,,Zdar Sasuke!" Zamávala chlapci opírajícímu se o zeď svého domu.

,,Jdeš pozdě," pronesl chladně, ale ona si z toho nic nedělala. Trénovala s ním už nějakou dobu a zvykla si. Navíc jí přišlo, že už není, tak chladný jako předtím, ale nejspíš si to jen namlouvala.

,,Koukám že máš dobrou náladu. Ostatně jako vždycky, viď?" popíchla s úšklebkem, který jí hned vrátil, ale neodpověděl. Šetřil dechem na později. Šli celou cestu mlčky, až dorazili na palouk uprostřed lesa. Byly tam připravené terče na trénink s kunai a shurikeny. Sasuke je rozmístil okolo palouku dokola a jeden připevnil nad sebe a na zem.

 ,,Dneska nebudeme bojovat?" zamračila se na chlapce a ten jen nevzrušeně zavrtěl hlavou. Vytáhl si pět shurikenů a ona potlačila nutkání protočit očima, což bylo její neodlučitelnou součástí. Místo toho nadzvedla obočí a pozorovala ho, jak pomalu vydechuje, napíná svaly a rychlostí se rozbíhá k místu s terči. 

 Těsně před ním vyskakuje do vzduchu a prudce hází shurikeny k terčům. Dopadl na zem a letmým pohledem je zkontroloval, ani jeden neminul. Nepřekvapilo jí to, Sasuke byl vždycky za hvězdu, ale ani jí to nepotěšilo.

Z přemýšlení jí vytrhlo až když k ní přistoupil a prohlásil: ,,Překonej to."

Když mu pohlédla do tváře uviděla jeho samolibý úšklebek, který by mu vždycky hrozně ráda smazala z obličeje. Přešla to bez komentáře a popadla svoje shurikeny. Poté se zhluboka nadechla. Zvládne to, určitě.
Náhle jí něco napadlo, může zkusit použít Byakugan. Snad se to povede, jeho používání nebyla moc zběhlá. Neměl ji to se sestrou kdo naučit, protože rodiče... Ne, nesmí na ti myslet.

 ,,Byakugan!" Vše kolem nabralo rentgenově bílou barvu. Jako vždycky žasla nad tím, že vidí 360° kolem sebe. Dokonalé na míření do terče. Vyskočila a prudce vyhodila kunaie.