Na další žádosti jsem zahrál ještě další tři písničky ze svého repertoáru. Nakonec už jsem měl bříška prstů sedřená tak, že jsem kytaru vrátil zpět Livinu otci, který ji ode mě ochotně převzal s úsměvem. S takovým, jakým se na mě dívali všichni. Takřka s obdivem, pokud bych to mohl nazvat takhle. Trvalo další dvě hodiny, než jsme nakonec usoudili, že bude lepší, když to zabalíme a půjdeme spát. Bylo něco po půlnoci, když jsme se začali zvedat. Můj otec mě poplácal po zádech a z jeho úst vyšla slova, která jsem jaktěživ neslyšel. A to ani v případech, že na mém vysvědčení stály samé výborné. Řekl mi, že je na mě pyšný a já dostával naději, že až jim povím o herecké škole, nebude jejich reakce zase tak špatná. Jenže nic jsem nemohl tušit. A nechtěl jsem riskovat to, že svá slova vezme zpět.

Napadlo mě ale také, že to třeba bylo způsobené i tím, že tu nebyl John. John, v jehož stínu jsem žil celou dobu a který si kradl veškerou pozornost obou rodičů, aniž by o ni stál. Na druhou stranu jsem mu vůbec nezáviděl, že byl pod laserovým dohledem otce, který ho káral za každý přestupek. Záviděl jsem mu ale to, že za jeho úspěchy, jichž bylo rapidně víc, dostával pochvaly. Otec mu kupoval všechno, co chtěl a vyhověl mu skoro v každém přání. Bylo jasné, kdo je v naší rodině favorit. Ovšem tento večer ukázal, že i já mám přednosti jimiž můžu rodiče zaujmout. Jimiž můžu ohromit otce, který se na mě pak bude usmívat.

Dalším skvělým poznatkem bylo, že Livie není zase tak otravná, jak se zdá. Od té chvíle, co jsem zahrál willow, byla neuvěřitelně klidná, pobrukovala si a co každou chvíli se na mě otáčela jen, aby se usmála. Když jsem si ji prohlédl takhle zblízka, přišla mi opravdu pěkná. Sice vypadala mnohem starší, tak na dobrých dvacet, ale musel jsem uznat, že ji to neskutečně sekne. Ať už s líčidly nebo bez nich. Dokázala si to ale pokazit jedním malým faktem. A to tím, že dělala oči na Trevora. Opravdu. Dívala se přes oheň a každou chvíli se na něj laškovně usmála. Nejhorší na tom bylo, že on jí ty úsměvy oplácel, což mě pohoršovalo a snažil jsem se tomu nedávat příliš velkou váhu. Moje nitro ale zuřilo. Opravdu.

Oheň klesal a klesal, až z něj přestalo sálat teplo do okolí a my začali pomalu mrznout. Livina matka i s jejími sourozenci se odebrali dovnitř jako první s přáním krásné noci. Pak se začala odebírat převážně veškerá dámská část populace, až s námi seděla jen Livie. Panovalo už ticho, otcové se jen unaveně dívali do ohně tak, jako my ostatní. A když nakonec vstala i Livie, rozhodli jsme se dívku následovat dovnitř.

Načichlí ohněm jsme přes verandu vstoupili do kuchyně. Garry s Richardem a Trevorem se rozhodli ještě něco sníst, než se půjdou omýt a spát. Já následoval Livii do horního patra, kde mi vysekla poklonu za mé hraní na kytaru a já na oplátku ocenil její zpět. Nezdálo se mi to jen. Tenhle večer mezi námi všemi rozhodně zbořil nějaké bariéry. Jako bychom se znali daleko lépe, než doposud. Což je ironie, když si vezmu, že kromě povrchových fakt o nich nevím absolutně víc. Dokonce jsem ani netušil, kolik jim všem je let. Vím, že mi někdo říkal, že Liv je šestnáct, stejně jako Garrymu. Ale kolik je Richardovi a Trevorovi, to byla záhada. I když i to byl povrchový fakt.

