"Kde jste se schovávali?" ptá se mě toho dne Richard, když se scházíme v knihovně. Samozřejmě jsme nijak domluveni nebyli, ale naše cesty nás prostě svedly dohromady. Já tam však nešel proto, abych hledal nějakou novou knihu k přečtení – i když ta by se mi také jistě hodila. Šel jsem odnést tu přečtenou sérii zpět na své místo a hlavně utřídit si myšlenky z toho incidentu u chatky. Protože stačilo opravdu málo a políbil by mě.

Celou cestu zpátky k chatě mezi námi panovalo nepříjemné a napjaté ticho. Naši skromnou skupinu o dvou členech jsem vedl já a tudíž nemůžu vědět, jak se tvářil. Ale pokaždé, když jsem se na něj otočil, vypadal zadumaně, jako by nad tím usilovně přemýšlel. Jako by si uvědomoval, co málem udělal a kdyby to opravdu udělal, už by to nešlo vzít zpátky. Část mně si přála, aby byl rychlejší, než já a prostě mi tu pusu dal. Abych znovu mohl okusit chuť jablek z jeho rtů, aniž bych přemýšlel nad tím, že je to naprosto špatně. Ta druhá část si ale uvědomovala, že já nejsem tenhle typ člověka. Neznám Rachel a ačkoliv mi v hlavě stále rezonuje, že ho nemiluje – z toho, co mi pověděl – pořád by to bylo proti pravidlům.

Tím tedy nechci říct, že jsem nějaký upjatý idiot, co lpí na pravidlech slušného chování a etiky za každou cenu. Ale tímhle bych akorát zakopal svoje tvrzení o tom, že jsem jiný, než většina mých vrstevníků, kteří se podvádí a pomlouvají na každém kroku. Do tohoto systému já zapadat nechci. Jenže moje city jsou zkrátka tak silné, že já sám si připadám jen jako prostředním mezi těmito dvěma částmi, které se ve mně hádají.

Oběd narušovalo jen cinkání příborů a občas nějaká rodičovská poznámka. My ostatní jsme byli ze hry tak vyčerpaní, že jsme byli rádi za ticho a klid. Pozoroval jsem ho tak, aby si toho nikdo nevšiml. Dloubal se v jídle, jako by vůbec neměl hlad. Jednou rukou měl podepřenou tvář a se zmučeným výrazem si prohlížel bramborovou kaši, steak a nakrájenou zeleninu. Poprvé jsem si přál někomu vidět do hlavy.

Většinu času mi bylo absolutně ukradené, co se komu honí hlavou. Ani jednou jsem nepomyslel nad tím, o čem ti druzí přemýšlí. Moje hlava je většinu času jako nafukovací balón plný problémů. Na problémy ostatních tu zkrátka nebylo místo. Jenže on byl výjimka z pravidla a mě opravdu zajímalo, na co myslí a o čem tak urputně přemýšlí.

Samozřejmě mi moje city nedaly pokoj a celou dobu mi nakecávaly, že přemýšlí o mně, ale spíš, než o mně, přemýšlel o tom, co se to mezi námi znovu stalo. A já se začínal bát, že to mezi nás znovu postaví tu bariéru, která mezi námi stála od toho prvního polibku. Bylo by to celkem smutné, kdyby to byla pravda, když vezmu v potaz, že teprve včera se mi ji podařilo strhnout na zem i se všemi základy a my zase působili tak, jako na začátku.

Oběd jsem taktéž nedojedl a dříve, než někdo něco namítl, jsem se omluvil a odebral se do našeho pokoje. Nebylo totiž kam jít. Ven se mi v tuhle chvíli nechtělo a navíc jsem byl neúprosně unavený po dávce tak kvalitního jídla. Lehl jsem si tedy na chvíli na postel, do uší strčil sluchátka a poslouchal písničky. Nic jiného se v tuto chvíli nedalo dělat. A nakonec si jen pamatuju, jak jsem vstal celý rozlámaný.

Musel jsem zaspat, protože se mi zdálo, jak do pokoje přišel on, vlezl si ke mně a beze slova mě objal. Což byla hloupost. A ještě větší hloupost bylo to, že jsem se otočil a uštědřil mu polibek na rty. Takový dětský, jemný, který mě ale zahřál v břiše. Nebyl to tak živý sen, jako ty předešlé, ale řekl bych, že byl daleko nejpříjemnější z těch všech. Uvědomoval jsem si ale také, že čím víc se tomu poddám, tím víc mě to bude zžírat. Tím nejpříjemnějším způsobem, kterému jsem nemohl udělat přítrž. Nevěděl jsem totiž jak.

