Probudilo ho denní světlo. Zmateně zamžoural a pomalu otevřel oči. Prudké světlo ho donutilo je opět zavřít. Nespokojeně zabručel a zašmátral rukou na volné místo vedle sebe. Počkat, volné?! Okamžitě byl probuzený. Zapřel se na loktech, aby měl lepší výhled na pokoj, jenž nyní zel prázdnotou.

„Harry?" zavolal zmateně a natáhl se k nočnímu stolku pro svou hůlku. Ihned toho zalitoval. Bolestné zaskuhrání se rozlehlo pokojem jako alarm. Dveře se rychle otevřely a v nich stál lehce vyděšený blonďák. „Wille? Co je? Jsi v pohodě?" rychle k němu spěchal, než se zarazil na místě. Blonďák se hlasitě rozesmál při pohledu na svého nejlepšího přítele, jenž se zoufale snažil posadit, aniž by se rozbrečel jako malá holka.

„Potter to asi v noci malinko přehnal, co?" dostal ze sebe, před dalším výbuchem smíchu. Will se na něj vyděšeně otočil, oči vykulené, jako kdyby právě viděl přízrak. „Jak si-" nadechl se, načež ho Draco s úšklebkem přerušil. „Nebyli jste zrovna potichu, víš? Hlavně ty." uchechtl se. „Netušil jsem, že to až takhle prožíváš, brácho. Ohh, Harry to je ono-" a byl by pokračoval dál, kdyby se mu o obličej nerozmázl polštář. „Sklapni!" černovlásek zrudl až za ušima. Včera se to seběhlo tak rychle, že úplně zapomněl na tišící kouzlo. „Vážně jste slyšeli úplně všechno?" zeptal se s obavami. Moc jasně si vzpomínal, jaké věci v záplavu touhy na sebe s Harrym téměř křičeli.

„Naprosto. Řekl bych, že bloncka měla neplánovanou sexuální výchovu i s praktickou ukázkou. I když pouze zvukovou." rozesmál se znova při pohledu na Willův vyděšený obličej. „Do prdele!" zaklel a složil svou hlavu do dlaní. „Kde je?" zeptal se ho, když se odvážil zvednout pohled. „Koho myslíš? Herm šla do knihovny, prý se potřebuje učit, nebo co." neodpustil si protočení očí a poté pokračoval. „Tvůj bůh sexu si šel zalétat. Nejspíš, aby se pak mohl vymluvit na to, proč je rudej až na prdeli. A malá sedí v obýváku. Zrovna jsme dosnídali." pokrčil rameny a vrazil si ruce do kapes. „Měl bych si s ní promluvit." vydechl černovlásek a opatrně se zvedl z postele.

S kamenným výrazem prošel dveřmi okolo Draca do obýváku. Škvrně si na sedačce hrálo s Fouskem a jako vždy si vesele pobrukovalo. Usmál se tomu roztomilému stvoření a poté si k ní přisedl. „Nazdar, škvrně." políbil ji do vlasů a kocoura podrbal za ušima. „Dobrý ráno. Myslela jsem, že budeš ještě spát. Je teprve devět." když viděla jeho zmatený pohled, nepatrně se uculila. „Musíš být docela hotovej, když jste to v noci tak rozjeli." pokrčila rameny a opět se začala věnovat kocourovi. „Hele, škvrně, já-"

„To je dobrý, Wille." zasmála se a jemně ho drcla do ramene. „ Možná jsem malá, ale o to víc nenápadná a ledacos zaslechnu. Věř, že o... no o tamtom už docela dost věcí vím, i když až teď to mám podrobně." Will se nevěřícně otočil na Draca, který kroutil hlavou v údivu. „Nevíš toho na jedenáctiletou holku nějak moc, mladá dámo?" zasmál se a pořádně jí pocuchal vlasy.

„No co? Prostě koukám a poslouchám, to je celý." pokrčila rameny a pak se skulila ze sedačky. „Potřebuju si skočit do sklepení. Musím vrátit Severusovi tu knihu a rovnou ho poprosím o další. Tahle byla naprosto skvělá." zaradovala se, v očích radostné jiskřičky. Nad jejím oslovením profesora se nikdo ani nepozastavil. Veděli, jak to ti dva spolu mají. Je prostě jako Willova mladší sestřička, jak pro chlapce, tak pro Severuse.

„Dobře, tak upaluj, škvrně." mrkl na ni a dívka nadšeně vyběhla ze dveří. „Já ji prostě zbožňuju." rozesmál se Draco a plácl sebou na pohovku vedle Willa.

