Nějaký ten čas mě rodiče posílali na tábory. Nabíral jsem díky tomu podezření, že se mě chtějí aspoň na dva týdny v roce zbavit, asi tak, jako každý normální rodič, který už má své ratolesti dost. John, jelikož je o tři roky starší, než já, chodil ven každý den, takže se o prázdninách s rodiči vídal jen ráno a večer. Já byl pro ně o něco těžší oříšek a tak to vymysleli tímhle způsobem. Přiznám se, že jsem se snažil tábory bojkotovat a nejednou si pro mě rodiče museli přijet, protože jsem prostě nechtěl zůstat. Zkrátka jsem vymyslel nějakou blbost, kterou pak vedoucí museli ohlásit rodičům.

Naposledy jsem na táboře byl ve svých třinácti letech. Někteří kluci, jak už bývalo zvykem, na tábor přitáhli věci, které tam správně nepatří. Já, naprostý asociál s velkým problémem udělat si nějaké přátele, jsem se připojil k partičce starších kluků. Šlohl jsem jim cigaretu, kterou jsem si zapálil hned první den. Nevím, jak to s těmi kluky dopadlo, protože ještě ten večer si pro mě přijeli rodiče a ačkoliv jsem dostal snad milion zákazů, byl jsem doma. Od té doby vzdali svoje snahy zbavit se mě.

Proč to vykládám? Protože se mi všechny ty vzpomínky vrací v plné síle, když vcházím do chaty, která opravdu působí jako nějaká vila. Vstupní síň je snad stejně tak velká, jako celý můj pokoj. Jsou tu přinejmenším tři velké dřevěné botníky, které se dají zavírat. Milion přezůvek, čímž nám vlastníci této chaty naznačují, že v ničem jiném tu chodit nebudeme. Na dřevěných stěnách, které stále voní jako stromy – motá se mi z toho docela hlava – visí obrazy s domácími zvířátky. Je jich tu nespočet a většinu si zabírají psi. Což je jedno velké plus, protože upřednostňuju psi, před kočkami.

„Přezujte se, v botníkách najdete bačkory všech velikostí, takže stačí zapátrat a vylovit si svojí," obeznámí nás jeden z rodičů, zatímco se u dvou botníků mačkají naprosto všichni. Já stojím opodál a pozoruju je. Ne všechny. Pozoruju především Trevora, který se taktéž nijak nehrne k tomu, aby si vybral nějaké přezůvky. Sympatie k němu s každou vteřinou rostou.

Na táborech nic takového nebylo. Přezůvky jsme neměli, protože jsme spali celých čtrnáct dní ve stanech, takže při vstupu dovnitř jsme si sundávali boty a jen v ponožkách jsme se mačkali uvnitř. Pamatuju si obzvlášť na jeden deštivý den, kdy naše boty doslova přetékali vodou. Vedoucí nevěděli, co s tím – bez bot jsme nemohli nic hrát a nemohli jsme ani na žádnou tůru (vůbec si neuvědomovali, že do papírů napsali, že pro všechny případy si máme přivézt dvoje boty, ale to je fuk). Byla tam hlavní budova, která ani za mák nevypadala tak skvěle, jako tahle, a všechny boty se sušili právě tam na topení.

Do zorného pole se mi dostává Livie, která v jedné ruce drtí svůj mobil a druhou ruku má umístěnou před svými kukadly, kterými propichuje bačkory dětské velikosti. Hlavu proto sklopím k zemi, abych zjistil, jestli má opravdu tak malá chodidla. A světe div se, dokonce i ten nejmenší z nás nemá tak miniaturní nožičku jako ona. Stěží zadržuju smích, když se ozve odfrknutí, dívka si sundá boty z nohou a zasune chodidla do bílých bačkůrek.

Pomalu si všichni berou své přezůvky a odchází od botníků, tudíž se na řadu dostávám já. Přesunu se až ke skříni s bolavými rameny, na kterých stále táhnu tíhu veškerého svého dosavadního majetku, a podívám se dovnitř. Nevím, proč se všichni tak cpali, když uvnitř je pořád ještě něco kolem deseti párů bačkor a všechny jsou stejně bílé. Takřka nové.

Skopnu z chodidel i svoje boty a vytáhnu bačkory úplně na vrchu s číslem čtyřicet jedna. Ačkoliv nejsem nikterak vysoký, nohu mám vážně docela dlouhou. Někdy si připadám jako Levák Bob (pokud neznáte Simpsonovi, tak se jedná o kriminálníka s neskutečně dlouhými chodidly, které připomínají plácačky na mouchy).

