Dny ubíhaly tak rychle, že jsem vlastně ani neregistroval, jak moc mi čas proplouvá mezi prsty. Další čtyři dny se nesly ve stejném víru, jako jiné. Ráno vstát, dojít si na snídani a pak vymyslet aktivitu, během které se budu moci zabavit na celý den. Společnost mi po většinu času dělal právě Trevor. Oba jsme se chovali přátelsky, ale občas mu z pusy uletělo něco – většinou nějaký kompliment (musím se naučit ty komplimenty přijímat, jinak budu brzy za blázna) – co ostatní zarazilo. Pokaždé jsem to dokázal zahrát do autu, jako by se nic nedělo, ale před Richardovýma očima se to zkrátka schovat nedalo.

Proto, když se o pár hodin později po Trevorovu komplimentu, jak strašně hebké vlasy mám, se mnou sešel v knihovně a řekl mi, že ví, že se něco děje a že svou nabídku myslel smrtelně vážně, neušlo mi, jak strašně zaujatý celým tímto vývojem byl. Ovšem respektoval jsem naši domluvu – s Trevorem – a tak jsem mu nepověděl o tom, jak si každý večer Trevor lehá ke mně, dívá se mi do očí, mluví potichu, jako by se bál, že ho někdo uslyší a ze všeho nejradši propůjčuje svou chuť mým rtům.

Stále jsem tomu nemohl uvěřit. Zdálo se to neuvěřitelné. A pořád jsem ještě nepřišel na vzorec, který by mi vysvětlil, co se to vlastně děje. Ani jeden jsme to nechápali, ale oba rozdílnými směry. Zatímco Trevor nechápal, kde se v něm všechny ty city braly, já nechápal, proč se v něm vzaly zrovna k mé osobě. Jak to, že ze všech lidí tady, se mi zalíbil právě on – to bylo jednoduché zodpovědět, zkrátka byl můj typ – a proč ke všem čertům on moje sympatie opětoval. Byl postavený o mnoho výš, než já. Jak fyzicky, tak mentálně. Měl to v hlavě – až na svoje city – uspořádané, věděl za čím jde a hlavně věděl, kdo je. Já taky vím, jaké mám cíle a co chci v životě dokázat, ale ještě jsem nerozluštil hádanku jménem Chris. Nevěděl jsem, jakou hodnotu má moje osobnost a co pro každého ze všech lidí, kteří jsou mi blízcí, znamenám.

V naší rodině se city zkrátka neprojevují. Ano, občas rodiče vyjádří dárky, jak nás mají s bratrem rádi, ale prakticky nikdy jsem je neslyšel říct přímo do očí, že nás mají rádi. Nikdy sami sobě nepověděli ta dvě kouzelná slůvka, jako by to bylo tabu. Nikdy nemluvíme o tom, jaký pocit z něčeho máme. A jak se zdálo, zbývajícím třem členům rodiny to vyhovovalo, ale já chtěl něco jiného. Chtěl jsem s nimi mluvit o tom, co mě na všech štve a co mi naopak dělá radost. Jenže to se v rodině zkrátka asi nenosí.

Od Trevora jsem si potvrdil tu doměnku, kterou mi do hlavy nasadil Richard. Jeho otec nebyl ani za mák podporovatelem LGBT komunity. Spíš protestoval proti tomu. Rozhodně si nepřál, aby jeho syn do téhle komunity zapadal, ovšem jak se zdálo, jeho přání nebylo vyplněno, protože se mi později svěřil, že už možná ví, co celou tu dobu potlačoval a co já jsem uvolnil. Že je bisexuální mi prakticky došlo ihned, ale nechtěl jsem působit zase jako chytrolín. Takže jsem mlčel a poslouchal ho.

Já se na oplátku rozpovídal o svém životě. Bylo mi to proti srsti, to nepopírám, ale říkat to jemu bylo rozhodně snazší, než kdybych se to pokusil říct komukoliv jinému. Pověděl jsem mu o panických atakách, i o tom, že mě většinu času na škole kluci šikanují. Pověděl jsem mu i o svém dětství v Ohiu a o tom, jak moc bych se tam chtěl vrátit zpět. Tam totiž byla moje rodina v pořádku. Nebo spíš jsem méně vnímal, jak moc se od nich odlišuju. Držel mě u toho za ruku a sliboval mi, že po tomto létě náš vztah nevztah neskončí. Opakoval mi to každý den před spaním. A já mu to pořád nevěřil.

