Stojí před školou se svým kolem a čeká, až pro něj Mark přijede tak, jak se dohodli. Nervózně přešlapuje z nohy na nohu, zatímco pozoruje studenty, jak odcházejí po prašné cestě přes parkoviště směrem k silnici. Někteří z těch vyvolených, kteří mají buď svá auta nebo čekají na odvoz mezi sebou, vedou debaty a on se jen rozhlíží, kde uvidí to Markovo auto, které je v nedohlednu.

Jeho zornice zbystří plavou kštici, jejíž majitel vede nezávazný rozhovor se svým nejlepším přítelem Jacksonem Blackburnem a Kirsten Bellovou. Samantha se z nějakého důvodu jejich konverzace neúčastní a místo toho stojí opodál v Mattově přítomnosti s růžovými lícemi. Matt podle všeho vypadá, jako by ji lichotil. Pousměje se nad nimi. Matt vždy básnil o Samanthě, i když se mu líbila i Kirsten. Samantha podle něj však měla něco do sebe. Do hlavy se mu přiřítí myšlenky, jak by to asi vypadalo mezi ním a jeho aristokratem, kdyby mezi sebou neměli takovou těžkou bariéru. Vzápětí si však vybaví, že veškeré chvilky, které spolu tráví, jsou jen herními činnostmi. Tedy alespoň pro Liama, jehož modré duhovky nějakým záhadným způsobem protínají znovu ty jeho.

Připadá si, jako kdyby nic jiného v životě nepotřeboval. Jen ty dva zářivě modré krystaly skýtající tolik tajemství. Krystaly, které jsou neprozkoumané a neprobádané. Krystaly, pod nimiž je možná bohatství celého světa. Anebo také jen prohnilý plod, který je potřeba zlikvidovat. 

Ani si nevšiml a před ním stojí černé auto značky mercedes, které Mark dostal od svých rodičů v den, kdy jim byl vybírat ono nové. Hned po tom večírku. Uvědomili si vůbec, že je to úplatek za to, že Milanovi budou mlčet? Zřejmě to ani jeden nevyslovil, ale uvědomují si to oba dva. 

Mark vyskočí z místa řidiče s nevídaným elánem. Tak, jako prakticky pokaždé, když se vidí. 

„Čau," pozdraví ho s úsměvem od ucha k uchu, „nacpem to kolo do kufru a jedem k vám, mám další nálož novinek."

Na nic nečekají a nakládají kolo do auta, přičemž se Alex přesune ke dveřím spolujezdce, které otevře. Nakonec se ještě naposledy otočí na Liama, který jej pořád propichuje pohledem. Snaží se rozluštit ten pohled, který mu věnuje právě teď. Není to ten hladový, který ho doprovázel prakticky už od rána na každém kroku. Ne, tenhle má v sobě něco daleko hlubšího, což v Alexovi opět vzbuzuje pocit, že část z toho není jen hra, ale holá skutečnost. Nesmí si však dovolit smýšlet takhle pokud má ten plán dotáhnout do konce. Tudíž odvrátí svůj zrak s kamenným výrazem a nastoupí do auta, které se rozjede prašnou cestou. 

Oba dva mlčí. Zdá se, že Mark o tom nehodlá vyprávět v autě, ale nechává si to až na pohodlí Alexova pokoje. Cesta se díky onomu tichu zdá daleko delší, než ve skutečnosti je a dává tak Alexovi prostor se znovu zahloubat do skrytu svého myšlení, které je rozpolcené na dva týmy. Jeden, ten racionální, nepřivádí v úvahu jinou možnost, že se nesmí nechat ničím ovlivnit a dotáhnout všechno do zdárného konce. Už se do toho totiž namočil tolik, že nemůže couvnout. Ta druhá část se týká Liama a Alexových citů. Snaží se ho přesvědčit, že pokud upustí od toho plánu, on a Liam mají nějakou možnost v brzké budoucnosti. Ta představa ho láká, ale on nikdy nebyl citlivý typ. Vztah jeho otce s matkou ho naučil, že city tak akorát ničí člověka do morku kosti. Proto se bude řídit především tou racionální stránkou. 

Když dorazí do Alexova pokoje, odhazuje tašku do rohu pod oknem a jako obvykle si sedne na židli. Čeká, až se Mark usadí na postel, ale ten přejde ke stolu a bez dovolení otevře Alexův laptot. Možná, že by ho to jindy pobouřilo, ale Mark ví, co dělá. A je to v tuhle chvíli jediný člověk, na něhož se může s čímkoliv spolehnout. Tudíž ho jen pozoruje, jak rozklikává okénko internetového prohlížeče a přihlašuje se do svého emailu. 