Sehnu se pro boty a zastrčím je do botníku, nazuju bačkory a zavřu skříň. Čeká se jen na mě. Ty pohledy všech nejsou nikterak příjemné. Tedy až na ten jeden, díky němuž si připadám jako rajče.

„Takže," tleskne můj otec a tváří se tak pyšně, že se za něj opravdu začínám stydět, „když půjdete touhle chodbou dál, dostanete se ke schodům, které vedou do horních pater. Tady v přízemí máte knihovnu," ukáže na první zavřené dveře po pravé straně. Musím si to zapamatovat. Bude to první cesta. „O kus dál," ukáže na další dřevěné dveře, „je pak jídelna, kde se budeme scházet každé ráno, odpoledne i večer. Budeme jíst všichni společně a nechci od nikoho slyšet, že ne. Ani od tebe, Chrisi."

Trapas. Opět se na mě všichni dívají a já bych se nejraději propadl do země. Je pravda, že rodinné večeře nejsou nic pro mě. Mám rád, když si můžu jídlo vzít k sobě do pokoje a konzumovat ho jako prase při sledování nějakého zajímavého seriálu. Ne v napjaté atmosféře. Tedy, ona není napjatá u stolu, ale já si většinou připadám, jako časovaná bomba, ze který vypadne nějaká sračka, kterou rodiče a ani John neustojí.

Usměju se a pohodím obočím. Snažím se neumřít studem.

„V prvním patře je pět ložnic," pokračuje otec dál a všichni, až na Trevora – na toho sladkého Trevora s božským ksichtem – přesouvají zrak zpět na něj. Po nějaké chvilce i předmět mých tužeb. Neměl bych mu asi říkat takhle, když ani nevím, jaký je. Ve třídě máme taky pár hezkých kluků, ale většinou to jsou prohnilá hovada. Doslova. „Ty si bereme my jakožto rodiče. V druhém patře jsou ložnice čtyři. A my jsme se tak nějak už domlouvali, jak si kdo vezme pokoje."

„Doufám, že já dostanu pokoj sama," ozve se pištivý hlas jediné dívky mezi námi. Tedy, jediné dospívající dívky. Ten hlas se mi zabodává do ušních bubínků jako jehla.

„Ano Liv," ozývá se její matka, která na ni kývne. „Ty budeš mít pokoj sama."

„A stejně tak i John, protože je z vás nejstarší," vloží se do toho zpět můj táta, který kývne na mého bratra. Vypadá to, jako by si John oddechl, že nebude mít pokoj s nikým a mě to přijde pěkně nespravedlivé. Proč já mám obývat pokoj s někým cizím, kdo mě klidně může ve spánku zardousit, zatímco můj lemploidní bratr bude v pokoji sám? Nelíbí se mi, že je otcův favorit. Proč?

„Takže nám zbývají jen Chris, Trevor, Garry a Richard," shrne moje máma. Nedivím se, že si za takovou chvíli pamatuje všechna jména. Její mozek funguje zkrátka jako zápisník. Vstřebává informace, které bude v posledních týdnech potřebovat.

„A co my?" ozve se nejmladší klučina šišlavým hlasem. Ten, co se sotva držel na nohách, když vystoupil z auta. Všechny zraky se upřou na něj.

„Vy dva budete s námi přeci," vezme ho žena do ruky a zatočí se s ním. Takže to bychom měli. Nikdo ve tři ráno nebude řvát ve druhém patře, že chce mámu. Aspoň jedna dobrá zpráva. Vstávat v noci a poslouchat řev a pláč není nic, co byste chtěli v létě o prázdninách zažívat. Já tedy určitě ne. Asi by hrozilo, že bych to dítě pak zamordoval. Pokud tedy do té doby někdo nezamorduje mě.

„Takže kdo s kým teda bude?" zeptá se ten s havraními vlasy, Richard, a vypadá znuděně a naštvaně. Jako by ani on nebyl nadšený, že bude na pokoji s někým dalším. Pokud bych měl svou povahu k někomu z těchto lidí přirovnat, pak je jí nejblíže právě nezaujatý Richard, ale kdo ví. Třeba to bude nakonec on, kdo nás všechny povraždí. Má v očích něco kriminálního. To poznám.

