V posilovně, jak očekával, mnoho lidí ve středu odpoledne není. Je prostředek týdne a jen málokdo má čas se odpoledne uchýlit k něčemu, jako je boxování do pytle. Asistenci mu opět dělá Mark, který je ze svého přítele na prášky. Té změny si všiml každý. Alex totiž oplýval jakýmsi optimismem všude, kam vešel. Doprovázela ho zábava a každý se s ním cítil, jako se starým dobrým kamarádem. Jenže od toho osudného dne se Alex chová jinak. Je upjatější, než byl kdy dřív a jediné, čeho má plnou hlavu, je rodina Brennerových.

I on sám na sobě ty změny registruje. Je náladový a mrzutý a většina věcí, na něž byl zvyklý, ho dostávají do stavu nepříčetnosti. S matkou se vždy u večeře dokázali zasmát a pobavit se o různých věcech, ale několik večerů probíhá v naprosto hrobovém tichu. Dokonce i jeho čtyřletá sestra si všimla, že se jí její bratr nějakým jistým způsobem vzdaluje. On však nemůže myslet na nic jiného, než na Avu, její zranění a také to, kde nahrabat alespoň nějaký důkaz, který by mohl poslat do New Yorku – hlavní centrálu federální policie.

Od pondělí toho moc nezjistil, ačkoliv strávil po internetu celé dvě noci. Snažil se najít onoho kupce všude kde mohl. Projel online databázi sousedních měst, ale nikdo s takovým jménem se ve městě neregistroval. Tudíž buď bylo jméno smyšlené a nebo dotyčný pocházel z velké dálky. Věděl tolik informací, které neměl absolutně čím podložit a to ho přivádělo do stavu varu. Navíc psal Avě spoustu zpráv, ale jeho přítelkyně ani na jednu z nich neodpověděla. A podobně na tom byli i Matt s Davidem, kteří se snažili dát se nějakým způsobem do kupy a znovu se naplno věnovat škole.

On, během těch dvou zatracených dní, stačil pokazit svoje známky neskutečným způsobem a dokázal se dostat i do hledáčku ředitele, který si ho pozval na kobereček. Samozřejmě to byla nezávazná konverzace o tom, jak vše probíhá doma a že by ředitel nebyl rád, kdyby mu v posledním ročníku nakonec musel vzít stipendium. To ho sice trochu probralo, ale ani za mák mu to nepomohlo s tím vyrovnat se s prozatimní prohrou.

„Nerad tě vidím takhle," namítne Mark, který ho celou tu dobu pozoruje, zatímco drží pytel a dává si pozor, aby se nestalo to, co minule. „Až moc se tím vším necháváš unášet."

„A co mám podle tebe dělat?" zeptá se skrz zatnuté zuby, zatímco pytli věnuje další ránu. „Mám to prostě jen nechat plavat, jako by se nic nedělo? Hm?"

„To neříkám!" vyjede po něm Mark hlasitě. „Řekl jsem snad něco takovýho? Jen se tím moc unášíš a zapomínáš, co všechno je v sázce."

„Kdyby Ava umřela, říkal bys to taky?" zeptá se svého přítele podrážděně. „Říkal by sis, co je všechno v sázce. Umíš si představit, jak budou vypadat další volby? Kolik lidí u toho přijde k úhoně, pokud se mu postavěj do cesty? Nejsem zas takovej lidumil, ale tohle nechci ani pro svojí mámu a už vůbec ne pro malou!"

„Já to chápu, Alexi," odpovídá Mark s vážným výrazem, přičemž pustí pytel a stoupne si vedle něj. Alex přestává boxovat a s nervy drásajícím pohledem se podívá na něj. „Vážně, ale nevyhraješ ani tak. Nemáš prakticky žádnej plán, nevíš odkud vítr vane a veškerý složky, který bys mohl použít, jsou buď pryč anebo je má pod palcem starosta. A s Liamem si taky nikam nepokročil, jen sis nechal nasrat do bot."

„Vím toho ale víc, než všichni ostatní," odtuší, ovšem hned se za to zfackuje. Zní to hloupě, když to řekne takhle nahlas. A ví, co mu na to Mark poví. Jako by si na to neuměl odpovědět sám. A Mark mu vlastně i řekl, kde je chyba. On nemá žádný plán. Nemá nic, čím by se mohl řídit. Chybí mu podstavec pro celou budovu.

