Bylo mi patnáct, když jsem dostal svůj první panický záchvat. Jednalo se o hlubokou noc s úplňkem na vrcholu oblohy a já ležel na svojí posteli. Za boha jsem nemohl usnout a ani televize se nezdála jako ten správný způsob, jak se unavit. Bylo by také dobré zmínit, že to byl první týden v nové škole, který ve mně nenechal žádné znatelné zlepšení, co se mé sociální situace týkalo. Zkrátka jsem byl terčem posměchu od prvního dne, kdy jsem se se všemi těmi lidmi ve třídě setkal. Končil víkend, což značilo, že druhý den se tam budu muset vydat znovu. To jsem ale nechtěl.

A tak jsem ležel ve své posteli a snažil se myslet na všechny pozitivní věci, které jsem ve svém krátkém životě zažil. Dělával jsem to už před tím, když mě přepadla deprese. Snažil jsem se vybavit co nejvíc krásných momentů, jenže s přibývající věkem to bylo horší a horší. Všechno pozitivní, co jsem kdy v životě měl, zemřelo na cestě z Ohia sem. A s novými a novými, převážně negativními, vzpomínkami, bylo sakra těžké pamatovat si každou hezkou. Stalo se tedy, že negativní myšlenky převzaly vládu nad mým tělem a já ani nevím jak, jsem stál před zrcadlem v úplné tmě. Posvítil jsem na sebe mobilem. Trvalo to dobrých patnáct minut, během nichž se moje oči začaly zaplavovat slzami. Nemohl jsem to zastavit.

Z rohu místnosti se ke mně začal přibližovat stůl, který následovala skříň. Venku, jako kdyby hřmělo a jediné, na co jsem se zmohl, bylo stát před tím zpropadeným zrcadlem a uvědomovat si, že vypadám jako strašák do zelí. Všechno, co ti kluci ve škole říkali, byla pravda. Vypadal jsem jako moucha s těmi brýlemi. Jako bezdomovec. Jako bezcenná nicka, kterou je potřeba rozšlápnout.

Čím víc se ke mně všechny věci v pokoji přibližovaly, tím víc se mi špatně dýchalo. Hltal jsem po dechu, hrdelně plakal a připadal si jako někdo, kdo na tomhle světě nemá co dělat. Jako někdo naprosto bezcenný a nechtěný. Vždyť ani moji rodiče, hlavně můj táta, neprojevovali zájem o to mi nějak pomoct. Tedy ne v mezích, ve kterých jsem pomoct potřeboval. Nechtěl jsem se měnit kvůli tomu, že jsem byl jiný. Jediné, co jsem od nich chtěl, bylo porozumět mi. Jak se dá asi usoudit, do dnešního dne mi nijak nepomohlo se jim se svými problémy svěřit. Zajímají se, ale ne tak, jak bych potřeboval.

Moje ruka se samovolně vymrštila proti zrcadlu hned v několika rychlých intervalech. Sklo se začalo sypat stejně tak, jako z mých kloubů začala téct krev na drahý koberec. A pak přišla tma. Dlouhá černá tma, kterou neprozařovalo žádné světlo. Tedy ne hned. Až nad ránem jsem se vzbudil mezi střepy kolem půl šesté. Všechny věci jsem měl tam, kde měly být. Docela bych si i myslel, že to byl sen, nebýt právě těch střepů a zaschlé krve na mých kloubech. Rychle jsem všechno uklidil a po dni ve škole jsem se tátovi svěřil se svým problémem s brýlemi. Výsledkem bylo objednání termínu na laserovou operaci. Tím jeho starost, coby rodiče skončila. A já se od té doby už ani nesnažil nějak mu říct, že to, co mi ti kluci provádí, nesouvisí jen s mýma očima. Ale se vším na mně.

Byl to ten nejhorší panický záchvat, který jsem zažil. S každým dalším už jsem věděl, co dělat – našel jsem si postup na internetu. Ač ho někdo haní za to, co za prasárny a uchylárny se tam nachází, pro mě to byl nejlepší přítel, protože věděl, jak mi poradit. Stačilo zhluboka dýchat, popřípadě si dojít opláchnout se ledovou vodou. Nikdy už jsem si tímhle způsobem neublížil, ale panické záchvaty neodezněly. A dostavily se vždy v nejméně chtěnou chvíli. Například uprostřed písemky v biologii. Začal jsem se dusit přímo uprostřed hodiny, což se samozřejmě neobešlo bez odezvy.