——————————————

Nebelvírka s nadšením sbíhala po schodišti směrem do sklepení, v rukou knihy o lektvarech a na tváři výraz naprosté radosti. Párkrát se na moment zastavila, aby prohodila pár slov s lidmi na obrazech. Pochválila šaty několika dámám a zdvořile odmítla výzvu na souboj od neznámého rytíře.

Procházela zrovna chodbou v druhém patře, když k ní dolehl hlas, jenž byl tak mrazivý, až se jí na zádech udělala husí kůže. ,,Co to je?" zamračila se a zaposlouchala se pozorněji.

„...toho kluka! Neposlal jsem tě tam, aby ses jen tak procházel po škole a lelkoval. Potřebuju ho z tý školy dostat. Co ti tak trvá!" přestože hlas šeptal, aby ho bylo co nejméně slyšet, zaslechla v něm ten chladný podtón plný krutosti a zlosti. Vycházel z prázdné učebny po její levici. Opatrně se rozešla směrem ke dveřím, aniž by vydala jediný zvuk. Ať už byl uvnitř kdokoli, nesměl ji vidět ani slyšet, tím si byla naprosto jistá.

„Můj pane, rozhodl jsem se malinko pozměnit původní plán." musela si rukou zakrýt pusu, aby umlčela své vlastní zalapání po dechu. Tenhle hlas poznala víc než dobře. Věděla, že s tím klukem není něco v pořádku. Opatrně strčila do pootevřených dveří a pomalu nahlédla dovnitř. Musela se přesvědčit. A měla pravdu. Zády k ní stál chlapec ve svetru havraspárské koleje, s vlasy rudými jako krev.

Clint Wase tam stál a rozmlouval s osobou, ukrytou v obleku černého dýmu. Stál jí přímo ve výhledu, takže na druhého muže neviděla. Tak se alespoň trochu uhni, krucinál!

„Tak ty ses rozhodl! No, výtečně. A co tvůj geniální mozek vyplodil?" v tom hlase bylo tolik chladu, až se z toho celá roztřásla. Uklidnila svůj dech a opět se pozorně zaposlouchala. „Nemusíme toho kluka unášet. Stejně to je prakticky nemožné. Všude s ním někdo je a pozorně ho hlídá, ať už si toho je vědom nebo ne. Mám lepší plán. Zajmeme toho Snapeovic kluka. Potter ho miluje a přijde si pro něj. Je to syn učitele, takže se často sám toulá s pocitem, že mu nic nehrozí. Jedna kletba do zad a je hotovo." zasmál se a hrdě se napřímil. To ne! To přece nemůže být pravda!

Aniž by si to uvědomila, ruce, kterými až do teď pevně svírala knihu, byly najednou jako ochrnuté. Kniha jí vypadla z ruky a hlasitě práskla o podlahu. Clint se hbitě otočil a upřel své uhrančivě modré oči přímo na ni. Chvilkové překvapení nahradila zlost, ale také strach. Nyní se však, díky změně jeho postoje, na ni upíraly také rudé oči, plné šílenství a nenávisti.

Tvář Lorda Voldemorta na ni z dýmu vražedně zírala. „Ty!" zvuk Clintova hlasu ji ihned probral z transu. Otočila se a bleskově se rozběhla chodbu pryč.

„Chyť tu holku! Jestli nás slyšela, je celý náš plán v troskách!" voldemortův hlas následoval zvuk běžících nohou. Clint se za ní rozeběhl a ona okamžitě zrychlila své tempo. Běh nikdy nebyl její silná stránka, věděla to, přesto ji ani nenapadlo byť jen malinko, zpomalit. Ostře zahnula za roh a přeskočila dva schody na začátku chodby, na jejímž konci se nacházel kabinet profesora Snapea. Stihne to! Musí!

Rozeběhla se ještě rychleji. Kroky za ní byly stále hlasitější a nápadně se přibližovaly.
Nepokusila se ani zabrzdit a proste do dveří plnou rychlostí vrazila a zakřičela hlasité „Pomoc, PROSÍM!" vteřinu na to, jí přímo do zad narazila kletba.

Když profesor otevřel dveře, padla mu pouze bezvládně do náruče, dech mělký a tlukot srdce velice slabý. Už neslyšela, jak profesor volá její jméno, ani necítila, jak ji zvedá a utíká s ní na ošetřovnu. Ta tma byla moc silná , než aby k ní dolehl jen jediný zvuk...

Ahojky, zas jsem tu 😄
Už se nám to zase začíná malinko zamotávat, jak myslíte že to vše dopadne?
Co se stane dál?
Budu rada za jakékoli ohlasy🖤
Tak zase příště ❤️
Vaše Nikča 💕
Nox✨