Sebíhám schody po dvou, nehledě na to, jestli mě někdo pozoruje. Potřebuju teď nějaký prostor. Potřebuju ticho na to, abych mohl přemýšlet. Potřebuju se nějakým způsobem distancovat od ostatních, tak jako obvykle. A hlavně se potřebuju distancovat od něj. Proto když jsem v přízemí, mě napadá jediné místo, kam bych se mohl zašít nepozorován. Možná, že tam bude Richard, ale momentálně mi to je jedno. Ten bývá tichý, takže mi nebude vadit přemýšlet před ním.

Vbíhám tedy do knihovny a zavírám ze sebou dveře. Na rtech stále cítím chuť čerstvých jablek a snažím se vzpamatovat ze šoku, který mnou lomcuje. Přecházím kolem toho dřevěného stolu až ke křeslům. Mám štěstí. Nikde nikoho nevidím. Nikdo tu není. Můžu v klidu přemýšlet.

Jenže co to vlastně znamená v klidu? Co? Celé nitro mám rozbouřené, moje tělo je teď rozdělené na dva protipóly, které po sobě křičí a já nedokážu rozeznat, co kdo říká. Snažím se něco z toho uchopit, ale nejde mi to. Jako bych měl levé ruce. Proklouzává mi to mezi prsty a spadá to mezi všechno ostatní. Působí to jako nitky. Neskutečně slabé nitky, které nemám šanci podchytit a jednou provždy je zničit.

Unaveně usedám do křesla a několikrát si promnu oči. I to byl však špatný tah na šachovnici, protože jakmile zavírám oči, vidím to. Celou tu scénu, jako bych pozoroval nějaký seriál. Seriál, v němž hraju hlavní roli, aniž bych věděl, jak jsem k tomu přišel. Proč to udělal? Proč mě políbil? Vím, že celou dobu básním o tom, že bych chtěl ochutnat jeho rty, ale teď, když se to doopravdy stalo, jako by se rozpadla i ta poslední zábrana.

Od svých desíti let se od lidí distancuju. Navazuju kontakty jen když musím. Nepoutám se k nikomu a k ničemu. Sám sebe nenávidím za to, jak vypadám i za to, jak se občas chovám. Nejsem prakticky upnutý ani sám k sobě, protože mi pořád přijde, jako bych sám sebe nějakým způsobem zrazoval. Tím, jak neustále ustupuju rodičům. Tím, jak na sebe nechávám kretény ve škole hulákat. Tím, jak přehlížím to, že vedení školy s tím nic nedělá. Od toho posledního Lunina dopisu se snažím zůstat ve své bublině, do níž patřím jen já. Protože kohokoliv si pustím k tělu, ublíží mi.

Dech mám nepravidelný, svět se se mnou točí a přijde mi, jako by mě postihl panický záchvat. Zběžně si uvědomuju, že jsem neměl utíkat, ale měl jsem se ho zeptat proč. Jenže pocit, že potřebuju být teď chvíli sám se svým vlastním vnitrem je daleko silnější. Navíc mám najednou nohy jako z olova. Doslova s nima nemůžu ani hejbat. Jako bych se stával součástí této chaty a dřevěněl.

Proč mě políbil? Proč to ksakru udělal? Bylo to vzájemné. Neshazuju vinu jen na něj, ale on byl iniciátorem toho pohledu. Toho, jak mu roztál úsměv na tváři a on se začal přibližovat. Celá ta situace k tomu vedla a já to přehlížel. Kdyby se to stalo v nějakém romantickém seriálu, fandil bych tomu. Jenže tohle není seriál a já nejsem jeho hlavní postava. Neměl bych všechno pořád převádět na seriály.

Jsme tu týden. Týden a já opravdu blázním. Haraší mi z toho, co se mnou ten kluk nahoře dělá. On sám nemůže vědět, co se mnou dělá, protože jsem mu to neřekl a ani neřeknu. Pud sebezáchovy je prostě silnější, než cokoliv jiného. Jenže mám pocit, jako by to nějakým způsobem věděl. Jako by věděl, co k němu cítím. A proto mě políbil. Lituje mě snad, proto to udělal? Jaké má pro to odůvodnění?

