Opět nemohl celou noc spát. Převracel se ze strany na stranu a snažil se nemyslet na tu zpropadenou obálku pod jeho postelí, která by mohla poslat do kopru všechny jejich problémy. Ty peníze mohly zajistit jeho budoucnost, mohly zařídit budoucnost i pro Lisu. A mohly ušetřit spoustu námahy jeho matky, která vynakládá veškeré své úsilí, aby se o ně oba postarala, jak nejlépe umí. Ano, ty peníze z jejich života mohly udělat ráj na zemi a jeho by zbavily povinnosti dořešit ten zpropadený úkol. Jenže to není správné.

Není morálně založený a nelpí vždy na zásadách vřelé společnosti, ale tyhle peníze jsou špinavé. Tak špinavé, jak jen dokážou být. Jsou za mlčení. Mlčení, které jiné lidi stáli svobodu či dokonce život. Mlčení a sebezapření. Pokud by ty peníze přijal, pak by pošpinil svou čest. A nejen svou. Nechal by na holičkách Marka, který vynakládá nebezpečně velké úsilí v této hře. Ne, nepřijme je. I za cenu, že by měli celý měsíc hladovět. Takový on není.

K těmto úvahám ho přivedla až myšlenka na Avu, která je bůh ví kde. Ani netuší, jestli se jeho kamarádka alespoň trochu vyléčila z toho handicapu. Tedy jestli jí vůbec byla poskytnuta nějaká pomoc. Pokud by ze starostovy strany nebyla, byly jí i jejímu otci poskytnuty jistě nemalé částky za mlčení. Určitě ještě větší, než jemu, které ji jistě zajistili nějakou odbornou pomoc tam, kde se teď nachází. Ať už je to kdekoliv.

Stojí před školou, zatímco studenti kolem něj proudí jako hejno, které se chystá na popravu. Všichni mají otrávený výraz a plahočí se za sebou. Alex stojí stranou a nervózně přešlapává z nohy na nohu. Čeká na černou audi, z níž vystoupí Liam, kterého okamžitě zatáhne do ústraní, aby mu vrátil tu obálku, která ho neustále nutí přemýšlet. Mohl ji samozřejmě poslat zpět se vzkazem, ale nemůže si být stoprocentně jistý, že ji poslal Liam. Když nad tím tak přemýšlel, ví, že by mu Liam peníze nedal, protože by se tím prozradil. Starosta to být jistě nemohl, to by neodpovídalo jeho profilu. Nechat obálku, ještě k tomu nezalepenou, venku přede dveřmi bez jediného vzkazu. Napadl ho i Will, který se však nezdál jako vhodný adept. Když by Alex opravdu peníze přijal a přestal se pídit po tom všem, zachránil by mu tím kůži. Což je krajně nesmyslné. A Jessica to také být nemohla, protože ta by se okamžitě svěřila svému starostovskému oslíkovi.

Ačkoliv nemá jistotu, že to byl Liam, je to nejpravděpodobnější člověk, který to nakonec z rodiny Brennerů mohl udělat.

Podívá se na displej mobilu, který mu hlásá, že za deset minut zvoní na hodinu. Znervózní ještě víc. Docházku má sice poslední dobou skoro bezchybnou, žádné pozdní příchody, ale v předmětech je ztracený a ze tří předmětů už propadá. Pokud opravdu v prvním pololetí pohoří, může se s maturitou rozloučit. Už nikdy nedostane příležitost si ji dodělat.

Další věc, o kterou by ho tento nelehký úkol okradl.

Najednou ji uvidí. Už z dálky poznává tu lesklou čerň laku, kouřová skla a tu blonďatou kštici za volantem. Alex se opře o zeď a pozoruje, kde Liam zaparkuje. Nakonec se auto zastaví až na úplně posledním místě v poslední řadě a z auta vyjdou oba bratři Brennerové. Zatímco Liam působí, jako by ho všechno nudilo a opět oplývá svým typickým chladem, Will se tváří skoro šťastně. Jako by ho těšilo, že jde znovu do školy.

