Krátce před tím, než jsme se odstěhovali z Ohia, jsem byl venku se všemi svými přáteli. Samozřejmě jsem jich neměl moc, už jako dítě jsem byl uzavřenější, než všichni ostatní. Sešli jsme se na sídlišti před bytovými domy, kde byly skluzavky a pískoviště. Pamtuju si Dericka, Linu a Emu. Ti tři byli něco jako moji sourozenci, ti ostatní šli prakticky mimo mě. Nikdy jsem se s ostatními, než s těmi třemi moc nebavil. Pamatuju si, jak se mě Derick, docela obtloustlý chlapec lpící na čokoládě, ptal, proč se nebavím s nikým z jeho přátel. Tenkrát už jsem byl tak dost naštvaný kvůli tomu stěhování, takže jsem mu odsekl, že jeho přátele nepotřebuju. Což samo sebou byla lež.

Ve skrytu, když si to teď tak na rychlo přemítám, jsem na něj žárlil a nedokázal jsem vysvětlit, jak je možné, že takhle tlustý kluk má víc kamarádů, než já. Vím, nezní to moc dobře a byl jsem hnusné dítě, přiznávám. Děti jsou zkrátka v hloubi duše zlé. Nikdy jsem mu to do očí neřekl. Až do toho dne. Začal jsem na něj přede všemi řvát, že jeho kamarády nepotřebuju a ať si je strčí do tý svojí tlustý huby. Být totiž neomalený bylo tenkrát strašně cool a já si to chtěl vyzkoušet. Byla to ale chyba.

Derick mě chytil pod flígrem, tou svou dětskou pěstí mě uhodil do oka a já spadl na všechny čtyři do štěrkové cesty plné kamení. Obě kolena jsem měl rozedřená na krev. Bylo to i vlastně naposledy, co jsem ho viděl, protože na rozloučení se mnou přišly jen Lina a Ema. Derick se na mě zlobil. Měl jsem ovázaná obě kolena a sotva jsem chodil. U doktora mi na to dali takovou tu zelenou vodičku, co strašně nepříjemně pálí. Brečel jsem pak celou noc. Ještě před tím totiž, než mi to namazali tou odporně páchnoucí vodou, mi museli z rány vytáhnout kameny. Do dnes si pamatuju tu nesnesitelnou bolest.

A proč to vytahuju? Protože to Trevorovo koleno mi doslova otevřelo tuhle vzpomínku před očima. Jako bych byl znovu desetiletý kluk plný zloby ze stěhování a vylil si to na svém nejlepším příteli, kterého jsem už nikdy po tom neviděl. Což je vlastně smutný konec veškerých mých přátelských vazeb. Kontakt s Emou mi vydržel týden. Posílala dopisy, rodiče nám nedovolili sociální sítě. Lina byla vytrvalá. Skoro půl roku, než mi nakonec přišel poslední dopis s pouhým krátkým odstavcem, že nebýt fotky na jejím nočním stolku, kde jsme všichni čtyři, nevěděla by ani, jak vypadám. Na konci toho dopisu už ani nestálo, že by se těšila na mou odpověď a místo normálního rozloučení napsala sbohem. Nikdy jsem na ten dopis neodpověděl, protože jsem pochopil, kam tím míří. Už si zvykla na život beze mě. A já si pomalu zvykal na šikanu a osamocení.

Vstávám rychle ze svého místa a pomáhám mu na nohy. Vzpomínku zastrkávám zpět do pomyslné krabičky s nápisem minulost a podpírám jeho paži, zatímco on skáče na jedné noze.

„Vem mě do pokoje," řekne se zjevnou bolestí v hlase. „V pokoji, ve skříňce pod umyvadle je lékárnička. Měla by tam bejt dezinfekce a nějaký náplasti."

Nic nenamítám, ztěžka otevírám dveře od verandy a vcházíme do prázdné kuchyně. Zjišťuju, že chata už není tak tichá, jako byla, než jsme se na verandu vůbec vydali. Každopádně to jde vedle mě, protože táhnu Trevora až na chodbu a dozadu ke schodišti. Nevím, jak ho zvládnu vytáhnout do třetího patra, když už prakticky teď nemůžu a jsem zadýchanější, než je on.

