Z pohledu Willa:

Tma. Všude je tma, a chlad. 'Kde-kde to jsem? C-co se stalo? Proč je všude tma?! Bojím se! J-já nechci-' celým tělem mi projela nesnesitelná bolest. Vykřikl jsem a myslím, že mi po tvářích začaly téct slzy. 'Počkat,.. proč se hýbu?!' Každý nepatrný pohyb mi způsoboval neuvěřitelnou bolest, jakoby se tisíce nožů zařezávali do každé části mého těla. Bylo to nesnesitelný. Nedokázal jsem vnímat nic než bolest...a pohyb co mi jí ještě zhoršoval. 'Proč život chce abych pořád takhle trpěl?' pomyslel jsem si, ikdyž jenom to myšlení bylo v mé situaci nadlidský výkon. Bolest pořád neustupovala a já se nezmohl na nic jiného než se nechat unášet tím otravným pohybem.

Nevím jak dlouho mě ten pohyb unášel, ale připadalo mi to jako věčnost. Trýznivá bolest se mi rozlévala po celém těle, jakoby chtěla pozřít každičkou, sebemenší buňku v mém těle. 'Proč to tak bolí? Prosím, někdo, zastavte tu bolest. Prosím! Někdo, kdokoli!'......Ten pohyb ustal a bolest se o malinko zmírnila. 'Moje nevyřčené prozby byly vyslišeny!' To jsem si aspoň myslel. Nějaký ruce mě chytily a táhly dolů. Znova jsem vykřikl. Bolest znovu začala být nesnesitelně intenzivní. 'Kurva lidi, nechte mě napokoji!' Řval jsem ve své hlavě. Položili mě na něco měkého a něco na sebe pokřikovali. Já se zmohl jen na občasné zakňučení a pláč. 'Prosím, už mě nechte umřít!' Všechno je lepší jak tahle bolest.

Znova mě vzali nějaké ruce a přendaly mě do té nejměkčí věci co jsem kdy poznal. Jenže potom se o slovo zase přihlásila bolest. 'Už né!' Někdo mi chytil ruce i nohy, takže jsem se nemohl ani pohnout. Neměl jsem z toho dobrý pocit. A pak to přišlo. Bolest mi explodovala v břiše a jako tlaková vlna se šířila každičkým nervem a vším co v tom těle vlastně mám. Výkřik byl následován slzamy. Takovou bolest už jsem nevydržel a konečně jsem upadl do sladkého bezvědomí.

Z pohledu Gabriela:

'Chudák kluk.' pomyslel jsem si. Spolu s Ruslanem, Oswaldem a Zenem jsme ho drželi přišpendleného na posteli, mezitím co mu doktor čistil, sešíval a následně obvazoval rány. Mám o něj strach. Nejdřív plakal a občas vykřikl bolestí. Sice to bylo srdcervoucí, ale dalo se to vydržet, jenže teď....jenom leží a sotva dýchá. Nevím co je to za pocity, ale rozhodně bych je pociťovat neměl. Smutek. Vztek. Strach. Takovou směsici jsem cítil jen jednou a to když málem zabili Zena. Radši jsem to všechno odsunul stranou, nemá smysl se tím zabývat teď.

Za chvilku měl doktor hotovo a my ho mohli pustit. Sice nevím proč jsme ho nepustili už když upadl do bezvědomí.....V duchu jsem nad tím pokrčil rameny. 'Už je to stejně jedno.'
"Ten kluk má štěstí," promluvil doktor "ztratil hodně krve a bůh ví jestli to přežije, ale vyčistil jsem mu ty rány takže by se do nich neměla dostat žádná infekce. Myslím že bude více méně v pořádku." dokončil svůj proslov, zbalil si věci a s úklonem na mou osobu se odporoučel. Ruslan ho hned následoval.
"Hádám, že nechce být s démonem v jedný místnosti." přímo mi četl myšlenky Zen.
"Stejně bylo od něj milý, že ho nezabil už tam v lese." zavtipkoval Oswald.
"Tak co s ním uděláme?" oba na mě pohlédli s tázavými pohledy. Povzdechl jsem si.
"Když už jsme ho sem přitáhli, tak bychom se o něj měli postarat. A až se uzdravý tak....to se uvidí potom."
K pocitům co jsem cítil k tomu klukovy přibyl ještě jeden....chtěl jsem, aby tady zůstal. 'Prober se Gabrieli! Jsi král a né nějaká nadržená princeznička se kterou flákaj hormony!' okřikl jsem se v duchu.
"Takže si ho tady necháme jako nějakýho domácího mazlíčka?! To bude Ruslan skákat radostí až se to dozví." sarkasticky se uchechtl Zen.
"Proto mu to řekneš ty." oznámil jsem mu.
"C-co?!.. Víš jak bude zuřit?!! Uškvaří mě pohledem!"
"Tak hele, má tě nejradši z nás tří." řekl Oswald "Pravděpodobně ti utrhne jen jednu ruku nebo nohu a vyřízne jazyk, ale jinak budeš v pohodě.... A navíc, teď je Gabi náš král a jestli chce aby tady ten kluk zůstal, tak tady taky zůstane. Osobně na to dohlídnu."
"A co když ten kluk, či démon, bude chtít utýct?" namítl Zen s malinkým náznakem naděje v hlase. Oswald na to pokrčil rameny. "Tak ho hold budu muset přivázat k posteli." zazubil se na Zena. Ten si jen poraženecky povzdechl a odešel zdělit mé rozhodnutí Ruslanovi.
"Tak já taky pudu." mrkl na mě Oswald. "Až zkončím se zahradou tak mu přinesu nějaký kytky, aby se cejtil líp." a s tím odešel.