V pokoji nebyl, takže jsem sebral dočtené knihy a s úmyslem se dát do pořádku jsem se odebral do knihovny. A teď tu jsem, v přítomnosti Richarda, který se na mě dívá stejně tak zkoumavě, jako včera dopoledne, kdy mi dělal společnost.

„Za tou chatou," odpovídám a snažím se trochu uvolnit. Přehrávám si jeho slova o tom, že mu můžu říct cokoliv. Ví, jak na tom jsem, jako jediný z celé téhle sebranky. A nabídl mi svou pomoc. Možná bych ji mohl využít. Přece jen, kdyby to někomu chtěl říct, už dávno bych si balil kufry a zdrhal odsud pěšky, kdyby mě otec nechtěl odvézt. Vím, že bych tu nemohl zůstat ani o minutu déle. Ale on to neudělal. A tím pádem si zaslouží trochu té důvěry. „Skoro jsi nás měl."

„Sakra!" zakleje ale vidím, že se usmívá. „Garry říkal – Garry toho nakecá spoustu samo sebou – že příště, až to budeme hrát, budu muset pykat zase já, což se mi zrovna dvakrát nechce. Měl jsem se vysrat na nějaký jídlo a nejdřív vás všechny najít, ať jsem pro příště v suchu."

Přejdu až k regálu, v jehož horní poličce vidím díru, kde chybí vícero knih. Když je tam zastrkávám, padnou jako ulité, z čehož usuzuju, že právě odsud je bral. Cítím na sobě jeho pohled.

„Lásce k jídlu neporučíš," odvětím a přecházím ke svému křeslu – sice jsem ho oficiálně ještě nepokřtil, ale prakticky to za mě udělal Richard, když mě pokropil svým studeným nápojem, z nějž se vyklubala čistá, pramenitá voda. Takže od té chvíle je to křeslo zkrátka moje a nehodlám o tom s nikým diskutovat. Je to jeden z těch elementů, po nichž se mi doma bude stýskat. „Ta je silnější, než vůle nás všech dohromady."

„To je fakt," ukáže na mě prstem a zakýve hlavou. Jeho vrabčí hnízdo je opravdu fascinující. Může tou hlavou házet ze strany na stranu, ale jeho vlasy zkrátka nikdy nemění svůj tvar ani objem. A podle odlesku usuzuju, že to nebude lakem, protože ten by se lesknul daleko víc. Navíc mi k někomu, jako je on, nesedí lak ani gel na vlasy. Vlastně žádné takové kosmetické přípravky. Pokud bych někoho měl označit za přírodního člověka, pak je to Richard.

Další z řady věcí, kterou s ním mám společnou.

„Nebyl jsem si jistej, jestli za tou chatou jste, a taky si úplně nejsem jistej, co se tam dělo, možná proto jsem tam nešel," objasní mi opatrnějším hlasem a celé moje nitro se napne nervozitou. Proto ten prvotní záludný úsměv. Věděl jistě, že tam jsme, ale bál se, co by svou přítomností mohl vyrušit. A také, co by na vlastní oči viděl.

Do tváře se mi nahrne krev, která způsobí neuvěřitelné horko – takové, jako by mě někdo po té tváři uhodil – a já se začnu červenat. Hlavu mi přeplňují nemravné scénáře o tom, co by se po tom polibku stalo a jako žádného správného panice, ani mě ta představa nenechává tak úplně chladného. Snažím se ji zahnat do těch nejtemnějších hlubin své mysli a otočím se s překvapeným výrazem na něj.

Tentokrát se neusmívá, spíš vypadá napjatě. Čeká na to, že se sesypu? Ne, tentokrát mě nebude muset přivádět zpět do reality, ani křtít křeslo. Teď už vím, že o mých pocitech vůči Trevorovi ví, a co je důležitější, nijak ho to nepohoršuje. Tedy, nevím jestli ne, ale nedává na sobě nic znát. Z čehož usuzuju, že úplně homofób nebude. A to je jedině dobře.

„Nic se tam nedělo, pokud jde o tohle," odpovím poloviční pravdou. Nedělo se tam nic a zároveň se dělo úplně všechno. „Oba jsme byli napjatý jak hrušky, jestli nás najdeš, byl jsi fakt blízko. A navíc nic nemravnýho by se nedělo nikdy. On je na holky a holku už má."