Zaplul jsem s popřáním krásné noci do svého pokoje, kde jsem se okamžitě vydal do koupelny smýt ze sebe všechen ten kouř. Pod horkou vodou jsem se neustále usmíval jako přiblblý. Ale vůbec mi to nevadilo. Tohle místo se mi začínalo líbit čím dál tím víc. Mělo na mě daleko lepší vliv, než město. Jako by tu existovala nějaká hranice, kam se problémy z vnějšího světa zkrátka nedostanou. Jako by je ta hranice odsud odstrkovala, aby si její osazenstvo mohlo užít pár klidných dní. Což je vskutku vtipné, když jsem ještě ráno prodělal panický záchvat. Jako nějaká hříčka osudu toto.

Trevor seděl nahoře na své posteli jen ve spodním prádle a čekal až vylezu. Snažil jsem se na něj dívat co nejméně. Když zabral koupelnu on, ztěžka jsem vydechl zadržovaný vzduch a opakoval si, že si musím držet odstup. Nesmím si tak brát, že na něj někdo hladově kouká, nesmím si tak brát, když bude skoro nahý. Nesmím si brát k srdci nic, co se týkalo jeho osoby. Jenže to se lehko říká a těžko se to dělá. Proto, když vyšel z koupelny, jsem málem omdlel. Nic by na tom nebylo, viděl jsem ho s ručníkem kolem pasu už několikrát, jenže když se otočil ke komodě, ručník na jeho pase se uvolnil a spadl a mně tak odkryl pohled na krásně tvarovaný zadek. Celé moje nitro se vzbouřilo, abych vstal a okamžitě posahal jeho důvěrné partie. Já se místo toho otočil, aby neviděl, jak moc se v tu chvíli červenám.

Nahota ostatních mi nikdy nedělala problém. Nebo spíš takhle – dokázal jsem se vzrušit při pohledu na hezké mužské tělo, dokázal jsem snést nahé dívčí tělo, aniž by někdo něco poznal – tedy když nepočítám ty kretény ze třídy, kteří mě zkoumají na každém kroku. Jenže tohle byla jiná dimenze. Trevor se mi nejen líbil, ale moje srdce pro něj doslova týralo můj hrudní koš. Bylo to úplně něco jiného, než vidět sexy spolužáka nahého. Bylo to mnohem osobnější, než jsem si doteď dokázal představit.

Trevor vypnul ten jediný přísun světla v pokoji a vrzaní jeho palandy mi prozradilo, že se odebral i on do snových končin. A teď tu tak ležím na zádech, znovu civím do zdi a usmívám se nad tím, jak tento den skončil. Jak ošklivě začal a jak krásně mi to vynahradil tím táborákem. Doufám, že během těchto dvou měsíců, co tu budeme, to budou rodiče pořádat častěji. Hrozně mě to bavilo a cítil jsem se jako v opravdu dobré společnosti. Ne jako. Oni jsou dobrá společnost. Všichni do jednoho, pokud se dokážou odreagovat a nepůsobit tak upjatě. Rozhodně pak největším překvapením pro všechny byla Liv. Jak svým chováním, tak zpěvem, tak prostě vším. Byla to neskutečná změna ještě od dopoledne, kdy jsem si o ní myslel vlastně jen to nejhorší. Neříkám, že teď ji úplně žeru, zejtra poprosíme rodiče, aby nás vzali na nákupy a budou z nás bff na věky věků. Ne. To bych ani nesvedl. Ale změna v mém názoru rozhodně nastala.

„Spíš?" ozve se z protější postele a já svůj zrak instinktivně stočím k jeho posteli. Do pokoje proudí měsíční svit, který je sice chabý, ale rozeznávám v něm rysy jeho tváře. Hlavu si podpírá paží a dívá se přímo na mě. Jako kdyby viděl ve tmě. Jak dlouho tam takhle je? Nevzpomínám si, že bych slyšel vrzat postel? Možná jsem ale nevnímal, co se kolem mě děje. Nejspíš jsem se opět zahloubal do svého myšlení.

„Ne," odpovídám prostě a jednoduše. Bojím se toho, co mi poví dál. Jestli se tedy jen nechtěl přesvědčit o tom, že jsem vzhůru, aby nedělal nějaké nemravnosti. Přiznám se totiž, že už mě to taky napadlo a stydím se za to.