Zastavíme se před schody a já se na něj otočím. Snažím se nepanikařit z toho, že z té rány kape krev, která stéká po jeho holeni až k ponožkám, bílým ponožkám, do nichž se krev vpíjí. Nezabraňují tomu ani botasky, které má na nohách. Ztěžka oddechnu a přenesu veškerou jeho váhu na sebe, přičemž začínáme stoupat nahoru.

Děláme hluk, ale to nás ani jednoho nezajímá. Trevor co každou chvíli syká bolestí a já si začínám bytostně uvědomovat, jak strašně blízko ho najednou mám. A že je vlastně závislý na mé podpoře. Je to ode mě odporné a proto si hned zakazuju na to myslet. Ovšem to, že ho mám tak blízko zkrátka vytěsnit nejde. Doslova na svém boku, k němuž je přišpendlený ten jeho, cítím napínající se svaly pod jeho trikem.

Na nic nečekáme a hned z prvního patra postupujeme dál nahoru, až se nakonec dostáváme do chodby druhého patra. Můj dech už připomíná silného kuřáka, který navíc trpí astmatem. Nechápu, jak se kluci, jako je právě můj spolubydlící, můžou mordovat v posilovně dobrovolně. Přísahám, že by mi stačilo dvacet minut na běžícím páse a už by pro mě mohl jet pohřebák. Tahle tahanice netrvá ani pět minut a mně už je na umření. Nevýhoda hubených lidí s nedostatkem železa. Samozřejmě vím, že to s tím nemá nic společného.

Tahám ho po chodbě a nevšímáme si pohledů ostatních, kteří vykukují ven, aby zjistili, kdo to tak dupe. Divím se vlastně, že sem ještě nepřiběhl nikdo z rodičů, aby nám vynadal. Zřejmě jim to však nepřijde důležité. Navíc se z prvního patra ozývá křik těch malých dětí, takže Trevorovo dupání je jistě přehlušeno jejich řvaním.

„Ježíš, co se stalo?" vykoukne z pokoje Liv, která se tváří nadmíru vyděšeně. Ta její reakce mi přijde přemrštěná. Zřejmě tu máme drama queen, dámy a pánové. Kažodpádně si ji ani jeden z nás nevšímá a dostáváme se až k našemu pokoji s otevřenýma dveřma. Doputuju s Trevorem až pod jeho palandu, kde ho usadím do dřevěné židle a mířím zavřít dveře. Slečna drama queen totiž pochodovala za námi. Zřejmě aby zjistila rozsáhlost škod na Trevorově nádherném těle.

Na nic nečekám a vbíhám do koupelny, kde se skrčím pod umyvadlo a otevřu bílou skříň, v níž je krabice se zeleným pluskem, pod nímž je prostý nápis lékárnička. Jak to, že mě nenapadlo se do té skříňky podívat? Vždyť jsem osoba, kterou zajímá všechno! Každopádně máme štěstí, že je Trevor ještě všímavější, než já.

Přeběhnu se sípáním do pokoje a kleknu si před Trevora, přičemž otevírám krabičku, v níž nacházím základní vybavení. Je tu pinzeta, dezinfekce, obvazy, náplasti i malé nůžtičky. Mimo to je tu i menší box s ibalginem, což je také dobré. Utlumí to jeho bolest. Proto box otevřu a vyndám z ní jednu tabletku, kterou mu vložím do ruky.

Chci se postavit, že mu dojdu dolů pro pití, ale on jen mávne rukou, vloží si tabletku do úst a na sucho ji spolkne. Nechápu, jak to udělal. Já mám problém polykat prášky i s litrem vody. Hlavně se mi z každé tablety zvedá žaludek. Dokonce i z těch, které nemusím polykat a cucat. Což jsou právě ty na železo. Nezabývám se tím ale dál, je potřeba mu tu ránu vyčistit.

Vytáhnu pinzetu rozklepanýma rukama a podívám se na něj. On se dívá dolů, zuby zatnuté, stejně jako pěstě. Vím, co je tohle za bolest. Který člověk by neznal odřená kolena. Je sice pravda, že od těch deseti se mi nic nestalo, takže už si tu bolest nedokážu představit tak bytelně, ale i přesto, jak je to zamlžené, to stále bolí. Cukne mi v koleni.