Alex se jen zuby nehty drží, aby se na něco nezeptal. Pozoruje Marka, jak rozklikává poslední přečtený mail bez žádného textu jen s přiloženým souborem. Soubor je zaheslovaný, takže pečlivě sleduje Markovy prsty jezdící po klávesnici, když zadává ono heslo k souboru. Je to stejné heslo jako k těm kamerovým záznamům. Následně se před ním objevuje ofocený rodný list. 

„Jak víš," promluví konečně Mark, čímž Alexe trochu upokojí, „tátu občas posílají něco vyřizovat na matriku. Dneska tam byl a měl vyřizovat požadavky na vydání kopií rodných listů. Když vzal šanon s rodnými listy z roku dva tisíce, vypadl z něj tenhle. Chtěl ho založit zpátky, když si všiml toho jména. Na úřadech se totiž rozkřiklo, že auto, to auto, který přejelo Avu, kupoval někdo jménem Gavin Rochard. A podívej," ukáže na kolonku otec, což Alexe překvapí. Nejprve čekal, že je to rodný list samotného Gavina Rocharda. 

Svůj zrak přesune tedy do hlavní kolonky, kde se nachází jméno toho, jemuž rodný list patří a Alex zůstává přikovaný k židli v němém úžasu. Rodný list patří Williamu Brennerovi, který se původně narodil jako Rochard v prosinci roku dva tisíce. 

Překvapeně se podívá na Marka, který se vědoucně usmívá. Ten kluk i jeho táta jsou prostě k nezaplacení. 

„Táta ten list hned oskenoval, zahlesloval to jako pdf soubor a poslal mi to," vysvětluje dál Mark. „Ale to není všechno. Táta se pak pídil dál po informacích a našel několik informací o Gavinovi. Prý pracoval jako policista tady u nás na pozici šerifa. S Jessicou, starostovou ženou, se vzali o tři roky po jmenování šerifem a dva roky na to otěhotněla. Nejhorší na tom však bylo, když výsledky plodnosti ukázali, že Gavin je neplodný. A tehdy do hry vstoupil náš starosta."

„Jak to vůbec tvůj táta zjistil?" zeptá se šokovaně. Stále ještě nerozdýchal fakt, že Gavin Rochard koupil auto, které přejelo jeho nejlepší přítelkyni. 

„Táta má známý všude a vzhledem k tomu, že je docela důležitej úředník, se nikdy nikdo neptá na důvod, proč zjišťuje zrovna tohle a hlavně pro koho," objasňuje Mark. „Navíc je máma vedoucí odboru a dalo by se říct, že je i tajemnicí samotnýho starosty, takže se jí každý bojí. Stejně jako se moje máma bojí starosty, proto musíme jednat tak, aby nikdo nepřišel na to, že ty informace máme od něj!"

„To je jasný, kdyby šlo do tuhýho, neprozradím ani tebe," řekne s naprostou jistotou Alex a zadívá se Markovi do očí, aby věděl, že to myslí smrtelně vážně. Ten jen kývne, i když se v jeho očích značí vzdor. Vzdor k tomu, co právě řekl. Zřejmě by ho v tom Mark samotného nenechal a tomu bude muset později zabránit. 

„Každopádně Brenner podplatil Rocharda, aby podepsal otcovství, což vlastně udělal," pokračuje Mark dál vážně. „Chtěl předejít skandálu, ke kterýmu stejně nakonec došlo. Co je ale zajímavý, táta zjistil, že krátce po tom skandálu se Gavin vytratil. Úplně zmizel z města. Jako když zničehonic přestane hořet svíčka. A o pár tejdnů později ho našli až v New Orleans mrtvýho a zbitýho."

„Počkej, cože?" doslova vyjekne. Vždyť to nedává smysl. Jak může být mrtvý, když kupoval auto? Pokud tedy nevyužili pouze jeho jméno, aby ještě více pošpinili jeho čest. 

„Jo, táta mi dokonce i poslal starý ústřižek z novin, kde tomu byl věnovaný malý článek. Samo sebou totožnost neudali, ale táta má i Gavinovu fotku, kterou porovnal s tou, která je uvedená v novinách," objasní další část. „Takže už víme, kdo je nebo spíš byl Gavin Rochard a je nám to k ničemu, dokud se nepostaráš o jednu věc."

„O jakou?" zeptá se automaticky. Ať je to cokoliv, musí se o to postarat. 

