Cesta do chaty byla snad nekonečná. Nebo mi tak alespoň přišla, protože se moje nohy táhly a nechtěly poslouchat a já se co každou chvíli otáčel, jestli nejde za mnou. V hlavě jsem měl pro jednou vybrakováno. Doslova si veškerou pozornost mého myšlení zabíral jen on a jeho rty. Myslel jsem na to, že jsem poprvé někoho políbil. Ze své vlastní iniciativy, protože jsem cítil, že tak je to správně. Trevor potřeboval pomoci v udělání si pořádku ve své vlastní hlavě. Ve svém vlastním těle. A pokud mu ten polibek pomůže, pak jsem se rád obětoval.

Já se jen ujistil v tom, že to, co k němu cítím, je opravdové. Skutečné. Tak skutečné, že jsem měl chuť to všem vykřičet do obličejů, když jsem se nakonec dostal do našeho útočiště. Nic takového jsem ale neudělal. Místo toho jsem vyšlapal schody, které snad vedly na Mount Everest, a zaplul do našeho pokoje. Chvíli jsem jako omámený pozoroval jeho postel. Nevím proč, prostě, když jsem zavřel dveře, oči mi okamžitě sklouzly k jeho posteli a já zůstal stát jako přikovaný k zemi a hypnotizoval jeho přikrývku, polštář. Zkrátka vše, co tam měl. Přemítal jsem, zda už deka i polštář načichli jím.

Samozřejmě nejsem uchylák, který by čuchal ke všemu, čeho se Trevor dotkl. Ale chtěl jsem to zkusit. Nakonec jsem ale odolal. Nebylo by to ani pro mě příjemné, kdybych se vrátil do pokoje a zjistil, že Trevor je na mé posteli a fetuje moje přikrývky. Asi by mi to bylo trošku proti srsti. Takže jsem se odebral ke komodě, odkud mě v mém tažení na koupelnu doprovázelo spodní prádlo a nový ručník. Zavřel jsem se, zamknul, jako robot ze sebe svlékl věci a vlezl do sprchového koutu.

Voda snad ještě nikdy nebyla takovým vysvobozením, jakým se pro mě stala dnes. Nechával jsem skoro horké potůčky spalovat moje tělo a nijak mi to nevadilo. Srdce mi při každé myšlence na jeho jablkové rty vynechalo několik úderů. Všechna ta voda, která stékala přes má ústa, připomínala jeho jemné, strachem naplněné rty. Vroucí rty plné zmatení. Tak smyslné. Nevím, kde jsem na tom slově byl, ale zkrátka mi přišlo, že jiné slovo se k tomu ani použít nedá. Protože pokud měl někdo opravdu smyslné rty, pak to byl právě on.

Kolik času asi bude potřebovat? A až se vrátí do pokoje, co vydedukuje? Pamatuju si na svůj boj. Už to jsou dva roky, co jsem si to byl schopný přiznat. Nebylo to nikterak složité, už dříve jsem na sobě pozoroval, že zkrátka nebudu normální jedinec, když se mi líbili muži z televize. Kdy jsem spíš, než velké poprsí či zadek, obdivoval mužská strniště, ostře řezané tváře, stejně tak lícní kosti nebo vypracovanou postavu. Zkrátka jen prostě přišel den, kdy mi došlo, že už to nemůžu oddalovat. Abych se sám se sebou vyrovnal jako s celkem, musel jsem to říct nahlas. A tak jsem si stoupl před zrcadlo ve svém pokoji – protože komu bych to taky říkal, že jo – a pověděl sám sobě, kdo jsem.

Upřímně, nesnáším tohle značkování lidí a příčí se mi, že pro povahu člověka či pro to, co preferuje, existují výrazy jako gay, bisexuál, lesba, a tak dále. Zkrátka proč se lidi rozhodli sami sebe značkovat? Asi abychom měli rozšířenou slovní zásobu nebo opravdu nevím. Ale to už je svět. Pro všechno a všechny existuje nějaké pojmenování. Takže jsem gay. A naučil jsem se s tím žít tak, jako by to byla naprostá samozřejmost. Jako by to jinak nešlo.