Ač chtěl sebevíc tomu dostát, v cestě mu stála rodina i Rachel. Ano, mohl to tutlat, jenže to mi nepřijde spravedlivé vůči té holčině. Trevor to omlouvá tím, že by ji to vlastně ani nevadilo, protože spolu vůbec nespí – což byla první narážka na sex – ale mě to zkrátka nedalo. Navíc v Greyshieldu bude vše o mnoho těžší. On tam má přátele, já tam nemám nikoho. On je oblíbený, já jsem rád ve stínu a pokud možno neviditelný. Jeho přátele mě budou chtít vidět, ale já je ne. V tom byl největší rozdíl mezi námi. Vzhled a popularita.

I kdyby svým slovům dostál, všechno nebylo růžové jako tady. Vydržel by to maximálně měsíc, dva, než by to ukončil. A já se rozhodl se tím nezatěžovat a užívat si všechno, co mi momentálně osud stavěl do cesty. Zabývat se tím budu, až léto bude u konce a ten byl v nedohlednu. Myslím ale, že i on to někde hluboko, pod těmi duhovými emocemi, cítil. Naše cesty zkrátka nešly do Greyshieldu stejným směrem.

Včera v noci před spaním se mi svěřil, že se blíží jeho sedmnácté narozeniny – což byl šok, protože jsem si myslel, že už mu sedmnáct bylo. Pověděl mi, že je poprvé nebude trávit s rodinou a jejich přáteli doma. Že je stráví tady, se mnou – řekl s člověkem, kterej mě uhranul – a že si přeje jen celý den ležet se mnou v posteli a povídat si. Objímat se. Líbat se. To však nepřicházelo v úvahu.

Měl je mít už příští pondělí a já přemýšlel, co mu dát. Den poté jsme měli jet na pouť – sice už měla být dávno ve městě, ale pořadatelé oznámili, že nestíhají a posouvají tak termín o týden později. Možná jsem mu něco mohl pořídit tam, jenže moje peněženka zela prázdnotou. Na lekce kytary a za samotnou kytaru jsem utratil celé jmění a ačkoliv mě to neštvalo, byl jsem docela v rozpacích z toho, co mu jako dárek dám, protože co se týče vyrábění, byl jsem levý na obě ruce. Takže tu zbyla jediná možnost – poprosit tátu o nějaké peníze pro Trevorův dárek. Nechtěl jsem, ale pro Trevora jsem hodlal udělat cokoliv. Naprosto cokoliv.

Trevorův otec dnes u snídaně prohlásil, že má pro svého syna překvapení, a že kvůli tomu celý ten den nebude na chatě, přijede až k večeru. Všichni jsme tak nějak tušili, že pojede obstarat dort a dárky. I jeho matka ho měla následovat, takže jsem byl docela zvědavý, co si pro něj vymysleli. Hlavně jsem byl zvědavý i na to, co pro něj vymyslím já. Protože jsem neměl ani páru o tom, co má vlastně rád – kromě mých očí (jak sám řekl). Samo sebou jsem si oči mohl vypíchnout a dát mu je, ale asi by to nemělo takový efekt. A mě by pak bez očí nepřijali na hereckou školu, protože bych neviděl na testy a na kytaru. Takže tento dárek je vyloučený. Vymyslet jsem to ale musel. A jediné záchranné lano představovala právě ona pouť. Anebo ještě jiná věc, ale na tu snad bylo ještě moc brzy. Nebo snad ne?

Celý den jsme se dnes poflakovali po domě i s ostatními, hráli deskové hry, které jsme našli s Richardem v knihovně, jedli jsme co to šlo – mamka nám připravila občerstvení – a prostě se jen tak bavili. Byl to jeden z těch dní, kdy jsem si začal uvědomovat, jak je vlastně důležité mít ve svém životě lidi, s nimiž se můžete bavit. Do této chvíle jsem to znal jen z televizních pořadů a potají jim záviděl, i když na venek jsem nedával nic najevo. Čím víc jsem ale trávil čas s nimi, uvědomoval jsem si bytostně, jak potřebuju lidský kontakt. Jak každý jeden člověk odsud mi vlastně přirostl za tak krátkou dobu k srdci. Nemluvě o Trevorovi.

