Sedí přikovaný k židli ve čtvercové místnosti, která působí pochmurně. Jediné světlo v celém tomhle objektu poskytuje jedna oranžová zářivka. Není tak výrazná a tak ve skle, před nímž sedí, vidí svůj odraz. Žádné kruhy pod očima. Žádný stres. Necítí nic jiného, než klid, který si přál cítit celé roky. Neuvědomoval si to, ale dva měsíce strávené v klidu a pohodě u prarodičů, mu ukázaly, jak žijí obyčejní lidé. A do tohoto života se zamiloval.

„Je od vás opravdu šlechetné, že i přes to všechno dokážete přijít a podívat se na něj," ozve se policista u dveří. Liam překvapeně otočí hlavu a snaží se vstřebat policistova slova. 

Nakonec na sucho polkne a jen kývne s mírným úsměvem. Zhluboka se nadechne a otočí hlavu v momentě, kdy na druhou stranu usedá člověk, jenž je mu podobný v tolika vzhledových směrech. Liamovi hodnou chvíli trvá, než do roztřesených rukou uchopí sluchátko, jenž jim umožní vzájemnou komunikaci.

Jeho bělostné vlasy ztratily svůj odlesk. Jeho tvář je poseta novými i starými modřinami. Oči jsou zahalené oparem slz. Nových slz. Ty staré jsou zaschlé na jeho tváři. A ačkoliv se celé měsíce snažil toho člověka nenávidět, nedokázal to. Nedokázal, protože jediný on za celé ty roky projevoval jakousi starost. Možná jen hranou, ale i tak mu byl nejbližší. 

Uchopí sluchátko a přitiskne si ho k uchu. Williamův obličej se prohne v úsměvu. Slzy se přelijí na jeho tvář, zatímco Liam se sám drží, aby se nerozplakal. 

„Moc rád tě vidím," nakřáplý hlas se okamžitě zapíše do jeho uší. Ví, že ho nedostane ze svých snů ještě pěknou řádku měsíců. Tohle je totiž naposledy, co se rozhodl s někým ze své rodiny mluvit. S někým z té špatné strany rodiny. 

„Kéž bych to samé mohl říct já," reaguje na to pevně Liam. 

„Proč jsi přišel?" zeptá se William a Liama naprosto drtí ten výraz, jenž se zračí v bratrově obličeji. Jako by to všechno už vzdal. Jako by své naděje, které nejspíš choval, už přestal vnímat. Jako by se poddal tomu, co ho v dohledné době čeká. 

„Sám nevím," reaguje Liam a pevně svírá sluchátko. Po dlouhé době však lže. Udělal pro svého bratra obrovskou laskavost. A i když si ji nezasloužil, musel to udělat. Protože William byl vychovaný k tomu, aby byl odraz otcovy povahy. Aby byl monstrem. Jenže každý má šanci se změnit. Každý, kromě Jessicy a jeho otce. Ti už všechny šance promrhali.

„Neměl jsi sem chodit," šeptne Will do sluchátka. „Děláš mi to akorát těžší!"

„Co ti dělám těžší?" zeptá se rozhořčeně. 

„Copak jsi to nepochopil? Nic sis z toho nevzal? Ze všech těch let?" zahltí ho dotazy. Liam svráští obočí a zahledí se do bratrových očí. Opět se přes ně přehoupnou slzy. „Dělal jsem všechno jenom proto, abych tebe ušetřil všech těch špinavostí, které si pro nás otec nachystal! Vím, že mi nevěříš, ale je to tak. Pamatuješ na to, když nás tenkrát táta vzal ven, aby nám ukázal tu toulavou kočku?"

Jak by něco takového mohl zapomenout. Oběma chlapcům bylo jedenáct let. Na jejich čerstvě posekané zahradě běhala kočka a vyhrabávala díry do krásného trávníku. Dělala to celé měsíce, než si toho všiml jejich otec. Vzal je oba ven, v ruce zbraň. 

