Bradavický vlak se pomalu zastavoval. Will se najednou rozklepal strachy a nervózně si mnul prsty. „Neboj. Bude to v pohodě." řekl Draco, sedící vedle něho na sedadle a dlaní mu stiskl rameno. William k němu stočil pohled a nervózně se usmál. „Jak tě napadlo, že se bojím?" řekl jakoby pohodově. Draco se jen ušklíbl. „Takže za prvé, třeseš se, jako osika a za druhé, jestli si ty prsty budeš mačkat ještě víc, bude z nich placka." Will se podíval na svoje ruce a okamžitě s tím přestal. Draco pobaveně zakroutil hlavou. 

To už, ale vlak konečně zastavil a studenti se začali hrnou ven, hlava nehlava. Will se zhluboka nadechl a spolu s Dracem, Crabem a Goylem, se kterými seděl v kupé, se vydal ven z vlaku. Cesta probíhala klidně a celkem pochyboval, že si ho ti dva kluci vůbec všimli, protože se celou cestu jen ládovali jídlem. Pomalu vystoupili z vlaku, a rozhlédli se. Will už o Bradavicích od svého otce slyšel mnoho, ale ani tak,  se to nevyrovnalo tomu, na co právě hleděl. Obrovský a honosný hrad se tyčil nad nimi. Z jeho oken vycházelo mdlé světlo, nejspíše ze svícnů, a on už se nemohl dočkat, až si ho z blízka prohlédne. „Tak jo, Wille, uvidíme se na hradě." řekl Draco a poklepal mu rukou na záda. „Počkej, co? Jak jako, až na hradě, kam jdeš?" zeptal se zmateně. „Pro vyšší ročníky jezdí kočáry. Prváci se plavý přes jezero na loďkách. A vzhledem k tomu, že jsi tu nový, pojedeš na loďkách taky." ušklíbl se. „Nechci na žádný blbý loďky." osopil se Will. Draco jen zakoulel očima. „Nebudeš litovat, že na nich pojedeš, věř mi." pak popadl svůj kufr a zmizel na cestě ke kočárům. Will si jen povzdechl. Otočil se a spatřil někoho, kdo vypadal jako poloviční obr, jenž svolával prváky a neochotně se za ním vypravil. Obr si ho jen zmateně prohlédl. „Nejsem prvák, jenom nový student. Mám prej jet s váma." řekl Will když pochopil obrovo zmatení. „Jo takhle, tak v tom případě deme děcka!" zavolal a zástup prváků, v čele s Williamem, se vypravil k jezeru. O tomhle debilním způsobu dopravy, se mu otec, zřejmě lehce, zapomněl zmínit. Zafuněl a nakopl nejbližší kámen.

Došli k jezeru a nasedli do loděk, které byly zakotvené u břehu. Měl sedět v loďce s nějakou malou blondýnkou, která se klepala strachy. „Bojíš se?" zeptal se jí starostlivě. Holčička jen přikývla. Will si stoupl jednou nohou do loďky, a natáhl k dívce ruce. „Pojď sem. Přenesu tě na ni a slibuji, že tě nepustím." usmál se. Holčička chvilku jen mlčky stála. Nakonec se pomalu rozešla k Willovi a nechala se přenést do loďky. „Díky." pípla, když už bezpečně seděla uvnitř. „Není zač." řekl a konečně nastoupil také. Kývl na obra, který byl, už spolu s ostatními v loďce, a nevědomky se na Willa usmíval. Obr zavelel a loďky se samy odrazily od břehu. Jak se houpaly, byla dívka vyděšená, snad ještě více. Klepala se a měla slzy na krajíčku. Zjevně měla z loďky opravdu strach. „ Jakpak se jmenuješ?" zeptal se jí. Dívka, na něho upřela své do široka otevřené modré oči. „ A-alison." odpověděla roztřeseně. „Já jsem Will." řekl a poposedl si, čímž uvolnil kousek místa vedle sebe. Alison si rychle přesedla a natiskla se na Willa. Ten ji rukou objal a začal ji uklidňovat. „Neboj Ali, už tam skoro budeme. Držím tě, bude to dobrý." hladil jí po malé ručce a v duchu se ptal sám sebe, jestli by se v jedenácti také bál. To už ale konečně jezero přepluly. Loďka se zastavila a Will opět Alison pomohl. Bylo vidět,  jak moc se jí ulevilo, když konečně stála na pevné zemi. „Děkuju Wille." usmála se. On jí pouze úsměv oplatil. 