Zůstal jsem s tím klukem sám. 'Nebudu tady přece postávat jak strom na sibiři.' Přisunul jsem si k posteli židli, posadil se a pozoroval ho. Jak spí. To jak se mu pomalu a pravidelně zvedá hruď. Jeho sněhově bílé vlasy. Bílá, chundelatá, psí ouška. Bledá pleť. Růžovoučké rtíčky.... 'Zajmalo by mě jakou barvu maj jeho oči.' To mě zaujalo. Možná je divný přemýšlet nad barvou něčích očí, ale opravdu mě to zaujalo. 'Mohl by mít třeba zlaté nebo zelené oči, nevím. Možná nějakou typickou barvu očí pro démona.' Démon. To slovo,..... to slovo představuje temná, krutá monstra co zabíjej a požíraj lidi,.... vůbec k němu nesedělo. Jak může něco tak překrásného a nevinného býti nazýváno démonem.... 'Co to se mnou je?' Za svůj život jsem už před démony zachránil spoustu lidí, ale.... nikdy jsem tohle necítil. Tu touhu někoho chránit na pořád, udělat všechno na světě, aby ta osoba byla šťastná, ikdyby to znamenalo obětovat sám sebe. 'Jak asi vypadá, když se směje?' tahle myšlenka mě zarazila. Podíval jsem se na něj, na jeho rty. 'Musí vypadat překrásně když se směje.' Ani jsem nezaregistroval že se usmívám. Pak mě něco napadlo. Natáhl jsem ruku, abych se mohl dotknout těch chundelatých oušek. Když se mé prsty dotkli jeho oušek, myslel jsem že se dotýkám mráčku. 'Tak jemný a hebký.' Trochu jsem mu to ouško promnul a najednou s ním ucukl. Okamžiťe jsem mu ho pustil. Ještě párkrát s ním cukl a pak tam znovu jen tak nehybně leželo.

Ještě chvíli jsem u něj seděl, ale nakonec jsem se rozhodl že už půjdu. Vstal jsem, uklidil židli a už jsem měl namířeno ke dveřím, když najednou..............ten kluk zalapal po dechu, prohl se v zádech, vykřikl bolestí a pak se stočil do klubíčka. Třásl se a přerývaně dýchal.
Moje první reakce bylo vyletět na chodbu a zařvat na prvního zjeva co šel kolem, aby okamžitě přivedl doktora. Vrátil jsem se za ním a starostlivě, se strachem o jeho zdraví, na něj hleděl. A pak jsem si jich všiml. Tmavě fialovo-zelené žíly. 'Když mu doktor ty rány čistila tak tam přece nic takovýho nebylo!!' dostal jsem vztek. Nejen na sebe, že jsem zapoměl na něco tak důležitého, ale i na doktora. 'Kvůle jeho aroganci teď musí trpět.' Rozhodl jsem se, že až ten kluk bude v bezpečí tak toho doktůrka vyrazim.

Do místnosti se přiřítil doktor a hnal se k posteli, kde jsem mimochodem stál.
"Co se děje vaše výsosti?!" pohlédl na mě, pak na toho kluka a zděsil se. Řekl jsem jen jediná dvě hrůzostrašná slova.
"Abbadoní jed."

~Doufám, že se líbí a jestli tak nezapomeňte komentovat a hvězdičkovat☆☆☆ >w<. Moc vás všechny miluju :3♡♡♡♡♡♡~