Řekl bych také, že od té doby, co jsem to řekl nahlas, dokážu svobodněji dýchat. Ano, samo sebou mám občas stavy, v nichž si říkám vlastně pořád dokola tu samou otázku – proč já? - ale netrvá to nijak dlouho. Něčím se zabavím a tyhle stavy odchází. Také od té doby mívám méně panických záchvatů. V minulosti jich bylo daleko více, než teď. Ale na sebevědomí mi to nijak nepřidává. Právě naopak. Před všemi těmi hochy ve škole si zkrátka přijdu špinavý. Jako když přijdete do třídy ve starém oblečení a víte, že všichni ostatní budou mít nové, značkové oblečení. Nebo když dostanete nový telefon, myslíte si, jak se najednou všem vyrovnáte a najednou bum – všichni mají úplně nejnovější verzi té značky a vy jste opět za břídila. Tak se většinu času cítím ve škole.

Jako stará verze mobilu. Jako špinavé a obnošené oblečení. Jako někdo, kdo mezi všechny ty dokonalé tváře zkrátka nepatří.

Sprcha mi trvala déle, než by kdokoliv u nás doma uvítal. Vypl jsem vodu a uvědomil si, že jsem si sebou nevzal pyžamo. Měl jsem tam jen spodní prádlo. Takže teď, navlečený do boxerek pomalu odemykám dveře od koupelny a s velkou nadějí v srdci doufám, že Trevor ještě v pokoji nebude. Byla by to pro mě potupa, kdyby viděl moje hubené, bílé a pihovaté tělo. Nevím, proč mám tak pihovaté tělo, nikdy jsem se na to rodičů nezeptal, ale musím to mít po jednom z nich. A předpokládám, že to bude právě po otci, protože ten nikdy nechodí odhalený víc, než musí. Tudíž v létě nosí kraťasy a triko. A je pihatý. Jenže problém je v tom, že on se opálí, kdežto já ne. Všichni se dokáží opálit, jen já zůstávám jako smrtka.

Otevřu dveře na škvíru a nakouknu do místnosti, která se zdá být prázdná. Pomalu tedy otevřu dveře a s očima na pozoru se vymrštím do běhu ke komodě, na níž se pyžamo nachází. Rychle se začnu strojit, než by kdokoliv mohl vlézt do pokoje.

Vím, že jsem v tomhle směru asi moc dramatický, ale upřímně, kdo by se necítil špatně vedle opáleného, namakaného fotografa s tím nejkrásnějším úsměvem? Hlavně když máte tělo jak hubený sněhulák s akné a pihami. Protože tak si vedle něj připadám. Jako nějaká abnormálie a divím se, vážně se divím, že se tu se mnou vůbec někdo baví. Já bych se sám se sebou nebavil.

„Kam tak spěcháš?" ozve se zasmušile ze židle pod jeho postelí a já zůstanu stát jako opařený. Na sucho polknu a snažím se nějakým způsobem uklidnit. Jak to, že mě do prdele práce nenapadlo podívat se na to místo. Vždyť tam z koupelny není vidět. Měl jsem se rozhlédnout pozorněji. Ovšem teď už se s tím nedá nic dělat. Viděl mě jen ve spodním prádle. A bude zázrak, když nebude mít noční můry.

Pomalu se tedy začnu otáčet jeho směrem. Jeho hlas nezněl nijak pobaveně ani nějak vyzývavě. Spíš s jakousi naléhavostí, se kterou si potřebuje promluvit. Protože když se na něj otáčím, vidím, že chce mluvit. A že má v očích jakousi jiskru, jíž nedokážu popsat. Mělo by mi být jasné, že před setměním, které nastalo nejspíš chvíli po tom, co jsem zalezl do koupelny, bude uvnitř. A mělo by mi být jasné, že bude chtít mluvit a že to možná nikterak nedopadne. Ale nebylo mi to jasné až do teď.

Připadám si, jako by mě přistihl při něčem nemravném. Jako by mě opravdu našel v pokoji, kterak očichávám věci na jeho posteli. Kterak si chci zanechat jeho vůně už navždy. Horko, které mám ve tváři, jistě jen prozrazuje, jak moc se právě teď stydím. Jenže on sedí na té židli, znovu se spojenými dlaněmi a pozorně, s obavami, mě pozoruje, jako by mě viděl poprvé. I ta jiskra, kterou má v očích, vypadá jako čerstvě nová. Jako něco nepoznaného, co je potřeba prozkoumat.