Musím se uklidnit. Musím se srovnat s tím, co se stalo a hrát divadlo, jakože se nic nestalo, což půjde jen velmi ztěžka, když vezmu v potaz, že ho mám pořád před očima. Tu jeho nádhernou tvář, která se ke mně sklání a líbá mě na rty. Smutné na tom všem je, že ani nevím, jaký ten polibek byl. Jsem tak mimo, že si nepamatuju, jaké to bylo. A nemám to ani s čím srovnat, protože jsem nikoho nikdy nepolíbil. Kdyby tohle bylo nějaké drama, mohl bych mu vyčíst, že mi ukradl můj první polibek. Jenže tohle není ani drama a já nejsem nějaká stupidní holka lpící na prvním polibku.

Moje zběsilé myšlenkové pochody přetrhne zavrzání dveří a já přesunu pohled k nim. V prvním momentě mám strach, že je to on. Jenže není. A já na druhou stranu cítím i jakési zklamání. Co to se mnou do háje je? Vím jen, že ta zamilovanost se ve mně s polibkem jen utužila. A když si olíznu vysušené rty, pořád cítím jablka. Zelená, čerstvá jablka, jejichž šťáva je neskutečně lahodná.

„Co ten protáhlej ksicht člověče?" ozve se Richard, jenž za sebou zavírá dveře a s hrnkem v ruce kráčí kolem stolu až ke mně. Tak napůl vnímám, jak si sedá do druhého křesla vedle mě a skenuje mě pohledem. Na co, že se to vlastně ptal?

„Cože?" vyjeknu přiškrceným hlasem. Musím se uklidnit. Musím se uklidnit!

„Ptal jsem se, co máš tak protáhlej ksicht?" zopakuje o dost hlasitě. „Vypadáš, jak kdyby ti umřela babička."

Neumřela mi babička, jen mě políbil kluk, kterýho znám tejden, a do kterýho jsem se shodou okolností i zamiloval, protože je to první člověk po několika letech, co se o mě zajímá jako o osobu. Ale jinak se mi vede celkem fajn. Jo, jsem v pohodě. JSEM V POHODĚ.

„Nic," zmůžu se na ubohou lež, která nezní ani trochu přesvědčivě. Chce se mi řvát, chce se mi brečet, obracet stoly, nadávat, kopat, hodit sebou o zem. Mohl bych to vlastně i udělat. Jít ven a fláknout sebou o tu promočenou zeminu. Vyválet se jako malé děcko v blátě. Třeba už bych si konečně udělal pořádek v hlavě a uvědomil si, co vlastně chci. Jenže co kurva chci?

„Co se stalo Trevorovi?" namítá dál a já ho v duchu začínám proklínat za to, že zrovna dneska se musí vyptávat. Co mu je? Proč se ptá? Otočím se na něj a překvapí mě, jak dotěrný jeho pohled je. Jako by něco skrýval nebo věděl a chtěl to slyšet ode mě. Proboha! Neviděl nás, že ne? Neviděl, jak jsme se políbili? To by byl dočista konec. Ačkoliv je mi ze všech nejsympatičtější, nevěřím mu. Nevěřím nikomu. Ani sám sobě. Především sám sobě.

Jak by nás ale mohl vidět? Dveře byly zavřené a v nich žádné sklo, které by mu prozradilo, co tam děláme, není. Jedině, že by pozoroval klíčovou dírkou, ale to si myslím, že je z fleku vyloučitelné. Přece není šmírák. Nebo snad jo?