Po večeři jsem se chystal vysprchovat a lehnout si s myšlenkou, že i dnes si ke mně vyvolený mého srdce lehne a bude se kochat mou přítomností stejně tak, jako já tou jeho. Jenže když jsme společně dorazili do pokoje, rychle zavřel dveře a úpěnlivě se na mě podíval. Začal šíleně gestikulovat a mluvit strašně rychle. Rozuměl jsem mu jen, že se nemám převlékat, ani koupat, a že počkáme až všichni usnou. Ke konci jsem slyšel už jen slovo překvapení.

Tak nějak jsem tušil, o co by mohlo jít, nahlas jsem ale nic neříkal, protože jsem nechtěl zahnat tu jeho nevídanou radost, která pohlcovala i mě. Hodiny se od té chvíle táhly jako pošahané. Vážně, dělá tohle někdo naschvál, že když se něco v určitou dobu má stát, prostě se hodiny zaseknou, abyste se k tomu vytouženému času nedostali? Byla to podpásovka vnímání. Čím víc se na něco člověk těšil, tím víc to bylo v nedohlednu.

Trevor kolem půlnoci usoudil, že už můžeme jít, takže jsme se potichu proplížili naši chodbou, pak tou rodičů, odkud se stále ozývaly hlasy a nakonec přes kuchyň pronikli do letní noci. A teď kráčíme vedle sebe, potichu jak se dá, směrem k jezeru. Předpokládal jsem, že se tam vydáme. Kam jinam by chtěl taky jít. Vyhlídka v tuhle chvíli sice musela taky vypadat skvěle, ale jak jsem si všiml, pro takové věci máme docela velkou slabost oba. A dokážeme oba ocenit přírodní krásu. On hlasitě a prostřednictvím svého aparátu a já v tichosti se sluchátky v uších. Jenže teď ani jeden nemáme fotoaparát ani sluchátka, a když zacházíme za keř a vstupujeme na vyšlapanou cestu mezi stromy, chytá mou ruku a obdaří mě svým úsměvem.

„Jak jsi věděl, že to jezero chci vidět v noci?" zeptám se ho. Občas mi připadá, jako by mi viděl do hlavy. Na jednu stranu je to opravdu příjemné, ten pocit, že vám někdo rozumí a ví, co máte rádi. Na druhou stranu jsem na to stále nebyl zvyklý a nevěděl, co si o tom myslet.

Někde v koruně jehličnatého stromu zahučí sova a já mírně zesílím stisk na jeho dlani. Les působí opravdu děsivě, všude se plíží bezedná tma, která nepropouští světlo měsíce k sobě, protože onomu světlu brání právě koruny. Kdykoliv by zpoza nějakého stromu mohl někdo vyskočit a zamordovat nás. Neměl bych asi přemýšlet takhle, když Trevor se celou dobu usmívá, kouká před sebe a vůbec nemyslí na sekeru ve své hrudi tak, jako já. Bože, neměl jsem si dávat maratón Game of Thrones dva týdny před tím, než jsme sem jeli. Ještě teď mám před očima některé fatální scény.

„Ten první den, když jsme přijeli," odpovídá stále s tím přitroublým úsměvem. Tak přitroublým, že čím déle si ho prohlížím, tím sebou cukají i koutky mých úst. Motýlí hejno zase létá v mém břiše. „Viděl jsem tě, jak koukáš na ten obrázek na chodbě. Než jsem zaplul do pokoje, chvíli jsem tě pozoroval a říkal si, že tě to asi fakt zaujalo. A že když se skamarádíme, vezmu tě tam."

„Tys mě šmíroval už od první chvíle?" zeptám se na oko dotčeně, přitom to ve mně vyvolává velký příval pozitivních pocitů. Líbil jsem se mu od začátku. Tedy, neřekl to přímo, ale proč by mě jinak pozoroval? Musel jsem ho zaujmout už na začátku. A moje sebevědomí tím pádem stoupá o stupínek výš. Což mu nebudu moci nikdy splatit, protože každý čas strávený s ním je jako, kdybych si dobíjel své nízké sebevědomí ze záporných čísel do těch kladných.

„Jak jsem ti už říkal," pohodí rameny a podívá se na mě, jeho oči jiskří stejně tak, jako obloha, která se před námi začíná rozprostírat, když se stromy posouvají dál a uhýbají nám z cesty, „něco na tobě a hlavně tvých očích bylo. Tenkrát jsem netušil co to je a snažil se to ignorovat, ze začátku, ale podvědomě jsem věděl, že se mi líbíš."

