Mladá dívka seděla před zrcadlem a česala si své stříbřitě šedé vlasy. Položila kartáč a chvíli na sebe zadívala do zrcadla. Sledovala své velké černé oči, mezi které jí spadaly kratší prameny vlasů. Na chvíli si přála být víc podobná mamce, nebo tátovi. 

   Povzdechla si a zkoušela si nějak upravit střapaté neposedné kadeře. Jako vždy marně. Nechá je tedy takhle.

Celým domem se rozhlehl tak nelidský řev, že si snad sousedi budou myslet že tu mají nějakého démona či co. Ve dveřích se v tu chvíli vynořila rudá hlava.

Její dvojče Tokimeka.

„Proč jsi mě sakra nevzbudila? Zkouška začíná už za dvě hodiny!”

„Nepřišlo mi to důležitý,” pokrčila rameny a snažila zamaskovala úsměv, když viděla že sestřin obličej nabírá stejné barvy jako vlasy.

„Tyyy!”

,,Jááá,” zasmála se v odpověď.

„Jdu se převléknout,” oznámila jí mrzutě sestra, jakmile ji přestalo bavit vraždit jí pohledem a s hlasitým dupáním odpochodovala pryč.

Ona se jen usmála a otočila se zpět k zrcadlu. Zadívala se do něj. Kromě vlasů si byly se sestrou dokonalé kopie. Zavřela oči a zkoušela si se představit s červenými vlasy jako sestra a mamka, nebo hnědými jako otec. Poté je otevřela a její stříbrné. vlasy jako by se jí vysmívaly. Náhle se vedle dívky objevilo cosi rudého.

„Dobré ráno Toki,” usmála se zářivě na sestru.

„Dobré... a neříkej mi Toki!” Tokimeka naprosto nesnášela oslovení Toki. Což byla jedinečná šance pro Kataki. Kdo ví proč jí to tak vadilo.

Sestra se to jednu dobu snažila vyrovnat tím, že říkala sestře Kat, což  ale, bohužel pro Tokimeka Kataki , nevadilo. Tak to vzdala a prostě jí říkala Kataki. Kdyby jen věděla... Před sestrou měla ohledně svého jména jedno velké tajemství a opravdu se nechystala jí ho sdělovat. Nebyla na to moc hrdá.

Probrala se z myšlenek a všimla si, že si sestra češe vlasy. Chvilku jí pozorovala dokud neskončila a potom na sebe obě upřely pohled do zrcadla, a když se jejich černé oči střetly, zazubily se na sebe.