Když jsem se vrátil ze záchodů, na které mě profesorka dovedla, můj penál byl doslova plný kemrů. Musel jsem všechno vyčistit dezinfekcí, abych to vůbec mohl ještě použít. Bylo to nechutné. Každopádně o tom nikdo do dnešního dne nevěděl, kromě kantorky, které jsem se vymluvil na zaskočení slin. Nikdo ani neměl tušit, že trpím panickými záchvaty a občas, když to na mě přijde, i poruchou spánku. Byl týden, kdy jsem třeba nespal vůbec a ani mi to tak nepřišlo. Samo sebou si toho lidé všímali, ale jak už jsem se zmínil – jsem dobrý lhář a dokážu z fleku vymyslet lež, která obstojí i před více, než podezřívavým člověkem.

Dnes je však lež zbytečná, protože Richard to viděl. A nebýt jeho, zřejmě bych omdlel, aniž bych si to vůbec uvědomil. Proto teď sedím v tichu v křesle, zatímco on hledí na profil mé tváře. Já držím pití v rozklepaných rukách a snažím se uklidnit. Nějakým způsobem. Jenže jak se mám uklidnit, když se mi rozpadá pevná půda pod nohama? Doslova jsem před někým málem odpadl! A to se nedá nijak zakecat. A vím, že on čeká na nějaké vysvětlení. Že má spoustu otázek. Taky bych měl, kdyby to bylo naopak. Necítím se však na to, abych mluvil o svém soukromí. O tom, co je doteď každému naprosto jedno. I mým vlastním rodičům.

„Hele," osloví mě tiše a zaraženě, takhle ho slyším úplně poprvé, „teď fakt nevím, co se to stalo, ale kdybych to věděl, nezeptám se tě. Nic mi do toho není, jen jsem byl prostě zvědavej, protože je očividný, co se tady děje. Mezi váma dvěma."

Mírně se na něj pootočím s neutrálním výrazem. Něco mi napovídá, že mluví pravdu o tom, že kdyby věděl o mém stavu, nijak se o mých pocitech k Trevorovi ani nezmíní. Nic už to však nedokáže zarazit a já mám jakousi povinnost vysvětlit mu, co se to stalo. Vím, že nemusím, ale pak by mě tížilo svědomí a hlavně bych se bál, že to komukoliv vyžvaní. A to já upřímně nehodlám riskovat. Radši se prozradím jemu s příslibem, že bude držet jazyk za zuby, než riskovat, že o tom nakonec poví všem. Nevím, jak bych se k tomu postavil.

„Jak se cítíš?" pokračuje dalším dotazem. Tohle je dotaz, který prakticky nemám ve slovníku. Nikdo se mě na to neptá. Vlastně od Ohia jsem tu otázku neslyšel od nikoho. Od otce, matky, bráchy nebo prarodičů. Poslední, kdo se na to zeptal, byla Lina v den stěhování. Jak se cítím.

„Jako kdyby mě před chvílí někdo vysral," odpovím upřímně, i když to ani zdaleka nevystihuje situaci. Mohl bych pokračovat tím, že ten výkal přejelo auto, který ho rozmetalo na kusy, na který začalo pršet a pomalu odplavovat až k dírám od kanálu, kam je unášel proud špinavé vody. Tak nějak se cítím. Nejen navenek ale hlavně uvnitř. A velkou roli v tom hraje moje prozrazení. Tohle se nemělo ani za boha stát.

„Jo," uchechtne se a po dlouhé době profil mojí tváře nezaplavuje jeho zkoumavý pohled. Jak dlouho na mě vlastně tak civěl? Deset, dvacet, třicet minut? Jak dlouho už tu sedím s tím nápojem, který mi přinesl z kuchyně? Kdy mi stačily uschnout vlasy? Ještě pořád si připadám tak mimo, jako když se to na mě všechno začalo hroutit. „Věř mi nebo ne, ale vím, jaký to je mít panický záchvaty, takže ti rozumím."

