Neústupná média se přihnala ze soudní síně rovnou do nemocnice. Byla tam vlastně ještě dřív, než tam stačil dorazit Alex se svou ochrankou. Naštěstí právě ta jim nedovolovala proniknout do jeho pokoje, kde ulehl zpět na svou postel a rozjímal o Liamovi a o tom jediném pohledu, který mu daroval. 

Jeho matka naléhala, že ho zavolá, ale Alex razantně odmítl. Věděl, že až se plavovlas osmělí, přijde za ním sám. Bylo až vtipné, že ještě donedávna nedokázal určit, kdo Liam Brenner je. Že si o něm myslel jen špatné věci, měl ho za ledovou skořápku bez jakýchkoliv emocí. Přitom se v něm toho tolik schovávalo. Tolik tužeb a citů, které by člověka mohly roztrhat. Věděl to. Teď už věděl, že Liam Brenner je jen zlomený puberťák, který neměl na výběr a musel se chovat jako dospělý člověk takřka od smrti své matky. 

A přesně, jak předpokládal, když na pokoji osaměl, protože jeho matka musela jít připravit Lisu na zítřejší školku a Mark zas upaloval za svými rodiči, ozvalo se tenoučké zaklepání na dveře, přičemž jeho strůjce se objevil vzápětí.

Hledí na sebe, jako by se viděli poprvé v životě. Vpíjí své zornice do těch Liamových a snaží se zůstat klidný, i když jeho srdce tluče na poplach. Ta jemnost v Liamově obličeji ho přivádí do stavu beztíže, ovšem ty oči ho sráží zpět na kolena. Ví, že mu jeho protihráč přišel něco oznámit. A ví, že z toho nebude mít radost. 

Sleduje, jak se ladným krokem odebere k volné židli vedle jeho postele. Usedne a znovu se na něj zadívá. Bez jakéhokoliv posunku či slova. Jako by mu stačil jen ten jejich společný pohled. Alex by tak mohl trávit zbytek svých dní. Koukat do těch chladných očí a utápět se v jejich vlnách. Prozkoumávat přes ně každé zákoutí Liamovy duše. Ztrácet se v přívalu ledového krystalu. 

„Už vypadáš líp," přetne ticho nakonec sám blonďák. Ruce má spojené v klíně, záda narovnaná a hlas pevný. Přesto Alexovi přijde, jako by se nepatrně klepal. 

„Doktoři říkali, že bych do tří týdnů mohl bejt zas jako rybička," reaguje na to svým unaveným hlasem. Ačkoliv si to snaží nepřipouštět, únava na něj útočí každým coulem. Ty dvě cesty na soud a zase zpět ho opravdu zmohly. Kdyby Liam nepřišel, zřejmě by znovu propadl spánku. 

„To je skvělá zpráva," usměje se nepatrně a sklopí hlavu. Jindy by za těmi slovy hledal ironii či jiné znamení, že se mu posmívá. To jediné sklopení hlavy mu však prozrazuje, že z toho má opravdu radost. Jen za ty roky přetvářek neví, jak se k té upřímnosti postavit. „Přišel jsem za tebou, abych ti něco oznámil."

A je to tady. Moment, kterého se od konce soudního jednání bál. Moment, který mu stahuje útroby a zastavuje několik úderů jeho srdce. Jistě mu přišel říci, že odchází. Přišel se s ním rozloučit. Protože ať to v sobě popírají a potlačují, jak chtějí, zamilovali se jeden do druhého. Zamotali se do té zpropadené hry natolik, že bylo snadné ji propadnout. 

„V první řadě bych se měl omluvit," zvedne hlavu a podívá se mu zhurta do očí. „Nemusel sis projít ničím z toho, kdybych prostě sklopil hlavu a nepletl se do toho, co děláš. William by na nic nepřišel, nezískal by v Mattovi spojence a tím pádem by to neřešil ani můj otec. Sám jsem ti měl podstrčit důkazy."

„Omlouvat se nemusíš," nepustí ho, aby pokračoval. Ani neumí spočítat, kolikrát si představoval, že před ním Liam sedí a prosí ho o odpuštění. Jenže teď, jako by mu vzal vítr z plachet. Alex pochopil, proč se Liam choval tak, jak se choval. Proč se ho zuby nehty snažil odradit od pátrání. „Chránils jedinou rodinu, kterou jsi měl. Navíc nikdo netušil, jak se věci semelou. A i když je tvůj táta, jakej je, pořád je to tvůj táta."