„Ty budeš s Garrym," kývne zřejmě zase jeho otec a ukáže na přebarveného blonďáka. A v tom mi dochází, s kým jsem na pokoji já. Netuším, jestli se radovat nebo brečet. Je nebezpečné mít někoho tak přitažlivého jako spolubydlícího. Na druhou stranu je zase větší šance, že se o něm něco málo dozvím. Třeba nakonec bude stejně tak prohnilý, jako ti kluci ze třídy a já ztratím zájem. Tedy zájem o to ho poznat. Můj tělesný zájem asi zůstane stejný.

***

Kráčím za všemi těmi lidmi až do druhého patra, kde se přede mnou rozprostře dlouhá chodba hned s několika dveřmi. Vzduch v chatě je prosycený dřevnatou vůni, všechno má hnědou barvu a na stěnách visí tentokrát obrázky přírody, lesa a také jezera, které je bůh ví kde. Když nám otec ukazoval všechny ty skvosty místní přírody, zapomněl se jaksi zmínit, kde to všechno najdeme. Předpokládám, že to bude někde za těmi hustými lesy.

Moji vrstevnící se rozhodnou vybrat svoje pokoje, zatímco já zůstávám stát u schodů a pozoruju obraz jezera, nad nímž je namalovaný úplněk. Ano, namalovaný. Tohle jediné není fotka, ale malované, jsou vidět různé tahy štětcem a já jsem přesvědčený, že kdybych obraz sundal a rozebral, abych se dostal k tomu obrázku, pod prsty bych na tom silném papíře ucítil jasné tahy štětcem a tvrdou slupku každé z těch barev.

Nevím, co mě ochromuje víc. Jestli to, jak krásně je to namalované nebo jestli ten samotný obraz jako celek. Hvězdy zářící na obloze se přenáší na rozvířený povrch vody. Je to, jako by obloha pozorovala svůj odraz v zrcadle, které není tak přímočaré.

Spěšně se nadechnu a stočím svůj zrak zpět do chodby, kde je vylidněno. Zdá se, že už si dotyční zabrali svoje pokoje a je teď na mě, abych našel ten, který bude mým útočištěm. A také útočištěm toho neskutečně krásného chlapce, s nímž absolutně netuším, jak vydržím pod jednou střechou. Rozejdu se tedy směrem vpřed a snad při mně bude stát štěstěna.

Míjím první otevřené dveře, které mi naskýtají pohled na Livii, která skáče po podlaze jako malé dítě a vypadá to, že ji přepadl hysterický záchvat. Kdyby to nebylo trapné, vytáhnu mobil a natočím si ji pro horší časy, až si o sobě budu myslet, že jsem naprostý ztroskotanec.

Dívka přestane skákat a stočí svůj pohled na mě. Přísahal bych, že v jejích očích jsou ostré hroty nožů, kterými se mě snaží zabít. Beze slov se rozejde směrem ke dveřím a práskne s nimi takovou silou, že kdyby do toho zavírání vynaložila ještě víc síly, skončil bych přišpendlený na protější stěně chodby.

Zakroutím hlavou a rozejdu se dál. Na pravé straně jsou dveře do dalšího pokoje. Ty jsou však zavřené, tudíž netuším, jestli je mám otevřít, abych se přesvědčil, že to není cesta do mého pokoje. Když zpoza nich zaslechnu hlas mého bratra, kterak kleje velmi sprostými slovními spojeními, vím, že otevírat právě teď by asi nebylo úplně na místě. Ačkoliv mezi námi panuje jakési sourozenecké pouto, jeho nitky jsou opravdu slabé. Stačil by bohatě ostrý nehet na to, aby se veškeré ty provázky zpřetrhaly.

Jestli mě to štve? Občas. Když jsem byl menší, připadalo mi super mít staršího bratra. Že mám za prdelí ochranku, která na mě nedá dopustit. Brzy jsem však zjistil, že mému bratrovi je naprosto jedno, jestli mi někdo ubližuje, a že se výhradně stará jen o své problémy a věci. Tudíž, když slyšel, jak si ze mě kluci utahují kvůli brýlím, nehnul ani brvou a ještě naopak tátovi vyčítal tu nákladnou operaci. Co se dá dělat. Holt mít staršího bratra není tak super, jak jsem si zpočátku myslel.

Z dolního patra se ozve dětský křik a já bych se nejraději do země propadl. Je to jako siréna ohlašující, že někde došlo k nehodě. Nebo že někde hoří. Pokud se tohle bude dít i těch dalších šedesát dní, pak dočista přijdu o rozum. Momentálně však přicházím o cit v ramenou, takže bych měl hnout zadkem a zjistit, kam se Trevor – ten přesladký klučina – zašil.