Překvapeně na něj otočím svou hlavu a svráštím obočí. Přiznal se právě teď, bez jakýchkoliv problémů, že má ty stejné potíže jako já. Že ví, co panický záchvat obnáší? Vím, že denně na školních chodbách potkávám lidi, kteří by mohli trpět stejně tak, jako já, ale nikdy by to nahlas nepřiznali a raději si hráli na to, že jsou v pohodě. A proto jejich metodu kopíruju. Hlavně nemám koule na to, abych se s tím někomu svěřil sám od sebe. Můj obdiv k němu právě teď stoupl.

„Nekoukej na mě tak," usměje se a připadá mi, jako by z něj opadla ta prvotní tíha. „Nejsem zrovna společenskej typ, jak sis ráčil všimnout, mám rád jen uzavřenou skupinu lidí. A občas mám zkrátka stavy, kdy to na mě přijde a kdy to nejde zastavit. Rodiče mě kvůli tomu šoupli na terapie."

„Oni o tom ví?" zeptám se ještě překvapeněji. Do hlavy se mi přihrne představa toho, co by dělali moji rodiče. Matka by šílela, tedy zpočátku, otec by vyhledal psychologa. Po týdnu pozorného zkoumání bych je opět přestal zajímat. Otce úplně a matku na té psychické úrovni. Znám je zkrátka jako svoje boty. Vím, co od nich očekávat a co ne.

„Byli u toho, když jsem jeden dostal," otočí se na mě stále s tím úsměvem. „Jo, to byl den," sklopí pohled k zemi. „Jeli jsme k babičce a dědovi. Víš, nejsou to zrovna dvakrát mírumilovný lidi, takže si mě často berou na paškál a nadávaj mi. Hodně křičej, což má táta po nich. Prostě se mi tam nechtělo a začal jsem si představovat, co zas všechno uslyším. A pak to prostě přišlo. Panickej záchvat v autě je něco, co asi nechceš zažít. Věř mi. Místo k babičce a dědovi jsme jeli na psychiatrii. Nechali mě tam kvůli tomu pitomýmu záchvatu zavřít, protože jsem si drásal tvář do krve. To mi na reputaci ve škole moc nepřidalo, ale aspoň se mě lidi bojej. Bejt blázen má svoje výhody."

Když ho tak poslouchám, už chápu, proč se drží od všech stranou a radši si čte knihy. Můj odhad byl správný. Je na tom podobně jako já. Což mě vede k Trevorovi, který se zmýlil. Richard ty narážky neříká proto, aby na sebe upozornil. Ale protože je myslí doopravdy. Je možné, že jsem právě narazil na stejně asociálního člověka jako jsem já? Ne. On má přátele. Naznačil mi to před chvílí. Drží se v bublině vybraných lidí.

„Vaši to neví?" zeptá se a pohlédne na mě se zájmem. Mlžit nebudu. Ne teď, když mám možnost se někomu částečně svěřit. Někomu, kdo mi skutečně porozumí, protože ví, jaké to je. Něčím takovým trpět.

„Nikdo to neví," opáčím a nahnu se, abych odložil sklenici s pitím. „A budu rád, když to zůstane mezi náma. Všechno, co ses tady dozvěděl. Úplně všechno."

„Je to tvoje věc, kámo," zvedne ruce do vzduchu ve znamení smíru. „A je na tobě, aby ses s tím popral. Se vším. Jen si myslím, že musí bejt docela zžíravej pocit si něčím takovým procházet a nemít žádnou pomoc. Já chodím k terapeutovi a docela mi to pomáhá. Můžu mu říct prakticky každou píčovinu a nepráskne mě rodičům. Ty bulshity, co jsou v televizi, jak se mladým jako jsme my, nechce chodit k terapeutům a psychologům jsou dávno pasé. Já si užívám ty placený hodiny. Měl bys to taky zkusit."

„To bych to musel říct rodičům," odvětím skepticky. Dávám jasný důraz na to, že nepřichází v úvahu, abych jim o tom pověděl. Vím, že bych to nevnímal stejně, jako on. Chození k terapeutovi by bylo jako přiznání si, že nejsem normální. Vím, že nejsem, ale stále se mi líbí žít za plentou toho, že nemusím nikomu nic vysvětlovat. Ničím se prokazovat. Je to jen moje věc, moje tajemství.