„Máš to čím dokázat?" přesně jak očekával. „Bylo by to slovo proti slovu. Navíc bys na sebe nahrnul nechtěnou pozornost a nakonec bys skončil jako ta tvoje kámoška. Pro nic, za nic. Já...neříkám, abys to vzdával, ale musíš si uvědomit, za jaký konec to vezmeš. Papírové důkazy nikde neseženeš. Materiální taky ne."

Najednou ho to trkne. Přichází to jako rána z čistého nebe. S Liamem to vzal za špatný konec. Soustředil se jen na to, jak ho zničit, jenže ta chladná skořápka se zničit nedá. Ne takovým způsobem, jakým ho chtěl zničit. On musí ten led rozbít. Ne fyzickou sílou, ale tou psychickou. Musí nabourat veškerý stereotyp Liama Brennera. Musí mu ukázat opačný směr toho, na jakou dráhu se v pátek vydali. Pouze tak pak získá hmatatelné důkazy. Musí obalamutit jeho smysly i vnímání. Vše, co doposud drží pod kontrolou.

„Přinutím ho, aby se do mě zamiloval," šeptne spíš sám pro sebe, než pro Marka. Mark jen povytáhne obočí a skepticky se na Alexe podívá.

„To je jedna z možných alternativ, jak toho docílit," odpovídá, ale nijak tomu nevěří.

„Myslím to vážně," řekne a z toho poznatku se mu zatočí hlava, že se posune o kousíček dál a sedne si na dřevěnou lavičku, která tu slouží na odpočinek. „Jak sám říkáš, nemám kde sehnat hmatatelný důkazy. A nemám plán. Tohle splňuje obojí. Když se do mě zamiluje, můžu z něj nenápadně dostat nějaký věci. Místo, abych se mu vzdaloval, ho k sobě pustím."

Mark se na něj dívá s jakýmsi odpudivým pohledem. Skeptickým a nevěřícným. To ho však neodrazuje. Je to, jako kdyby se probral z jakéhosi špatného snu, který mu ponoukl tuto skvělou příležitost. V pondělí mu dal Liam Brenner jasně najevo, že se mu ten sex líbil. A že ho přitahuje. Ano, je to sice hra z jeho strany, ale on převezme iniciativu do svých rukou. Bude hrát tu hru, ale jak si stanovil, podle vlastních a špinavých pravidel. A třešničkou na dortu bude uspokojení chtíče po tom plavovlasém aristokratovi. Nemá co ztratit, a když se to nepovede, bude moci vymyslet dalších milion způsobů, jak dosáhnout úspěchu.

„Nezní mi to jako dobrej plán, ale asi s tebou nehnu, že ne?" zeptá se Mark, na což Alex zareaguje jen negativním pokroucením hlavy. Konečně ho něco napadlo. Nějaký pořádný plán. „Jak to teda hodláš udělat? Budeš s ním spát a pak co?"

„Pak ho přinutím, aby mi všechno vysypal," usměje se zákeřným způsobem na svého kamaráda, který jen protočí očima. Uvědomuje se, že se Alex chystá na minové pole, kde může všechno selhat.

„Ale to pořád není hmatatelný důkaz," konstatuje suše Mark, neuvědomujíc si to, co má Alex na mysli. Ten z kapsy tepláků vytáhne mobil a jeho úsměv se jen prohloubí, načež uvidí poznání v kamarádových očích. Pochopil, že při každé vypjaté příležitosti se na něco zeptá a u toho mu pojede diktafón, který všechno natočí. Pak už s tím budou moci federálové něco dělat.

Během toho se samozřejmě bude dál pokoušet sehnat nějaké důkazy, o tom není pochyb. Čím víc toho nasbírá, tím dříve to šílenství skončí. Musí!

„Ve čtvrtek je zase nějaká radní akce a rodiče dostali pozvánku plus jeden, do čehož se nepočítám já – já jsem hostem automaticky s nimi," nadhazuje Mark. „Mohl bych jim říct, že tě tam chci a ty bys toho prozatím mohl teda využít."