„Potřebujeme ten výpis z toho autobazaru. Je jedno, jestli použiješ jen tu počítačovou verzi databáze, potřebujeme jenom, aby na tom bylo vidět to jméno," Mark je zapálenější pro věc, než kdy dříve. „Pak k tomu stačí přiložit ten rodnej list a ústřižek z novin o jeho smrti. Mám to taky v mailu. Dá se to totiž použít jako důkaz."

„To jméno mohl ale použít kdokoliv," řekne skepticky, když si to uvědomí. „Jestliže tady byl šerifem, pak ho zná přinejmenším polovina města."

„Přemýšlej," zaklepe si Mark na spánek, „federálům dojde, jak to, že ten chlap umřel krátce po skandálu s Brennerem a Jessicou. Jessica se navíc jmenuje Rochardová, protože se nikdy nerozvedli, ale neuvádí svoje jméno nikde, místo toho používá římskou číslici V, kterou si kdokoliv může vyložit jakkoliv. A pak, zničehonic, po takových letech, se jeho jméno čistě náhodou objeví v autobazaru, kde bylo koupený auto, který čirou náhodou přejelo šerifovu dceru, kterej měl ještě navíc k tomu za úkol dostat Brennera z funkce."

Neví, co by si bez Marka a jeho otce počal. Díky nim má nějaké důkazy, které bude moci použít. Zatímco on se zamotává ve své vlastní hře, Mark je jako jeho záchranné lano, které vždy vyjde na světlo v pravou chvíli, aby mu ukázal, jak tu hru hrát dál. Znovu se neudrží a obejme ho silně. Markovy ruce se taktéž obmotají kolem Alexových boků a jeho dlouhé dlaně ho začnou plácat po zádech. Nakonec se od sebe odpojí s novou dávkou zapálení. 

„Fajn," řekne Mark s úsměvem, „už máme dva pořádný důkazy. To by sice mohlo stačit, ale něco mi říká, že jestli mu chceme fakt pořádně zavařit, potřebujeme ještě něco velkýho. V tomhle totiž není přímej důkaz přímo proti němu, můžou z toho obvinit kohokoliv z jeho rodiny. Sice by ho to oslabilo a pravděpodobně i sesadilo z funkce, ale pak by se rozhodl pomstít. Potřebujeme sehnat ještě jeden velkej důkaz."

„Souhlasím," přikývne Alex, načež sleduje Marka, jak mu na e-mail přeposílá dva zaheslované soubory. „Já se každopádně ještě dneska postarám o ten výpis z autobazaru."

„Dobrá a já musím do práce, takže se sejdem buď večer anebo zítra, zase tě vyzvednu ve škole," reaguje Mark. Oba dva jsou jako naprosto vyměněné osoby. Úspěch se na nich podepisuje. 

„Dobrá a díky," poděkuje, když Mark vystřelí ze dveří jeho pokoje, zatímco ho pronásledují dupavé kroky. Stále kouká ke dveřím a uvědomuje si, že čím víc toho mají, tím větší nebezpečí jim hrozí. Mají však ještě měsíc. Ještě měsíc na to, aby našli poslední velký důkaz. A ačkoliv to zní jako dlouhá doba, není tomu tak a to jeho radost krapet snižuje.

***

S odpadlou hodinou zřejmě nikdo z jeho třídy nepočítal, obzvlášť pak ne on, ovšem uvítal jí všemi deseti. Sedí na schodech ve školní chodbě, zatímco v ostatních třídách probíhá výuka. Někteří jeho spolužáci se rozhodli vydat se někam do města na oběd, jiní jsou zase ve školní herně, ti zarputilejší vyrazili do školní knihovny, jen on si sedl na schody a přemýšlí, jak z Matta vytáhnout onu stránku z evidence o prodeji aut. Nepamatuje si ani přesně, jak mu to tenkrát Matt říkal. Nechal ho jeho táta nahlédnout do té evidence nebo se mu do ní tajně vloupal? Bude ji vůbec moci získat pro něj?

Napadlo ho, že by mu mohl povědět o celém tom plánu. Přece jen byl Matt zastáncem Avina plánu na svržení starosty, takže jistá zášť by mu bodla akorát vhod a nahrála mu další karty. Jenže je to velice riskantní. Pamatuje si vůbec tu sázku, kterou s ním uzavřeli? Matt jistě bude mít plnou hlavu Samanthy, bylo to na něm dnes poznat při druhé i třetí hodině, kdy se po ní neustále otáčel a ona naopak zase po něm. Pokaždé, když mu věnovala pohled, zčervenal, což je jen důkaz toho, že i Ava se z jeho hlavy musela vypařit. Jenže jak z něj má vytáhnout tu evidenci? To je záhadou. 