„Proč jsi se nezmínil, že umíš hrát na kytaru?" jeho zvědavý hlas a zájem prozrazují, že ta bariéra, co mezi námi vznikla, tímto večerem zase polevila. A za to jsem neskutečně rád. Tedy, neměl bych být, já vím, ale zkrátka jsem. Nemůžu si pomoci. Připadám si docela jako těhotná žena se splašenými hormony. Tím nechci nikoho urazit, ale opravdu si tak připadám a omlouvám se za to.

„Neptal ses," pohodím na posteli rameny, i když vím, že to gesto neuvidí, protože stále ležím na zádech. Jen hlavu mám natočenou jeho směrem a snažím se zaostřit obrysy jeho tváře. „A myslel jsem, že ti to došlo, když jsem řekl, že chci studovat na herecký škole. U přijímaček musíš buď umět hrát na nějakej nástroj nebo zpívat. A počítám, že hra na nervy asi nebude úplně nástroj, kterej by ocenili."

Jeho smích se zabodne do uší jako hudba z rajské zahrady. Jako vábivý zvuk šplouchání vody po opravdu náročném dni, kdy jste zpocení, špinaví a unavení. A jen zvuk napouštějící se vany vás dokáže vyrelaxovat tak, že na chvíli zapomínáte na veškeré trable, které máte. Tak momentálně prožívám zvuk jeho smíchu.

„To asi ne," zasměje se naposledy a pozvolna přestává se svou aktivitou. Já však cítím, že mezi náma nastává jakési jiskřivé ticho. Jak vůbec vypadá jiskřivé ticho? „Je pravda, že ses to naučil sám, bez pomoci ostatních?"

„Technicky vzato dlužím nesmírně moc úsilí Jane, online rektorce, to ona měla trpělivost se mnou ztrácet čas každej čtvrtek," odpovídám, když si vzpomenu, jak jsem seděl před počítačem s kytarou v ruce poprvé a ona dostala záchvat smíchu z toho, jak ten nástroj vůbec držím. „Takže jsem se to nenaučil sám."

„To jo," vyhrkne naléhavě. „Ale nikoho ze svých kámošů nebo rodiny jsi nepožádal o pomoc."

„Nemám kamarády," odpovídám ihned, což mu mělo dojít hned ten první den, kdy se mi svěřoval se svými zážitky ze školy. Se zážitky, které prožil se svými přáteli. „A co se týče rodiny, nikdo z nás, kromě dědy, kterej bydlí pomalu tisíc kiláků od nás, neuměl hrát na kytaru. A tátovi peníze jsem nepotřeboval, mám našetřeno docela dost peněz ze školy. Dostáváme za dobrej prospěch finanční odměny."

Bylo to překvapení na konci prvního pololetí prváku, kdy jsem byl nejlepší z celé třídy a dostal jsem skoro třicet dolarů. Peníze jsem si každopádně uschoval do takového bílého prasátka, které sloužilo jako ústav pro úschovu veškerých mých finančních prostředků. Taková jistota v nejistotě. Na konci prváku jsem dostal dokonce padesát dolarů za to, že jsem prošel s vyznamenáním. Se samými výbornými. V tomhle ti kreténi ze školy měli pravdu, byl jsem šprt. Ovšem nikdy jsem se šprtat doma nemusel. Výhoda fotografické paměti.

„Neříkej, že nemáš ani jednoho člověka, se kterým bys něco podnikal," skeptický tón jeho hlasu mi prozrazuje, že mi nevěří. Kdyby mě však potkal v Greyshieldu, ani by si mě nevšiml. Jsem taková šedá myš, co se ráda schovává nepozorovaně v davu. Ne, že bych s tím byl nějak spokojený, ale zvykl jsem si. Zvyknu si na všechno, když chci.