„Spadl a odřel si koleno do krve," odpovídám monotónně a obracím pohled zpátky před sebe. Teď se ke všemu v mé hlavě přidávají i Richardovy otázky a ten tajemný vědoucný pohled. Bojím se, co z něj vypadne dál. Už tak mám nad čím přemýšlet a ne ještě, aby on do mě dával nervy. Copak se tenhle barák dneska dočista zbláznil? Stále doufám v to, že je to jen sen a já se za chvíli probudím a začnu se smát tak nahlas, že všechny probudím.

Jenže když se nenápadně štípnu, probuzení nepřichází. Ani při druhém štípnutí. Ujišťuju se ještě třetím, ale ani ten se mnou nic nedělá. Tedy kromě toho, že mi to štípání ulevuje od psychické bolesti, o níž jsem neměl ani páru. Jak to, že jsem si nevšiml, že si připadám, jako kdybych krvácel? Mám pro to ale jednoduché vysvětlení. Trevorovi se podařilo udeřit do velmi citlivého a čerstvého místa. Proto se cítím tak, jak se cítím.

To vysvětlení mi na chvíli přináší uspokojení. Opravdu jen na chvíli.

„A přežije?" položí mi Richard další dotaz, zatímco se natáhne a hrnek položí na zem, načež si na klín položí knihu. Má zase novou. Jak to jen dělá, že tak rychle čte? Ten snad hledá jen ty obrázky, o kterých tu mluvil ne? Každopádně mě jeho poznámka trochu uvolní. Sarkasmus. Můj druhý jazyk, když s kýmkoliv hovořím. Což se moc často nestává. Většinou ho používám na tátu, který ho nedokáže pochopit. Stejně jako brácha, kterej je prostě blbej jak tágo.

„S velkou pravděpodobností jo," odpovím mu o něco uvolněně, ale to nemění nic na tom, že nitro mám jako po výbuchu a celé mě pálí. Skoro tisíckrát hůř, než kdybych si odřel to koleno stejně tak, jako Trevor.

Richard se zasměje, otevře knihu a vypadá to, jako by naše konverzace skončila, což momentálně vítám s otevřenou náručí. V hlavě už se pomalu nitky uklidňují, ale stále si na žádnou z nich nemohu sáhnout, protože se mi schovávají někam, kam nemám přístup. Měl bych mít však přístup všude, protože tohle je sakra moje tělo. Moje hlava a moje mysl. Nejradši bych řval na celé kolo a popadl ty nitě, roztříhal je a nacpal je do huby svýmu bráchovi, až bychom přijeli domů. Úplně tu scénu před sebou vidím.

„Všichni do jídelny prosím!" ozve se z chodby a já mám chuť vykopat si hrob a skočit do něj. Nevím sice, který z rodičů to volal, ale bylo by asi krajně neslušné, kdybych se nedostavil.

Otráveně se otočím na Richarda, který protočí oči, podrážděně vydechne a hlasitě zaklapne knihu, kterou mrští vedle sebe a vstává. Předpokládám, že se vydá beze mě, ovšem on stojí na místě a nakonec se otáčí. Já však nemůžu vstát, protože mám dřevěné nohy. A protože si uvědomuju, že až zasednu ke stolu, on bude sedět naproti mně. S těmi nádhernými rty, jejichž chuť už znám. A kterou nevymažu ze své paměti.

Nakonec ale natáhnu ruku se slovy, že mám křeč, k Richardovi, který mi ochotně pomůže vstát a vydávám se vstříc jídelně. Vydávám se do jámy lvové.

***

Hlavně se tvářit v pohodě. Jako by se nic nestalo. Vždyť ono se prakticky ani nestalo. Ne, jen mě políbil můj spolubydlící. Kluk. Moji rodiče neví, že jsem gay a navíc ani nevím, co je zač on. To jako líbá všechny kluky, se kterýma se kamarádí. Jasně, asi není ode mě fér takhle uvažovat, ale když to vezmu kolem a kolem, co o něm vlastně vím?