„Chtěl tenkrát, abys tu kočku zabil ty," připomíná mu Will a Liam si uvědomuje, že teď s ním opravdu jedná na rovinu. Žádná hra. „Postavil jsem se tenkrát před tátu a řekl mu, že to udělám já. Nedělal jsem to proto, že bych tu kočku chtěl zabít. Vždyť jsme ji spolu ještě naschvál chodili přikrmovat! Proč bych ji chtěl zabíjet?"

Liamovy oči zamlží slané kapky. I to, že ji spolu chodili krmit, je pravda. Potají se v noci vydali na zahradu, aby ji připravili misky s jídlem.

„Zabil jsem ji proto, abys to nemusel dělat ty. Od té doby otec chodil za mnou a já byl šťastný, že tě z toho vynechával! Pokud by měl jeden z nás padnout, ať jsem to já. To bylo heslo, kterým jsem se vždycky držel. A později, i přesto, že jsem tušil, že jsme vlastní, to nešlo ovládnout. Začal jsem tě vnímat jinak."

„Neříkej to!" nadechne se zhluboka Liam. Nechce to slyšet! Nemůže to poslouchat.

„Ať se ti to líbí nebo ne, zamiloval jsem se do tebe a nešlo s tím nic dělat! Avu jsem přejel, abys to nemusel dělat ty. To auto jsem tam tenkrát nechal naschvál. Už mě nebavilo dělat tátovi poskoka ve špinavý práci. Myslel jsem, že nás díky tomu dostanou, jenže ne. A pak ses do toho zapletl ty a Alex. A já to před tátou tajil ne kvůli Alexovi nebo kvůli tobě. Ale kvůli tomu, aby ten kluk našel co nejvíc důkazů! Jenže pak se objevil Matt a všechno začalo jít do kopru. Musel jsem hrát svou roli až do konce. Když jsi mi držel ten nůž pod krkem, modlil jsem se, abys to  udělal."

„Zaplatil jsem kauci," přeruší ho Liam hlasitě. „Zítra ráno tě propustí. Nic slavného ale nečekej. Předají ti nějaké materiální věci a letenku do New Orleans. Do Rockwellu už nikdy nevstoupíš. A mě už nikdy nevyhledávej. Tohle je naše poslední konverzace v životě. Už nejsme bratři."

Sluchátko vrátí zpět do stojanu, přičemž se naposledy podívá do Willovy překvapené tváře. Kývne na něj, načež vstane a podívá se na policistu, jemuž se na tváři vyjímá mírný úsměv. Otevírá mu dveře a Liam se vydává pryč od Williama s pocitem, že konečně může naplno dýchat. Teď už zbývá jen jediné – nenechat si upláchnout štěstí, které na něj ve škole jistě bude čekat!

***

Vracet se do školy po vánocích je něco, co studentům dělá faktický problém. Výjimkou není ani Alex, který se ráno jen stěží vykopal z postele, aby do školy stačil dorazit včas. Měl naštěstí Marka, který na něj v půl osmé čekal v předsíni s dobrou náladou a kelímkem správně dochucené kávy, která Alexe prakticky i probrala.

Po cestě se zastavili i pro Avu, která, jak se ukázalo, s Markem našla společnou řeč velice rychle a nejednou mu přišlo, že to mezi nimi jiskří natolik, že by ho to mohlo oslepit. Pokud by však do toho praštili, přál jim to, protože by neznal sehranější pár. Skvěle by se doplňovali. 

Skandál s Brennerovými v Rockwellu pomalu upadal do zapomnění a to si Alex myslel, že na to nebudou stačit ani dva roky, natož teprve dva měsíce. Jak se však zdálo, každý si přál, aby se vše vrátilo do normálu a dalo se ve městě dýchat klidně a spořádaně. 