Beze slov na mě kývne a já se s chvějící rukou přiblížím k ráně, přičemž vytáhnu ten největší kus třísky. Jeho hlasité syknutí prozrazuje, jak moc ho to bolí. Nebo spíš asi štípe. Každopádně tímhle stylem musím vyndat i ten zbytek. Což jsou, podle toho co vidím, další dvě velké a asi tři malé. Na ty miniaturní nevidím, ale až se rána zacelí, tělo je vyloučí samo. Četl jsem o tom.

Podívám se znovu nahoru. Trevor se kouše do horního lemu trika a v očích má slzy. Chápu to a rozhodně se mu kvůli tomu nehodlám posmívat. To štípání je nepříjemné. Je jedno, jestli je člověk dítě či dospělý, všechny to bolí stejně. Nicméně to musí vydržet. Nic se nedá dělat. A to jsem ještě nepoužil dezinfekci.

Rychle vytahuju zbytek těch velkých třísek, které pokládám na podlahu. Pinzeta už je červená od jeho krve, zatímco na mou hlavu dopadají slané kapky jeho bolesti. Raději se ani nebudu dívat do jeho očí, jinak se rozbrečím taky. Což by bylo nemístné. A pak bych se cítil já trapně. Dal bych mu podnět, aby se mi později mohl vysmát. I když...vysmál by se mi vůbec? I kdyby chtěl, zřejmě by se bál mé reakce.

S precizností se snažím vytáhnout i ty menší, ale je to daleko složitější. Musím mu do té rány dloubnout, což vyústí v jeho přiškrcený výkřik. Zajímalo by mě, co chtěl dělat, když tak energicky vstal. Je to však i moje chyba. Měl jsem se ho zeptat, co to dělá a upozornit ho na to, že je to dřevo zrádné, když je takhle promočené.

Vytahuju první, druhou a i třetí malou třísku, pokládám je vedle těch velkých a běžím do koupelny pro kousek ubrousků, abych mu nohu očistil. V umyvadle namočím kousek toaleťáku a beru si sebou pro jistotu i ručník. Z nohy mu setřu veškerou krev modrým toaleťákem, jenž končí vedle třísek a otírám mu ji ručníkem, do něhož jsme si ještě před hodinou otírali obličeje. Teď už bude na vyprání.

A pak přichází to nejhorší. Z lékárničky vytahuju postřik s dezinfekcí a podívám se do jeho očí. Jsou stále zaslzené. Některé slzy, které přetekly přes okraj, už mu dokonce stačily zaschnout na tváři. To mi to trvá tak dlouho? Musím se však znovu pozastavit nad tím, že vypadá dobře dokonce i brečí. Jak je to sakra možný?

„Zatni pořádně zuby," přikážu mu. On jen kývne a já zrak přesunu na ránu na jeho koleni. Červenou, krví protkanou ránu, kde ještě před chvíli byla zacelená kůže. Teď je její tkáň v trapu a bude trvat přinejmenším měsíc, než se rána zacelí a on bude moci strhnout strup, který se mu utvoří.

Několikrát do rány vstříknu tu smradlavou tekutinu, která mi připomíná ordinaci mé obvodní doktorky, a uslyším pištivý zvuk jeho hlasu, když se ze všech sil drží, aby nahlas nevykřikl. Nastaly by dva scénáře. Ti nahoře, s námi na patře, by si mysleli, že ho tu vraždím. A ti pod námi by si mysleli ještě daleko horší věci. Nechci si ani představit, co všechno by si představili.

O pár chvil z rány neteče tolik krve. Jen čůrek, který stírám a z lékárničky vyndávám náplast, kterou ustřihnu přibližně o dva milimetry větší z každé strany. Vytvořil jsem čtverec, od nějž právě odlepuju náplast a se stále chvějícíma se rukama se blížím k oné ráně. Jsou to ty náplasti, které mají ten hebký polštářek. Tím právě mířím k té ráně. Aby pokryla úplně všechno a veškerá krev se vsákla do něj.

Několikrát palcem přejedu po jejím povrchu, aby vypadala precizně a čistě. Trevor vydechne úlevou. Snad proto, že jeho mučení právě skončilo a já jsem hotový. A nejen s ním, ale jsem doslova hotový. Jsem zpocený od hlavy až k patě, srdce mi pumpuje o sto šest a já mám pocit, jako by na mě šla mrtvice. Možná jednu prodělávám, protože zčásti necítím rameno. Nebudu se o tom ale nijak zmiňovat. Právě jsme zahnali jednu pohromu. Není potřeba upozorňovat na další.