Alexovy zorničky se rozšíří ještě větším nadšením a místo nějakých slov svého kamaráda objímá. Pokud ho vezmou na tu akci, začne celá hra od znovu, samozřejmě bez toho, aniž by o něčem z toho Liam věděl. A to je skvělý nápad.

***

Vždycky si představoval, jak takové snobské večírky vypadají. Tak stejně, jako si vždycky představoval, jak to asi vypadá ve starostově bílé vile, která je napodobeninou bílého domu. Samozřejmě menší a méně honosnější. Každopádně i tak Alexe ohromí vstup do západního křídla, kde se pořádají veškeré městské akce pro smetánku a významné osoby. Už jen když vstoupil, ho naplnila jistá pýcha, že tu alespoň na jeden večer může být. Nenechával se tím pocitem však unášet dlouho, protože Mark jen těžko přemluvil své rodiče, kteří chtěli vzít původně jejich dlouholetou přítelkyni.

Když vstoupili do obrovského sálu, všude se to hemžilo lidmi ve smokingu a večerních šatech, kteří se nesli jako pávi. Mezi nimi kmitaly služebné s tácy, na nichž odnášely prázdné sklenky od alkoholu nebo naopak přinášely plné sklenky s dolitým pitím. Nechyběly tu ani honosné stoly obložené jídlem, kterého se jen pramálo kdo dotknul. Markovi rodiče okamžitě zapluli do davu a začali rozmlouvat s přítomnými známými z úřadu, či se jen zdravili s ostatními.

Mark ho musel docela přemlouvat, aby do té síně vůbec vstoupil, protože se ho zmocnil neskutečný vztek. Všichni se tvářili přívětivě, aniž by věděli, co jejich hostitel dělá pro to, aby se udržel u moci. Nebo to možná věděli, ale nehodlali s tím nic dělat, protože věděli, že když budou šlapat tak, jak on píská, nic se jim nestane. Za to k nim pocítil jasnou nenávist.

I on byl přinucen navléct své tělo do hedvábné bílé košile, společenských kalhot, smokingu a společenských bot. Nebýt Marka, neměl by ani co na sebe, ovšem jejich postavy byly skoro stejné, takže mu Markovo oblečení padlo jako ulité. Mark měl v šatníku na výběr hned z několika barev, ovšem Alexovi padlo do oka to jediné tmavě černé, které tam Mark měl. Jeho přítel zvolil vše v tmavě modré barvě.

Vlasy si upravil s takovou pečlivostí, s jakou ještě nikdy nic a skoro by i působil jako někdo z nich, nebýt toho otráveného obličeje, který všem věnoval. V davu však hledal plavou kštici, ovšem jak po všech koukal, nikde ho neviděl. Nejblíže pak byl, když si prohlédl nevlastního syna starosty, Williama Brennera, jehož hlavu taktéž zdobily plavé vlasy, jen o chlup kratší, než ty Liamovy. Něco se mu však nepozdávalo na tom, že i když měli být z obou stran nevlastní, člověk by řekl, že mají jak stejného otce, tak stejnou matku. Důkazem jeho omylu však byla žena, která se držela po boku Liamova otce, Jessica. Ačkoliv její syn přejal jméno po svém novém otci – dočetl se o nich, že ho adoptoval – Jessica za jménem měla pouze římskou číslici V. Hledal její původní příjmení, nikde ho však nenašel. Což bylo velice zvláštní.

A pak ho uviděl. Stál na kraji sálu a bavil se s Jacksonem Blackburnem, jenž působil stále stejně. Jeho černé vlasy byly každým coulem jedny z těch, které vyčuhovaly z davu svou upraveností. Jeho maskulátní postava byla zahalena v bílém obleku, skoro v tom samém, jaký měl na sobě Liam, a něčemu se společně smáli. Rád by znal předmět jejich konverzace. Pokud však měl vyjít jeho nově stanovený plán, nesměl na sebe moc upozorňovat.

Mark z tácu služebné ukradl dvě sklenky, přičemž jednu podal jemu. Připadal si tam jako vetřelec, když si několik lidí začalo šeptat o tom, že ho tam ještě nikdy neviděli a ke komu asi tak patří.