Alexova rodina dostala od zastupitelstva města tučné odškodnění za jeho výpomoc městu a vysloužil si zápis ve speciální knize, kterou město zavedlo už na začátku dvacátého století. Kniha zaznamenávala hrdiny po celé generace, kteří se zasloužili o něco, co pomohlo v rozvoji města nebo naopak odhalení nějakého velkého zločinu. Zapsal se tam společně s Markem i Avou, protože bez Markova vedení a Aviny pošty, by na to nikdy sám nepřišel. Vlastně nebýt toho, že se jako blázen vrhl po hlavě do tak zapeklitého úkolu, dodnes by nikdo netušil, jaké intriky vládnou jejich městu.

Lhal by, kdyby řekl, že není spokojený. Měli dostatek jídla, jeho přátelé byli zase jeho přáteli, ve škole vše fungovalo tak, jak mělo. A díky penězům, které jeho rodina dostala, si udělali ty nejlepší vánoce vůbec. Poprvé se totiž nemusel koukat na ceny a dopřát jak své matce, tak Lise skvělé dárky. 

Všechno by bylo opravdu úžasné a dokonalé, nebýt propadliny v jeho srdci, kterou tam po svém odchodu zanechal Liam. Myslí na něj pořád. Pořád a neustále si přehrává okamžiky všech jejich polibků a dotyků. Vybavuje si každičký prohnaný úsměv, každičký upřímný úsměv. Vzpomíná dokonce i na ten den, kdy ho vysvobodili. Na to, jak jen stěží dokázal zadržovat své zděšení, když ho viděl.

Ava s Markem o jeho pocitech věděli. Věděli o tom, že na Liama nedokáže přestat myslet, nedokáže vypudit ty dva modré krystaly ani ten neskutečně svůdný hlas. Většinu času dělal, jako že je naprosto v pořádku, ale tihle dva to na něm poznali. Neřekli však nikdy nic, protože nebylo co. Všechno, co potřeboval slyšet, už vyřčeno bylo. A aby ho chlácholili báchorkami, že se někdy vrátí, to opravdu nepotřeboval. Stačilo, že v něm plála naděje. 

Mattova smrt kupodivu však zapomenuta nebyla. Jeho rodiče se dožadovali řádného prošetření. A to jim bylo opravdu poskytnuto i se všemi detaily. Matta otrávil barman najatý místo Marka. Ukázalo se, že pracoval pro samotného Williama, starý Brenner v tom tentokrát neměl prsty. William si uvědomoval riziko, jaké pro ně Matt představuje a rozhodl se ho ze hry odstavit dřív, než by došlo k nějakému skandálu, k němuž stejně nakonec došlo. Zrzek totiž nebyl tak nevinný, jak se zdál a Williama vydíral. Přišel si tím na velkou spoustu peněz. K čemu mu však byly, to nikdo nevěděl. A nikdo se to ani nerozhodoval zjišťovat.

Ve škole platil přísný zákaz o čemkoliv z toho mluvit. Jejich třídní profesor, krátce po Alexově návratu do školy, což bylo tři týdny po jeho probuzení, udělal menší hostinu a místo hodiny sociologie, kde se měli věnovat prezentacím, si měli udělat hezké odpoledne. Všichni to uvítali. Každý byl ovšem zvědavý a vyptával se Alexe na spoustu otázek. Dokonce i Jackson Blackburn odhodil svou masku pokrytectví a ignorace a zajímal se o to, jak na celý ten podvod vůbec přišel.

Pak, když se začaly šířit některé klepy, ředitelka udělala přítrž a veškeré spekulace okolo případu zatrhla se slovy, že do školy tahle témata nepatří. A ačkoliv se to zdálo nemožné, opravdu ho všichni přestali sledovat a ukazovat si na něj prstem. Ředitelka totiž byla velice obávaná a každý, kdo se chtěl udržet na soukromé škole, věděl, že si musí držet dobré vztahy právě s tou nejvyšší školní autoritou. 

„Bože," vydechne Ava podrážděně. „Tady je zas hlava na hlavě!"

