Hledět na něj je jako topit se v oceánu emocí. Prohání se mnou jako vlny, které rozvířila plující loď vyhazující pasažéry do propasti vodních hlubin. Nedokážu to pořádně popsat, co se ve mně v tuhle chvíli odehrává, ale mohl bych tu sedět celý den a pozorovat ho bez zbytečných slov. Je to jako dívat se na obrázek nějaké přírodní krajiny, která vás postupně pohlcuje. Jako sledovat nějaký extra vydařený videoklip od vašeho oblíbeného interpreta, který si pouštíte pořád dokola, protože nemůžete přestat. Opravdu bych tu mohl sedět a dívat se na jeho nádherně zvlněné kadeře, spadající mu mírně do čela, obdivovat tu krásně jemnou pokožku na tváři bez jediné skvrnky. Cítit ostré řezání z těch lícních kostí či se utápět ve smršti ledově chladné modři v jeho očích.

Nikdy jsem nic podobného nezažil. Většinou kluci, kteří vypadají jako on – technicky vzato nikdo není takhle krásný a já si občas říkám, jestli tohle není jen nějaká plastická operace, která ho vylepšila k dokonalosti – ve mně vzbuzují nenávist za to, jaké postoje zastávají. Vzbuzují ve mně agresi a pocit, že bych na ně nejraději vzal nějakou ocelovou tyč a střískal je do jednoho velkého klubka hňupů, co si honí ego na takových, jako jsem já. Jenže u něj ve mně panuje velká smršť emocí, ovšem kladných. Nemohl bych ho nenávidět, ani kdybych se snažil sebevíc. Nemohl bych si představit, jak ho mlátím ocelovou tyčí, protože za to bych šel jistě do pekla. Ačkoliv nejsem nijak věřící. Nemohl bych mu vlastně ani slovem ublížit.

Nesedím tu však kvůli tomu, abych ho obdivoval či si uvědomoval, kam až hluboko spadají moje city k němu. Jsem tu, aby mi řekl, proč mě políbil. Jsem tu, abych mohl večer ulehat do postele a nemusel přemýšlet nad tím, že jsem se ho nezeptal. Třeba ke mně také něco cítí. Ovšem to je ta největší blbost, jakou si mohu myslet. Jak by mohl? Vždyť on je perfektní. Je jako to nejkrásnější chráněné místo na planetě. Takový člověk se jistě nezabouchne do někoho, jako jsem já. Do průměrně vypadajícího podivína bez špetky smyslu pro udržení vztahů. Je nesmysl nad něčím takovým vůbec přemýšlet.

„Proč jsi to udělal?" zeptám se dříve, než ztratím odvahu. Snažím se tvářit klidně, vyrovnaně, neutrálně. Nechci, aby poznal, jak moc mě ten polibek pohltil. Jak moc velký bordel ve mně zanechal. Protože tomu se ani jinak říkat nedá. Doteď jsem v sobě nosil nepořádek. Teď je tam přímo bordel a já se začínám obávat, jak tohle léto skončí.

Možná bych mohl udělat to, co udělal můj bratr. Vyvolat s někým nějakou scénu a nakonec rodičům říct, že chci jet domů. Mohl bych to udělat. Distancovat se od něj i od citů k němu, protože vím, že když ho neuvidím, odvrátím tuhle katastrofu, která se na mě sesypala jako pytel s moukou ležící na poličce. Greyshield je velké město, takže není šance, že bychom na sebe ještě někdy narazili. Otcové nás stejně, nebo alespoň mě ne, neberou na pracovní večírky. Je to čistě dospělácká záležitost a já bych stejně ani nešel. Nejsem na velké pofidérní večírky plné falešných lidí, které ani neznám. To, že jsou falešní je jistá věc. Stačí chvíli poslouchat tátu, jak doma mluví o svých kolegách a sledovat ho teď, jak se k nim chová. Je stejně falešný, jako oni.