„Ne," odvětím ihned a odkloním svůj pohled od něj. Ten jeho úsměv mě zkrátka nenechává chladným. Něco mi však říká, že po mé odpovědi se moc neusmívá. A to já nechci vidět. „Říkal jsem ti, že jsem asociál. Nestýkám se s nikým. Pokud nepočítáš jako osobu netflix plný serošů. A dost o mně. Nebudeme se pořád bavit o mně. Taky jsem nebyl sám, kdo dneska u táboráku něco předvedl. Livie je docela dobrá na zpěv."

„Livie je v prváku na mý škole," odpovídá mi a já uslyším zavrzání jeho postele. Zřejmě si lehl, protože už necítím pálení na pravém profilu tváře. „Studuje zpěv a tanec, proto skoro nikdo nebyl tak překvapenej, jako z tvýho výkonu. Tak nějak se mezi sebou všichni známe."

„Neříkal jsi, že znáš jen Garryho?" ptám se ho překvapeně. Netušil jsem, že by se mezi sebou nějak znali. Nebo nedej bože stýkali a já byl jedinej nováček mezi nima.

„Toho znám dost," odpovídá. „Ale Livii a Richarda jsem dost vídal, když naši dělali večeře pro svoje kolegy z práce. Jen vaši a pár dalších lidí si nikdy žádný dítě nepřivedli. Od jejího táty jsme všichni věděli, že umí zpívat. Vychloubal se tím už před několika lety, že jeho dcera má nadání na zpěv a tanec a že to jednou dotáhne daleko. Richard má maturu za sebou a je na zdravotní vejšce. Studuje doktorát. Letos dokončil prvák. Ani jednou jsem se s nima nebavil, většinou mě ty tátovy pracovní večeře nebavili, takže po jídle jsem se zdejchnul do svýho pokoje. Ne, že bych byl s nima bůh ví jak v kontaktu a každej večer před spaním bych si s nima volal."

Ta poznámka o Richardovi mě docela zaujme a také si umím nejspíš i vydedukovat to, že je stejně starý jako můj bratr. Čili dvacet let. Abych byl upřímný, vypadá tedy aspoň o dva roky mladší. Víc, než osmnáct bych mu netipoval. Ale budiž. Také mě překvapuje to, že táta vždycky říkal doma, že pracovní večeře nejsou pro děti, když ho John prosil, aby ho nenechávali doma. Dodnes si myslím, že se mě John bál pokaždé, když jsem s ním zůstal doma. Byl jsem a stále jsem docela divné individuum. A dokážu působit jako z hororu, když mám zrovna svůj den.

„Vlastně si moji rodiče mysleli, že vaši maj jen Johna," pokračuje Trevor zamyšleně. „Tvůj táta o něm básnil pokaždý, když přišel k nám. Že je sportovně nadanej, že už na začátku čtvrťáku mu přišly nabídky ze dvou prestižních škol. Vždycky mi ty večeře přišly, jak kdyby se naši tátové snažili vychloubat s tím, kdo má lepší dítě. Proto mě překvapuje, že se nikdo nezmínil o tobě."

Raní mě to. Opravdu mě uvnitř hrudi bolí a mám chuť zabořit hlavu do polštáře a nechat tu hořkou porážku, aby se mě zmocnila. Vždy jsem věděl, že je John jejich favorit. O tom by nepochyboval ani slepý. Ale vždycky ve mně hlodal plamínek naděje, že o mně před ostatními mluví hezky, než škaredě. Nikdy bych si nepomyslel, že o mně vlastně nemluví vůbec a ti, kterým to vypráví, si začnou myslet, že je John jedináček. Na sebevědomí mi to vůbec nepřidává. Spíš naopak. Klesám znovu do záporných hodnot.

„Nejsem zrovna jejich vytouženým dítětem," reaguju na to co nejlhostejněji to jde. Nedaří se mi to však moc. Hlas mi během té chviličky několikrát škobrtne. Jako bych byl znovu ve věku, kdy mutuju. „Kromě dobrých výsledků ve škole není nic, čím by se se mnou mohli vychloubat."