Umím pomalu tři jazyky, ale momentálně se cítím, jako by mi někdo vyrval jazyk z úst. Jako bych se nenaučil nikdy mluvit. Nepravidelný dech rozhazuje moje veškeré vnímání. A nejsem to já, kdo dýchá nepravidelně. Ne, jeho dech je přerývaný. Moje oči tento miniaturní fakt zbystřily prakticky ihned, když jsem se otočil. Že má problém dýchat, zatímco mě probodává těmi nádhernými a hřejivými modrými kukadly. Mohou být vůbec modré oči hřejivé? Jak se tak zdá, tak mohou. Jeho totiž hladí mou duši. Jeho nervozita znázorňuje tu mou. A já si připadám jako dlouho ztracená věc, jíž někdo našel pod postelí. Jako kardigan.

Vstává ze svého místa, protože mu nejspíš přijde blbé, aby seděl, když já tu stojím jako solný sloup. Nevím, co mám říct, nevím, jestli se vůbec mohu pohnout. Netuším v tento moment nic a jen čekám, co dalšího mi řekne. Co se dozvím.

„Je to vtipný," nadhodí a sklopí hlavu směrem k zemi. Nervozita se snáší kolem nás dvou stejně jako vzduch. Vdecháváme ji a necháváme, aby nám proudila do plic a zaplavovala naše nitro. „Neznáme se pomalu měsíc, ale já mám pocit, jako bych tě znal celou tu dobu."

Jako by ve mně zničil i tu poslední špetku důstojnosti, která po tomhle incidentu zbyla v mém oběhovém incidentu. Jako by probořil hráz a z těch trosek začala v malých douškách protékat v pramínkách voda, než se na mě nahrne celý vodopád emocí.

„Nikdy jsem takhle nepochyboval, jako pochybuju celou tu dobu, co jsem tě poznal," pokračuje těžkým hlasem doprovázeným hlubokým výdechem. „Něco v tobě je, Chrisi, něco, co neumím popsat. A už tomu kurvafix vůbec nerozumím, ale je to tak. Něco se mnou děláš. To, jak se na mě díváš, jak posloucháš všechno, co ti říkám. A neříkám ti to proto, že od tebe něco očekávám, ale chci abys to věděl. Chci, abys věděl, že jsi pro mě, i přes ten zatraceně krátkej časovej interval, hodně důležitej. Ale pochopím, když už se mnou nebudeš chtít nic mít."

Naznačuje mi snad, že to cítí stejně jako já? Asi jsem zabedněný, ale tak nějak si připadám jako ve snu, protože to, že jsem pro někoho důležitý, je něco, co jsem si v hloubce vždycky přál. Nechci, aby to vyznělo egoisticky, ale je to hezký pocit mít při sobě člověka, kterému na vás záleží a pro něhož jste důležitým článkem v jeho životě. Vždy jsem doufal, že někoho takového potkám, ale šance byly málo pravděpodobné.

Sleduju, jak na mě napjatě kouká. Jak se stydí a zároveň očekává nějakou interakci. Nějaký pohnutek z mé strany. V hlavě mám spoustu slov, mám tam dokonce celou slohovku, kterou bych mu rád vyplivl do obličeje, ale místo toho jen stojím, ani nedýchám a překvapeně na něj civím. Jsem jako naprogramovaný robot, který má v plánu ničit veškeré představy, které kdy měl. Se slovy jsem to nikdy moc neuměl a nevím, jak by to dopadlo, kdybych něco řekl.

Být introvertem, uzavřeným člověkem, mi nikdy nedělalo problém. Je lepší se stáhnout za oponu, než být před ní. A je mnohem lepší být šedá myš, než výrazná celebrita. Což je v rozporu s tím, jakou profesi jsem se rozhodl později vykonávat. Je to pro mě totiž výzva, jak se alespoň trochu sám se sebou smířit. A je to stejná výzva, jako právě teď. Výzva, v níž s každou uběhnutou vteřinou naprosto selhávám, když vidím, jak v jeho očích mizí ta jiskra.

„Chápu," šeptne zlomeně, sklopí pohled a nakonec přejde k žebříku postele, kterého se chytá. Rozšířím oči tak, div mi nevypadnou z důlků. Proboha!

Skočím až k němu, chytnu ho za paži a on se na mě otočí s tím jeho překvapeným pohledem. Rty stáhnuté do úzké čáry a mě nenapadne udělat nic jiného, než ho znovu políbit. A tak to udělám. Protože to mu vyjádří mnohem více, než slova. Tohle mu vyjádří daleko více moje niterné pocity, než cokoliv, co bych vyslovil nahlas.