„Byl," řekne ostře a znovu sklopí hlavu. „Na povrch vyšly i věci ohledně matčiny smrti a... kdybych to věděl, sám ti dám důkazy, abys ho srazil na kolena. Podle všeho matka měla přestřižené brzdy a snažila se auto ve smyku vytočit. Tenkrát silničáři kopali dálnice, takže byla uzavřená jedna strana a jezdilo se jedním pruhem. Matka srazila kužely a dostala se do protisměru, kde se střetla s kamionem. Pitva prokázala, že nebyla opilá, ale zdrogovaná. Otec podplatil zkrátka kohokoliv, koho mohl, aby pravda nevyšla najevo. Teď se ti podplacení doktoři, úředníci a já nevím, kdo ještě, začali ozývat, když viděli, že je otec v koncích. Zapřísáhl jsem se, že toho netvora už nikdy nebudu pokládat za svého otce."

Pro Alexe je to stejně nová zpráva a šokující, jako pro většinu lidí, kteří už o tom ví. Přesto si nedokáže představit, co v sobě musí dusit Liam. Zjistit, že žil deset let pod střechou s člověkem, který ho připravil o matku. Který ho nazýval synem a odepřel mu, aby on mohl někoho nazývat matkou. Aby mohl poznat, co je to mateřská láska. 

„Ale to jsem probírat nechtěl," zakroutí hlavou a jeho hlas opět zjemní. Alex se nijak nevyjadřuje. Neví, co by řekl a myslí si, že bude lepší, když zůstane mlčet. Co by na to vlastně měl říct? Žádná slova nedokáží Liamovu bolest utišit. „Jde o to, že odjíždím."

Přesně to si myslel, že přijde. Spíš to tak nějak v podvědomí už i věděl. Věděl, že se dozví tato slova. A cenou útěchy je pro něj, že mu to Liam přišel oznámit osobně a nedozvěděl se to od někoho jen tak mezi řečí. Přesto mu v těle vybuchne hořká pachuť. 

„Na jak dlouho?" zeptá se potichu. Kdyby zkusil zesílit svůj hlas, mohlo by se stát, že se zlomí a on se před ním rozpláče. 

„Netuším," odpovídá klidně a hledí mu do očí. Vyrovnaně, klidně, vzpřímeně a hrdě. „Měnit školu v posledním ročníku mi přišlo jako blbost, takže prozatím budu studovat dálkově. Prarodiče z matčiny strany si mě berou pod křídla. Bydlí ve vesničce, kousek za městem. Už to ve škole dohodli. Bude lepší, když se distancuju z veřejnýho podvědomí, než se situace uklidní. I když všichni budou vědět, že jsem vyvázl bez jakýhokoliv trestu, stejně pro ně budu vyvrhelem, jako bys to tady neznal."

„Vrátíš se zpátky?" ještě tišší hlas, než před tím. Liam má však pravdu, rozumí tomu. Lidé by si na něj ukazovali, šuškali a snažili by se mu nahlédnout do soukromí. Poměřovali by ho s jeho otcem. Říkali by o něm nepěkné věci. 

„Nevím, Alexi," odpoví ihned. Liamova ruka se natáhne pro tu jeho, s čímž vůbec nepočítá, a tak ho překvapí dotek té ledové dlaně. Jejich prsty se propletou a Alexem znovu projede to elektrizování. „Možná ano, možná ne. To je prozatím jen ve hvězdách."

„Budu na tebe čekat," odhodlá se Alex k tomu, aby vyjevil svoje city. Potřebuje je vyjevit, protože nemá jistotu, zda se s plavovlasem ještě někdy uvidí. Protože když se nevrátí, je jen malá pravděpodobnost, že se znovu setkají. „A pokud se nevrátíš, pochopím to, ale i já ti chci říct něco, co mě celou tu dobu tíží."

„Nedělej to," zarazí ho, jako by se toho bál. Liam jistě ví, co přijde. 

„Musím," nenechá se odradit. „Protože když to neudělám teď, je tu možnost, že už se k tomu nikdy nedostanu a pak bych si to vyčítal. Že to všechno možná mohlo dopadnout jinak," vysvětlí o chlup jistějším hlasem. „Protože já tě zatraceně miluju. Nevím proč, ale je to tak. A je to tak kurevsky debilní pocit, ale miluju tě a nemůžu s tím nic udělat."

Přijde mu, že plavovlas nemá co říct. A bylo i zbytečné k tomu něco říkat. On mu dokázal, že ho miluje. Dokázal mu, že mu na něm záleží. Zachránil mu život a obětoval u toho lidi, které znal, a na které byl zvyklý. A to je oběť, která jeho city jen potvrzuje. 

Liam však rozpojí jejich ruce, pomalu vstane a předkloní se. Alex čeká, že ho políbí a polibek opravdu přichází. Ovšem ne na ústa. Liam ho políbil na čelo a přejel svou rukou po jeho unavené tváři. Vzápětí se jeho útroby stahují, když ho pozoruje, jak pomalu kráčí ke dveřím. Tohle je možná naposledy, co spolu vedli nějaký rozhovor. Alex to nevydrží a propustí slzným kanálkům uzdu. 