„O čem vlastně takový večírky jsou?" zeptá se, když absolutně nenachází pointu konání tohoto večera. „Vždyť tu ani nikdo pořádně nepromlouvá."

Vždycky si to představoval tak, že starosta vytahuje nějaké důležité body týkající se města, které je potřeba vylepšit a zdejší lidé z vlivné společnosti pak navrhují nějaké plány. Jenže jak se zdá, večírky spíš slouží k tomu, aby měli tito lidé důvod popíjet a prožívat zábavu. Najednou zbystří, že hned dva páry modrých očí ho pozorují. Jak ty Williamovy, jenž v nich má jaksi podezřelé jiskřičky, tak ty Liamovy, na okamžik překvapené. A najednou ho to trkne. Otočí se na Marka, který se chystá k odpovědi.

„Panebože, Marku," šeptne, čímž ho zastaví v odpovědi. „Ava řekla, že viděla Liama za tím volantem, ale já si doteď nebyl tak úplně jistý. Nesedělo to k němu. Svou práci vždy odvede a špínu po sobě uklidí," vysvětluje v rychlém spádu uvědomění. „Co když ale Ava viděla někoho jinýho s blonďatýma vlasama a modrýma očima?"

Mark nenápadně přejede po davu lidí, načež se Alex vrací zpět do svého klubíčka, ve kterém se snaží zůstat nepovšimnut. Srdce mu však buší plnými obrátky na hruď. Jsou si vlastně podobní jako vejce vejci. Nebýt toho, že Will má oči moc daleko od sebe a jeho pokožka je až sněhově bílá, mohl by o nich leckdo říct, že jsou jako dvojčata. Což ho přivádí k tomu, že i o tomhle starosta všem lže. William jistě bude jeho syn.

„Myslíš, že ji přejel Will?" zeptá se Mark opět se svým skeptickým pohledem. „Tomu bych moc váhu nepřikládal. Will je prakticky jedinej člověk, se kterým se tady dá bavit. Většinu času mi vlastně připomínal tebe. Pochybuju, že o něčem z toho věděl."

„Možná, že se jen přetvařuje," odsekne na to. Markova slova ho podráždila snad ještě víc, než všichni lidé kolem něj. Byla chyba sem chodit. Tohle nikam nevede.

„Čau Marku, brácho," ozve se právě pomlouvaný jedinec, který si před ně stoupne a plácne si s jeho nejlepším přítelem. „Koukám, že sis přivedl doprovod. Tebe znám. Alex, viď?"

„Jo," odpoví s přehnaně strojeným úsměvem a podá Willovi, jenž se ihned představí, ruku. Alex ho zná od vidění ze školy, když se občas střetnou, většinu času si ho však nevšímal, proto si ani nevšiml té podoby mezi ním a Liamem. Teď, když stojí před ním, se to nedá přehlédnout a ta jeho teorie je celkem i pravděpodobná. Zná Liama při práci dost dobře na to, aby věděl, že on by jen tak nenechal skoro vražednou zbraň ležet na louce, prakticky všem na očích. To zkrátka není jeho styl.

„Bavíte se? Jasný, že ne. Je to strašnej vopruz, jako obvykle," zakroutí Will hlavou s pozitivním výrazem. „Nechcete skočit ven na jedno rychlý cígo. Už tu umírám dvě hodiny. Představujou se mi samý starý rašple, je to až nechutný."

„Jo, skočíme," odpoví Mark s úsměvem. Mark samozřejmě pravidelně nekouří, ale když ho někdo pozve, neodmítne, to Alex ví už delší dobu. On se toho ovšem účastnit nehodlá.

„Já asi zůstanu tady, porozhlídnu se," reaguje a pohlédne na Marka, aby pochopil, že se nemá v plánu seznamovat s Willem. Připadá si idiotsky, že vůbec řekl Markovi, že půjde. Byla to opravdu chyba. Co měl vlastně v plánu? Ohnout Liama přes jeden ten stůl s jídlem a nacpat ho do něj, zatímco se ten chladný ničema do něj pomalu během toho styku zamiluje? Byl naivní. Nejraději, kdyby to nepůsobilo nezdvořile vůči Markovi a jeho rodičům, by odešel.