Má přítelkyni, což je už samo o sobě problém. Ano, sice ji nepodvedl, ale líbat někoho tímhle stylem asi taky nebude úplně v pořádku. Je milý, krásný, sportovně a umělecky založený. Rozumí mi. A to je možná ten největší zádrhel. Rozumí mi. Dívá se na mě, jako kdyby věděl, o co tu jde. Mluví se mnou tak, jako by přesně tušil, co se uvnitř mě odehrává. Ještě nikdo za poslední léta nedokázal projevit tolik soucítění jako on. A já stále nemůžu přijít na to, jestli je to dobře nebo špatně. Nebo lépe řečeno, až do dnešního dne jsem si nakonec myslel, že je dobře, že mi rozumí. Jenže teď? Čert to vem, všechno.

Rodiče sedí na svých místech, všichni s úsměvem na tváři. Za mnou se opět ozývá dětský křik, který dnes bez problémů dokážu odstavit na druhou kolej. Ještě tu však nejsme všichni. Chybí Trevor a Livie a když se spolu objeví ve dveřích, kterak Livie podpírá Trevora, který skáče po jedné noze, sklopím zrak ke dřevěné desce stolu a nehodlám ho zvednout do té doby, dokud on nebude z dosahu mých sítnic.

„Panebože," pronese nějaká matka, nejspíš ta Trevorova, „co se stalo?"

„Ale nic mami," ten jeho hlas. Je to jako déšť v neskutečně horkém dni. Jako vysvobození z nějakého pekla. Jenže momentálně si připadám jako v pekle. V tom citovém pekle. „Seděl jsem na verandě, a když jsem chtěl vstát, tak se mi smekla noha a sjel jsem po dřevě. Chris mi to vyčistil, takže to bude dobrý."

Cítím na sobě hned několik pohledů, které mě donutí zvednout ten můj. Nedívám se na něj, ignoruju jeho přítomnost, místo toho koukám na svého překvapeného otce či na usmívající se matku. Vypadá, jako bych udělal díru do světa. Vím ale o co tu jde. Lpí na tom, abych si našel přátele. A jak to tak zní, pomohl jsem Trevorovi, což z nás dělá přátele. Kdyby jen tak tušila, co se stalo nahoře, když jsem mu tu ránu došetřil. Kdyby to jen tak kdokoliv tady tušil.

Semknu rty do úzké přímky a kývnu hlavou, načež ji opět sklopím a probodnu dřevěnou desku stolu. Teď pro změnu na mě míří jeho oči. Slyším v uších pískání a dokonale si vybavuju ten polibek. Ten zatraceně krásně chutnající polibek, který bych chtěl zažívat stále dokola. Proč mě moje pocity tak strašně mučí? Copak je tohle nějaká zvrácená hra a moje nitro se snaží jakože zjistit, kdo z koho? Nemáme náhodou táhnout za jeden provaz? Je to v prdeli. Nechci bejt tak sprostej, ale fakt je to v prdeli.

„Tak jsme přemýšleli," chopí se slova Richardův otec. Havraní chlapec vedle mě si patrně hlasitě odfrkne, což se nesetkává s absolutně ničím. Všichni dospělí ho normálně odignorují. „a dneska tady stejně moc blbnout nemůžete, takže nás napadlo, že bychom vás odvezli do vedlejšího městečka. Je to jen pět kiláků odsud a sice tam není takový výběr, jako v Greyshieldu, ale i tak mě napadlo, že byste to mohli ocenit."

„Jsou tam kavárny?" pisklavý hlas dívky, která právě dosedá vedle mě, je do nebe volající. Jak je možné, že se někdo narodí s takhle vysoko položeným hlasem? Můžu si však pokládat i podobně nesmyslnou otázku. Jak se někdo může narodit tak emocionálně nervyrovnaný jako jsem já? Jenže..v tom je ten háček. Já se tak nenarodil. Lidi mě donutili se tak cítit.

„Ano, Livie," ozve se nějaká z ženských. Zřejmě její matka. „I kavárny s wifinou tam máš, pár obchodů s oblečením, nečekej nic značkového, a další věci. Tak co vy na to?"