Okamžitě se otočí, když se oba bratři rozejdou ke vchodu. Není to to nejnenápadnější gesto, ale jiné ho nenapadlo. Musí si s Liamem promluvit. Musí mu vrátit tu obálku a říct mu, že žádné úplatky nechce. Jak ale vlastně bude pokračovat dál? Co mu poví dál, pokud se ho zeptá, zda opravdu přestal s vyšetřováním? Už jednou mu lhal a zdá se, že to poznal, když mu poslal ty zpropadené peníze.

„Doprdele, zapomněl jsem peněženku," ozve se jeho unavený hlas plný chladu. Jeho bratr se jen zasměje a popožene ho, protože hodina začíná už za pět minut. A to je Alexova příležitost. William zachází dovnitř, zatímco Alex se rozejde za plavovláskem, jenž je znovu v celý černém. Černá košile, černé džíny. Jako by mu někdo zemřel. Vzpomíná si, že si toto oblečení oblékl na jejich první schůzku. A on to z něj pak strhal.

Dochází až k němu, přičemž ho uchopí za paži a vede ho rychlým krokem k Liamovu autu. Liam překvapeně vypískne, vzápětí se však na jeho tváři usadí ten typický úsměv hnaný touhou. Zřejmě si myslí, že chce Alex zopakovat jejich hrátky v autě.

„Potřebuju s tebou mluvit v klidu," objasní mu tedy svůj záměr. Liam na to nereaguje, pouze vysmekne svou paži, odemkne auto a vybídne Alexe na místo spolujezdce, zatímco on sám si sedá na místo řidiče. Alexe znovu obalí jistá novota a luxus. Znovu ho pohltí pochyby, když rozepne tašku a uvidí tu nacpanou obálku. Peníze v ní už nejsou ani zdaleka tak srovnané, jak byly, ale nevzal si ani jednu bankovku. A že by moc rád.

Otočí se na plavovlasého aristokrata s kamenným pohledem přišpendleným na obálce. Vypadá to, jako by ji poznával, tudíž to musel být on, kdo mu ty peníze hodil před dveře. Jaký pošetilý krok. Proč s ním prostě nejednal na rovinu? Vzápětí se za to sfackuje. Oni spolu nejednají na rovinu. Od začátku se jedná o lež. Lež, které propadl a s čím se musí naučit bojovat, aby rozeznal skutečnost od reality.

Vytáhne obálku s jasným cílem. Hodí ji Liamovi na klín a obdaří ho svým kamenným pohledem. Polévá ho studený pot, zatímco chlad vanoucí se z Liamova těla ho obepíná skrz na skrz. Dostal peníze za to, že bude mlčet. Teď je vrací zpět a absolutně neví, co se honí Liamovou hlavou, když na něj nebezpečně pomalu stáčí svůj pohled od obálky.

„Nechci tvoje peníze," doslova zasyčí a odvrátí svůj pohled před sebe. Školní pozemky jsou najednou prázdné. Už je jistě po osmé. „Nejsem další člověk, kterýho si můžeš koupit a je mi líto, že jsme se špatně pochopili."

„Zajímavé," vyjde z jeho hrdla posměšně. Alex však ví, že není pobavený ani trochu. „Koupit se dá každý. Kdokoliv. Ale já si tě nekupoval. Pouze sis ty peníze vysloužil za to, co pro mě děláš. Za to, jakou službu mi prokazuješ."

Alex se snaží naprosto ignorovat ta slova, nejde to však, protože ho uráží ještě víc, i když ví, že nejsou pravdivá.