„Jak říkám," ozve se ve chvíli, kdy nás rodiče svolávají do jídelny a já si začínám říkat, co se to zase děje, „je to jen na tobě. Každopádně, kdyby sis chtěl o čemkoliv popovídat, jsem tady, tak toho využij. Vím, že to bude znít ohraně, ale svěřit se někomu fakt pomáhá. Spadne z tebe ta tíha. A bát se nemusíš, pokud si mě vybereš jako terapeuta, nikomu to neřeknu. Třeba si nakonec vypomůžeme navzájem."

Zvedá se, opráší si kalhoty a já si v hlavě opakuju jeho nabídku. Mám možnost se někomu opravdu svěřit. Říct všechno, co mě za posledních sedm let trápí. Můžu to říct někomu, kdo mi porozumí. Tedy alespoň na hraně těch panických záchvatů. Někomu, kdo se stýká s odborníkem, který pomáhá zase jemu. A myslím, že to je jedna z těch nabídek, na které člověk zkrátka musí kývnout.

„Dobře," zvednu se také s novým přívalem energie. „To beru."

***

Konverzace s Richardem mě uvolnila. Docela dost na to, abych před rodiči i ostatními dokázal zamaskovat veškeré své ztrapnění i to, co se mi honilo hlavou pokaždé, když jsem viděl Trevora sedět naproti sobě s tím jeho vyhýbavým pohledem. Tížilo mě, že se mi vyhýbá, ale na druhou stranu to nakonec takhle bude lepší. Když spolu nebudeme komunikovat a jediné, co mezi námi proběhne, budou letmé pohledy a úsměvy. Musím však přiznat, že mě tahle celková otočka bolela ještě víc, než fakt, že už nikdy neochutnám jeho rty.

Rodiče nás každopádně svolali do kuchyně, aby nám oznámili, že včera při svém výletu nakoupili buřty a tudíž si dnes místo obvyklé večeře u stolu dáme táborák. Sraz byl v šest večer před chatou a ten, kdo chtěl, mohl jít pomáhat s výstavbou ohniště. Já se samozřejmě zdržel, protože bych ostatním akorát ukázal to, jak jsem levý. Nebyl jsem však sám. Ani Livie nešla s tím, že z táboráku není nijak nadšená, protože načichne kouřem a to ona nechce. Nevím proč, ale byla mi čím dál tím víc nesympatická a nedokázal jsem vyvodit, jestli mi kvůli tomu vadí či nikoliv. Většinou se snažím lidi neodsuzovat, ale na ni bylo něco, co mě nutilo ji nemít rád. Možná za to mohl její postoj, který mi až moc připomínal postoj mého bratra. Nebo to, že skoro pořád po domě hledala signál, i když věděla, že žádný nenajde. Rozhodl jsem se to nakonec nijak neřešit.

Každopádně Trevor, Garry i Richard se rozhodli pomáhat. Richard zejména proto, aby zabil čas a z neustálého čtení ho bolely oči. Garry se zdál nadšený a u Trevora mi přišlo, že se rozhodl až po mně. Myslím si, že věděl, že zalezu do pokoje, a tak mi nechtěl být na blízku. I to mě mrzelo. Možná si to ale v hlavě potřeboval urovnat i on – kupodivu nejsem jediný na planetě, kdo v sobě chová nějaké city, jimiž se musí zaobírat. Takže jsem se rozhodl tomu dát čas. Pokud dříve či později nepromluví sám od sebe, pak odpověď dostanu. Počkám týden a uvidím.

Zalezl jsem tedy do pokoje, dočetl Královnu ničeho, knihu jsem přidal k ostatním na pracovní stůl a nakonec si přehrál jeden z drahocenných dílů stáhnutého seriálu. Myšlenkami jsem byl ale venku a neustále zíral na něj. Proto, když jsem díl dokoukal, jsem sestoupil z postele a šel se podívat k oknu. Nevěděl jsem, jestli přímo na té straně staví to ohniště, ale za zkoušku nic nedám. Pořád jsem se mohl vydat ven, aniž by někdo přišel na to, že jsem ho přišel očumovat. Než jsem se k tomu oknu však vůbec dostal, on vstoupil do pokoje, celý od hlíny a oranžový od cihel. Otevřel dveře, podíval se na mě, když jsem zrovna stoupal na tvrdý povrch podlahy a vzápětí sklopil pohled, vešel do pokoje s mírným úsměvem a dveře za sebou zavřel.