Garry s Livií současně vypísknout, Richard se zdá překvapený tím, co rodiče vymysleli – zřejmě odsud chce vypadnout. A momentálně by to prospělo i mně, takže jsem pro. Ovšem Trevor bude mít asi jaksi problém, když nemůže chodit. A já nejsem tak silný, abych ho podpíral. Takže zbývají dvě možnosti. Buď tu mají někde kolečkový vozík, na němž bych ho vozil anebo ho nechají doma.

Kdo vlastně řekl, že by chodil se mnou? Nikdo. Nikdo se ani nezmínil, že bych s ním měl chodit někde po nějakém městě. Zřejmě by o to nakonec ani nestál. Bojím se toho, že až si o tom spolu promluvíme, hodí to celé na mě. Že já to zinscenoval. A pak bude po našem přátelství, protože mu nebudu moci oponovat, a taky si o něm udělám trochu jiný obrázek. Jenže nemyslím si zase, že by byl tohoto schopný. Hodit to na mě. Sice se tvářil překvapeně, ale oba na tom neseme vinu. To je mi jasné už od začátku. I když, někdo zkrátka vždy větší.

Zvednu pohled přímo na něj. Dívá se celou dobu na mě, jak jsem předpokládal a naše oči se zase propletou. Cítím mírné lechtání v podbříšku a nesnesitelnou nervozitu, která mě zmáčkne jako v kleštích. Musím si s ním promluvit a zeptat se ho proč to udělal. Co ho k tomu vedlo. Jenže čím déle na něj koukám, tím víc je mi jasné, že mi tu odpověď nedá, protože sám neví. Třeba to opravdu bude brát tak, že jsem to zavinil já.

„Nemůžu jet," ozve se právě on a jako první odvrátí zrak. Doteď jsem si neuvědomil, že po celou dobu, co jsme se na sebe koukali, jsem zadržoval dech. Spěšně proto vydechnu a na sucho polknu. Mám hroznou žízeň. „S tou nohou bych musel skákat a nemám tady ani berle. Počítám, že zejtra už to bude lepší, ale dneska to asi nedám."

O čemž nepochybuju. Sám by to určitě neustál. A nikdo z nás tu není takový silák, aby ho mohl celou cestu nést. Tedy záleží na tom, kde rodiče zaparkují a taky jak to tam bude vypadat. Jestli je to nějaký menší nákupák, mohl by to dát, ale i tak je to risk. Přece jen to měl kolem toho kolena nateklé už když jsem mu to čistil. Teď to musí vypadat dvakrát hůř. A boule ho jistě tlačí do kolení jamky, díky čemuž nemůže chodit.

„Ale sám tu být nemůžeš," namítne jeho matka. „A my ti pomůžeme, seženeme ti nějakou berli."

„To je v pohodě," mávne rukou a mírně se pousměje. „Jen jeďte, já to tady vydržím sám."

„Zůstanu tu s ním," vypadne ze mě dříve, než se vůbec stačím zastavit. Probíhající konverzace u stolu utichnou a všechny pohledy se obrací na mě. Dokonce pod stolem ucítím Richardovo kopnutí. Nevím proč, proto se na něj mírně otočím. Kouká se na mě doslova zhrozeně.

Je to takový ten pohled, kterým vám říká, ať to neděláte. Vypadá to komicky a kdyby nenastala tahle zapeklitá situace, určitě bych se tomu zasmál. Jenže teď není čas a já už nemůžu couvnout. Ne, když on se na mě dívá s nadějí v očích, moje matka se usmívá od ucha k uchu a otec mě propaluje jakýmsi divným pohledem. Většinou tenhle pohled vyhrazuje jen Johnovi, když zvládne nějakou sportovní soutěž dotáhnout až na první místo. Předpokládám tedy, že jde o pozitivní pohled.

„Já jen, že se mi stejně nikam moc nechce," myknu rameny. „Takže bych tu zůstal a dohlídl na tu ránu."