Pokračuju po své trase dál a míjím pokoj Richarda s Garrym. Vypadá to, že Garry je docela výřečný, když chvíli poslouchám, jak naprosto ignorujícímu Richardovi vykládá o tom, jak se sem strašně těšil a jak byl pro něj první školní rok na střední náročný. Tudíž usuzuju, že mu nebude více, než šestnáct. Richard oproti němu vypadá docela starší.

Zbývá poslední pokoj, který je otevřený. Tudíž tahle čtvercová místnost je mým útočištěm. Jedná se o pokoj se čtyřmi stěnami, jak nečekané. Přímo naproti dveřím jsou dvě velká, plastová okna, která míří na příjezdovou cestu – což mě docela zklame. Doufal jsem, že ze svého pokoje uvidím na ty zpropadené lesy a že za nimi třeba něco zahlédnu. Ne něco, to krásné jezero.

Jsou tu dvě postele, které však nestojí přímo na zemi. Ne, jsou to palandy, akorát že spodní postel chybí a místo nich tam stojí pracovní stůl se židlí. Vedle toho je pak žebřík vedoucí na postel. Moje noční můra. Už odjakživa se paland bojím. Moje spaní probíhá asi tak, že půlku noci bojuju s příšerami ze seriálu Teen Wolf a tu další z Upířích deníků. Nemluvě o mých mokrých snech týkajících se Tylera Lockwooda. Nezájem, pro mě je on z celé té série zkrátka nejhezčí, kam se na něj hrabe Damon.

Vedle těch paland jsou pak na každé straně jedna malá komoda, do níž nenacpu ani polovinu svého oblečení, tudíž nemusím ani vybalovat. Sice v taškách nemám nikterak pořádek, ale to bych neměl ani v té komodě. Vstoupím tedy do pokoje a zjišťuju, že můj parťák si zabral palandu – pokud to tak můžu nazvat – na pravé straně. Poznávám to podle jeho černé adidas sportovní tašky, která je otevřená a z ní čouhá hned několik povytažených věcí. Na vrchu jsou trenýrky a já nevím proč, ale s pudem sebezáchovy odvrátím zrak na pootevřené dveře hned vedle té komody. Vypadá to, že pokoj má svou vlastní sociálku, když pozorně poslouchám tekoucí vodu.

Trevor se šel koupat? Proč proboha?

Odvrátím se od těch dveří a přejdu k levé palandě, na níž nejprve hodím jednu tašku. Poté se snažím nahoru dostat i tu druhou, ale moje paže mě zradí a vyhodí ten zpropadený bágl špatným směrem, takže se stane, že mi přistane na hlavě a já končím na zemi s hlasitým zvukem. Super. Opravdu perfecto. Ještě, že to nikdo neviděl.

S klením vstanu, zvednu tu modrou, hrůzostrašnou tašku a mrštím s ní na postel nahoru v momentě, kdy zavrzají dveře od koupelny a z ní vyjde Trevor nahoře bez. Proboha! NAHOŘE BEZ!

Chvíli konsternovaně civím na jeho překrásně opálené tělo, které se přede mnou tyčí jako něco naprosto chutného, ale zakázaného. Momentálně si přijdu, jako bych umíral.

„Promiň, že jsem na tebe nečekal," ozve se, což mě vytrhne z mokrých představ mého praštěného mozku, „ale ráno jsem se nestihl ani omejt, takže jsem potřeboval studenou vodu, abych se vůbec probral. Táta nás hnal jak praštěnej."

„V-v pohodě," odvětím a zhluboka se nadechnu, přičemž se otočím, zaksichtím se a začnu šplhat po posteli nahoru. Cítím se krajně nesvůj. Vlastně ne krajně. Cítím se úplně nesvůj. Nesnáším s někým sdílet místnost, ve které spím nebo budu spát. A nesnáším fakt, že ten někdo je tak neskutečně krásný, sexy a předmětem mého zájmu.

Jeho postel několikrát zavrže, což mi prozradí, že i on leze nahoru a já raději zůstávám otočený směrem k té dřevěné zdi, přičemž otevírám tašku a ani nevím proč. To, co jsem si na sebe chtěl vzít, už jsem si připravil včera večer. A vybalovat nehodlám. Možná tak spodní prádlo a to si ještě budu muset dobře rozmyslet.

„Je to docela na hovno, že tady není signál, co?" ozve se a já mám takový pocit, že i z jeho hlasu se rozteču. Je to, jako by se ozývala ozvěna ze samotných nebes. Nevím, jestli je to způsobené tím, jak jsem ho hned prvně viděl vystupovat z toho auta a zdálo se mi, že vidím kráčící dokonalost nebo jestli to způsobují moje hormonové buňky, ale opravdu se mi zdá, jako by ke mně promlouval služebník ráje.