Aspoň kdyby se chlubili tím, že po dva roky jsem nejlepší ze třídy a že náš celkový průměr, jako třídy, držím nad vodou právě já, protože v ostatních ročnících nejsou lidé, kteří by měli průměr jedna celá nula. Aspoň kdyby použili jen krátkou větičku, kterou by vyzdvihli i své druhé dítě. Jenže to pro ně byla samozřejmost. Naučil jsem je ode mě očekávat nejlepší výsledky. Začali to brát jako samozřejmost. Věc, která je naprosto normální. Člověk by řekl, že po Johnových výsledcích, kdy skoro v každém ročníku propadal, je čím se vychloubat. Ale zřejmě ne, není.

„Já bych našel hned několik věcí," namítne a chladným tělem se rozleje teplo. Velmi příjemné teplo. „Jsi skvělej posluchač, jsi chytrej, zábavnej, vnímavej. Umíš hrát na kytaru a celkově zastávám už od samýho začátku názor, že jsi jeden z těch nejzajímavějších, který jsem potkal."

„Který jsi tady potkal," opravím ho s úsměvem. Slyšet na sebe takovou – recenzi? - je opravdu příjemné. Dělá dobře mému neexistujícímu egu.

„Který jsem celkově za celou dobu potkal," odpovídá o poznání těžším a tišším hlasem. Srdce mi několikrát bouchne do hrudi tak, že sotva slyším svůj dech. „Jsi totiž svůj a nijak se nepřetvařuješ. A to je docela vzácnost, který si na tobě vážím ze všeho nejvíc. Nebudu dělat, jakože tě na sto procent znám, ale to, co o tobě vím, mi stačí, abych si udělal obrázek o tom, kdo jsi. A pro mě jsi super člověk. Takovej, kterýho stojí za to poznávat dál."

Nevím, co mu na to mám říct. Hlavu mám natočenou jeho směrem a vidím, jak zahloubaně míří zrakem do stropu. Srdce plesá nad tou melodií jeho slov. A já se zamilovávám snad ještě víc, pokud to jde. Protože pokud by měl kdokoliv pochybnosti o mých citech, teď už je mít nemusí. Ten kluk, co leží na druhé palandě, je předmětem zájmu mého srdce. Takového zájmu, který mě dříve či později roztrhá na kusy, ať už se budu bránit, jak chci.

***

Noční konverzace s Trevorem mě ukolébala ke spánku a jak se zdálo, i on byl po svém tvrzení unavenější. Zdálo se mi celou noc o jeho rtech. Sny byly živější, než kdy dřív a vůně jablek stejně náruživá, jako ve skutečnosti. Možná za to mohl i fakt, že si včera Richardova matka na ohni pekla jablka a jejich vůně se pak linula přes nás všechny a já měl co dělat, abych se ovládl. Každopádně ráno opět přišlo dříve, než by mi bylo milejší. Na hodinách stálo půl osmé a Trevor měl ještě půlnoc. Svět se vracel do pořádku.

Jako obvyklá ranní rutina – koupelna s hygienou a ranní snídaně s Richardem, který stále byl jako ranní ptáče a nevypadal nikdy moc unaveně. Spíš byl jen pomačkaný. Ne tím roztomilým stylem, jako Trevor, ale tím stejným stylem jako já. Otrávený do morku kosti.

Po snídani jsem se vydal zpět do pokoje a přemítal o tom, co budu dělat. Trevor už byl dole – minuli jsme se na schodech (už jsem zmínil, že je jeho úsměv to nejkrásnější, co můžete po ránu vidět?) - takže jsem byl na pokoji nějakou tu chvíli sám. Zašil jsem se do koupelny, kde jsem se zamknul a z nějakého důvodu jsem na sebe koukal do zrcadla.

Rozčepýřené hnědé vlasy, které byly s každým týdnem delší a delší – potřebuju nutně ostříhat - trčely do všech světových stran. Hnědo-zelené oči podbarvené rouškou nezajímavosti a podtržené nahnědlými pytli. Mám takový pocit, že už jsem se s nimi narodil. Nebylo totiž možné, abych je měl pořád. Navíc působily, jako by mi někdo dal pěstí, protože moje pokožka nikdy nepřekročila odstín sněhové bílé. Byl jsem bílý snad úplně všude. Myslím, že by mi nepomohlo ani solárko, nad nímž jsem nikdy nepřemýšlel.