Ačkoliv mu mohu říct vše, co chci, není to jen moje věc a nepřijde mi fér říkat mu o tom, že už by to bylo podruhé, co mě chtěl políbit. O tom, že jednou se mu to povedlo a podruhé jsem musel z nás dvou být tím rozumnějším já. Je to je momentálně věc jen nás dvou a pokud nebudu mít jeho svolení, že to někomu můžu říct, nechám si to pro sebe. Mám ale nutkání mu o všem říct. Protože si myslím, že by se mi i částečně ulevilo. Kdo ví?

„Co ty víš? Třeba je ta holka jen zástěrka před jeho rodičema," mykne rameny, jako by se nic nedělo a přesune si knihu do klína. „Možná jsou jeho rodiče homofobní a on to před nima musí tajit."

Moc děkuju Richarde. Další teorii o tom, kdo je Trevor, jsem fakt nepotřeboval. Každopádně mám zase nad čím přemýšlet. Nic ale nenamítám a místo dalších slov se rozhodnu obcházet regály. Sice mi chybí nějaké zapálení najít knihu, kterou bych si rád přečetl, ale to vůbec nevadí. Po tom Richardově konstatování nemohu sedět. Ne, když je to možná, ale opravdu možná, jedna z možných teorií, která by se mohla zdát pravdivá.

***

Neříkám, že jsem obrovský fanoušek Taylor Swift, to vůbec, nemám jednoho interpreta, kterého bych poslouchal pořád dokola, měl s ním voňavky, merch a další podobné věci. Ale pokud některý z novodobějších umělců má hodně velký vliv na můj vkus, pak je to jednoznačně Taylor, když mi právě teď dělá společnost při pozorování západu slunce. Sedím u jezera, na molu, nohy ponořené v krásně vlažné vodě a nechávám při písničce Wildest Dreams proudit svoje myšlenkové pochody všemi směry.

Odpoledne uteklo jako voda, zdálo se totiž, že jsem ho celé prospal. Vstal jsem ve čtyři, pak vedl nezáživnou konverzaci s Richardem, na němž se mi zdálo, že poznal mou neúplnou pravdu. A pak nás jednoduše svolali na večeři ještě dříve, než jsem si stačil vybrat knihu, do které bych se začetl a zapomněl na veškeré strasti, které kolem mě proplouvaly. Byla to však první večeře, při níž jsme nebyli v plné sestavě. Trevor, který prý strávil celý den v obývacím pokoji, oznámil, že nemá hlad. Že až bude mít, udělá si něco sám. Jeho rodiče z toho nebyli nikterak potěšeni, což ve mně ještě víc utužilo tu myšlenku, kterou mi podsunul Richard.

Přece jen se s nimi znal. Tedy od vidění a věděl z těch pracovních večeří, jaké názory zastávají. Hrozně moc jsem se ho chtěl zeptat na to, jací jsou, ale to už jsem vlastně i věděl. Sám Trevor mi to naznačil tím, když mi řekl, že s Rachel chodí jen kvůli svému otci, aby si ho ten muž konečně všiml. Ta představa, že Trevor se snaží potlačit svou sexualitu jen kvůli tomu, aby uspěl u svých rodičů, byla stále jasnější a zřetelnější. A mně nedala pokoje.

Začalo mi ho být líto, protože pokud tomu tak je, nedokážu si představit, jak to bude vypadat u nás. Z toho, co jsem pozoroval u večeře, má můj otec nejblíže právě k Trevorovu otci. A pokud je jeho otec homofob, pak svůj coming out odsunu na neurčito. Chtěl jsem to udělat až po tom, co budu vědět, že mě přijali na hereckou školu. Ale jak to tak vypadá, asi to udělám až později.

Po večeři mě nebavilo poflakovat se po domě či znovu zalézt do knihovny, a tak jsem se rozhodl, že si dnes prohlédnu západ slunce u jezera. Je kolem tři čtvrtě na osm, což ještě není vhodná doba pro západ, protože slunce se k němu blíží, ale pořád je venku ještě dostatek světla.

Oči mám zahloubané do odrazu oblohy v průzračné vodě a snažím se si utřídit nějakým způsobem myšlenky. Vím, že je to nemožné, snažím se o to od té doby, co dokážu pořádně vnímat svoje okolí, ale snaha se cení. A já oceňuji svou nezlomnou vůli, která se nechce vzdát a jednoduše pohltit mě vším, čím jsem naplněn. Teď především tím, jak moc bych ho chtěl mít u sebe a obejmout ho. Zeptat se ho na rovinu, bez jakýchkoliv přetvářek, proč se to chystal udělat znovu popřípadě jaký to má cíl. Jenže jsem tu sám a na jednu stranu si tu i užívám. Nejsou tu žádné slídivé oči, které by zkoumaly moje pohnutky a grimasy. Které by se mě ptaly, proč se tvářím tak a tak.