Odmlčím se, když s každým krokem ničíme vzdálenost mezi námi a jezerem. Je to jak z nějakého romantického filmu či příběhu. V žádném příběhu vlastně nechybí místo, které hlavního hrdinu zaujme hned na první pohled. Tohle bylo moje místo. Už od začátku jsem to tak cítil. Už od pohledu na ten kreslený obrázek jsem cítil, že tohle místo bude podtrhovat tohle léto. Jen jsem nevěděl, že jezero nebude jen moje. Nevěděl jsem, že může existovat nějaké naše.

Třpytící se tečky na potemnělé, tmavě modré obloze vypadají jako jiskry v jeho očích. Jako by ve svých kukadlech nosil hvězdy, které má schované jen pro mou osobu. Vodní hladina, jež je klidná, opisuje obrázek z oblohy a vypadá to, jako by se přenesla na zem do hmatatelné podoby. Zatajím dech, protože mi přijde, že kdybych hlasitě vydechnul, zničím to, co vidím před sebou.

Vycházíme ze spáru stromů a já se zastavím na začátku mola. On se mnou a nikterak se nesnaží naše ruce rozpojit. To jen umocňuje ten neskutečně příjemný pocit plazícího se hada po celém mém těle. Kdybych se nestyděl, docela se i rozbrečím – většinou nejsem fňukna, nebrečím skoro vůbec (tedy pokud se nejedná o smrt nějaké mé oblíbené postavy, u La Casa de Papel jsem brečel dvakrát) – ale tohle, příroda, mě vždycky dokáže obrat o slova a vyvolat ve mně smršť příjemných pocitů, které vítám s otevřenou náručí. A jediný člověk, kterému se zatím povedlo mě dostat do stejného stavu, stojí vedle mě, stejně tak omráčeně jako já a jeho jemná kůže v dlani se pomalu vpíjí do té mé.

„Teď docela lituju, že jsem si nevzal ten foťák," namítne, čímž přeruší moje tiché pění ód na tuto krásu. Podívám se na něj. Od jeho očí se odráží celá ta scenérie a najednou je i on jako nějaké plátno opisující nádheru odehrávající se na obloze. Zapomínám, kde končím já a začíná on. Jsme na stejné vlně. A mně znovu připadá, jako bych snil. Jako bych prožíval sen, z něhož se nikdy nechci vzbudit. „Je to nádhera."

„To jo," odtuším s pohledem přišpendleným na něm. Perfektně sem zapadá. Do tohoto místa. Všechno kolem nás je překrásné, stejně jako jeho rozzářená tvář, jeho úsměv, jeho vlasy mírně vlající v příjemném vánku. Celé je to perfektní. A proto sem patří.

V Ohiu jsme měli s partou vyhlídnutou velkou spoustu míst, kam jsme se rádi vydávali. I u nás ve městě bylo jezero, k němuž jsme rádi chodili a házeli žabky. Nebylo ani z poloviny takhle obrovské, ale mělo svoje kouzlo. Tedy když pomineme, že voda nebyla tak průzračná jako tady, protože lidi z města si nevážili přírodních krás a chodili tam vylévat odpadní látky. Jedna firma měla dokonce nelegální potrubí, díky němuž se do jezera přenášely nečistoty. Ochránci přírody však nijak neuspěli se svými protesty. Tak si to teda aspoň pamatuju z toho lidového pochodu, který tenkrát někteří občané města uskutečnili.

Mou pointou ale je, že ač to byly sebevíc krásné časy, hravě to tahle scenérie strčí do kapsy, protože tu nejsme ani pět minut a už mám zamlžené i to, jak se jmenuju. Navíc jsem tu s ním. S jediným člověkem, který dokáže poslouchat ty hovadiny, které občas vypustím z úst.

Rozejde se dopředu a já jdu za ním, protože tak je to správné. Teď jsou naše cesty jednotné. A já si přeju, aby tohle léto neskončili. Zatím totiž překonává všechny nejdivočejší sny.