A pak jsem dočista přišel o dech, když si sundal černé a špinavé triko, které zahalovalo jeho perfektní tělo. Sehnul se ke své komodě a vytáhl igelitovou tašku, do níž ukládal špinavé prádlo. Všechny svaly v mém těle se napnuly a já poslouchal syčení ve svých uších, které přehlušilo okolní svět. Vnímal jsem každý pohyb jeho svalu, jako by se za chvíli měl rozpomenout, vstát, otočit se a hrubě mě políbit a osahávat. Tak, jako to dělal v mých divokých představách. Jenže nic nebylo tak růžové, a tak když vstal, ani se ke mně neotočil a zaplul do koupelny. Neopakoval jsem svoje šmírování. Místo toho jsem si nadrženě sedl ke stolu a snažil se myslet na co nejodpudivější představy. Řezání kůže, odsekávání důležitých končetin a tak. Jenže žádná představa nebyla tak odpudivá, aby zastínila jeho tělo přilepené na mém. Co bych jen za to dal.

Zkontroloval jsem hodiny a zjistil, že je kolem půl šesté, což značilo, že za půl hodiny jsme měli být všichni venku na lavičkách. Vydal jsem se z pokoje pryč, abych neviděl, jak vychází z koupelny jen s osuškou omotanou kolem pasu, což dělal moc rád, a pokračoval ve své tůře až dolů do kuchyně, abych se napil. Proutěnému košíku se zelenými jablky jsem se vyhnul obloukem, zatímco moje matka s těmi ostatními připravovaly buřty na opékání. O zeď vedle vstupu na verandu byly připravené dlouhé napichováky nebo jak bych to měl nazvat. Na tom budeme opékat buřty a zároveň udržovat bezpečnou vzdálenost od ohně.

Nalil jsem si ledovou vodu, protože z džusu se mi od rána zvedal žaludek, vypil sklenici na ex a vyprejsknul z kuchyně dříve, než by mě máma stačila upozornit na to, že se mám připravit. Nevím, co by tím přesně myslela, ale dělala to pokaždé. I když jsme jezdili k babičce a dědovi a tam opékali buřty s nimi. Což naposledy bylo tak před dvěma lety a já si tenkrát popálil ruku, protože jsem byl neopatrný. Doteď mám po tom spálení jizvu na boku pravé dlaně.

Rozhodl jsem se vydat ven a zkontrolovat, jak to vypadá. Vyšel jsem hlavním vchodem a dům obešel na druhou stranu – na tu, kde je les neprobádaný. Tedy mnou neprobádaný. Mohl jsem se samozřejmě zeptat, co tam je, ale nevím, jestli by se to setkalo s nějakou odpovědí. Tedy možná od někoho, než jsou moji rodiče ano. Ale přesto jsem to chtěl zjistit jednoho dne na vlastní pěst. A líbilo se mi, že to vypadá jako nějaké tajemství z knih.

Ohniště bylo velké a cihlové. Dosahovalo do výšky mých kolen a opisovalo tvar čtverce. Ostatně jako všechno tady. Bylo primitivní, ale vypadalo moc hezky. Kolem cihlové stavby pak stály čtyři lavičky, každá z jedné strany v dostatečné vzdálenosti. Ve skrytu duše jsem doufal, že chtějí udělat mimořádně velký oheň. Vždycky mě fascinovalo, jak plameny vypadají a jak sebou šlehají. To je i možná důvod, proč jsem se před dvěma lety popálil. Kdo ví. Třeba jsem si na ně chtěl sáhnout. Zajímalo by mě, jaký by to byl pocit, kdyby nebyly pálivé. Se studeným ohněm jsem se ještě nikdy nesetkal, ačkoliv bych chtěl.