Ava a její nohy se stále zotavují. Během těch dvou měsíců prošla řadami operací a kontrol. Doktoři ji plně postavili na nohy, ovšem za cenu, že už nikdy nedokáže chodit ladně. Proto Ava kulhá a když má opravdu velké problémy, nosí sebou i berli, kdyby náhodou. Alex ji v tomhle chápal, protože i on měl občas pocit, jako by v té jeho pochroumané vybuchla atomová bomba. 

„Jako bys to neznala," odvětí Alex lehkovážně, „po vánocích se vždycky strašně hrnou dovnitř, jak kdyby si neuvědomovali, co je tam čeká."

„Jo," zasměje se Mark. „Tady to zůstane furt stejný."

Mark o škole vypráví jen málokdy. Prakticky ho Alex slyšel třikrát či čtyřikrát po ukončení mluvit o tom, jak to chodilo před několika lety. Sám přiznal, že se o těch časech nerad baví, protože to byly samé pomluvy a drby. Alex ale ví, že se s ním tenkrát na škole rozešla jeho první přítelkyně a že ho to dost vzalo. Pamatuje si ty časy. 

„No, každopádně to nějak přežijte a po škole si půjdem někam sednout," vyhodí je nenápadně ven. Pospíchá totiž do posilovny, kde má být za patnáct minut na směně. Alex s Avou jeho narážku pochopí a oba se s ním rozloučí, přičemž vystoupí.

Mlčky oba pochodují směrem ke vchodu, pohroužení do svých vlastních myšlenek. Ty Alexovy se motají kolem Liama. V každé tiché chvilce nad ním přemýšlí a bádá, co asi teď dělá. Nebo kde jeho cesta vůbec končí. Ani mu tenkrát neřekl, kde vůbec bude. 

Prochází kolem spousty studentů, ale vůbec je nevnímá. Jako tělo bez duše jde ke své skříňce. Ava ho následuje a když oba dochází ke svým skříňkám a vytahují z nich věci, šumění davu, jako by kolem nich ztichlo až nakonec úplně vymizí. Alexe to zarazí. Ne však natolik, aby tomu věnoval pozornost.

Zavírá skříňku, otáčí se na Avu, která do něj nepatrně drkne a upírá svůj zrak ke schodům s otevřenou pusou. Všude se rozlézá napjaté ticho, které je plné překvapení. Alexovi absolutně nedochází, co se děje, dokud neotáčí hlavu směrem, kam se dívají všichni. A i on nakonec stojí jako všichni kolem něj a omráčeně pozoruje tu majestátní postavu, kterak se nad všemi tyčí. 

Jeho plavé vlasy jsou o něco delší a snad o odstín tmavší, než by měly být. Jeho pokožka je stejně sněhobílá a připomíná mu tolik chvilek, kdy se ji mohl dotýkat. Modré krystaly přeskakují pohledem z jednoho studenta na druhého a nervozita se jen stupňuje, když se poškrábe na zátylku. Vůbec nepůsobí jako ten aristokrat, kterého všichni znávali. Nevypadá ani z poloviny tak, jak si ho pamatuje. Vypadá uvolněně, odpočatě a klidně. I když v jeho očích vidí ten strach z toho, co přijde.

Se silným třesknutím mu z rukou vypadnou všechny učebnice a pak přichází lavina, která se nedá zastavit. Jeho srdce rozpumpuje horkou krev po celém jeho těle, zatímco blonďákovy oči míří přímo jeho směrem. A Alex v nich poznává rozlévající se klid. Působí to na něj, jako by ho Liam hledal v tom davu, v němž to najednou začíná nepatrně šumět. 

Liam sejde několik schodů dolů, zatímco se Alex vzpamatovává a nehledě na to, že nikomu nikdy nic o jejich vztahu nepotvrdil – a že se po tom pídila opravdu velká spousta lidí - se rozejde neskutečnou rychlostí k němu, přičemž ho uvězní v silném objetí. Za vteřinku pak cítí Liamovy ruce, jak se obmotávají kolem jeho pasu a stisknou ho stejnou silou. 