To je důvod, proč si tolik cením samoty. Tedy většinu svého času. Nemusím se nikomu zpovídat, proč dělám to a to. Proč mluvím a přemýšlím tak a tak. Proč se na věci jednoduše nevykašlu a neužívám si života. Já si ho ale užívám, jen trochu víc po svém a trochu víc divným způsobem, než ostatní teenageři. Ale neliším se od nich zase tolik, protože mám stejné city jako oni. S tím rozdílem, že já je dokážu dát najevo – i kdyby sarkastickými poznámkami, což je můj nejoblíbenější způsob.

Je mi však jasné, že jsou tu i lidé, kteří samotu nedokážou vystát. Mám takové podezření, že jedním z nich je i Danny. Jeden z hlavních šikanátorů na škole. Začal se svými narážkami právě hned první den školy a neskončil s nimi dodnes. Hraje fotbal, je v nějakém amatérském týmu. Tělo má namakané jako prvotřídní sportovec a zhůry mu bylo dáno jak mozkově, tak i vzhledově, protože nejen, že vypadá jako desítka (stupnice bodování atraktivity a pohlednosti kluků od jedné do desíti), ale také prospívá s velmi dobrými známkami. Co se však týká jeho intelektuální stránky, je to člověk bez osobnosti. Doslova. Stejně jako většina kluků z jeho party.

Často jsem přemýšlel, kde se taková individua berou, ovšem když jsem viděl jeho rodinu, nedivil jsem se. Chovají se tak, jako by Dannymu měl padnout svět k nohám. Shodou okolností jeho matka pracuje s mým otcem, akorát není tak dobrá, jako můj otec v prodejích, takže o jeho rodičích toho docela dost vím. Když si táta stěžuje na práci, většinu času zaznívá jméno Poplewell, což je Dannyho příjmení. Má s jeho matkou docela dost velké rozepře. Proto doufal, že se ta žena nedostane mezi pětku nejlepších. Mám takový pocit, že by tenhle výlet odvolal, kdyby jela ona se svou rodinou.

Za mnou se ozve odkašlání a bublina se jménem Danny se mi rozplyne před očima a já otočím hlavu. Za mnou, pár krůčků, stojí Trevor s mírným poloúsměvem a spojenýma rukama. Zničí vzdálenost mezi námi, já odsunu svoje boty trochu stranou a on si sedá do tureckého sedu.

Je tu. Opravdu přišel, jako kdyby dokázal vycítit moje myšlenky. Jako bych ho těmi myšlenkami přivolal.

Chvíli se na něj jen dívám, zatímco on míří svým zrakem před sebe a prohlíží si dlouhé jezero, které sahá až bůh ví kam. Slunce se už pomalu naklání k tomu vytouženému západu a oranžová barva nabírá na síle. Odklání se od jeho očí v přímém úhlu a dodává jim vzezření magie. Vypadá to, jako by oči neměl modré, ale oranžové. A vypadá to neskutečně krásně. Tak krásně, až se mi zatajuje dech při pohledu na něj.

„Trochu jsem dneska přemýšlel," sklopí pohled ke svým spojeným rukám v klíně a já raději odvrátím svůj pohled před sebe. Bude lepší, když se na něj nebudu dívat a vnímat vše, co řekne, než aby mi cokoliv ušlo. „Proto jsem byl dost zaraženej a nepřišel k večeři. Nevím, jak se ti mám podívat do očí, když jsem to málem znovu udělal."

„To je v pořádku," řeknu tichým a nervózním hlasem. Útroby mám zase a znovu stažené v malé krabičce od zápalek, kde se těsnají. Není to zrovna příjemný pocit. „Nemusel sis s tím dělat hlavu."

„Ale jo," ucítím na svém levém profilu jeho naléhavý pohled. Držím se zuby nehty, abych se na něj nepodíval a nakonec to nebyl já, kdo poruší naši dohodu. Jeho hlas zní totiž zranitelně. Nejzranitelněji za celou tu dobu. „Musel, protože nevím, co to se mnou je. Teda vím, ale tak nějak tomu nerozumím. Kurva."

Moje naděje stoupnou o padesát procent. Ovšem – co to změní? On stále bude mít přítelkyni a kdyby mi řekl, že ke mně cítí to samé, co já k němu, nerozsvítí se nad námi zázračná duha a tenhle příběh neskončí jako pohádka. Reálný svět je drsný, nejen pro lidi jako jsme my, ale i pro ty ostatní. Nám to v tomto momentě stěžují naši rodiče, ale nejsou to jediní lidé, kdo nám ztrpčují život. Jsme to především i my sami. Naše touhy a pocity. Nálady. Chtíče.