„Já-" zasekne se s vytřeštěnýma očima, jimiž hledí přímo do těch mých. Srdce mi hned několikrát poskočí v hrudi. Vypadá vykolejeně. Musel však vědět, že se zeptám. Musel to tušit. „Nevím, Chrisi, proč jsem to udělal. Ale nechci, aby ses na mě kvůli tomu zlobil. Byla to pitomost. Velká pitomost."

Ty dvě poslední věty mě zraňují však víc, než by se mi líbilo. Možná, že to byla pitomost, ale bylo to něco, co jsem si opravdu přál. O čemž samozřejmě neví a ani se to nedozví. Pro mě to ale pitomost nebyla. Nakonec to vypadá, že jsem stejně tak upjatý, jako ty holky, jimž záleží na prvním polibku. Protože teď si uvědomuju, že mně na tom záleží. A absolutně mi nevadí, že si ho vzal zrovna on. Že si ho vzal člověk, k němuž něco doopravdy cítím. Člověk, který by se mnou mohl cloumat ze strany na stranu a já bych mu za to poděkoval.

„Podívej," natáhne se po mé ruce, kterou mám položenou na stole. Já ji však schovám pod stůl. Nechci, aby na mě sahal. Tedy chci, ale zároveň nechci. Budu někdy vůbec dávat smysl? Doufám, že ano, protože v tento moment si nerozumím ani já sám. Svou ruku stáhne zpět a polkne, přičemž mě nepřestává propichovat svým krásným pohledem. „Fakt nevím, proč jsem to udělal. Omlouvám se. Byla to vypjatá chvilka a já...jsem vděčnej za to, cos udělal. Možná tím to bylo. Z vděčnosti."

Je to, jako by mi bodal do hrudi rozžhaveným kůlem a přitom se mi neustále omlouval. Zasazuje další a další rány, aniž by si to uvědomil. Celá hruď mě začíná pálit, jako by se moje srdce chystalo explodovat. Probít se až ven a explodovat mu před obličejem, aby viděl, že se uvnitř nachází jeho podobizna, která mě sžírá momentálně do morku kosti. Políbil mě z vděčnosti a byla to chyba. Je mi docela na zvracení. Včerejší celodenní jídlo se mi vrací zpět a já se to pokouším zastavit.

Už mě přešel dokonce i hlad, který byl neutišitelný. To je přesně důvod, proč jsem k sobě nikoho nepouštěl. Někteří ubližují záměrně – kluci ze školy – jiní ubližují, aniž by o tom měli páru – moji rodiče, Trevor. Ale ubližují všichni, nehledě na to, kdo s jakým úmyslem. Ubližují tak, že to bolí. A já se s tou bolestí zkrátka neumím vyrovnávat tak jako ostatní.

Nejsem emocionálně stabilní člověk, vím to o sobě a snažím se s tím něco dělat. Snažím se přinutit k tomu, abych si slova ostatních nebral tolik k srdci. Abych dokázal snést kritiku. Jenže když ji posloucháte celý život z každé strany, přeroste vám přes hlavu a vyroste v něco, co jsem dnes já. Jedno velké nepovedené dítě, které je nespokojeno samo se sebou.

„Proč nic neříkáš?" přivede mě zpět z astrálního cestování. Doteď jsem si ani neuvědomil, že koukám do blba na místo někde za ním. Pohlédnu tudíž na něj. A v hlavě mi rezonují dvě slova. Vděk a chyba. Ten polibek byl poděkování. A byla to chyba. Tak se to dá shrnout. Kdybych chtěl, mohl bych mu teď do obličeje vykřičet všechno, co se mi honí hlavou. Ale tím bych se prozradil, ztrapnil a mohl bych jet domů. Což není špatný nápad. Ale neudělám to. Moje masochistická část chce, aby ji Trevor ubližoval. Chce, abych mu byl na blízku a pozoroval, jak mě pokládá za kamaráda, zatímco já ho vnímám v daleko jiném světle. Světle za růžovými brýlemi.