Rozpojí naše ruce a začne si sundávat boty, a tak ho napodobuju. Sedáme si oba na kraj a nohy smočíme v té příjemné vodě, která mírně zaštípe, ale následně jen cítíte, jak vaše nohy přivykají. Jeho ruka opět nachází tu mou. Jen letmý dotek stačí, abych cítil to elektrické pulzování mezi námi. Jsme jako adaptér a zásuvka. Přijde mi, že do sebe dokonale zapadáme. Což je naprostý nesmysl a já nevím, co za hovadinu jsem to zas vyblil.

„Kdybych tady seděl s kýmkoliv jiným, asi bych si připadal fakt blbě," promlouvá a zrak upírá někam do dáli. Jako by chtěl dohlédnout až tam, kde jezero končí. „Vlastně i fakt, že někoho celou dobu držím za ruku, by mi na náladě zrovna nepřidával. Většinou nesnáším, když na mě někdo šahá. Ale s tebou je to ve všem jiný. Fakticky a nedokážu o tom přestat přemejšlet. Nedokážu o tom ani přestat mluvit. Kdybych mohl, udělám fotku, která vystihne, co v sobě právě teď mám, ale žádná taková nejde udělat."

„No," protáhnu, protože veškerá jeho slova leží na mé hrudi, do níž se promalu vpíjí, a přes kosti a maso se dostávají až ke srdci, do nějž zapadají. „Kdybys měl udělat fotku toho, co máš v sobě, asi by se to dalo použít v biologii, ale fakt nevím, jestli by se ti to líbilo."

Odlehčuju situaci. Tak jako obvykle, když pronáší něco takového. Vtipné na tom je, že jsem mu odkryl svá největší tajemství a že jsem se mu svěřil skoro se vším. Ale o tom, jak se v daný moment cítím, zkrátka mluvit nedokážu. V hlavě mi pořád víří ta dvě slova, která bych mu rád řekl, abych se vyjádřil, ale moje ústa to odmítají a já vím proč. Bojím se toho, že když to řeknu, prozradím se úplně. Stále – ačkoliv to tak úplně není tajemství – to pokládám za velice důležité a osobní a ta dvě slova by zbořila veškerou zbylou obranu. Bojím se toho, že když ta dvě slova řeknu, zničím tím všechno. Jak sebe, tak jeho. I když je nadmíru jasné, co k němu cítím.

Hlasitě se začne smát a zakloní hlavu. Jeho smích nepůsobí ani trochu nepatřičně. Je to jako element, který sem zapadá. A který si zapisuju do hlavy, abych si celé tohle jednou vybavil i s tím jeho smíchem.

Je ode mě nefér, že on o tom mluví tak snadno, a já to odlehčuju trapnýma poznámkama. Tak to ale zkrátka je. Pořád je mi to proti srsti. A pořád mám strach z toho, že si vlastně uvědomí, že je to jen experiment a že na kluky vlastně vůbec není. Bojím se, že se mu ze mě začne zvedat žaludek. Stejně tak, jako se žaludek zvedá mně, když se vidím.

„Pravda," dosměje se a stisk na jeho ruce zesílí. Stále se přesvědčuje, jestli jsem tu. Ruka, kterou svírá, se mi začíná docela potit. Snažím se to vytěsnit z hlavy. Pro to tam neexistuje momentálně místo. „Ale moc dobře víš, jak jsem to myslel. V tobě tohle všechno nic nevyvolává?"

Čekal jsem, kdy se konečně zeptá. Udělal to jen tu první noc. Od té doby se nezeptal, i když jsem viděl v jeho očích pokaždé zvědavost. Možná, že jeho trpělivost, kdy se konečně rozmluvím o svých pocitech, přetekla a on to chce slyšet. Neexistuje snad jiné výstižnější slovo, než je sen. Stále je to jako sen, z něhož se ne a ne probudit. Jako by někdo z vyšší síly vyslyšel mé vroucí přání.

„Pořád si připadám, jako kdybych spal," hlas se mi mírně zatřepe, když větu vypouštím z úst. Musím se ale vzchopit. Nemělo by mi dělat takový problém o tom mluvit. „Jako bych spal a zdál se mi ten nejhezčí sen. Nemluvě o tomhle momentě."

„Ani jsi mi vlastně neřekl, jestli to cítíš podobně," reaguje na to. „Jak to vlastně bylo?"

„Co přesně máš na mysli?"

„Myslím tím," vydechne a podívá se na mě, „kdy sis uvědomil, že se ti líbím?"