Nikdy jsem se vlastně tak dlouho před zrcadlem neprohlížel jako tohle ráno. Netuším proč jsem tam stál, ale začínal jsem být se sebou nespokojený, ostatně jako ve všem. Abychom si rozuměli, nejsem člověk, který lpí na vzhledu. Pro mě byl vzhled vždy vedlejší, ale včerejší konverzace ve mně něco zlomila. Něco, co mě nutilo zamýšlet se nad tím, jak vypadám. S těmi brýlemi by to bylo možná ještě horší, ale přišlo mi, že mám oči hrozně daleko od sebe. Že můj nos je daleko větší, než je norma. Moje rty připomínaly spíš dvě úzce řezaná prkna postavená na sebe. Byl jsem ošklivý. Jsem ošklivý a nijak to nezměním.

Jsem zvyklý na to, že mě lidi soudí podle vzhledu. Často se mi na základce holky posmívaly, že vypadám jako nerd ze všech těch filmů. Nevím to jistě, ale mám takový pocit, že mi říkaly ošklivé káčátko. Nikdy mi to nikdo neřekl do očí, ale když si o mně šeptali, protože moje IQ dalece přesahovalo to jejich, slyšel jsem to. Ostatně jako všechno. Že se špatně oblékám, že chodím jako připosraný. Zkrátka všechno. Vždy to šlo ale mimo mě, i když se mě to dotýkalo.

Mám asi nejspíš nějaký syndrom. Po tom včerejším táboráku a konverzaci s Trevorem, jsem se cítil dobře. Cítil jsem se, jako bych konečně někam zapadl po těch letech. A musel jsem to něčím zkazit, proto jsem si sám sebe prohlížel. Abych si připoměl, kdo jsem a že lidi jako já nemají doufat v zázrak. V zázrak jménem Trevor. Jak by se někdo, kdo vypadá jako z modelingové agentury, mohl někdy zamilovat do někoho, jako jsem já?

Stejnou otázku řešila i Rae ze seriálu My mad fat diary. Jak by se Finn Nelson mohl někdy zamilovat do holky, která vypadala jako ona? Jenže mezi mnou a Rae byl jeden velký rozdíl. Já neměl partu přátel, kteří by za mě dali ruce do ohně. Rozhodně jsem nevypadal ani z poloviny tak krásně, jako ona. A u mého Finna Nelsona neexistovala sebemenší šance, že by mě mohl milovat. Jak jednou řekla – Finn byl jedenáctka z desítky a ona byla čtyřka. Já byl nula oproti dvacítce, kterou Trevor oplýval. To zkrátka nešlo k sobě.

Když jsem vyšel z koupelny, naprosto frustrovaný, Trevor seděl na židli u svého pracovního stolu a vypadalo to, jako by na něco čekal. A taky že jo. Ač to bude znít dětinsky, všichni, včetně Richarda – u kterého mě to překvapilo natolik, že jsem se na něj pak celou dobu mračil – si chtěli zahrát na schovávanou v areálu našeho nynějšího útočiště.

Vyšli jsme společně ven k ohništi, kde už čekali Garry s Livií a zmiňovaným Richardem, který mi oplácel zamračený výraz, ovšem podtržený úsměvem. Stanovili jsme si pravidla. Nikdo nesměl k jezeru, stejně tak jako k výšině. Na zakázanou stranu lesa – jak jsme ji společně pojmenovali – to šlo, ale pouze v rámci několika metrů. Nesmělo se do domu a rozhodně se nesmělo vyjít z areálu. Připadal jsem si znovu jako na táboře.

První se pykání zhostila, k mému velkému překvapení, Livie, která si stoupla čelem k domu a začala počítat. Já celý rozechvělý na hru – na schovávanou jsem kromě tábora hrál naposledy v Ohiu s mými bývalými přáteli – jsem se okamžitě rozeběhl do zakázané strany lesa. Schoval jsem se hned za první strom a vyčkával, až se rozezní ta známá věta. Připadal jsem si hloupě. Bylo mi sedmnáct a schovával jsem se za stromem, celý šťastný, že se mnou chce někdo hrát hru pro děti. Nešlo to ale zastavit.