„Pak nejsem ani žádná laciná coura, který budeš platit," otočí se zpět na něj s tím svým tvrdým a kamenným výrazem. Liam má podobný výraz, tváří se klidně a vyrovnaně. Hlavu drží vzpřímeně a hrdě. Tohle je ten celkový, majestátní výraz, který zná z předešlých let. Třeba je tohle opravdu Liam Brenner. „Pokud s tebou spím, není to proto, že prokazuju službu tobě, ale proto, že prokazuju službu sobě. Říkám si ale, že byla chyba vybrat si k tomu někoho, jako jsi ty."

„Někoho jako já?" znovu ten pobavený tón. „Uvědomuješ si vůbec, jakou máš kliku, že jsem si tě vůbec všiml?"

„Nevšiml by sis mě nebýt toho, že jsme dostali společnej projekt, kterej máme za dva tejdny odevzdávat a já nemám absolutní páru o tom, kdo vlastně jsi," nepřerušuje oční kontakt. Ukázal by, že se mu nedokáže podívat do očí, a i když ho to láme zevnitř, drží se. „Podívej se. V jednu chvíli se chováš jako bychom byli přátelé, pak jako bychom byli milenci a nakonec... nakonec se vždycky vrátíš ke svým starým mravům a k tý svý chladnosti. A ani z jedný tvý stránky jsem nedokázal vymámit nic víc, než to, jak dobře se umíš pohybovat na mým rozkroku. Odmítám bejt tvojí čubkou, za kterou chodíš jen, když něco potřebuješ a nebo se cejtíš zahnanej do kouta."

Nenechá ho ani nic říct, když s prasklým srdcem, které jako by přestalo bít, vystoupí z auta a zavře za sebou. Nasupeně kráčí ke vchodu, kde dobíhají opozdilci. Myslel svá slova vážně. Myslel je smrtelně vážně. Nebude Liamovou čubkou. I přes to, že to byl jediný způsob, jak Liama přimět, aby se do něj zamiloval.

***

Uběhly další tři dny od té doby, co se s Liamem pohádal a od té doby si ho nevšímá. Blonďák se ho pokoušel na školních chodbách zastavit, ale on nereagoval. Chtěl ho v tom nechat podusit. Třeba se ukáže, že jeho plán vyšel. A jeho naděje se zvyšovala s každou Liamovou příchozí zprávou, kterou nechával nepřečtenou. Neodepisoval mu, ale uvnitř něj se rozlezla radost z toho, že i kdyby nebyl přímo zamilovaný, jistě mu na něm záleží. A to je hodně důležité.

Je sobota ráno a ačkoliv je na benzínové pumpě na brigádě, kiosek má zavřený, protože je odstávka proudu až do odpoledne, kdy už tu nebude. Ani si vlastně při minulé směně nevšiml, že by tu visel nějaký papír, který by oznamoval odstávku, ale vítá tohle uvolnění. Je v práci, aniž by musel něco dělat. Na obě příjezdové cesty postavil značku se zákazem vjezdu a teď sedí venku na lavičkách za benzínovou pumpou v přítomnosti Marka, který se za ním přijel podívat.

Probíhá mezi nimi ticho a oba si užívají posledních střípků tepla tohoto roku. Sice to není nic moc, na triko už určitě ne, ale pořád je tepleji, než by ke konci října mělo být. Podívá se na Marka, který otrhává okvětní lístky posledních hynoucích květin z louky vedle laviček a vypadá to, jako by nad něčím přemýšlel.

„Co se děje?" zeptá se tedy na rovinu.

Mark zvedá svou hlavu a hnědými bulvami ho propíchne. Alex si uvědomuje, že od té doby, co poprvé okusil Liama a chuť jeho rtů, ho Mark už takovým způsobem nepřitahuje. Ano, má kvality, pro něž by Alex zabíjel, ale když teď na něj kouká, přímo do těch jeho očí, uvědomuje si, že si nepředstavuje nemístné věci.

„Co by se dělo?" odhodí Mark stonek a ohne se, aby utrhl další květinu, která už je skoro zvadlá. „Jen přemýšlím."