„Nevím, co k tomu říct," odkašlu si, aby můj hlas nezněl tak zranitelně. Musím celou tu věc uchopit jinak. Nedokázal jsem si vystavit bariéry před tím, abych se do něj zamiloval, ale můžu se pokusit o vystavení bariér mezi tím, co je povoleno a co není. Máme být přátele – ačkoliv nevím, jak se jako kamarád chovat – a tak to taky zůstane. Žádné polibky, objímání, sahání na sebe. Nic, co by mi mohlo dávat naději v lepší zítřky.

„Zlobíš se?" hlas protkaný strachem. Ačkoliv ke mně nic takového, jako já k němu, necítí, vypadá to docela, jako by mu na mě záleželo. Nebo alespoň na tom, jestli se zlobím. To zřejmě přátelé dělají. Starají se o sebe. Jsou jako sourozenci od jiné matky. Možná bych na to mohl pohlížet tímhle způsobem. Jako že Trevor je můj bratr a každá myšlenka na cokoliv přes hranici je nemístná. Je to ujetá myšlenka. Ujetej nápad.

„Ne," odpovím zakroucením hlavy. A nelžu. Nezlobím se. Jsem spíš smutný, ale ani to nemusí vědět. „Jen už to nedělej. Až mi příště budeš vděčnej, prostě mi to řekni."

Srdce mi padá až do kalhot, protože tím jsem si podepsal, že už nikdy neochutnám jeho rty, ale pokaždé si na ně vzpomenu, když ucítím vůni jablek. Když okusím chuť jablek. Musím nad tím přestat uvažovat. Budu se od jablek a rtů Trevora držet co nejdál, jak to bude možné.

„Čestný skautský," odzbrojí mě úsměvem a dvěma zdviženými prsty. Působí jako šťastné dítě. Jako bych mu dal předčasný dárek k vánocům. Těší mě to, opravdu ano, ale nemůžu se přestat dusit tou hořkou pachutí porážky, která se projíždí celým mým tělem. Nikam jinam to však nesměřovalo. Jen k tomuto bodu. Měl jsem si dávat větší pozor. „A děkuju za to, že jsi tu se mnou zůstal. Dělal jsem hrdinu, ale myslím, že bych se tady asi posral, kdybyste mě tady nechali samotnýho."

„O tom rozhodně nepochybuju," odvětím s úsměvem a snažím se ten odporný pocit zahnat do svých hlubin. Mám možnost mít kamaráda. A toho se chopím. Bude to jakási nálepka na tu bolest, kterou budu prožívat celý čas, co budu myslet na jeho polibek. Ale naučím se s tím nakonec nějak žít. S každou bolestí se dá žít, pokud si na ni člověk zvykne.

***

Rodiče i ostatní se vrátili kolem páté hodiny podvečerní. Já s Trevorem jsme během té doby spíše mlčeli, než si povídali. Ač jsme si to vyříkali, panovala mezi náma jakási napjatá atmosféra, kterou jsme ani jeden nedokázali prolomit. Já se každopádně řídil tím, že nebudu myslet na to, co se mezi námi stalo. A absolutně jsem vytěsnil chuť jablek. Neulehčila mi to však mamka, která přivezla čerstvé ovoce, mezi nimiž samozřejmě nechyběla ani jablka. Proto jsem se od toho košíku, do něhož ovoce úhledně naskládala a postavila na stůl, držel co nejdál.

Každopádně ani večer mezi mnou a Trevorem neproběhla nijak převratná konverzace. Spíš jsem se ho jen zeptal na tu nohu, na což se mi dostalo kladné odpovědi a tím byla veškerá slovní hříčka mezi námi zažehnána. Když slunce zapadlo a my se odebrali do postelí, trvalo mi opravdu dlouho, než jsem usnul. Za prvé – z dolního patra se ozýval dětský řev, jenž mi trhal uši. Vzhledem k tomu, že dnešek nebyl nijak náročný na fyzičku, jsem nebyl ani za mák tak unavený, jako dny před tím. Za druhé – bál jsem se zavřít oči. Věděl jsem totiž, že když je zavřu, ten moment budu prožívat pořád dokola, dokud mě zcela nezkonzumuje. A to jsem nehodlal riskovat.