Mark tedy i s Willem nepozorovaně odejdou, zatímco on se rozejde směrem ke stolům. Se sklenicí šampaňského se protlouká kolem lidí s myšlenkami na to, jaký byl bláhový, když si myslel, že by tento večer mohl poskytnou začátek pro jeho novou hru. Jenže Liam je neustále v nějaké společnosti, zatímco on už se dostal do merku starosty, který právě promlouvá s Markovými rodiči. Vypadá to jako nezávazná konverzace, ovšem on ve starostově očích vidí, že z jeho přítomnosti radost nemá. Třeba už mu Liam řekl o tom, co všechno Alex ví a z čeho ho podezírá. Třeba hned zítra se mu stane ta stejná nehoda, co se stala Avě.

Otočí se ke všem zády a prohlíží si tapiserii, která je zdobena různými ornamenty. Samotná zeď působí, jako by měla hosta vlákat přímo dovnitř a Alex na chvíli vypíná svou rozbolavělou hlavu, která ze všech těch myšlenek může prasknout. Už dlouho nevypnul tak, aby na nic nemyslel a jen se unášel okamžikem. Teď, když to udělal, má pocit, že ho vlastně netíží nic. Ani už vztek nedusí. Zkrátka se zadíval do tapety a nechal se do ní zatáhnout. Mít něco takového doma, život by byl možná daleko lehčí.

„Nečekal bych tě tu," ozve se vedle něj ten známý hluboký hlas jeho spolužáka. Alex se vrací do reality a otočí k němu hlavu. Jeho majestátní vzezření ho dostává do kolen. Ani si nevšiml, jak zranitelně na něm ta bílá působí. A jak krásně v ní opět vynikají ty jeho uhrančivé oči. Nebo ty rty, které ho vyzývají k políbení. „Co tě sem přivedlo?"

Spolkne jízlivou poznámku, protože ta do jeho nového plánu nepatří. Nebude dělat Liamovi radost z toho, že se nervuje. A nebude mu ukazovat, že je snadné ho rozčílit.

„Zajímalo mě, jak si žije nejpopulárnější rodina ve městě," odvrátí hlavu zpět k tapetě. „Není co závidět. Nevidím tu absolutně nic osobního a všechno tady působí strojeně. Včetně všech těch lidí."

Uslyší uchechtnutí a periferním viděním pozoruje Liamovy prohnuté koutky úst. „Konečně něco, Flynne, v čem si opravdu sedneme," odvětí na to. „Tedy, pokud pomineme tvé úchylné myšlenky na to, že já jsem zabiják."

„A nejsi?" zeptá se Alex s nadsázkou. „V pátek večer jsi zabil mých budoucích dětí víc, než dost." Naráží na to, kolik vzrušení ze sebe vyprodukoval přímo do Liamova těla. Ta představa ho znovu zčásti znechutí a zčásti udělá velmi těsno v jeho kalhotách.

Poprvé, co slyší z jeho hrdla přirozený smích. Žádný strojený, lačný či falešný. Zkrátka, jako by teď a v tuhle chvíli odkryl nějaký kousek své duše, což Alexe překvapí a on se na něj chtě nechtě otočí. Je to něco nepatřičného, ale zároveň i krásného. Možná se jen nechává znovu unášet svými pudy, ale jeho smích v něm vyvolává něco, co nelze popsat slovy. Ani kdyby jich použil milion. Přitom mu ta poznámka nepřišla zase tolik směšná.

„Teď jsi mě dostal," dosměje se plavovlas a vrátí se zpět do svého obvyklého módu nadřazenosti. Přesto z něj Alex necítí takový chlad jako před tím smíchem. „Budu muset vymyslet, jak vyrovnat účty."

„Nemyslím si, že by ti to mělo nějak dlouho trvat," pronese, zatímco se rozejde o kus dál, když je služebná poprosí, jestli by se nemohli posunout, protože potřebuje doplnit talíře, na kterých už je tak dost jídla. „Což mě přivádí k otázce, proč jsi mě vlastně vyhledal."

„Zvědavost," odpoví takřka ihned aristokrat. „Jak jsem řekl, přijdeš mi daleko zajímavější, když vím o tvé úchylce."