První, koho Livie našla, a kdo měl pykat po ní, byl Garry. Následně našla Trevora, jenž se schovával za autem, třetí jsem byl já a Richard nakonec vyhrál, protože před ní celou dobu kroužil okolo domu. Garryho hra byla rychlejší, Richard se pokusil využít své taktiky, takže to schytal jako první. Pak padla řada na mě, kterak jsem se schovával za keřem u cesty k jezeru. Posledního, ani ne po minutě, našel Trevora, který nějakým záhadným způsobem i se svou nohou vylezl na strom. Zdálo se však, že po jednom dni byla zdravá, když včera pomáhal stavět ohniště. To kolo vyhrála Livie, která se zjevila bůh ví odkud.

A právě teď běžím znovu do zakázané strany lesa, zatímco se okolím rozeznívá Richardovo počítání. Běžím, co mi nohy stačí, ale jsem docela vyčerpaný. Za sebou slyším zvuk dalších nohou šustících v trávě, takže se otočím a spatřím Trevora, který s úsměvem běží za mnou. Dobíhá mě a bok po boku vbíháme mezi stromy.

Tentokrát běžím hlouběji, ale ne zas tak, abych porušil pravidla. Nakonec si stoupnu za ten nejsilnější kmen a Trevor si stoupne k tomu nejbližšímu stromu. Zadýchaně a s úsměvem se opírám o kůru, když se ozývá ta známá fráze, že Richard vychází ze svého stanoviště. Opravdu si připadám jako malé dítě. Ale momentálně je mi to jedno. Pokud se ostatní necítí blbě, nebudu se tak cítit ani já.

„Nepřekročili jsme hranici?" zašeptá zadýchaný Trevor, který vykukuje zpoza svého stromu a já jeho aktivitu napodobuju. Máme výhled na celý plac, ale zaštiťují nás stromy. Richard jako svou první cestu volí kolem domu. Jeho taktiku z prvního schovávání však nikdo nenapodobuje. Bude to pro něj docela těžký oříšek.

„Myslím, že ne," odpovídám potichu. „Přece se nesmíme ukrýt daleko od placu a podle toho, že na něj vidíme, nejsme zase tak daleko."

„Taky fakt," uzná a já periferním viděním zjišťuji, že kývá hlavou.

Richard se vydává k lesu, kudy vede cesta na vyhlídku. Můj úsměv to rozšíří, i když vlastně ani nevím proč. Možná kvůli tomu, jak hloupě při tom vypadá. Jde totiž na jistotu. Ono ale vlastně ani není pořádně kam se schovat. Ty první účinné schovky jsme využili vlastně hned v prvním kole a nebýt toho, že nevíme, jak vypadá tahle strana lesa, už dávno by nás tu našel. Takže se vydává na jistotu tam, kde to zná. Tedy alespoň podle toho, kolikrát na tom místě byl. A onedlouho se ozve Livin křik a následný smích. Holka to má spočítané, bude muset znovu pykat.

Jenže pak, když zbystříme Liv, která jde k pykačce, se Richard se stejnou jistotou vydává naším směrem. A já mám takový pocit, jako by přesně věděl, kde nás najít. Úsměv mi malinko klesne a já se otočím na Trevora, kterak má vykulené oči a zkoumá prostředí i klacky pod svýma nohama. Jako by se chtěl vydat na úprk.

Nakonec se natáhne, chytá mě za zápěstí a rozeběhne se směrem hlouběji mezi stromy tak, aby nás Richard neviděl. Já jen dezorientovaně přizpůsobuju svoje nohy tak, abych nespadl. Pod nohama nás obou praskají větvičky, které Richardovi stejně prozrazují směr i místo. Proto mě ani nepřekvapuje, když slyším běh i z jeho strany.

