Černovlasý zmijozel zasněně kráčel chodbami Bradavického hradu. Tvář mu zdobil úsměv a v hlavě se mu stále opakovala vzpomínka na to, co před pár minutami zažil. Snažil se uchovat si v paměti vše, co viděl. Harryho, rozcuchaného více než obvykle, oči zastřené touhou, lehce pootevřené rty, ze kterých vycházely jemné vzdechy. Chtěl si to pamatovat už navždy. 

Nejdříve si svým rozhodnutím na snídani nebyl jistý, ale teď toho rozhodně nelitoval. Procházel sklepením směrem do své společenské místnosti, stále ponořen v myšlenkách, z nichž ho vyrušilo odkašlání. Will se otočil za zvukem a spatřil svého otce, opírajícího se o stěnu. Tvář mu pokrývala jeho typická ledová maska, kterou se chlapec již také naučil používat. Nečekal na odezvu svého syna a ze zavlátím svého pláště se rozešel směrem k jeho kabinetu. Will si jen povzdechl a následoval ho. Zastavili se až před obrazem, hlídajícím vchod do profesorova kabinetu. „Marien." vyslovil profesor heslo a portrét se otevřel. Will se smutně usmál a následovat ho dovnitř. Marien. Tak se jmenovala jeho maminka. Zemřela při porodu. Nikdy ji neměl šanci poznat.

Jeho otec prošel kabinetem k dalším dveřím, vedoucím do jeho bytu. Vešli do obývacího pokoje a posadili se před obrovský krb, na kterém se nacházelo pár jejich fotek. Will se v křesle nervózně ošil. Jeho otec ho propaloval přísným pohledem. Nakonec to už nevydržel a vybouchl. „Co je? Koukáš na mě, jak kdybych někoho zabil nebo co." Severus jen pozvedl obočí a zvedl koutek v lehkém úsměvu. „Na to, jak jsi před malou chvílí málem vrněl blahem, jsi nějak moc naštvaný. Will  se zmohl na pouhý vyděšený výraz. „Cože? Já jsem nevrněl blahem. O čem to zatraceně mluvíš?!" vzápětí by si nejraději nafackovat. „ Za prvé, si odpusť tenhle tón. A za druhé, když si nevrněl blahem ty, tak Potter určitě, protože pochybuji, že jste si v té umývárně jen povídali." ušklíbl se a přivolal si sklenku ohnivé whisky. „Jak-?" nadechl se chlapec, který byl z téhle situace více než zmatený. „Jak o vás vím?" zeptal se v klidu a upil ze sklenice. „Myslíš, že jsem idiot, Wille? Že nevidím ty pohledy, doteky a čas, kdy ani jeden z vás není nikde k nalezení? Že jsem si u snídaně ničeho nevšiml?" Will se zhluboka nadechl a pohlédl na své ruce. „Řekni mi jedno, Wille. Miluješ ho? Podívej se mi do očí a řekni mi, že ho miluješ a jsem ochotný to překousnout. Pořád jsi můj syn a miluji tě víc, než cokoli. Takže se tě ptám, Wille. Miluješ Pottera?" jeho onyxové oči se zabodli do těch Willových. „Miluju. Miluju ho tak, jak jsem ještě nikoho nemiloval, tati." tvrdě mu pohled oplácel. „Dobře." vydechl Severus, odložil sklenici na stolek a složil se hlavu do dlaní. „Nemohl sis vybrat někoho, kdo není každých pět minut v ohrožení života?" zeptal se tónem, ze kterého byl slyšet... smutek? Nepřeslechl se snad? „Takže, o to tu jde? Bojíš se o mě?" zeptal se nevěřícně. „Ovšemže se o tebe bojím! Jsi můj syn u Merlina!"jen se na sebe dívali, neschopni říct cokoli dalšího. Najednou se chlapec zvedl a dvěma rychlými kroky překonal vzdálenost mezi nimi. Sevřel svého otce v pevném obětí. Severus se nebránil, ani se nepokusil odtáhnout. Jen zesílil stisk a pevně svého syna objal. „Jen mi slib, že na sebe dáš pozor." zašeptal a pohladil ho po černých vlasech. „Dám, slibuju. Na sebe i na Harryho." 
—————————————————————
Nebelvírský chlapec se jako ve snu vracel zpátky do nebelvírské věže. Stále tomu nemohl uvěřit. To co mu Will v té umývárně udělal, bylo naprosto úžasný. Nikdy nebyl s žádnou dívkou, natož s chlapcem, takže by se to dalo považovat za jeho první zkušenost. A už teď věděl, že rozhodně nebude poslední. Zapřísahal se, že si to co nejdříve zopakují. „Láska." řekl heslo a obraz buclaté dámy se odklopil. Nebelvír jen zakroutil hlavou nad příhodným heslem, prošel otvorem a vešel do společenské místnosti. Na pohovce u krbu už na něj čekali jeho přátelé. „No, to je dost! Už jsme tě chtěli jít s Miou hledat." odfrkl si pobaveně Ron, přesto v tom tónu Harry poznal stejnou stopu hořkosti, jakou slyšel ráno. Zatřepal hlavou, aby tyto myšlenky vyudil z hlavy. Možná se mu to jen zdá. „No...zdržel jsem se v umývárně. Uršula si se mnou zase chtěla povídat." vysvětlil, posadil se na zem a záda si opřel o pohovku. „Ta holka je snad jediná na světě, teda kromě Voldemorta, kdo chce, abych umřel." uchechtl se. „Prý mi pořád drží místo v záchodě." zakroutil hlavou a tlumeně se zasmál. Ostatní se dali do smíchu také. I když dva z nich poněkud váhavě. Ron se snažil z Harryho tváře vyčíst jakékoli náznaky toho, že mu neříká vše. Nakonec jen pohodil rameny a odvrátil se. Černovlásek se provinile podíval na Hermionu. Z jejích smutných očí na něj přímo křičela ta prosba. Měl bys mu to říct! Smutně sklopil pohled a začal si pohrávat s kobercem.

Možná bych mu to měl přece jenom říct... Odkdy mu lžu? Je to přece můj nejlepší kamarád. Ale, on by to nepřijal...vím, že ne. Ještě na to není ten správný čas.

„Harry, vnímáš mě?" trhl sebou a pohledem vyhledal Ginny, která na něj s očekáváním hleděla. „Promiň, zamyslel jsem se. Co jsi říkala?" omluvně se na ni usmál a Ginny se jen uchechtla. „Ptala jsem se, jestli si zítra nepůjdeme zalétat. Alespoň bys mohl trénovat na zápas se zmijozelem. Je hned po novém roce, myslím." černovlásek se praštil do čela a zmučeně zakňučel. „Sakra! Úplně mi to vypadlo. Jasně, že půjdeme, jen doufám, že nebude zase sněžit." jako na povel se všichni otočili k oknu. „No, tak hold budeme na chvilku létající sněhuláci." plácla zrzka první věc, co měla na jazyku a zazubila se na ně. To už nikdo nevydržel a všichni čtyři se upřímně a od srdce rozesmáli.

Ahojky👋🏻
Tak jsem tu znova s další kapitolkou❤️ doufám, že se vám příběh stále líbí a baví vás😇budu ráda za každé komentáře a hvězdičky
Tak zase příště👋🏻

Vaše Nikča💕
Nox✨