,,Porušili jste můj zákaz!!" uhodil na vyděšené geniny.

 ,,Jsme tým! A tak poneseme zodpovědnost společně!" Ošila se Kataki pod přímým pohledem mistra.

 ,,Přesně tak, to jídlo bych jí dal znovu." Namítl Sasuke. Zase nastala prudká změna v počasí. Mraky zmizely a vysvitlo slunce. Mistr se pod šátkem zazubil.

 ,,Prošli jste! Ve světě shinobi jsou ti, kteří porušují pravidla, považováni za odpad... Ale ti, kteří by tak snadno obětovali své kamarády, jsou ještě horší než odpadky. A ti, kteří nemají slušnost respektovat vzpomínky na své kolegy, ti, ti jsou nejhorší." 

Dvě dívky a chlapce na něj nejdřív s otevřenou pusou koukali. Dívkám se poté ústa roztáhla od velkého úsměvu a rudovláska začala radostí jásat. Černovlasý chlapec jen protočil oči, ale bylo vidět, že má taky radost, na to ho znala až moc dobře. Možná víc než by chtěla... Proti její vůli jí přeletěla před očima vzpomínka.

 „Kataki to je něco tak super! Chápeš to?! My nastupujeme na akademii!" Poskakovala kolem ní sestřička jako pingpongový míček, zatímco šly po chodbě akademie.

 ,,Já vím! Není to skvělé?" zasnila se tázaná a potom vypískla, ,,A jednou z nás budou opravdoví ninjové!"

Tokimeka začala horlivě přikyvovat a obě se na sebe zazubily. Po chvíli došly ke dveřím, které byly mírně pootevřené. Dívky na sebe kývly a na tři obě vstoupily. Zraky všech v místnosti padly na dvě malé mimořádně hezké dívenky. Jedna s roztomilým úsměvem a na prst si natáčející jeden z malých stříbrných culíčků po ramena. Druhá se zářivým úsměvem podobajícím se sluníčku a dva vysoké delší červené culíky. Poté se pohledy zase odvrátily a utichlá debata se znovu rozproudila.

Obě sestry zamířily k lavicím a začaly hledat volná místa. Šedovláska ho zahlédla a rozeběhla se k němu, něco jí v tom ale zabránilo a ona s výkřikem dopadla na zem. Bolestně se zašklebila a chytila se za loket.

 ,,Copak prcku? Máš bebí?" Ozval se nad ní chladně posměšný hlas. Otočila se tam a uviděla černovlasého kluka se stejnýma očima jako ona. Zamračila se na něj. V tu chvíli k jim doběhla Tokimeka a zarazila se, když uviděla jak na sebe ti dva upírají naštvané pohledy.

 ,,To ty jsi mě schodil?"

,,A kdo jiný?" ušklíbl se zas a dívka sevřela ruku v pěst.

 ,,A proč?" On jen pokrčil rameny a s arogantním výrazem zamířil pryč. Její  sestřička se za ním celá rudá vydala, ale ona jí zastavila. Tohle je její boj. Pak za ním naštvaně doběhla a chytila ho zezadu za límec a otočila k sobě.

  ,,Na něco jsem se tě ptala!" Chlapec jí prudce odstrčil až sebou plácla zase na zem.

 ,,Nepřibižuj se, nebo tě ani vlastní máma nepozná." Přistoupil k ní pomalu. Její oči se bolestně zavřely a vytrskly z nich slzy. Úplně ji pohltil smutek a pomalu přerůstal ve vztek. Jakmile je otevřela všechno kolem ní zbělelo a ona byla schopná rozeznat každý detail svého okolí. Všichni kolem jen šokovaně zírali na její bílé oči orámované vystouplými žilami.

 ,,To asi nepůjde... protože moje máma je mrtvá!" Zvedla se rychlostí světla ze země a prudce vrazila šokovanému černovláskovi zespodu do brady. Dala do toho tolik síly, že chlapec s výkřikem vyletěl ke stropu a zůstala po něm jenom díra ve tvaru postavy. Všichni co se kolem hádající dvojice seskupili zalapali po dechu a vyděšeně o krok ustoupili. Jen Tokimeka vypískla.

 ,,Tak to mě musíš naučit!"

Tak dneska poměrně dost dlouhá kapitola... Ale ten flashback není ještě celý, tak se v další kapitole těšte na pokračování!