„Žádná není, mohla za to ta zelená," nezdržuje se s reakcí ani on, přičemž si přilne doušek šampaňského. Už několik dní opět nepozřel teplé jídlo, jelikož jejich večeře se opět skládá jen z několika málo surovin v lednici. „A budu rád, když nic z toho nepoužiješ v tý prezentaci na sociologii."

„Vidíš, to mě ani nenapadlo," pokračuje v jejich slovní přestřelce Liam, načež nakloní hlavu na stranu. Tak, jako obvykle. „Možná bych tam ale mohl napsat, že se rád rýpeš ve věcech, po kterých ti nic není. Stejně tak, jako ani mně ne."

Vypadalo by to nevinně. Jako další poznámka, která ho má urazit, ovšem Alex si to vykládá jinak. Jako kdyby ho varoval před něčím. Což je i dost možné, když vezme v potaz, že možná ví, koho se Liam snaží chránit. Proto se na něj s pokroucením hlavy otočí a daruje mu jeden ze svých nejzářivějších úsměvů. Nehodlá se nechat vykolejit.

„To bys mohl," kývne na něj. „Nezlobil bych se, alespoň by Harrington ocenil mou snahu vyřešit věci, který už dávno vyřešený bejt měly, kdyby orgány jednaly tak, jak mají."

Vidí, že ho ta poznámka vykolejila. Naznačil tím, že nejspíš tuší o skorumpovanosti zdejších vymáhacích orgánů a že ví, odkud vítr vane.

Liam se k němu s mrtvolně důležitým výrazem přiblíží, přičemž se rozhlédne a nakonec své ledově modré duhovky zabodne do těch jeho. Vypadá to, jako by se i on sám bál, že někdo jejich konverzaci uslyší. Ten pohled je ovšem tak strašně svádějící, že si Alex přeje, aby se tak na něj nikdy nepřestal koukat. Aby svoje duhovky už nikdy neodlepoval od těch jeho.

„Možná by sis měl dávat pozor na jazyk, pokud chceš naznačit, že můj táta podplácí orgány, aby s tím případem nic nedělali," šeptne, načež se zase dostane z jeho intimní zóny. A Alexe polévá horko, přičemž přemáhá nutkání se začít smát. On přece nic takového neřekl. Liam se teď sám prořekl o tom, o čem Alex celou dobu jen polemizoval.

„Já ale nic takového neřekl, Brennere," usměje se vítězným stylem a pozvedne sklenku se zbývajícím šampaňským. „To ty jsi to právě řekl." A s tím sklenku dopije, přičemž ji položí na stůl. „Nebojím se ani tebe, ani tvýho táty. Kdyby se mi něco v dohledný době stalo, bylo by to všem divný. Dvě nehody puberťáků během méně, než čtrnácti dní. Příště by to auto bouchnout totiž nemuselo."

Vítězně se otočí a kráčí bůh ví kam. Nehodlá si však nechat zkazit náladu tím, že by Liama nechal odpovědět. Jejich nevinná konverzace se přehoupla v něco, v co už ani nedoufal. Liam to však nakousl sám a on to dohrál podle nových pravidel, která si stanovil. Ví, že čím víc ho bude provokovat, tím víc s ním bude chtít Liam hovořit. A čím víc s ním bude chtít hovořit, tím víc se bude nachytávat na past, kterou si pro něj Alex připravil.

Někdo ho však popadne za paži a normálním krokem ho vede ze sálu. Alex se otočí, aby se podíval, zda ho někdo nesleduje, nikdo mu však nevěnuje ani špetku pozornosti, kromě pár služebných. Za ruku ho vede Liam s nasupeným výrazem, který to bere přes celý vstupní sál až otevírá nějaké bílé dveře, do nichž ho strčí a vzápětí za ním vleze dovnitř.

Alex se rozhlédne kolem sebe, kde vidí podobiznu starosty Brennera, jenž se vyjímá nad majestátním krbem, z něhož se pomalu vykuřují doutnající uhlíky a před nímž stojí obrovský mahagonový stůl. Ze stropu visí obrovský lustr, který by usmrtil nejméně deset lidí z vedlejšího sálu, kdyby spadl. Zem pokrývá perský koberec. A zdi jsou zbarvené do bíla. Žádné hypnotizující tapety, které by uklidnily jeho narůstající nervozitu.