Nikdo u ohniště však nebyl, neboť vše bylo připraveno a chlapci společně s hlavami rodin se šli připravit a dát do kupy. Všiml jsem si také, že o jednu lavici je opřená kytara, což mi vyvolalo úsměv na tváři. Budou hrát. Zajímalo by mě však kdo. Ani moje máma a ani můj táta na žádný hudební nástroj hrát neumí. Já se na kytaru naučil hrát přes online lekce, které jsem si zaplatil ze svých naspořených peněz. Konaly se každý čtvrtek v podvečer a bylo jich celkem dvacet. Kytaru jsem si taktéž pořídil ze svých našetřených peněz, nebyla nikterak laciná a nechala mě prakticky na mizině, ale bavilo mě na ni hrát. Ani to o mně moji rodiče neví. Možná, že mě někdy slyšeli hrát, ale o tom pochybuju. Mám pokoj až na samém vrcholu našeho domu. Možná proto ani tenkrát neslyšeli to rozbití zrcadla a nepřišli mě zachránit. Kdo ví, jak to s nimi vlastně je. S jistotou však mohu říct, že přítomnost kytary mé nadšení podpořila.

Sedl jsem si na lavici a hleděl do neznáma toho lesa. Přemítat o tom, co se v něm skrývá, bylo osvobozující od myšlenek na Trevora či na můj dopolední kolaps před Richardem, kterého jsem vlastně od té schůze neviděl. Zřejmě i on se šel hodit do pucu, protože ačkoliv by to nepřiznal nahlas, viděl jsem na něm, že má z táboráku radost. Kdo by taky neměl, kromě Liv? Mohli jsme být venku, pod stmívající se oblohou u ohně. Vždycky jsem měl tyhle akce spojené spíš s vesnicí. Tam by byl život možná jednodušší, než ve velkoměstě s povrchními lidmi. Kdo ví.

Vytáhl jsem airpody z kapsy a nakonec si zapnul jedinou písničku, kterou v poslední době pořád poslouchám. Ano, hádáte správně, pokud jste pomysleli na willow od Taylor Swift. Uklidňující kousek z jejího rozmanitého repertoáru. Řekl bych, že i nejlepší za celou dekádu. Každopádně si myslím, že ona je hodně výrazná osobnost a všechny její písničky tvoří nějaký příběh, nemluvě o všech těch videoklipech. Obdivuju ji po všech směrech. Jak osobnostně, tak umělecky.

Čas běžel jako voda a nakonec se lavičky zaplnily a venku se začalo slunce ukládat ke spánku. V ohništi se blýskalo všemi těmi krásnými oranžovými jiskrami a já poslouchal – samo sebou jsem airpody uklidil, když se všichni začali scházet – jak Livin otec hraje na kytaru. Měl mezi prsty trsátko, jemuž jsem já nikdy nepřišel na kloub. Mnohem raději jsem hrál jen svými prsty. Po prvních pár lekcích jsem měl bříška sedřená tak, že mi zmozolnatěly a dodnes v nich necítím to, co před tím. Ale stálo mi to za to se naučit hrát na kytaru. Budu to potřebovat u přijímaček.

Teď hraje písničku od Queenů Who wants to live forever a já koukám do ohně a užívám si ten klídek. Vedle mě si kupodivu sedla Livie, která má mobil položený vedle mého stehna a tleská do rytmu. Je to až překvapující vidět ji takhle, když doteď vypadala, že s táborákem není ani trochu spokojená. Nebyla spokojená hlavně ve chvíli, kdy si sama musela opéct buřt. Sice ho opekla, ale nakonec ho ani nesnědla. To já ho spořádal jako divý. A byl tak výborný, že jsem si opekl ještě další dva.

Trevor sedí naproti mně a s obdivem propichuje pohledem Livina otce. Vypadá to, že má rád hru na kytaru. Možná bych tím mohl prolomit ledy. Tím, že si tu kytaru pak půjčím, což je samo sebou nesmysl. Dokud se mě nikdo přímo nezeptá, tak se neozvu. Nedokážu si o něco říct. Ale už mám v hlavě představu, co bych zahrál. A na co by jistě přišel. Poslouchali jsme tu písničku dvakrát spolu a jemu se líbila tak, že si ji přidal do playlistu na Spotify. Ano, řeč je pořád o té samé písničce, jakou jsem zmiňoval před chvílí.

Livin otec dohraje a my mu všichni zatleskáme. Docela mi přijde, jako by nás tenhle večer semknul všechny dohromady. Jako bych ke každému z nich měl dnes o něco blíž než tomu bylo včera. Než tomu bylo před hodinou. Je to, jako bych ty lidi znal od samých počátků. Což je taky nesmysl. Ale je to tak. Přijde mi to tak. Je to ale způsobené právě tím ohněm a uvolněnou atmosférou. I u babičky a dědy se nese tahle klidná nálada po nás všech. A já si pokaždé připadám tak, jako bych někam patřil. Jako bych někam konečně zapadal.