„To je od tebe moc hezké, Chrisi," ozve se Trevorův otec s kývnutím.

Další průběh konverzace nevnímám, dokonce i další Richardovo kopnutí jde naprosto mimo mě. Dívám se do jeho očí s nic neříkajícím výrazem – nebo si to aspoň myslím, že tak koukám – zatímco on mi pohled oplacuje s úsměvem. Ovšem napětí v jeho očích prozrazuje, že ví, co se bude dít. A co nás ani jednoho nemine.

Beru to z té lepší stránky. Když totiž nebude nikdo doma, budeme o tom moci mluvit otevřeně, aniž bychom se báli, že nás někdo uslyší. I když mě napadá, jestli o tom vůbec mluvit chce. Je to vůbec snad poprvé v životě, co já chci ze své vlastní vůle o něčem mluvit. A vůbec poprvé s někým, jako je on.

***

Po té jakési rodinné poradě a oznámení o výletu do měst, jsem se na chvíli zašil do obývacího pokoje. Předpokládal jsem, že ostatní budou zaneprázdněni přípravami na dnešní výlet a nikoho ani nenapadne sem vejít. Jednalo se o další čtvercovou místnost, dvakrát tak větší, než pokoje nahoře, ovšem moc nábytku se zde nenacházelo. Jen dvě nová křesla, krátký gaučík, malá komoda, nad níž visela plazmová televize zabudovaná do zdi. Pod okny pak byl větší dřevěný stůl, na němž se skvěly nějaké dřevěné stavby. Vypadalo to jako ručně vyřezávané výtvory nějakých postav. Co to však bylo za postavy jsem nezjistil.

Usedl jsem do křesla, uchopil ovladač a s hlavou plnou myšlenek jsem přepínal kanály. Bylo divné, že zde chytili signál z kabelovky, když sem natahovali ty dráty, když můj mobil byl totálně k nepoužití, co se týkalo vnějšího světa. Pokud jste si chtěli zavolat, museli jste na vyhlídku anebo k jezeru. Také mě napadlo, že u silnice by nejspíš mohl být nějaký signál, ale komu já bych volal, že jo?

O půl hodiny později, kdy už jsem byl neskutečně zahloubaný ve svých myšlenkách a unavovalo mě ten ovladači i jen držet, za mnou přišla matka s tím, že je ode mě opravdu hezké, že tu zůstávám se svým kamarádem. Žádné reakce, kromě unaveného úsměvu, se však nedočkala. Pak mě políbila na čelo, což se nestalo od mých dvanácti let a oznámila mi, že v lednici jsou ještě zbytky ze včerejší večeře, a že ve městě budou maximálně dvě hodiny. Až přijedou, udělá nám pěknou večeři.

A pak odešli. Stál jsem za okny obývacího pokoje a pozoroval dvě nastartovaná auta, která pelášila po štěrkové cestě směrem k výjezdu z lesa. S každou další tichou minutou jsem si uvědomoval, že jsme tu jen já a on. A že se blíží naše neodvratitelná konverzace. V hlavě mi neustále pumpovala jedna a ta samá otázka. Proč? Ostatně jako celý život, ale tentokrát byla živená především tím polibkem a myšlenkami na něj.

Vycházím z obýváku směrem k jídelně, protože už se konečně potřebuju napít. A mám taky v plánu najít lednici, protože si uvědomuju, že jsem ji vlastně za celou tu dobu nenašel. Lhal bych totiž, kdybych řekl, že nemám ani trochu hlad. Jakmile však vstupuju dovnitř, uvidím ho sedět stále na té samé židli, kterak kouká do prázdna s lítostivým pohledem. Bodne mě v hrudi takovým způsobem, že mám chuť vyjeknout.