Jeho hruď zaplavuje dvojitá salva bušení, když zevnitř cítí svoje srdce a zvenku pak to Liamovo. Plakal hodněkrát za uplynulou dobu, ovšem tentokrát se to nedá srovnávat, protože po dlouhé době pláče opravdu štěstím. 

„Tak strašně neuvěřitelně moc jsi mi chyběl!" šeptne mu do ucha zlomeným hlasem, zatímco jen stěží potlačuje slzy. 

„Nedokážeš si ani představit, jak ty mně," odpovídá bez jakéhokoliv otálení Liam. Cítit ho znovu u sebe je pro Alexe jako splněný sen. Jako opožděný dárek k vánocům. Jeho prosby byly vyslyšeny. 

Odtrhávají se od sebe, když kolem nich šumění nabírá na síle. Alex kolem sebe slyší spoustu slov jako například od nějakého kluka, že to všem říkal či od nějaké holčiny, že to měla tušit. Nevšímá si toho a znovu si plavovláska prohlíží, jako dar z nebes. Ten se nesměle uculuje a jiskří mu oči, což je vůbec poprvé v jeho případě. 

„Nemůžu uvěřit, že jsi zpátky," vydechne Alex a potlačuje slzy. Rozpláče se znovu až v momentě, kdy budou v soukromí. Kdyby se to stalo teď hned, stal by se předmětem pomluv na další měsíc a to už fakt nechce, i když se bez toho nejspíš stejně neobejde. Všichni si budou vykládat jejich objetí po svém stylu. A někteří budou mít dokonce i pravdu. Objal ho, protože ho miluje. 

„Tak tomu věř," odvětí a typicky nakloní svou hlavu na stranu, což v Alexovi vyvolá ještě větší nával štěstí. Tahle část aristokrata v něm zkrátka zůstane. Je v něm zakořeněná. Ale tohle je Liam, kterého si vždy přál poznat. Tohle je Liam, do něhož by bylo mnohem snazší se zamilovat. Tohle je totiž upřímný Liam. Bez nějakých vedlejších úmyslů. „Jsem zpátky. Původně jsem nechtěl, ale nedal jsi mi spát, musel jsem na tebe pořád myslet. A i když to jen nerad přiznávám, jsem ochotnej strpět všechno, co si pro mě tyhle zbylý měsíce školy připraví, jen pro tebe. Když mi slíbíš jednu věc."

„Jakou?" vypadne z něj dřív, než nad tím vůbec stačí zauvažovat. Není však nad čím. Pro Liama udělá cokoliv. Klidně projde peklem znovu pokud bude muset. Dluží mu to. Za záchranu života. 

„Slib mi, že už nikdy nebudeme hrát žádnou prohnanou hru," jeho úsměv prozrazuje, že to je jen symbolický návrh, protože sám ví, že už není proč tu hru hrát. Ne, když teď s jistotou ví, co k sobě cítí. Skutečně cítí. 

Šuškání kolem nich neustává a v Alexovi se probouzí ďáblík, který má všechny jejich spekulace proměnit ve fakt. Tudíž se usměje, chytne blonďáka za ruku a nakloní se do těsné blízkosti jeho rtů. Liamův výraz zvážní, kolem se ozve několikero zalapání po dechu, přičemž to Alexe vyburcuje, aby se rošťácky usmál. 

„Slibuju, už žádný další hry," šeptne a zničí vzdálenost mezi jejich rty, přičemž když se spojí, Alexem znovu projede lavina vzrušení. Stejně jako tenkrát. Jenže teď je to jiné. V jeho hlavě totiž zní, že už to není hra. A už ani nikdy nebude.

***

A jsme na konci dalšího příběhu z mé dílny. Upřímně zase nevím, co říct, protože to uteklo tak neskutečně rychle, že mi přijde, jako bych teprve včera zveřejňovala prolog. Každopádně co se dá dělat. Já jen doufám, že jste si příběh náramně užili.