„Á pán si myslí, že se mi líbí," další poznámka, která slouží pro odlehčení, a za kterou bych se nejraději sfackoval. On se však směje znovu hlasitě. A znovu, jako by to sem patřilo. Do úplně jiného světa. „Bylo to hned v tu chvíli, kdy jsi vystoupil z auta. Prostě – jako ve všech těch romantických filmech – jsi vystoupil a mně se zamotala hlava. Stačil mi jenom ten tvůj úsměv a byl jsem tam. A pak, než jsem se vůbec stačil vzpamatovat, ses mi dostal pod kůži a už s tím nešlo nic dělat."

Nervózně pohoupávám nohama ve vodě, čímž ji čeřím a ničím tím krásu opisu oblohy. Nějak se však uklidnit musím a kousání nehtů mi nepřijde jako něco, co by působilo nějak vhodně. Ne v tuhle chvíli. Připadám si tu jako rušivý element. Kazím tu krásu všude kolem.

„Musíš tak ale působit na všechny," pokračuju dál. Najednou, jako bych nemohl přestat. Jako by se znovu protrhla hráz a ve mně něco uvolnila. „Jsi dokonalej prototyp sedmnáctiletýho lamače srdcí z každý americký show. Docela mi připomínáš Liama z Nový Generace Beverly Hills 90210."

„To jsem neviděl, ale napravím to," odzbrojí mě zářivým úsměvem. „Ale nepůsobím tak na všechny. Nejsem zrovna dívčí ideál se svojí vejškou a povahou."

„Co prosím?" otočím se na něj neurvale. „Ty, že nejsi ideál? Vždyť se na sebe podívej. Postavu jak model značky Calvin Klein, obličej jak ze španělský telenovely a vejška ta nehraje roli. A co se týče povahy, pochybuju, že by si u tebe někdo stěžoval. Když ty si nepřijdeš atraktivní, jak pak mám působit já?"

Nemělo to vyznít tak vyčítavě, jak to vyznělo. Proto se nikdy nepouštím do rozsáhlých konverzací. Raději krátké výmluvné odpovědi, které nikoho neurazí. Sleduju, jak jeho úsměv proto klesá a on se na mě překvapeně dívá. Tváří se najednou vážně. Vážněji, než kdy před tím.

„Neměl by ses tak shazovat," namítne a atmosféra kolem nás zhoustne. Bytostně to pociťuju na každém póru svého těla. „Jsi hezčí, než si myslíš. Kdybych tě měl popsat jako nějakou postavu, jak to rád děláš ty, pak mi připomínáš Sněhurku v pánským provedení. A je to to nejhezčí, co jsem mohl kdy vidět."

Nevím proč, ale tahle lichotka mě rozesměje. Je pravda, že většinou lidi přirovnávám k postavám ze seriálu. Ať už charakterově nebo vzhledově. On mě právě přirovnal k jedný z mých nejoblíbenějších dětských pohádek. Vůbec si ale jako Sněhurák (pokud se tak mohu přejmenovat, což nezní moc lichotivě – hlavně ta tři poslední písmenka se rýmují s něčím, co nemá smysl zmiňovat) nepřipadám. Spíš jako ošklivé káčátko.

„Myslím to vážně," cuknou jeho koutky, zatímco já se pořád směju. Nezní to ani trochu důstojně, ale čert to v tuhle chvíli vem. „Ta bílá pleť je ochromující a odzbrojující. Do toho kontrast těch hnědo-zelených očí. Je to kombinace, kterou jen tak nepotkáš."

„Pak jsi jeden z mála, komu se to líbí," dosměju se. A myslím svou poznámku vážně. Lichotí mi však, co řekl. Nikdy jsem se takhle nebral.

„Nemyslím si," zavrtí skepticky hlavou. „Lidi jsou prostě jen naprogramovaný tak, že radši na tobě budou hledat jeden nedostatek, než aby se soustředili na všechny ty kvality, kterýma seš obdařenej. A že ty jich nemáš málo. A už nechci slyšet žádný další slovo o vzhledu. Vzhled je jen škraboška, důležitý je – a teď pozor, použiju otřepanou frázi z každýho druhýho americkýho filmu – co máš uvnitř."