Obr opět zavelel k odchodu, a tak, se společně s prváky a s Alison, vypravil ke škole. Došli k obrovské bráně, u které stála přísně vyhlížející žena. „Dobrý den. Jmenuji se Minerva McGonagallová. Jakmile projdete touto bránou..." Will už zbytek její řeči nevnímal. Zkoumavě si prohlížel školní pozemky a představoval si, jak skvělé bude, až tu bude spolu s Dracem trávit odpoledne. „ A nyní. Pane Snape?" kývla hlavou Minerva. ,, Vy budete zařazen, jako poslední. Pravidla jsou ovšem stejná, jako u žáků prvního ročníku." přikývl na znamení, že rozumí a zařadil se, na konec zástupu, který prváci během toho, co nevnímal, stačili utvořit. V čele s McGonagallovou vešli do hradu. Prošli vstupní síní a zastavili se před velkými dveřmi. „Můžeme?" zeptala se jestě jednou a hned poté se dveře začaly otevírat. Will i Alison, která šla přímo před ním, se nadechli a spolu s ostatními vešli do velké síně.

Oči všech studentů i profesorů, se na ně, nyní upíraly. Nebo spíše na něho. Nebylo divu. Určitě si říkaly, co dělá patnáctiletý chlapec mezi prváky. Will jim však nevěnoval pozornost. Pátral očima po učitelském stole, dokud nenašel toho, koho hledal. Jeho otec lehce kývl hlavou. Will kývnutí oplatil. 

Došli až ke stoličce, na které byl starý a velmi špinavý klobouk. McGonagallová rozvinula svitek pergamenu a začala číst jména studentů. Will sledoval jak malí prváci, nadšeně odbíhají ke svým novým spolužákům. „Alison Carterová!" zvolala profesorka a Alison nervózně polkla. Will ji nepatrně stiskl rameno, a poté,  ji popostrčil směrem ke stoličce. Brumbál, si jeho gesta všiml a spokojeně se usmíval pod vousy. Alison se opatrně posadila na stoličku, a profesorka jí na hlavu posadila moudrý klobouk. Chvilku bylo ticho. Nakonec klobouk hlasitě vykřikl. „NEBELVÍR!" ozval se ohlušující potlesk a Alison celá nadšená seskočila ze stoličky. Usmála se na Willa a zamířila k Nebelvírskému stolu. Zařazování pokračovalo v klidu, dokud se neozvalo poslední jméno. „William Snape!" přečetla profesorka a síní to zašumělo. „No těbůh! Určitě je to syn Snapea." zvolal jeden chlapec z Nebelvíru. Will se otočil, aby zjistil, kdo to řekl. Okamžitě toho kluka poznal. Otec mu o něm často vyprávěl. Jmenoval se Ronald Weasley. V tu chvíli, se Will naštval. „Máš pravdu. Jsem syn Snapea, Weasley." Ron strnul na místě, stejně jako většina velké síně. „ A jsem na to, sakra dost pyšnej! Jo a mimochodem, když už si v hlavě děláš seznam urážek, který na mě během roku chceš blekotat, přidej si na seznam ještě jednu věc. To, že syn Snapea je gay." teď už bylo ve velké síni takové ticho, že by byl slyšet i padající špendlík. 

Will se uchechtl a zamířil k udivené profesorce McGonagallové. Ta mu mlčky položila na hlavu moudrý klobouk. Ten Willovi chvilku něco tiše šeptal a poté vykřikl. „ZMIJOZEL!" Will si sundal klobouk a postavil ho zpět na stoličku, kde před chvílí seděl. Kývl na svého otce a vydal se k zmijozelskému stolu. Hned spatřil jak se zmijozelští studenti šoupli, aby si nemohl sednout. Věděl, že to takhle dopadne. Lepší, když už to všichni vědí hned na začátku, než aby se k němu obraceli zády, jeho budoucí přátelé. Ozvalo se tlumené „ Koukej uhnout blbče!" a pak se na konci stolu zvedl Draco Malfoy. „Wille tady je volno." ani nemusel křičet. V síni bylo takové ticho, že by bylo slyšet i kdyby šeptal.  Will se vděčně usmál a rozešel se směrem k Dracovi. V síni se začal ozývat tlumený šepot, který zesílil, jakmile Draco Willa objal. „Jsem na tebe pyšnej brácho." zašeptal a uvolnil objetí. Pak pokynul rukou k volnému místu. Will se posadil, ale Draco zůstal ještě stát. „Ještě jednou jedinkrát si někdo z vás otevře na Willa hubu, vlastnoručně mu ji rozbiju. Je to všem jasný?!" zařval na celou velkou síň. Všichni, kteří dosud jen udiveně zírali, sklopily pohledy do stolu a raději mlčeli. Teprve až pak, se Draco posadil vedle Wiliama. „Díky brácho." řekl Will. „Pro tebe všechno Wille." usmál se Draco, a poklepal ho po zádech...

Tak a je tu další kapitola🖤
Will už je v Bradavicích a jeho orientace je venku. Co myslíte, jak to s nim bude dál? Zapadne Will do Bradavic a bude konečně šťastný?
Budu ráda ta každý názor a komentář❤️
Tak zase příště
Vaše Nikča💕
Nox✨