Takže jsem ležel v posteli, zíral do stropu, který byl ode mě snad necelé dva metry a snažil se myslet na cokoliv jiného. Jen ne na něj a na jeho rty. Ovšem čím větší ticho v pokoji panovalo a já slyšel jeho pravidelné oddechování, tím horší to bylo. S každým jedním oddechnutím, které se dostávalo od něj do mého oběhového systému, jsem si začal vybavovat detaily. Jak se pomalu začal naklánět, dech zatajený. Jak se naše rty spojily a ani jeden jsme nevypouštěli vzduch z plic, dokud jsem ten polibek nepřerušil. Jako bych ten jeho překvapený výdech slyšel ještě teď. A svůj vlastní. Zděšený. Zmatený.

Neustále jsem kontroloval hodiny a pomalu propadal frustraci. Frustraci z toho, že nemůžu spát, protože když zavřu oči, bude to ještě horší. Frustraci z toho, že kluk, kterého se chci tak moc dotýkat, leží na druhé posteli, skoro nahý a já s tím nemůžu nic dělat. Nemůžu jít a lehnout si k němu. Nechat ho, aby obtočil svoje silné paže kolem mého těla. A nechat se ukolébat jeho pravidelným dechem do země zaslíbené. Pořád jsem se otáčel, neustále, až palanda vrzala. Což ho kolem třetí hodiny vzbudilo a já se na něj nemohl vynadívat.

Jak se vyhoupl do sedu a první, co bylo, otočil svou hlavu na mou stranu. Pomačkaný, rozespalý, mírně oteklý. Ale i přes to všechno, když se zahleděl do mé tváře, bych přísahal, že jeho rty několikrát cukly, jako by se chtěl usmát. Nakonec si však lehl zpět, neslušně proklel svou bolavou nohu a znovu usnul. A já byl napospas svým myšlenkám do půl čtvrté. Pak mám výpadek. Usnul jsem.

To zapříčinilo mou ranní nepříčetnost, když do okna pálilo sluníčko prosvěcující celý pokoj. Neochotně jsem se probral a zjistil, že Trevor má ustlanou postel a v pokoji jsem do čista sám. Podíval jsem se na hodiny a málem šokem spadl dolů – díky tomu, kdo vymyslel tyhle zábrany. Bylo skoro půl dvanácté dopoledne. Půl dvanácté. I přesto, jak pozdě jsem šel spát, jsem naspal sedm hodin. A i přesto jsem se cítil vyčerpaný do morku kosti.

Slezl jsem dolů, vykonal ranní hygienu a vrátil se do pokoje s tím, že se převléknu. Břicho jsem měl jako na vodě, na jídlo jsem neměl ani pomyšlení. To byl také důvod, proč jsem si vyčistil zuby a nečekal na žádnou snídani. Stejně nás moje máma volala za půl hodiny na oběd.

U oběda se zdálo, že nikdo není nijak pohoršený z toho, jak dlouho jsem spal. Překvapil mě akorát dotaz mámy, když se ptala, jak mi je. Nenápadně jsem se pak posunky zeptal Trevora, jestli v tom nemá prsty. Došlo mi, že jim musel říct, že mi nebylo dobře, proto jsem tak dlouho spal. Jindy by můj otec nadával na to, jak dlouho spím. Podle něj byl spánek dovolený až od osmé přesně do osmé. Nikdy déle. Tady k tomu však nic neřekl. Spíš to vypadalo, jako bych mu byl totálně ukradený. Což vlastně jsem i doma, ale tady dvojitě. Nehledal ani důvody, proč mě pokárat. A já to vítal s otevřenou náručí.

No a po obědě jsem se zašil do knihovny, kam jsem si vzal Královnu ničeho, abych ji konečně dočetl. A opravdu se mi vede, než do místnosti vstoupí Richard a na jeho tváři se vyjímá ještě potutelnější výraz, než včera. Snažím se ho ignorovat, když vezmu v potaz, že už mi zbývá přečíst nějakých deset stran. Přesto si ji asi budu muset přečíst ještě jednou nebo si alespoň osvěžit paměť nějakými odstavci z předešlých kapitol, protože to, co jsem přečetl v posledních dvou dnech, šlo absolutně mimo mě. Kvůli Trevorovi.

