~Nazdar lidi^^Tohle je moje první story, tak doufám že se vám bude líbit. Prosím omluvte mé příšerné gramatické chyby😅.Ten na obrázku je Will, jen si ještě představte chlupatý, bílý ocásek😉~

Z pohledu Willa:

Utíkám.
Utíkám už hodně dlouho, ale pořád mi jsou v patách. 'Už...už nemůžu, ale nesmím se zastavit. Ne, když zastavím tak...tak umřu!
Proč zrovna já musím mít takovou smůlu? Snažím si jen naplnit žaludek nějakym králíkem či srnkou, když v tom na mě zaútočí smečka naštvaných Abaddonů!' Bylo jich celkem sedm, dva z nich jsem zabil, ale to jen ještě víc rozzuřilo ty ostatní. 'Proč jsem si nedával pozor kam lezu?! Nemusel bych jinak teďka utíkat před smečkou nasraných Abaddonů! Že já musím mít takovou smůlu a vlízt jim do teritoria?! Sakra!! Proč jsem tak slabej. I lidský dítě by mě přepralo, natož smečka dospělejch Abaddonů!!

' Ani nevím proč se ještě vůbec snažím utíkat. Stejně nemám pro co žít, lidi i démoni mě nenávidí, ... nikdo mě nechce!! J-já vážně netuším proč se pořád snažím před smrtí utíkat, stejně nikomu chybět nebudu, tak proč si prodlužovat utrpení?... Tak to je vážně super! Já se snažim utýct před Abaddonama a při tom se ještě psychycky zhroutim!! Ale je fakt, že kdyby mě zabili tak bych si ušetřil všechno to utrpení, co si říká život.' Z mých sebevražedný plánů mě vytrhne změna prostředí, už neutíkám lesem, ale ocitl jsem se na malý mýtince.

Zastavím.Vztyčím svoje dvě bílá ouška a naslouchám. Nic... Neslyším nic. Pohodím ocáskem a pro jistotu ještě zavětřím, ale necítím ten hnusný hnilobný pach, typický pro Abaddony.
"Já jim utek! Jupí!" začal jsem se radovat a kdybych nebyl tak vyčerpanej tak tu možná začnu poskakovat jako malej kluk. Ano, nesnáším sebe, svůj život i všechny démony a lidi na tomhle sevětě, ale... pro mě byla smrt vždycky jen zbabělou cestou jak utýct od svých problémů. A já nesnáším zbabělce. A když tady umřu takhle, tak se stanu zbabělcem. 'Chjo...proč si musím tak strašně protiřečit, nejdřív že umřít je jediná cesta, pak zase že-...'
"Co to?"
'J-jak se sem dostali!? Kdyť jsem je necítil, t-tak jak?'

Předemnou se z lesa vynořili ti Aboddanové, kterým jsem vlezl do teritoria a zabil dva jejich druhy.
"A-ale jak?"
'K-kdyť jsem je necítil jejich pach a ani teď...je necítím... Já jsem takovej idiot!! Prvotřídní vymrdanej kretén!! Ovšem že šli proti větru, abych si naivně myslel že jsem v bezpečí a oni mě mohli nepozorovaně obklíčit!! Skvělý, vážně skvělý. Dneska umřu jenom kvůli mí debilitě!!'

V okamžiku kdy se objevili jsem už byl v pozoru a všude na těle mi plály světle modré plamínky. Ale věděl jsem že i když použiju svoje démonické schopnosti, tak to nebude stačit. Bylo jich moc a cenili na mě své ohavné, zažloutlé tesáky, svoje jako přitva ostré drápy zarývali do země, připravujíc se zaútočit.

Jako první se začal přibližovat jejich alpha, ten nejsilnější a nejhrozivější z celé smečky. Zle na mě vrčel. Byl už jen necelých šest metrů ode mě a připravoval se skočit. Už jsem si myslel že až se odrazí od země tak je se mnou konec, když jsem najednou něco zaslechl. Aboddani to asi slyšeli taky, neboť se přestali soustředit na mě a začali větřit a naslouchat. Byl to dusot...dusot kopyt, ale co by koně mohli pohledávat v lese jako je tenhle? Asi jsem vážně mentálně zaostalej nebo mi jen strach ze smrti zatemnil mozek, ale došlo mi to až když jsem je zpatřil.

Na mýtinu se vyřítilo aspoň tucet jezdců v lovecké zbroji a řítily se na Aboddany. Ti začali zběsile vřeštět a vrhali se na jezdce, kteří se po nich oháněli meči a dlouhými kopí. Pak jsem si uvědomil že tihle jezdci nebudou jen tak obyčejní jezdci, ale Lovci démonů...a že až zkončej s těma ohavně páchnoucíma kupkama hnoje, tak.......TAK PŮJDOU PO MNĚ!!!

Už jsem se otáčel že odsud zdrhnu a ponechám je jejich osudům, něco mě popadlo za nohu a mrštilo to se mnou o strom. Vykřikl jsem bolestí, dopadl jsem na zem a snažil se zadržet slzy co se mi nahrnuly do očí. Můj mozek nestíhal zaregistrovávat co se kolem mě děje a než jsem se mohl pohnout nebo vydat nějakou hlásku, ucítil jsem příšernou, řezavou bolest v oblasti mého břicha. Najednou jsem pocítil strašný chlad a všechno se začalo rozostřovat a tmavnout. To poslední co jsem spatřil před tím než mě polapial temnota, byly ohavné Aboddanovi drápy, zabořující se hluboko do mého břicha.

~Prosím napište koment co si myslíte. Moc ráda bych věděla, co si o tom myslíte😁~