„Umíte někdo hrát na kytaru?" zeptá se nás a já doslova vytřeštím oči. Je to, jako by mi vesmír dal znamení, že teď je moje příležitost. Kolem táboráku, pokud to tak mohu nazvat, se rozhostí ticho a moje srdce se rozbuší na plné obrátky. Možná bych se teď mohl blýsknout. Nejen před Třevorem, ale i před ostatními. Před Richardem, před Garrym, Liv i svými rodiči. Hlavně svými rodiči, kteří se rozhlíží kolem dokola.

„Já," kuňknu tak, že se za sebe zastydím. Všechny pohledy se okamžitě stočí ke mně. Poprvé od příjezdu i ten mého otce, který se tváří nadmíru překvapeně. Srdce se mi rozbuší ze všech těch pohledů na plné obrátky a já na sucho polknu. Najednou mám vyprahlo v krku. Raději jsem měl mlčet.

„Super," vypískne Livin otec a zvedne se, přičemž si přisedne ke mně na lavičku z druhé strany. Na pravé tváři cítím Livin pohled. „Tady máš žezlo. Vím, že ty naše starý vykopávky jsou hezký, ale taky bychom chtěli slyšet něco z vašeho repertoáru."

S rozklepanýma rukama přeberu kytaru, když mě Livin otec – netuším ani jak se jmenuje – poplácá po zádech a přesune se zpět na své místo. Pohledy ostatních neustávají, ale mě právě teď zaujme ten mého otce. Je v něm tolik očekávání, tolik překvapení. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděl. Tedy ano, viděl, ale nikdy tímhle směrem nemířil na mou osobu. Nikdy, ani jednou za celý můj život. Krátký život. A ačkoliv jsem chtěl hlavně prolomit ledy mezi mnou a Trevorem, zdá se, že mi to pomůže prolomit ledy mezi mnou a mým otcem. A to je něco, co si prakticky přeju celou dobu. Najít něco, čím bych ho upoutal. Není totiž moc věcí, na nichž by lpěl. Jen učení. A neexistuje ani moc věcí, které by ho vskutku zajímaly. Jen sport. A jak se zdá, i hudba.

Zhluboka se nadechnu, polknu a prsty přejedu po perfektně naladěných strunách. V hlavě si opakuju melodii a akordy. Tohle zvládnu. Musím to zvládnout. Musím se už konečně alespoň někde blýsknout. Vím, že dříve či později na to stejně všichni zapomenou, ale aspoň pro jednou si nemusím připadat jako nicka. Ne v tenhle večer, když jsme všichni tak semknutí.

Moje prsty začnou kmitat po strunách a vedle mě se ozve vypísknutí. Tak hlasité, že mám pocit, jako bych přišel o uši. Livie vstane a začne nadšením skákat, což je něco nevídaného. Takhle skákala první den ve svém pokoji, ovšem to nebylo nadšením, ale spíš hysterií. Teď se zdá, jako bych ji potěšil.

„I'm like the water when your ship rolled in that night," začne zpívat do té melodie, což mě opravdu překvapí. Její hlas zní jemně, když si sedá zpět a všechny naprosto odzbrojuje. Vypadá to, že je fanynka téhle písně. Dokonce možná i samotné Taylor. „Rough on the surface but you cut through like a knife."

Dívám se na svoje prsty, abych měl jistotu, na jakou stranu mířím a do hlavy se mi dostává její hlas. Je to, jako bychom najednou splynuli v jednu osobu, která hraje i zpívá. Oba podupáváme do rytmu, zatímco z protější lavičky se po prvním refrénu začne ozývat rytmické bubnování. Trevor. Začnu se na kytaru usmívat a moje srdce plesá. Doslova plesá, protože tohle je perfektní. Vypadá to docela, jako bychom to vystřihli z nějakého filmu. Nevím, proč mě zrovna teď napadá takové klišé jako je Camp Rock, ale momentálně nic jiného nevymyslím. Užívám si to, opravdu ano.