Vejdu dovnitř, na což on zareaguje polekaným otočením hlavy na mou osobu. Jeho pohled je tvrdý, ovšem jakmile mě zbystří, všechno na něm se zjemní a já si opět říkám, že mi to dělá těžké. Tím, jak vypadá a jak se ke mně chová. Momentálně bych uvítal, kdyby se ke mně choval jako hajzl. Aspoň bych ho nějakým způsobem mohl poslat do dalekých končin a mohl v sobě vytvořit nenávist vůči jeho osobě. Jenže některé lidi zkrátka nedokážete nenávidět a já si jsem jistý, že ať už by provedl cokoliv, nedokázal bych to.

Přejdu až do kuchyňské části jídelny a otevírám beze slov všechny velké skříně. Panuje tu neskutečné napětí protkané nervozitou, moje břicho je jako na vodě a co každou chvíli slyším skřípání židle, jak se otáčí a ohlíží se na mě. Mám chuť promluvit, něco říct, ale najednou mám v hlavě pusto a prázdno. Tak, jako pokaždé při nějaké důležité události. A tohle je setsakramentsky důležitý, protože se potřebuju dozvědět, proč to udělal. Nebo aspoň slyšet to slovo nevím z jeho úst, abych byl o něco klidnější.

V obýváku jsem si prošel i fází, kdy jsem zkrátka popíral, že se něco takového stalo. Přišlo mi, jako bych si to vysnil a mezi námi se ve skutečnosti nic nestalo. Znovu jsem se štípl do ruky, ale bylo to úplně zbytečné. Nebyl to jen přelud mé bujné mysli. Byl to nezaměnitelný fakt. Skutečná událost, která se mi stala a kterou ani jeden z nás nevrátí.

Lednici nacházím za třetími největšími dřevěnými dveřmi v místnosti. Nenašel bych ji, kdyby na mě sama nezablikala a nedala mi tak znamení, kde je. Působila jako chameleon ve změti veškerého dřevěného náčiní. Někdo tu vzal svou úlohu opravdu doslova a vytvořil přírodní rezervaci postavenou jen ze dřevěných věcí. Každopádně lednice samozřejmě nebyla ze dřeva, jen ty dveře tak působily. Vytahuju z ní vychlazený džus a pro změnu vyhledávám skleničky, které nacházím takřka ihned. Prosklená vitrína v horní části linky mi prozradila jejich polohu.

„Chceš pití?" zeptám se ho tiše s jakýmsi zlomeným hláskem. Proč si uvnitř přijdu jako Hulk a navenek jsem spíš jako malá a lidská napodobenina ptačího trusu? To by snad nevyřešil ani ten nejkvalifikovanější psycholog.

„Jo, děkuju," ozve se od stolu a já vytahuju dvě sklenky a naliju do nich obsah papírové krabice. Ani jsem se ho nezeptal, co chce za pití, ale z rána vím, že pije taktéž džus. I když jsem ho několikrát viděl pít i kávu. Neptal jsem se, ale bylo mi jasné, že to jeho rodiče neschvalují, protože ho probodávali odpudivým pohledem. Dokážu si představit svoje rodiče, kdybych se jen dotkl toho džbánu. Ani mně a ani Johnovi nepovolují kofeinové nápoje a je jedno, jestli se jedná o kafe nebo energetický nápoj či nějakou tyčinku. Nic takového se u nás doma nevede a abych byl upřímný, jediný nápoj s kofeinem, který mi fakt kdy chutnal, byl RedBull.

Kupuju si ho potají ve školním automatu, abych měl pak více energie, hlavně před víkendem, kdy si rozvrhuju, kolik dílů za den zkouknu a jakou k tomu potřebuju energii. Samozřejmě ve mně ten energy drink neudrží energii celý den, ale aspoň odežene únavu v časech, kdy potřebuju. A to je celková výhra.

Džus zavřu a odnesu ho zpět do lednice, následně uchopím obě sklenice a přesunu se s nimi ke stolu. Jednu položím před něj a s tou druhou obcházím stůl a sedám si na své obvyklé místo. Přímo naproti němu. Je na čase hovořit.