mi triko vyhrnul nahoru. Uvědomuju si taky, že si ho budu muset svléknout, abych ho nezamazal.

Oddělí svoje rty od mých, což zapříčiní podrážděné vydechnutí z mé strany. Jako by mi někdo urval končetinu. Sebral něco, co je jen a jen moje.

„Asi bysme se měli jít opláchnout," nadhodí stále s tím spokojeným úsměvem a jiskřivýma očima. „Můžeme jít spolu. Můžeš ze mě smejt to, cos způsobil a já smeju to, co jsem způsobil já. Co ty na to?"

Opět se ve mně vyrojí zábrana, že bych to neměl dělat. Jenže momentálně nemám co ztratit. Oba jsme se viděli v těch nejzranitelnějších chvílích. Oba jsme viděli naše obnažená těla i to, jak vypadá produkt rozkoše v celé své kráse. Už není důvod se před ním stydět, i když to ze mě snad nikdy neodpadne. Jenže strach a stud jsou poslední věci, na které bych měl myslet. Proto se je snažím odsunout do pozadí a ty zábrany zbořit. Alespoň pro tentokrát.

Mírně se povytáhnu do sedu, svléknu si triko a opatrně přelezu až k žebříku. Celé tělo mám jako v jednom ohni z toho, čím jsem si před chvílí prošel. Cítím na sobě jeho zkoumavý pohled a proto se otočím přes rameno, když už mám nohu na žebříku z postele a vyslovím: „Tak jdeš?"

A ten pohled, jímž mě obdaroval, mě bude pronásledovat dnem i nocí. Takhle příjemně překvapeného jsem ho totiž ještě nikdy neviděl. A možná už ani neuvidím. Proto je důležité, abych si to všechno uschoval v paměti. Jsou to totiž vzpomínky, které mě budou vytahovat ze dna nahoru. Které rozjasní mou tmu světlem. Stejně jako to teď dělá on, když mě následuje do koupelny.