Liam otočí klíčem v zámku, vzápětí ho popadne za krk a přišpendlí ho k oněm dveřím. Blesky v jeho očích prozrazují, že už toho má vážně dost. Teď je to jedna jedna. On ho dokázal svým klidem vytočit v pátek. Alex to dnes dokázal svými slovy. Proto se znovu usměje.

„Řeknu ti to po lopatě, aby to tvůj malej mozek mohl pobrat," přitvrdí svůj stisk. „Já a ani moje rodina s úrazem tvojí kamarádky nemáme nic společnýho. Táta jen prosí lidi o to, aby o veškerých věcech pomlčeli z důvodu, aby nevznikla panika. Z kamerových záznamů se totiž nedá zjistit, kdo za tím volantem seděl. A od nákupčího taky žádný pokroky, když se dotyčnej zapsal pod falešným jménem. Neměli jsme důvod někomu z šerifovy rodiny ubližovat."

Alex ho odstrčí a projde kolem něm, jako kdyby se absolutně nic nedělo. Neustále se však ušklíbá nad tím, jak se věci vyvinuly, a že nebyla chyba sem chodit. Alex mu svým hysterickým výstupem potvrdil polovinu informací. Což se mu zamlouvá.

„Víš, co je zajímavý?" otočí se zpět na něj. „Že jsem absolutně nic z toho neřekl a ty si přesto myslíš, že si to myslím. A pak, že já mám malej mozek."

„Chudý lidi většinou vytváří scénáře pro to, aby byli zajímaví," namítne opět vyrovnaně Liam. Jako by našel svou ztracenou sebedůvěru. „Nebo aby si jich alespoň někdo všiml."

„Další zajímavá věc je, že ti přijdu zajímavej kvůli mým neexistujícím úchylkám," uchechtne se. Ačkoliv si to snad sám neuvědomuje, Liam si protiřečí. Kope, protože je v koncích. Škoda jen, že nenahrával. Mohl mít už něco v ruce.

„Popravdě, Flynne," rozejde se Liam znovu k němu. „Zaujal jsi mě už na té hodině sociologie, když jsi na mě vyjel. Nemohl jsem se dočkat pátku a dostal jsem tě přesně tam, kde jsem tě chtěl mít a hlavně jak. Ty víš, co po tobě chci. A já vím, že mi to budeš dávat do té doby, dokud ti nedojde, že já a ani moje rodina za úraz tvojí kamarádky nemůžeme. Jenže já mám takový nápad."

Liamova ruka letmo přejede po Alexově rozkroku, kde se opět začíná dělat těsno. Liamův dech se překřižuje s tím jeho, zatímco jejich rty dělí pouhých pár centimetrů. Znovu cítí neskutečný elektrický výboj, který jím projíždí. Liamova ruka putuje směrem nahoru, zatímco jeho modré oči kmitají z jeho rtů zpět do očí. Jsou tak hypnotizující, že Alex dočista zapomíná, o čem se to bavili před tím.

„Co kdybychom si prostě ušetřili čas tím, že ty se slepě přestaneš honit za něčím, co neexistuje a já tě přestanu vidět jako chudáka?" šeptne svůdně. „Ty víš, co po tobě chci. A já vím, že i ty to chceš. Kouká ti to z očí. Proč kolem sebe chodit a kopat, když si o to můžeš jednoduše říct, Flynne?"

Místo nějakých slov ho Alex chytne silně za zátylek a dravě přitiskne své rty na ty jeho, do nichž se plavovlas znovu usměje. Nezdržují se však ničím, tudíž Alex svléká bílé sako z aristokratova těla, přičemž rozepíná jeho košili a rty začíná putovat po jeho těle. Dostává se až k pásku, který jediným trhnutím odepne a sejme z kalhot, přičemž ty spadnou samovolně dolů. Alex nečeká na žádný povel a strhne i plavovláskovy boxerky, klekne si na kolena a naposledy se podívá nahoru - do těch modrých a pronikavých očí.