Jak už jsem na začátku říkala, tahle story vlastně vznikla díky tomu, že se mi zdálo o tom, že hraji v Élite. Prostě jsem ráno vstala, šla do práce a úmorně začala vymýšlet celý příběh se všemi zápletkami. Největší potíž mi však dělala jména. Netušila jsem, jak své dva iniciátory pojmenovat a vůbec jsem neměla tušení, co s tím dělat. Nakonec ze všech variant, které jsem si napsala na papír, vyhrála jména Alex a Liam. Nevím proč, prostě mi to k těm předlohám sedělo.

Psala jsem většinou v práci. Odbíhala od notebooku k pultu obsluhovat zákazníky a zase zpět, abych udržela myšlenku. Psala jsem jak divá a neustále vymýšlela, jak jednotlivé scénky poskládám za sebe. Škrtala jsem a přepisovala ten hrubý náčrt na papíře. Snažila jsem se to pojmout tak, aby z toho prostě sršelo napětí. Tak snad se mi to povedlo.

Asi bych mohla i uvést nějaké zajímavosti o příběhu, takže tady jsou:

- příběh jsem napsala během tří týdnů
- Alexe si představuju jako Jacka Gilinksého (ačkoliv už jsem ho měla v předloze v příběhu HIM jako Joshe), Liama pak jako Lucky Blue Smitha (ten byl zase předlohou Alexe v mých Hunger Games, či Gavina z Ohnivé Vášně)
- původně Matt neměl být zrádce, ale Mark (ovšem to jsem si rozmyslela, protože Mark je pro mě prostě zlatíčko)
- v hrubém náčrtu neměl být Will ani trochu Liamovi podobný - nakonec jsem to ale pozměnila, abyste byli na pochybách o tom, kdo Avu přejel
- TAK TROCHU SPOILER - ten, kdo viděl Élite, jistě pochopil, že vztah mezi Liamem a Alexem byl inspirovaný Samuelem a Carlou
- popsala jsem 157 stran ve Wordu, příběh má 67 195 (cca 2 700 slov na jednu kapitolu) a 385 201 znaků
- vznikly hned tři verze příběhu - první bez záhady kolem starostova úřadu, druhá s Liamem jako novým žákem a pak třetí a finální, kterou jsem nakonec dopsala
-původně jsem chtěla epilog posunout o deset let dopředu, neudělala jsem to však z toho důvodu, že jsem konec neměla promyšlený a neseděl by do celkového pojetí - tenhle zveřejněný epilog vznikl bez náčrtu čistě jen z patra ve dvě hodiny ráno

Dále bych chtěla poděkovat vám všem, kteří jste příběhu dali šanci. Vím, že některé pasáže jsou napsané krkolomě, některé konverzace nedávají smysl a celkově je ta záhada podaná až moc otevřeně. Přesto jste se mnou zůstali, hlasovali, komentovali a povzbuzovali moje nadšení. Moc vám za to všem děkuju! Máte u mě připsané velké plusy.

A jako obvykle mi nezbývá nic jiného, než říci sbohem všem postavám z tohoto příběhu. Jsem na ně opravdu pyšná, především pak na Alexe s Liamem, kteří se stali zosobněním všeho, co jsem chtěla kdy napsat. Vždycky jsem chtěla utvořit napjatou energii, která by sršela jakýmsi sexuálním vypětím a později i něčím víc, tak snad se mi to povedlo. Každopádně v dohledné době pokračování neplánuji. Uvidíme, zda mě něco trkne a třeba se k Alexovi s Liamem vrátím, ale prozatím je nechám v klidu odpočívat ve svém laptopu a zde na wattpadu.

To je ode mě vše. Pokud se chcete na něco zeptat nebo si o příběhu pokecat, jsem tu. Můžete mi kdykoliv, kdekoliv napsat. Budu jen moc ráda. Všem ještě jednou děkuji a buďte na sebe opatrní!

Vaše Void.