Najednou se mnou Trevor škubne do strany a já hned zjišťuju proč. Dodá mi to sílu. Mezi všemi těmi stromy stojí docela velká dřevěná chátrající chatka, která představuje dobrý úkryt. Předpokládám, že dovnitř nejspíš nepůjdeme, ale za ni budeme neviditelní. Navíc se tu objevila i vyšlapaná, mechem obrostlá cesta, takže praskání klacků není ani zdaleka tak hlasité, jako před chvílí. Stále v závěsu za ním se otočím a už na hlavní cestu nevidím.

Dobíháme až k té chatě, přičemž Trevor se tváří nadmíru vyčerpaně a snaží se otevřít dveře chatky. Působí to jako kůlna na nějaká nářadí. Dveře jsou však zavřené. Jak jsem předpokládal. Každopádně bych dovnitř nevlezl, protože takhle přesně začíná skoro každý horor. Nerad bych tam objevil nějakou čerstvou mrtvolu. Fuj, už jen ta představa mě děsí. Jsem poseroutka, vím to.

Trevor mě znovu popadne, když nedaleko nás zapraskají klacky a zaběhne se mnou až za chatu, kde mě přišpendlí zády na dřevěný a drásající povrch chaty a svoje tělo bytelně přitiskne na mě. Celé moje nitro exploduje, když ucítím jeho pevně zatnuté svaly na své vlastním ochablém těle.

Rozhlíží se do stran s dlaní na mých rtech a pak se s úsměvem zahledí do mých očí. A já se roztékám. Nohy mám jako z roztaveného olova, srdce mi bije nejen tou fyzickou námahou a zadýcháním, ale také jeho blízkostí a tím, jak zblízka si jeho tvář mohu prohlédnout. Ani jedna chybička na té pleti. Oči jiskřivé, stejně jako úsměv.

Jeho ruka pomalu sklouzává z mých rtů, ovšem nezdá se, že by chtěl nějakým způsobem oddělit blízkost našich těl. I jeho srdce buší dost čitelně, ale nepřikládám tomu váhu. Je stejně tak rozpumpovaný hrou, jako ostatní. Z druhé strany chaty se začne ozývat uběhané dýchání, jenže to mi je v tento moment jedno. Když nás Richard najde, alespoň se ode mě Trevor bude muset odtrhnout.

Jeho úsměv povadá stejně tak, jako když jsem mu zalepil tu nohu. Svýma očima zkoumám, jak na sucho polyká a stále mi hledí do očí. Jako by se v nich ztrácel stejně tak, jako se v nich ztrácím já. Je to neuvěřitelný okamžik. Tak neuvěřitelný, že by stačilo malinko a znovu bych okusil chuť jablek. Znovu bych přisál své rty na jeho. Možná se k tomu i schyluje.

„Oběd!" zakřičí Liv ze svého místa u velké chaty, což nás oba probere z tranzu.

„Seru na vás, mám hlad," namítne Richard, který už byl skoro u nás a místo toho slyším, jak běží na opačnou stranu od nás.

Trevorovy oči sklouznou k mým rtům a zase zpátky do mých očí. Je to, jako by se ptal na svolení. Jako by chtěl, aby se to stalo. Aby mě políbil. I mozek se mi začíná roztékat na mizernou a nevábně vypadající kaši. Ale vím, že to musím být já, kdo to rozsekne. Nevím, čím si Trevor prochází, ale já nechci být jeho pokusný králík. Nechci, aby na mě zjišťoval svou orientaci a už vůbec nechci být důvodem jeho problémů s dokonalou Rachel.

„A-asi bysme měli jít," namítnu, čímž ho proberu a mírně odstrčím. Nervózně si opráším oblečení, ačkoliv na sobě žádný prach nemám a obejdu ho. Musím se uklidnit. Musím se ksakru uklidnit, jinak to nakonec budu já, kdo poruší svoje pravidla.

„Jo," šeptne a kráčí za mnou. Zamyšleně. Překvapeně. Tak, jako tenkrát.

Stalo by se to. Opravdu by se to stalo. Vážně by mě znovu políbil. A kdyby neměl přítelkyni a já si byl jistý, že je alespoň z poloviny jako já, nechám ho, ať to udělá. Protože po ničem jiném víc netoužím. Jen po tom, aby jeho rty jezdily po těch mých.