„Zkus mi to teda vysvětlit," vybídnu ho opatrně. Je vidět, že je hodně rozhozený. Mnohem víc, než jsem já. Začínám si říkat, jestli si vůbec vyřešil otázku ohledně sexuality. Jsou lidi, kterým to dojde brzy, což je můj případ. A pak jsou lidi, kteří to zjistí až po tom, co založí rodinu. Neumím si to představit. A jsem mnohem radši, když už to mám za sebou, než abych se v tom máchal třeba ve třiceti letech. Můžu být vděčný, že mi to došlo takhle brzy.

„Nejsem gay," řekne a srdce mi padne až do kalhot. „Nebo si to aspoň myslím, že nejsem. Ale nemůžu za boha přestat myslet na to, jak jsem ti dal tu zasranou pusu. Už dva dny se mi o tom zdá. Pokaždý, když se na tebe podívám, se mi to připomene a pokaždý přijdu na novej a novej detail. Nemůžu tě dostat z hlavy, Chrisi. A dneska, popadl jsem tě jenom proto, abych ti mohl dát další. Už jsem se neschovával jen před Richardem, ale i před ostatníma. Chtěl jsem tě mít o samotě a v ten moment ti dát pusu. Protože tak mi přišlo, že je to správný. Nedokážu to pořádně vysvětlit ani ve svý hlavě a se slovy mi to taky moc nejde."

Cítím tu hysterii z jeho hlasu. Cítím tu naléhavost a zmatení. Pokud on to neumí se slovy, pak já jsem úplně beznadějný, co se týče slovní zásoby v mluvené konverzaci. Každopádně mu rozumím. Rozumím mu tak, jako kdybych to zmatení v sobě prožíval já. A tak, jako tenkrát, když jsem si svoje přednosti uvědomoval já, je mi z toho na zvracení a krajně nevolno.

Otočím se na něj a bodne mě u srdce. Hlavu má sklopenou, dívá se na svoje propletené prsty, které jako by si chtěl zlomit. Nevím, co mu na to mám říct. Tohle je věc, kterou si každý musí vyřešit sám. Já mu můžu pomoci jen jedním jediným způsobem, který zase uškodí mě. Ale...jednou musí jít sobeckost stranou.

Sáhnu mu opatrně na spojené ruce a on zvedne hlavu. Slunce už mizí za obzory, pomalu ale jistě, oranžová se prohání kolem nás a všechno je najednou tišší. I když jsem si sluchátka sundal chviličku před tím, než dorazil, stále slyším slova z písničky Wildest Dreams, která sílí. Ničím milimetr po milimetru. Vzdálenost mezi námi se tenčí, když i on se napojí na moje ničení vzdálenosti mezi námi.

A pak se to už podruhé za tento pobyt stává skutečností. Bouchají ve mně rachejtle, veškeré dění kolem jde mimo mě, když se jeho rty otřou o ty moje. A znovu. A pak znovu. Je to jemné, jako lehký vánek v tomhle horkém počasí. Je to jako milé pohlazení samotné matky přírody. Ovšem tisíckrát umocněné. Všechny moje emoce křičí radostí a já sám mám co dělat, abych se tu nerozpustil, když mě jemně chytne za tvář, aby si mě v polibku udržel.

Vzduch se pomalu vytrácí z mých plic a já je proklínám, protože nechci, aby to skončilo. Chci, abychom tady seděli už navždy, při západu slunce, a já znovu a znovu mohl cítit tu jeho typickou příchuť jablek. Mají takovou příchuť všichni? Chutnají tak sladce všichni lidé na světe? I kdyby, musí to jít stranou, protože tohle je ten nejkrásnější okamžik v mém životě.

Nakonec však plíce začnou protestovat a pálit a já jsem nucený se od něj odtrhnout. Zahledím se do jeho otevírajících se očí, kterými mě zděšeně probodává. Není to takový strach, jako poprvé, ale i tak je vyděšený. A já to chápu, protože tím mi naznačuje, že se mu to líbilo. A že to s ním opravdu něco udělalo. Cítil také to hnutí ve svém břiše, jako já po celou dobu? Možná ano, možná ne, ale co je hlavní – líbilo se mu to. Vidím to na něm.

„Snad ti tohle pomůže v tom si věci utřídit," usměju se a nakonec udělám první možnou věc, která mě napadne. Dát mu prostor. Vstávám ze svého místa, do ruky si beru boty a s mírným úsměvem ho opouštím. Teď má nad čím přemýšlet. A já vlastně taky.