K mému překvapení se jeho rty pohnou v synchronizaci s těmi mými. Pouští se žebříků a jeho teplé ruce chytnou moje boky, zatímco já v obou dlaních uvězním jeho obličej. Polibek se z jemného přesouvá do té temnější části. Je mnohem více naléhavý, mnohem vášnivější, než ten, který jsem mu uštědřil u jezera. Nebo ten letmý, který jsme si vyměnili tady. Pomalu se mnou kráčí až k žebříku u mé postele, o nějž mě opře a stále více naléhavě si krade moje ústa.

Probíjí si cestičku až dovnitř a já překvapením zafuním vzduch mezi naše obličeje. To však nemění nic na faktu, že je to ten nejlepší polibek, jaký jsem kdy dostal. A že moje nitro si připadá opilé veškerým tímhle obratem. Motá se mi hlava a veškerý svět za dveřmi přestává existovat. Mohl by mě v tuhle chvíli rozmáčknout jako hada a poděkoval bych mu za to, protože je to daleko lepší, než kdy jsem si já dokázal představit.

Stále naléhavěji mě líbá a já se mu snažím za každou cenu vyhovět. Jeho ruce pomalu putují nahoru a zase dolů, jako by nechtěly vynechat žádné místo. Dělá se mi husí kůže snad všude, kde si jen vzpomenu. A samo sebou, ani tam dole to nezůstává bez odezvy. Cítím v sobě neuhasitelný žár, jenž mě pohlcuje od hlavy až k patě. Cítím příval něčeho, co ještě neznám, ale co tak strašně moc chci poznat. Jsem vzrušený až to bolí.

Rozdělí nás až nedostatek kyslíku. Spěšně se nadechnu, ale oči nechávám zavřené, protože se bojím, že se mi to jen zdá. Že to byl jen sen a já teď otevřu oči a pohltí mě tma s jediným světlem z venku, které sem bude proudit oknem. A já budu frustrovaný z toho, že je hluboká noc, on bude chrápat a nic z toho nebude pravda.

Jenže když uslyším, jak se mírně uchechtne, nedá mi to a musím otevřít oči. Stále mě drží za boky, ničí mou veškerou intimní zónu a usmívá se na mě, přičemž jiskra v jeho očích je ještě silnější, než doposud. Utápím se v té modři. A jeho úsměv mi způsobuje infarktové stavy.

„Myslím," nadechnu se znovu ztěžka, „že už asi víc dodávat nemusím."

Jeho smích nabourá moje ušní bubínky a je to jako poslouchat tu nejkrásnější hudbu – což už jsem říkal, ale přál bych si, aby to tak vnímal někdo stejně, aby ho někdo slyšel se smát. Nemůžu se nabažit pocitu, že stojí u mě namáčknutý – nebudu ani zmiňovat, že v jeho kraťasách cítím také něco, co silně připomíná bouli v rozkroku – směje se a u toho mě drží za boky. Hořím. Doslova bych vzplál mít nějakou kouzelnou moc.

„To fakt nemusíš," odvětí s úsměvem.

***

Rouška tmy proniká do našeho společného pokoje, zatímco měsíční světlo se snaží nějakým způsobem přerušit vliv tmy. Tak se cítím momentálně. Jako bych byl celou dobu zavřený ve tmě, celých těch sedm let, co jsme z Ohia pryč, a najednou se objeví měsíční svit v podobě Trevorova krásného úsměvu. Rukou mu prohrabávám husté kadeře. Pořád tomu nemohu uvěřit, když leží naproti mně na mé posteli a dívá se mi do očí způsobem, který strouhá moje kosti na prach.

Jsem slabý. Cítím se strašně slabý. Ale není to ta slabota, která mě drtí každý všední den během školy. Není to ani ta slabota, kterou cítím, když se vidím v zrcadle. Ne, tohle není ta nepříjemná, depresivní, život zkracující slabota, která z vás udělá jen přeživší trosku. Tahle slabota je příjemná. Roztekla se mi v hlavě a postupně se začala rozutíkávat do všech končetin. Nohy mám jako z roztaveného olova. Lehčí, než kdykoliv před tím. A ruce jako by se mi proměnily v křídla.

Panuje mezi námi ticho. Vlastně jsme si toho moc nepověděli, ale vím, že na otázky je moc brzy. Nechci kazit tuhle chvíli tou drsnou realitou, která stejně jednou přijde. Stále však nedokážu pochopit, jak je tohle možné. Jestli je to jen nějaká hra osudu s mou už tak pošramocenou psychikou. Jestli je to dar z nebes za to, že snáším rány dnes a denně. Nebo jestli je to jen období, které stejně jednou přejde.