Liam Brenner se k němu u dveří ještě otáčí a s jemným a upřímným úsměvem, smutným úsměvem, ze sebe vypraví dvě slova, která mu dávají naději: „Zatím sbohem."

A Alex zůstává sám na pokoji, jen se svým zlomeným srdcem a slzami, které se mu koulí po tvářích.

***

Den se blíží ke svému konci a on sleduje přes své malé okno, jak paprsky slunce bojují s nastávajícím šerem. Už je několik hodin svobodný, ale přesto si přijde, jako kdyby svou svobodu stále hledal. Jako by si nebyl jistý, kde je jeho místo. Na posteli před ním se rozkládá velká cestovní taška, z níž ještě nevybalil ani jeden kousek oblečení. Všechno by mu připomínalo Rockwell a hlavně Alexe, pro něhož po každé s velkým rozvažováním vybíral své oblečení. 

Když zavře oči, nevidí nic jiného, jen ty hnědé bulvy zalité slzami, když odcházel. I on si zřejmě uvědomoval, že je to možná naposledy, co spolu mluvili. Dával si naději na to, že až se všechno vrátí do normálu, nebudou ho brát ostatní lidé za vyvrhela a znepříjemňovat mu život. Jenže to může trvat i roky. A to staví obrovskou překážku do jejich vztahu. 

Prohrál na plné čáře. Mělo by ho to štvát. Mělo by ho štvát, že se nachází v tomhle malém pokoji, kde má sotva místo pro to, aby se nějak hýbal, když ještě před dvěma týdny bydlel v paláci a byl jedním z těch nejznámějších teenagerů široko daleko. Neštve ho to však. Vše totiž spělo k tomuto závěru. Věděl to už několik let. 

Ztěžka vydechne vzduch ze svých plic a snaží si nepřipouštět, že nazýval svého otce otcem a chránil ho, když ho on obral o matku. Když ji sebral život jen proto, aby nevyšly jeho podvody najevo. Dozvěděl se to krátce po tom, co mu ten policista odemkl pouta. Vzali si ho do kanceláře, kde s ním sepsali protokol a tam mu sdělili, za co všechno – přesněji řečeno mu dali seznam všech prohřešků jeho rodiny – jeho rodina skončila za mřížemi. Prvním bodem u jeho otce byla smrt jeho matky. Její vražda. 

Policista mu vysvětlil, že svědci, kteří k tomu měli i důkazy, nahlásili smrt jeho matky jako vraždu. Důvodem byla jejich celková a dlouhodobá rozepře, po které se jeho matka rozhodla požádat o rozvod a zveřejnit důkazy o jeho podvodech. Nevěděla, že je schopný chladnokrevné vraždy. Jeho matka nevěděla, že se jeho otec neštítí lidem fyzicky ubližovat a dotáhnout své konání až k takovému odpornému činu, jako je vražda. 

Proklíná sám sebe za ty roky, kdy svou matku zavrhl. Myslel si, že se zabila z lásky k němu. Že nedokázala ustát to, že ji podvádí. A že jeho tu nechala napospas všemu. Kdyby to tenkrát věděl, nikdy by se za otce nepostavil, nikdy by za něj nebojoval. Nikdy by se nezapojil do těch špinavých her. Nepřijal by Jessicu. Nepokládal by Williama za svého bratra. Byl to jen splozenec zla. 

„Zlatíčko," ozve se od dveří stařičký hlas jeho babičky. Otočí se a zjistí, že tam stojí oba jeho prarodiče. Rodiče jeho matky. Viděl je naposledy na pohřbu. Od té doby se s nimi nestýkal, i když mu od nich několikrát přišel dopis. Otec je vždy vykresloval ve špatném světle a Liam, devítiletý chlapec, který měl ze všeho strach, se mu nedokázal postavit, i když věděl, že jsou to dobří lidé. Dopisy přestali chodit, když mu bylo jedenáct. Prarodiče svou snahu vzdali a on se změnil k nepoznání. Jeho otec ho změnil k nepoznání. Neviděl je deset let, ale je to jako včera, když u nich o víkendech spával. Kdy s nimi koukal na televizi a stěžoval si na to, že je s nimi nuda. 

„Ano?" ani si neuvědomil, že má zrak zamlžený oparem slz. Spěšně si je setře a snaží se nedávat  najevo to, v jaké v nerovnováze se právě nachází. 

Jeho babička vstoupí dovnitř. Tak strašně mu připomíná jeho minulost. Kdy ještě jeho matka žila. Má ty vzpomínky uschované dodnes. Dodnes si pamatuje, jak se jeho matka nahlas smála. Jak starostlivě na něj vzhlížela, když ji oznamoval, že mu ve škole něco nejde. Nikdy je nevymazal. A to ani tehdy, když si myslel, že ho tu prostě jen nechala. 