Přijde mi, jako bych někam zapadl. Jako by klíč zapadl do zámku a dveře se otevřely. Jako by se nějaká komora v mém srdci otevřela proto, abych se mohl tímhle způsobem otevřít i já ostatním. Je to nádherný pocit, který stejně tak, jako svoje city k Trevorovi, však nedokážu pevně sevřít. Žilami mi proudí horká krev, z ohniště sálá příjemné teplo a já stále hraju, zatímco vnímám Trevorovo bubnování a Livin nádherný zpět bez jediné chyby. Ani jednou ji neujel hlas, i když já občas drnkl do špatné struny, což znělo katastrofálně, ale nikdo mě nepřerušil.

„The more that you say, the less I know," dostáváme se k poslednímu refrénu, kde se snažím blýsknout hraním, které uzpůsobuju jejímu zpěvu a zároveň Trevorovu bubnování. „Wherever you stray I follow, I'm begging for you to take my hand, wreck my plans, that's my man. You know that my train could take you home, anywhere else is hollow. I'm begging for you to take my hand, wreck my plans, that's my man."

Pomaličku dohrávám, zatímco dívka vedle mě dozpívá poslední slova a píseň končí. Znovu na sucho polknu, když se od ostatních začne ozývat pískání. Zvednu pohled k rodičům a první, co mě zasáhne přímo do hrudi, je matčin hřejivý úsměv mířící na mou osobu. A pak ten otcův úsměv, kterým jako by mi sděloval, že jsem mu vzal vítr z plachet. Jako bych to slyšel, když mi to oznamuje. Tělem se mi rozlije opravdu příjemné teplo. A pak, když pohlédnu přes oheň na Trevora, bariéra je aspoň pro tuto chvíli pryč, když se na mě obdivně dívá a tleská.

„Kde-" zasekne se táta, když potlesk utichne. Cítím se vážně skvěle. Tak, jako už dlouho ne. „Kdy? Jak?"

„Naučil jsem se to z online kurzů," odpovím, protože vím, na co se chce zeptat. Neví nic o tom, že by mi musel platit nějaký kurz hraní na kytaru. Neví vůbec nic. Protože se nezajímá a já o ničem z toho nemluvím. „Zaplatil jsem je ze svých úspor a po dvaceti lekcích jsem se to naučil. Sice mám pořád nějaký nedostatky, ale to základní umím. A to mi pro začátek stačí."

„Ale proč jsi nic neřekl?" zeptá se mě naléhavě. „Nevěděl jsem, že se chceš naučit hrát na kytaru. Kdyby jo, zaplatil bych to."

Můj pohled sklouzne k Trevorovi, který jako jediný ví, že se chci stát hercem. A k tomu je potřeba buď umět zpívat anebo hrát na nějaký nástroj. Nejlepší by bylo obojí, ale co se týče hlasových schopností, nebylo mi zhůry dáno. Mám ale mozek a docela šikovné prsty a díky nim mi to šlo, i když to byl boj. Každopádně se teď nabízí skvělá příležitost mu říct o tom, kam chci po střední pokračovat. Kam se chci dostat. Trevor na mě s úsměvem kývne, čímž mě povzbuzuje.

Jenže strach je všudypřítomný kamarád, který mi zkrátka nedá spát. Stáhne moje útroby přesně v momentě, kdy chci otci říct pravdu. Místo toho ale pusu zase zavřu a přemýšlím, co bych mu na to měl říct. Mohl bych mu odseknout nějakou jízlivou poznámkou, ale tím bych zkazil atmosféru. A to nechci. Dnes opravdu ne.

„Chtěl jsem si vyzkoušet něco novýho a nechtěl jsem tě tímhle zatěžovat," myknu nakonec rameny a odpovídám tak lehce, jak jen mohu. Lžu až tisknu. „Nakonec ani nebylo jasný, že by mě to mohlo bavit a byly by to vyhozený peníze."

Dmu se pýchou, když se na mě s radostí v očích dívá a usmívá se s vyceněnými zuby. Je to totiž opravdu poprvé, co se něco takového děje. Kdy v jeho očích vidím jakýsi náznak pýchy na to, že jsem jeho dítě. Že jsem jeho syn. Je to pro mě jeden z nejkrásnějších momentů v životě. A uchovám si ho pro případ, že by se dostavil další panický záchvat. Je mi však jasné jedno – a těší mě to. Dnes už to nebude!