Richard zapadne do křesla, položí svůj nápoj na zem, ovšem když se periferně podívám, knihu nijak neotevírá a místo toho se dívá  na mě. Přijde mi to krajně nepříjemné, ale snažím se to ignorovat. Stále uvnitř panikařím z toho, že nakonec bude vědět, co se včera odehrálo. A upřímně, nejsem připravený o tom mluvit. Vůbec. Ani sám před sebou. Chci prostě dělat, jakože se to nestalo.

„Jak to tady včera šlo?" zeptá se a moje snaha o soustředění je v trapu. Frustrovaně zaklapnu knihu a nezúčastněně se na něj otočím. Jeho potutelný úsměv ve mně jen utužuje představu, že nás nakonec viděl. Což je blbost. Musí být.

„Jo," myknu rameny a snažím se dělat, jakože jsem naprosto v pořádku. Strach do mě však zaťal svoje drápy. Vysává ze mě veškerou životní energii, kterou vlastně od rána postrádám. Zatracené ponocování. „Šlo to."

„Starání se o Trevora ti muselo asi dát zabrat," namítne a mně se ze žaludku nahrnou do krku kyselé žaludeční šťávy. Zatracený oběd a zatracená máma. Když prostě řeknu, že nechci takovou porci, tak nechci takovou porci. Není to signál pro to, aby mi nabrala ještě větší, než normálně. Navíc, když jim Trevor nakukal, že mi nebylo dobře, mohla to brát doopravdy v potaz. Co by asi tak dělala, kdyby to byla pravda a já tady pozvracel ten koberec? Nemůžu jí to ale zazlívat. Je to zkrátka máma. A mámy jsou takové. S tím se musí každý smířit.

„Z čeho tak usuzuješ?" zeptám se znaveně. Musím předstírat, že vůbec nevím, kam tím míří. Přiznávám, že jsem včera nehýřil nějak velkým nadšením, když se vrátili. Ale to já nehýřím nikdy. Zkrátka mi však přišlo, že ačkoliv jsme s Trevorem moc nemluvili, stačilo mi být v jeho přítomnosti. Měli jsme čas. Byli jsme tu sami. A pak přijeli oni a všechno se rozpadlo. Kam jinam by ale jezdili, když teď tady přes léto žijeme, že jo? Kéž bych sem nikdy nejezdil. Neměl bych hlavu jak jeden velkej špagát.

„No," protáhne a úsměv z jeho tváře nijak nemizí. Momentálně svoje řeči o tom, jak mi přijde sympatický, beru zpátky. Zatnul drápy do mě a to se mi ani trochu nelíbí. „Jen se mi od včerejška zdáš nějakej přejetej. Jako by se mezi váma něco stalo."

Uchechtnu se. Což nezní nijak přesvědčivě. Spíš, jako bych ze sebe potřeboval dostat část hysterie, kterou si v sobě od včerejška nosím. Jeho úsměv se ještě prohloubí a já se za to sfackuju. Samozřejmě v hlavě. Asi by nebylo na místě začít se fackovat doopravdy. Mohl by si pomyslet, že asi nebudu mentálně v pořádku. Což občas fakt nejsem, když přemýšlím nad tím, jak si omlátil hlavu o skříň, když na mě přijdou ty moje chvíle. Jedna z nich je právě teď.

Raději bych byl na sto různých místech, než právě tady. Dokonce i ve škole a to je to nejhorší možný místo, který si dokážete představit. Ono samo učení není zas takový problém – i když mě to taky občas sere – ale ti kluci. Šikanátoři, kteří si zkrátka nedají říct a musí do mě rýpat. Ale momentálně bych byl radši tam, než čelil někomu, kdo dokáže být stejně proradný zmetek, jako jsem já. Možná ještě horší, než jsem já. Je starší a má v tom rozhodně větší praxi, než já. A pokud má nějaký kamarády, pak jsem totálně v háji.