„Nad čím?" neotálí Alex s reakcí a nakonec to nevydrží a vytrhne Markovi květinu z ruky. Ví, že se tím jeho přítel uklidňuje, ale on nechce, aby se uklidňoval. Chce, aby veškeré emoce propustil ven. Tak, jako on to udělal před několika dny ve sprše. Vypustil svůj chtíč tím, že si to udělal sám. A upustil od stresu svým přerušeným pláčem.

Mark ho zabíjí pohledem, jako by se chystal skočit přes ten stůl a uškrtit ho kvůli té zpropadené květině. Pak se nakonec opře o dřevěné opěradlo lavičky a založí si ruce na prsou, zatímco se zahledí do dálky dlouhé louky.

„Přemítám, co bude za necelý dva tejdny," odpovídá nakonec roztřeseně. „Will řekne svýmu tátovi o tobě a ten pro tebe vymyslí nějakou novou zkázu. Tvoje rodina se bude muset odstěhovat a my dva už se nikdy neuvidíme. A to já nemůžu dopustit."

„Ještě pořád můžeme vyhrát," vidí to nadějně Alex. Nechce si připouštět prohru. Ví, že když neseženou ten třetí důkaz, bude muset přimět Liama, aby mu alespoň něco naznačil a nahrát si to na diktafón. Přiloží to k těm ostatním důkazům a pošle je pryč. Snad ho federálové stihnou ještě zachránit. „Nezapomínej hlavně, pokud to nedopadne pro nás dobře, ty musíš odvézt moji mamku se sestrou k prarodičům a já zůstanu tady. Hlavně se do ničeho jinýho nepleť. Zatáhl jsem tě do toho já! Takže to budu já, kdo si to odpyká."

„Odvezu vás všechny pryč," řekne, přičemž se jeho hlas zlomí a Alex má vůbec poprvé v životě šanci vidět Marka plakat. Dostává ho to do kolen.

„Ne," zamítne rázně. Samo sebou by mohl odjet, ale tím by pak každá stopa, kterou by po něm našli, vedla k Markovi a jeho otci. A to se nemůže stát. On tu bude muset zůstat jako návnada, aby nikdo na nic nepřišel. Starosta se pravděpodobně bude pídit i po jeho rodině, na ně už vliv ale mít nebude. Ti budou pod ochranou. „Někdo tu z nás musí zůstat a je jasný, že to budu já. Máma s Lisou musej bejt v pohodě, stejně jako ty kvůli tvým rodičům."

„Nikdo by na nás nepřišel, táta má všechny známý pojištěný," odsekne o poznání kontrolovatelnějším hlasem. Přesto to není to odseknutí čistě typické pro Marka.

„Pak stopy povedou k Mattovi a jeho tátovi a ten pro nás tím papírem udělal taky dost," nečeká s odpovědí. „Nepošlu ho dolů jen, abych zachránil svůj krk. Tohle je přesně to, proti čemu střádáme ty důkazy."

Na to Mark odpověď nemá. Ví, že Matt nemá ani matku a ani otce na úřadě. Jeho rodiče nejsou tak vlivní, jako ti jeho. Tudíž, kdyby stopy vedly k němu, je jasné, že by na tom nebyli o nic lépe, než Ava se svým otcem.

Najednou mu cinkne telefon a on leknutím nadskočí. Rozhostilo se mezi nimi takové ticho, že žádný zvuk, kromě okolní přírody a projíždějících aut z druhé strany benzínky, nečekal. Čeká ale, že se bude jednat o další zprávu od Liama, jenže ono ne. Jedná se o pětimístné číslo, které zná z pošty.

Když otevře mobil, Mark se narovná, když uvidí, jak soustředěně kouká do telefonu. Alex si nepamatuje, že by si něco objednával, každopádně mu v esemesce píší, že má na poště nevyzvednuté dvě zásilky, a že se pro ně má nejpozději do zítřejších devíti hodin ranních dostavit. Zmateně se podívá na Marka. Teď budou mít zase podnět k přemýšlení, než se dozví, co to je za poštu.