Řekl jsem, že nebudu člověk, který někomu bude dělat pokusného králíka. Že mu nebudu pomáhat v tom, aby objevil svou sexualitu, když má děvče. Jenže každá jedna taková myšlenka se doslova vypařila z mého mozku a zanechala za sebou akorát mizející mlhu. Je mi fuk, že má přítelkyni. Je mi fuk, že tohle možná nic neznamená. Momentálně je mi i fuk, co si o mně kdo myslí. Hlavní je, když je mi takhle na blízku a tahá mě ze dna, aniž by o tom věděl.

„Nad čím přemýšlíš?" zašeptá. Ač je tma, zřetelně vidím obrys jeho tváře. Oči, jako by mu zářily. Vidím ten odlesk v nich. Jeho hlas je naplněný něhou. Starostí. Bojím se říct to slovo i jen v duchu, ale zdá se, že je v něm i část lásky. Lásky, která se vyskytla jako skulina v mém srdci. A postupně se začala šířit, až do mých žil vpustilo samo srdce jed, který je tak zžíravý a zároveň příjemný. Chce se mi v tuhle chvíli umřít, protože tohle je ten nejvytouženější bod v celém mém životě.

„Že se mi to jen zdá," šeptnu ještě tiššeji, než on. A nelžu. Pořád čekám, že sem někdo přijde, zatřese se mnou a já se probudím. Že místo jeho hlasu uslyším hlas svojí matky, jak volá mé jméno a probouzí mě z nejkrásnějšího snu v mém životě.

Trevor natáhne ruku a hřbetem svých prstů přejede po mé tváři. Vstřebávám ten dotek jak jen to jde. Chci si každičkou chviličku zapamatovat a nosit si ji v srdci už navždy. Chci si pamatovat všechno, co se dnes stane. Protože zářivější okamžik do mého života ještě nepřišel. Zářivější, než je tento.

„Cítíš to?" zeptá se stále tím svým šeptajícím hlasem, který hladí mou duši.

„Jo," odpovím vydechnutím. Zavírám oči a vnímám hebký povrch jeho kůže, jak přejíždí po mé tváři. Srdce mám v rozporu, protože neví, jestli má bít na mou hruď rychle či se jen nechat unášet proudem okamžiku.

Hlavou se mírně přiblíží k té mé a věnuje mi letmý polibek, který rozproudí hejno motýlů v mém břiše. Jsou pestrobarevní. Přesně jako duha. A jsou stejně tak jemní, jako on. Vykouzlil mi motýly v břiše, aniž by o tom věděl. Připadám si jako v pohádce.

„A tohle?" odtáhne se mírně.

„I tohle," odpovídám a jeho ruka se z mojí tváře přesune až do mé dlaně, kterou chytí. Motýli se rozvíří a pošimrají trochu víc, což mi jen dokazuje, že nesním. Tohle je skutečnost jako všechno ostatní. Jako že po noci přijde ráno. A já nevím co si s tímhle vším počít. Jak to uchytit a cítit se celkově příjemně, protože ono to příjemné je, ale to, že tomu nerozumím, mě stále rozrušuje.

Když člověk, jako já, utopený v knížkách a seriálech, studující na sto padesát procent, snažíc se žít život spořádaně, něčemu nerozumí, je to jako by přišel velký třesk. Jako kdyby se svět začal topit v krizi, ze které se nemohl dostat a které vůbec nerozuměl. Příval vody odnikud. Požár vzešlý z naprosto ničeho. Tak to přesně vnímám. Jako něco, co narušuje mou křehkou rovnováhu a nutí mě přemýšlet o věcech daleko důkladněji. Snažící se najít nějaký vzorec, kterým by vše vysvětlil.

„Bude to znít asi hloupě, jako z nějakýho hrozně klišovitýho filmu, ale mohl bych takhle strávit celej život a vůbec by mi to nevadilo," sdělí mi své pocity, které jsou vlastně i ty mé. Ležet celý život a vnímat jeho blízkost by nebyl ani trochu promarněný život. Jenže stejně, jako je tohle realita, je realitou i to, že ráno nás rodiče přijdou vzbudit. A to, co by tu našli, byť to není ani trochu nemravné, by se jim nelíbilo. Ne, když stále není potvrzena teorie o homofobii našich rodičů.

„Dřív či později budeš muset do svojí postele," opáčím s polknutím a zahledím se do jeho tváře. Alespoň do těch obrysů, kterým jsem přivykl. „Kdyby nás tady takhle našli, asi by se jim to moc nelíbilo."