„Co by se mezi náma mělo stát?" opáčím mu dotazem. Dělá mi problém to říct takovým způsobem, aby nepoznal, že neuhodil hřebíček na hlavičku. Dělá mi problém i dýchat normálně, když vezmu v potaz, kam tím míří.

„Fajn," vykulí na mě oči a jeho úsměv mírně ztratí na své jiskře. Polévá mě studený pot. „Chtěl jsem na to jít po dobrým, ale jsem neskutečně zvědavej člověk. A promiň, ale neušlo mi, jak na něj čumíš pokaždý, když máš příležitost. Mimo to mi ani neušlo, jak ses včera ochotně nabídl, že tu s ním zůstaneš, když se celou dobu držíš od všech dál. Takže mi pověz, co se stalo? Přišel na to, že jsi do něj zabouchlej?"

Vyschlo v krku, panika v srdci a kývající se země je jen minimum popisu, co se se mnou právě teď děje. Jak jsem však řekl, raději bych byl na milionech míst, než zrovna teď tady. Mám dvě možnosti. Buď zapírat a pak co nejrychleji odejít někam, kde se budu moct hystericky vařvat. Myslím, že jezero by bylo dobré. Mohl bych tam rovnou skočit a utopit se. I to by byla činnost, kterou bych dělal momentálně radši. Anebo se nabízí možnost říct to alespoň nějaké živé duši, která si to vlastně odvodila sama. Neznám ho však natolik a nejsme přátele. Nebo jsme? Myslím, že čtení knih a dělání tiché společnosti tomu druhému se nedá nazvat jako plnohodnotný kamarádský vztah.

Mlčím však moc dlouho a jeho úsměv nabírá znovu na objemu, čímž usuzuju, že si myslí, že je to pravda. A ona to pravda je, až na ten poslední zádrhel v jeho otázce. Není to pravda a nikdy nebude. Nikdy se nesmí dozvědět, že jsem do něj zamilovaný. A nechci riskovat, že mu to řekne, pokud mu to řeknu. Jenže...co když mu to neřeknu a on mu nakonec řekne svou doměnku? Co pak? Sice to nebude mít čím podložit, ale v Trevorovi to zaseje semínko k tomu, aby se ode mě distancoval úplně. Už prakticky teď se chová tak, jako bych byl něčím nakažený. Proto jsme do styku přišli jen při obědě.

Teď, když potřebuju nějakou dobrou teorii, kterou bych využil, abych se dostal z téhle šlamastyky, žádnou v kapse nemám. Sakra, sakra, sakra. Mlčení však znamená souhlas. A přijde mi to jako věčnost, co se na mě usmívá a já se uvnitř sebe hroutím. Mám takový pocit, jako by se na mě hrnul panický záchvat. Asi se na mě hrne panický záchvat, protože nemůžu dýchat. Přijde mi, jako by na mě padal strop. Rozmlžuje se mi vidění tím, jak se do něj začínají vlévat slzy.

Jako z dálky slyším něčí kašel, jsem však přesvědčený, že je to můj vlastní, když mi po bradě stéká něco teplého. Sliny. Dusím se. Opravdu mám panický záchvat. A teď tady umřu. Někdo mě prostě zamáčkne. Strop mě rozdrtí na padrť, zaplaví mě příval knih z regálů, které na mě spadnou. Richard vezme nůž a probodne mě jím.

Ucítím na levé a pak na pravé tváři silnou ránu a na chvíli zapomínám, kde to jsem. Než se však stačím vzpamatovat, Richard na mě chrstne něco ledového, co mě probouzí zpět do reality. Bušení srdce se zpomaluje, dech se zklidňuje a já začínám vnímat, že strop je stále na stejném místě. Jen jsem jaksi nezbystřil, kdy jsem se dostal na podlahu, protože přede mnou klečí Richard s naprosto vyplašeným výrazem.

„Neříkej mu to, prosím," řeknu tiše a slabě. S panikou vepsanou v očích na něj hledím a vkládám do něj všechny svoje naděje. A když zakroutí nesouhlasně hlavou, malinko se mi uleví.