Znovu mě rozesměje. Ale je to, jako by mi mluvil z duše. Já sám se sice nedokážu vyrovnat s tím, jak vypadám, ale s těmi kvalitami je naprosto korektní. Potkávám na školních chodbách lidi, kteří hýří kvalitami všude kolem sebe, ale jsou to jen šedé myši v pozadí těch, kteří těch kvalit mají opravdu jen málo, co se týče povahy, a proto vystavují na obdiv svůj vzhled, který utužují. Příkladem je právě Danny. Jeho kvalitou je především sexy tělo a krásný obličej. Vnitřní kvalita je možná tak to, že je docela chytrý na školní předměty. Jinak je to ale totální zabedněnec s mozkem právě narozeného šimpanze.

„Dobře," kývnu s nezastavitelným úsměvěm, „už se před tebou nebudu vyjadřovat o vzhledu."

„Uděláš jen dobře," na oko přísná grimasa, která mu však dlouho nevydrží, když se znovu prohnou koutky jeho úst v úsměv. „A teď, pokud možno vstaň, svleč se a pojď se mnou do vody, protože si hodlám zaplavat."

Hrkne ve mně. Nemluvit o svém vzhledu je jedna věc, ale svlékat se před ním je věc druhá. Udělám pro něj opravdu cokoliv. Kromě tohoto. Nechci se před ním svlékat, protože nenávidím svoje tělo. Hnusí se mi a když mu ho odhalím, bude se hnusit i jemu, i když mluví tak, že se mu nehnusím vůbec. Navíc by moje sebevědomí kleslo, kdybych civěl na jeho krásně vypracované tělo. Ne, nebudu se svlékat.

„P-pak budeš muset jít sám," zakoktám se. „Nebudu se svlíkat."

Zvedne se, stále mě držíc za ruku, čímž mě vytáhne za sebou. Srdce mi tluče strachem, že mě k tomu donutí. A že nakonec ztratí zájem. Ne, neudělám to. Nesvleču se před ním. Další věc, kterou mám s Rae ze seriálu My Mad Fat Diary společnou. I ona se bála svléknout před Finnem.

Pustí mou ruku, když vstávám, a obě dlaně přitiskne na mou tvář. Znovu se topím v modři, tentokrát tmavší, než obvykle, jeho očí. Napětí ve mně roste a škrtí mě svými dlouhými a silnými pařáty. Mám pocit, jako bych se dusil.

„Pokud ty sám se nechceš svlíknout, tak fajn," pustí mou tvář a nakonec si přetáhne triko přes hlavu. Oči mi okamžitě sklouznou k jeho vypracované hrudi. A jeho stojatým bradavkám. Panebože! „Nebudu tě nutit, dokud ty sám se na to nebudeš cítit, abys mi odhalil ten diamant co schováváš pod těma tričkama – nezapomínej taky, že už jsem tě viděl jen ve spodním prádle," připomene mi tu trapnou scénu, kdy jsem si zapomněl pyžamo v koupelně. Proto se začervenám. „Ale plavat půjdeš. Protože tě chci mít u sebe. A protože ti chci dát pusu mezi hvězdama."

Ta poslední poznámka mě odrovná ještě víc, než fakt, že si sundává i kraťasy, až zůstává jen v boxerkách. V pěkně natěsnaných boxerkách. Něco se ve mně pohne. Nějaké zvíře. A zároveň mi břichem poletují motýli. Proto mu znovu pohlédnu do jiskřivých očí. Chce se se mnou líbat ve vodě, která připomíná hvězdnou oblohu. Chce mě políbit mezi hvězdami.

Usměju se a než se stačím nějak vzpamatovat, chytá mě bleskurychle za ruku a vtahuje mě do vody, která mě spolkne jako živý bombón. Chvíli mi trvá, než se ve vodě zorientuju a nakonec, s oběma volnýma rukama, se mi podaří vyplavat až nad hladinu, kde už se tyčí jeho hlava. Voda okamžitě prosakuje přes věci až na moje tělo – ještě štěstí, že jsem všechny důležité věci z kapes vyndal a nechal je na pokoji, jinak by to byl průser.

Doplave až ke mně s tím svým nádherným úsměvem. Jeho tělo se na mě namáčkne, přičemž rukama se mi zahákne o zátylek a než by člověk řekl švec, jeho rty jsou přilepené na těch mých. Znovu naprosto zapomínám, kdo jsem a nechávám se unášet tím okamžikem. Jeho rty se otírají o mé mezi tisícem hvězd v nejkouzelnější chvilce mého života. A tak to má podle všeho být.