„Víme, že to není to, na co jsi zvyklý, ale snad si to zútulníš podle sebe," říká milým, avšak strachem pohlceným hlasem. Liam ví, že mají strach z toho, jak na některé věci bude reagovat. A lhal by, kdyby řekl, že si na to nebude muset zvykat, ale ví, že tohle je jeho nejmenší překážka. Ačkoliv se před lidmi choval jako povrchní zmetek, který se vyžívá v bohatství své rodiny, uvnitř to cítil docela jinak. Vždycky chtěl být jako normální lidé. Mít normální život a nemuset se patlat v otázkách politiky a v zásadách chování, kterým, jako politikův syn, musel působit na své vrstevníky. 

„Nebojte," ujistí je oba, protože i jeho děda na něj pohlíží se strachem. „Sice jsem si zvykl na luxus, ale nikdy jsem ho nijak zvlášť v oblibě neměl."

Vypadá to, jako by se jim po jeho slovech ulevilo. Jeho hlas však prozrazuje, že je zranitelnější víc, než kdy dřív. Láme se mu a on jen stěží potlačuje slzy z vyčerpání. 

„Víme, že to pro tebe není lehké, chlapče," postupuje k němu děda. „Proto si vem času kolik potřebuješ, vem si ho třeba fúru, ale neuzavírej se před námi. To je jediné, o co tě s babičkou prosíme. Před námi už se nemusíš přetvařovat a schovávat kým skutečně jsi."

Jako by ta slova způsobila lavinu, kterou nelze zastavit. Z jeho očí vypadnou slané krystalky bezmoci, zatímco z jeho hrdla vypadne přiškrcený vzlyk. Nejde to, přestal se ovládat v momentě, kdy ho oba naráz objali. A ani si to neuvědomil, ale delší dobu prahnul po tom, aby ho někdo takhle láskyplně objal a řekl mu přesně taková slova. Od té doby, co zemřela jeho matka, musel v sobě pohřbít i její návyky. Musel pohřbít svou pravou tvář a city, jimiž oplýval. 

***

Když se uklidnil, naskládal si všechny věci do skříně a snažil se nemyslet na všechny ty věci, které se za poslední dva měsíce staly. Potřeboval si vyčistit hlavu. Když ho však volali dolů na večeři, kam se bez otálení vydal, poznal, že mají na jazyku něco, co mu chtějí sdělit. 

Nakonec se k tomu odhodlali a Liam se dozvěděl další informace. Jeho matka, když zjistila, že otěhotněla, nechala zřídit bankovní účet, na nějž spořila peníze. Hodlala mu o tom říct sama v jeho dospělosti, toho se však nedožila a Liam s prarodiči v kontaktu nebyl, proto o tom nemohl vědět. Našetřila neuvěřitelných půl milionu – ona na rozdíl od otce peníze vydělávala prací a těžkou dřinou – na Liamovi potřeby. Když poznala, že se jí její manžel snaží zrujnovat a její firma pomalu začala krachovat kvůli jeho podvodům, přepsala bankovní konto na prarodiče, aby ji exekutoři nezabavili peníze našetřené pro něj. 

Prarodiče mu číslo účtu, pin i veškeré věci potřebné k přepsání předali s tím, že účet může využívat pro své potřeby, ale může si je nechat i na univerzitu, což by bylo praktičtější. Souhlasil s nimi. Teď, když už tu není jeho otec, se o univerzitu bude muset postarat on sám. A jak se zdá, jeho matka nebyla jen krásná a milá žena. Byla i velice chytrá. Prarodiče mu totiž sdělili, že všechno před otcem utajila. Věděla, že by na účtu nezbyla ani vindra, kdyby se o něm dozvěděl. 

Liam se s postupem týdnů a měsíců začal usazovat a zvykat si na klidnost, která panovala v domě jeho prarodičů. Byl to rozdíl oproti tomu, co znal od mala. Školu na dálku zvládal s přehledem, učitelé, jeden po druhém, si s ním domlouvali i videokonzultace a jejich třídní profesor mu dokonce sděloval i několik novinek z města a školy. Vypadalo to, jako by se vše vracelo do zajetých kolejí.

Na sociální sítě nechodil. Věděl, že nikdo nezapomíná na staré křivdy a on ještě nebyl připravený stavět se do cesty všem těm lidem, kteří měli pivku na celou jeho rodinu. Nejvíc ho však užíral fakt, že i přes to, jak dobře byl informovaný, netušil o Alexovi vůbec nic. Tou dobou už byl jistě v plné síle a zdravý. Tou představou se Liam utěšoval. A jak čas plynul a o skandálu s Brennerovými mluvilo čím dál méně lidí, uvědomil si, že jednou Alexe znovu uvidí. A možná to nebude trvat zase tak dlouho, jak si myslel.