Atmosféra díky mé poznámce houstne. Ale já to musel říct. Nešlo to jinak. Víc, než cokoliv jiného, jsem realista. Vznášet se na obláčku je krásný pocit, opravdu překrásný, ale lepší je brát věci tak, jak jsou a budou. Nikdy jsem nebyl optimista a nikdy bych jím ani nechtěl být. Moje nitro by bylo daleko poničenější, kdybych doufal ve věci, které se nestanou.

„Vím," odpovídá o poznání zahloubanějším tónem. „A taky vím, že tohle bude mnohem složitější, ale chci, aby to takhle pokračovalo. A bylo to jen mezi námi. Nikomu do toho nic není. Nerozumím tomu pořád stejně jako na začátku a jak tak koukám, ani ty nemáš nejmenší tušení, co se děje. Jak nás dva označit."

„Nemusíš nás nijak označovat," povím. A stojím si na tom. Nenávidím, když se něco nálepkuje. To, že tu ležíme naproti sobě s propletenými prsty a jeho chuť rtů je pro mou osobu tak důvěrně známá, ještě neznamená, že jsme ve vztahu. I když bych moc rád, ačkoliv nevím, jak se v takovém případě chovat. Ale na tom nesejde. Naše životy jsou rozdílné a po tomto létě se znovu rozletíme každý jiným směrem. „Prostě se to děje a zatím je konec v nedohlednu. A máš pravdu, nerozumím tomu, ale užívám si to. A pokud chceš, aby to zůstalo jen mezi námi, pak to tak zůstane. Stejně žádná jiná možnost nepřichází v úvahu."

„Nenechám tě jen tak pláchnout, i když léto skončí," povšimne si mé poznámky o konci. Protože to přesně bylo v mojí mysli. Konec léta bude míněn jako konec tohoto. I když..mohu si vůbec bejt jistej, že tohle bude pokračovat až do konce léta. Třeba to nakonec skončí ještě dříve. Ani jeden z nás to nemůže vědět. „Nevím pořádně, kdo ve skutečnosti jsi ani nevím, čím vším sis prošel, ale jedno vím jistě. Nenechám tě pláchnout. Chci vědět, kdo jsi. Chci znát jméno každýho kreténa, kterej ti kdy ublížil, abych mu to mohl vrátit i s úrokama. Chci vědět všechno, co je pro tebe důležitý. Máš v sobě něco, co mě k tobě připoutalo. A to je něco, co nenajdeš každej den na každým kroku. Našel jsem tě, konečně jsem našel někoho, s kým se cítím dobře. Nenechám se o to připravit."

„To znělo sobečtěji, než jsi asi chtěl, aby to vyznělo," snažím se odlehčit a nepřipouštět si, že to říká jen díky vlivu této atmosféry. Ráno se člověk probudí a může být všechno jinak. Každopádně se z něj vyloudí smích. Tichý, ale směje se tomu a já jsem rád. Napjatost mizí stejně tak rychle, jako přišla.

„Přiznávám, moje chyba," reaguje na to a stisk jeho dlaně na mojí ještě víc zesílí. „Ale myslím to vážně. Naše hranice nemusej znamenat jenom tohle léto. Můžeme se vídat i potom."

„Myslím, že bude lepší nepředbíhat," umocním svůj stisk i já. „V Greyshieldu je situace trochu jiná, než tady. Tady je všechno o něco málo lehčí, než tam. Takže uvidíme, jak se to vyvrbí, třeba nakonec ztratíš zájem."

Vím, že v nepsaných pravidlech stojí nenaznačovat dotyčnému svůj strach. Jenže já svou poslední poznámkou naznačil strach, který mě svírá, div mi jen do hlavy přijde myšlenka, že o něj a o tohle všechno přijdu. A nestydím se za to tak, jak bych asi měl.

„Neztratím," ujišťuje mě daleko hlasitěji, než doteď. Snad aby svým slovům dodal váhu. A nějaká moje část mu věří, ale většina z ní nikoliv. To je možná to, co mě drží zpět a nelétá na obláčku, jako vše ostatní.

„Dobře," kývnu mírně hlavou a usměju se. On se znovu nakloní a políbí mě. Stejně tak jemně, jako před chvílí.

Nemá cenu hledět dopředu. Čím víc hledím dopředu, tím míň si užívám tento okamžik. Takže jediné, co zbývá, je poddat se tomu všemu. Poddat se jemu a všem těm pocitům.