„To jo," zmůžu se jen na odpověď. V konverzaci s cizími lidmi nejsem nikterak dobrý. Vlastně celkově mám obrovské zábrany s někým mluvit. V seriálech se to zdá opravdu jednoduché. Někdo zapřede nějaké téma a ostatní se ho chytí. Jenže já mám mozek jako pythagorovu větu. Mám vzorec, podle kterého rozebírám, zda je dobré zapříst konverzaci či nikoliv. A teď, když ke mně promlouvá tenhle člověk, je to ještě tisíckrát horší. Stále, jako bych viděl jeho nahou hruď, i když jsem otočený ke zdi a snažím se to zahnat do pozadí.

„Doma mám holku a slíbil jsem ji, že ji budu volat každej večer, takže bude celkem dost vytočená, když se mi to nepovede," nenechá se odradit mými chabými reakcemi. Ovšem teď ani nějak nehodlám reagovat. Co to řekl? Že má doma holku. Má doma holku. Má doma zatracenou holku, takže tím veškeré představy o tom, že se mezi námi něco stane, mají konec. Co jsem si vlastně myslel? Že někdo takový, jako je Trevor, nebude mít holku? V jakém století sakra žiju? Je jasné, že se bude chtít pářit s kozatou a vlasatou holkou. Ne s hubeným a zaostalým seriálomaniakem. „Co ty? Máš doma někoho?"

Chtěl bych mít doma tebe, chce se mi odpovědět, ale to je až příliš troufalé a navíc...ksakru neznám ho, nevím co je zač a už plánuju náš společný život. Nebo lépe řečeno, plánoval jsem. Teď se budu muset držet zpátky. Do prdele práce. Nikdy před tím mi tolik nevadilo, že jsem gay.

„Vlastně ani ne," odpovídám. „V Greyshieldu moc známých vlastně nemám, takže tak."

„Jste ve městě noví?" opáčí mi dotazem. Už nechci komunikovat, jenže nevím, jak mu to mám sakra říct. Komunikace můj momentální stav všechno zhorší. Sakra, Chrisi, vzmuž se. Není to první ani poslední maník, co tě přivádí do stavu varu a chce s tebou komunikovat. Stačí říct něco trapného. Něco, čím ho odradíš od konverzace.

„Ani ne, bydlíme tam už sedm let," odpovídám a otáčím se směrem k němu. Naštěstí už má na sobě triko, nohy spuštěné z postele a se zájmem se na mě dívá. „Ale já mám radši čučení na televizi a do knížek, než nějakej sociální kontakt. Abych pravdu řekl, lidi ze srdce nenávidím, radši bych byl obklopenej smečkou hladových psů."

Bingo. Zahraj to na upřímnost. Už tak mě mají všichni za podivína, moje vlastní rodina mi nerozumí, takže bude jednodušší, když k němu budu upřímnej a hned ze začátku mu ukážu, že jsem fakticky divná existence. Nestydím se za to, nikdo by se za to neměl stydět. Pomáhá mi to od sebe odvracet lidi. A pozornost.

Chvíli se na mě dívá, jako bych spadl z višně. Doslova má oči vykulené a jeho ústa jsou mírně pootevřená. Neskutečně mě rozpalují jeho vlasy, které mu ve vlnkách spadají do čela. Všímám si také, že má v levém uchu náušnici. Legenda praví, že gayové mají náušnici zásadně v pravém uchu. Nevím proč, prostě se to říká.

Po chvíli se však ozývá smích. Jeho smích, ústa má otevřená dokořán a směje se mi. Nepokrytě se mi směje, jeho oči jsou přivřené a z jeho hrdla vychází řechtání. Rozesmál jsem ho. A přísahám, že i ten smích zní skvěle. Svět je opravdu nefér místo. Já, když se opravdu směju – třeba jako u scény v La Casa de Papel, kdy jde Tokyo přemlouvat Profesora, aby pustil Ria do akce a začne si z něj utahovat kvůli jeho origami „dinosaurovi" – zní to jako bych umíral v bublavém přívalu slin. Matka nejednou přiběhla do mého pokoje s tím, že si myslela, že se mě bratr pokusil zabít.

„Jsi vtipnej," ukáže na mě s doznívajícím úsměvem. „Líbíš se mi."

A tím moje veškerá existence končí. Řekl, že se mu líbím. Momentálně není nic důležitějšího.