Nahlas vydechnu zadržovaný vzduch a podívám se na něj. Hlavu má zakloněnou a z jeho hrdla vychází chrčení. Docela to vypadá jako by omdlel nebýt toho, že svou krásnou hlavinku téměř ve vteřině zase narovná a s tím nejkrásnějším úsměvem se na mě podívá. A já mám chuť roztát.

„Děkuju," šeptne potichu, ani nevím proč. Jeho úsměv začíná pomalu klesat. Není to nijak převratná rychlost. Spíš je to velmi pomalé opadávání té prvotní radosti a moje srdce se rozbuší snad ještě víc. Na sucho polknu.

Dívá se na mě stejně úpěnlivě, jako já na něj. A z jeho úsměvu už nezbývá nic. Zdá se mi, jako by mezi námi probíhal doslova elektrický výboj. Jako by se naše oči spojily a vytvářely něco, čemu nedokážeme nijak porozumět.

Stalo se mi to už jednou v autobuse, když jsem jel domů ze školy. Nejel jsem tím školním, ale zvolil jsem normální, protože jsem měl předplacenou kartu. Seděl jsem na svém místě, poslouchal písničky a vyrovnával se s dalším dnem, kdy si mě kluci dobírali. Na další zastávce jsme nabrali dívku, která mohla být tak v mých letech. Měla tak stejně prázdný a zmučený výraz jako já. Sledoval jsem ji úpěnlivě, jak kouká z okna a snaží se za každou cenu nerozbrečet. Nakonec jsem v ní poznal o rok mladší spolužačku, která se stala terčem posměchu zase v holčičím klubu. Naše pohledy se spojily a začalo to mezi námi jaksi jiskřit. Nedokázal jsem odvrátit pohled od ní a ona to nedokázala ode mě. Vystupovala dřív, než já, ale i tak, než autobus odjel ze zastávky, jsem ji pozoroval přes sklo. A ona stále koukala na mě.

Byl to jediný moment, kdy jsem o sobě zapochyboval. Jediný moment, kdy jsem si dokázal představit, že jednou nakonec přece jen budu mít dívku. Byl to však nadmíru pomíjivý pocit a mezi námi vlastně už nikdy nedošlo k žádné interakci. Od té doby už jsem linkovým autobusem nejel. A ve škole jsem ji vídal jen zdálky. Snad proto, že to, že jsem gay, byla jediná věc, kterou jsem dokázal uchopit a přiznat si ji. A nechtěl jsem začít pochybovat i o tom.

Začínám si také uvědomovat, že se začíná naklánět, zatímco já se pomalu zvedám a jdu mu vstříc. Je to jako z nějakého snu, když se naše hlavy k sobě pomalu blíží. Je to jako nekonečná dráha, kterou se oba snažíme přežít a zároveň udržet kontakt. Vidím, jak jeho oči pomalu sklouzávají z těch mých přes můj nos až ke rtům. A moje hnědé bulvy napodobí ty jeho, když téměř okamžitě pohlédnu na ty pootevřené růžové rty.

A pak se to stane. Všechno ve mně exploduje. Vnitřnosti se roztékají na kaši, stejně jako můj mozek. Srdce vynechává hned několik důležitých úderů a já ochutnávám jeho rty. OPRAVDU OCHUTNÁVÁM JEHO RTY! Nemůžu tomu uvěřit. Je to jako v nějaké představě. Jako ve snu. Jenže tohle sen není, protože mi sahá na rameno a já to bytostně cítím. I když mám zavřené oči, cítím to. Jeho vůni a jeho chuť. Jeho rty se nesou ve znamení čerstvých jablek. Jako bych se zakousával do lahodného jablka.

Pak mi ale dochází, co se tu děje. Rychle náš polibek proto rozpojím a překvapeně na něj pohlédnu. Čekám, že mi k tomu něco řekne, nějak to vysvětlí nebo dokonce, že by mě uhodil. On na mě však hledí s tím samým šokem, jako já na něj. Což mi jen potvrzuje, že ani on právě teď netuší, co se stalo.

A já bez dalších slov vstávám, setřesu ze sebe ten divný pocit, který mě svírá – je to jako by mi chyběla končetina – a s hlasitým nadechnutím se normálním krokem vydávám pryč z pokoje. Potřebuju čas. Potřebuju čas na to, abych si ujasnil, co se to právě stalo.