„Můžu," ozve se hlas nad ním a on proto zvedne hlavu a podívá se do průzračných krystalů modré barvy. Liam nad ním stojí jako nějaký bůh odplaty, který se mu přišel pomstít. Na tváři se mu zračí opět ten přívětivý úsměv, který mu však nevěří. Nesmí na sobě však dát najevo absolutně nic z toho, co ví. Ještě je příliš brzy a mladík, který si na jeho pokyn sedá vedle něj, je pořád ještě moc vyrovnaný. 

„Viděl jsem pár tvých přátel v knihovně a říkal jsem si copak asi tak děláš, že nejsi s nimi," zrak má upnutý ke schodům i přesto, jak rád by se podíval do jeho tváře. Přesto se drží, protože kdyby se do ní znovu podíval, celé jeho nitro by se rozpadlo znovu na kusy. Je v tom až po uši a to ho děsí. 

„Chtěl jsem být chvíli sám, abych si mohl jistý věci urovnat," odpovídá a zrak přesune na své prsty, které si začne mnout. Hlavní je se nepodívat do jeho tváře. 

„Mám se začít strachovat?" zeptá se a právě ten dotaz ho nakonec přinutí pohlédnout do té andělské tváře s ďábelským podtónem. Je jako čert v rouše beránčí. Proč se proboha zastával Avy před svým otcem, když pak hraje tuhle hru? Je jako jedna nevysvětlitelná záhada. 

„Proč by ses měl bát?" ptá se nevinně, ačkoliv ví, na co Liam naráží. 

„Jestli tě znovu nepřepadli ty tvoje detektivní sklony," usměje se znovu tím přívětivým úsměvem a Alexovo srdce se rozbuší. Zamiloval se do lži. Do lži, kterou sám stvořil. A kterou bude muset jednoho dne zničit. Zhruba za měsíc buď on bude nenávidět Liama anebo to bude naopak. 

„Ne," odpoví prostě a odvrátí svůj pohled bez úsměvu. Najednou ucítí dotek na svém koleni a znovu je přinucený podívat se do jeho tváře. 

„To je dobře," odpoví potichu a rozhlédne se, načež znovu zabodne svá kukadla do těch jeho. „Máme ještě dvacet minut, a tak jsem myslel, že bychom mohli...," nedořekne, ovšem to ani nemusí. Alex ví, co tím chce říct. Hladový pohled v těch očích mluví sám za sebe. 

„Ve škole je to riskantní a navíc zakázaný," namítne a usměje se přitom. Troška odreagování by nebyla špatná, i když ví, že mu tím bude propadat ještě víc. Racionální myšlení je však natolik zdravé, že ho dokáže udržet na té správné cestě. 

„Pojď," zvedne se Liam ze svého místa a kráčí k proskleným dveřím východu. Alex ho ještě chvíli pozoruje, tu ladnost v jeho chůzi, ta záda rovná jako pravítko, to štíhlé tělo, a nakonec neodolá a vydá se za ním. Liam se ani jednou neotočí a vychází ven, Alex ho následuje až na školní parkoviště. Plavovlas se zastaví u černé audi s kouřovými skly na všech bočních oknech, přičemž vytáhne klíče a jediným zmáčknutím tlačítka auto otevře. Následně věnuje Alexovi chtivý pohled a otevře zadní dveře. 

Alex beze slova nastoupí a než se vůbec stačí vzpamatovat, blonďák bouchne dveřmi a přilepí se na jeho rty tak rychle a tak dravě, že má problém udržet se v sedě a tak končí namáčknutý na sedačce, zatímco Liam leží na něm. Na chvíli se od něj odlepí, jen aby mu mohl přetáhnout triko přes hlavu, zatímco své nehty zabodne do pravého prsního svalu. 

Alex, ztracen ve vášni, která se ho znenadání zmocnila, vší silou roztrhne Liamovu bílou košili, nad čímž se plavovlas jen uchechtne. Líbají se tak dravě, že čas, místo, i okolnosti jdou mimo ně. Jediné, co je v tuhle chvíli zajímá, je pásek toho druhého.

„Měli bychom s tím přestat," sykne Alex mezi polibky, zatímco Liam je červený snad úplně všude. Alexovi se povede jako prvnímu rozepnout pevně utáhnutý pásek, zatímco jediným škubnutím ho dostává z kalhot a hází pod sedačky. 

„To bychom měli," odpoví mu mezi nádechy a polibky Liam a i on sundává Alexův pásek. Je však daleko mrštnější, takže za chvíli pod sedačkou končí i Alexovi džíny s boxerkami a k nim se dostávají i jeho kusy oblečení. Jsou opět nazí, udýchaní, vášnivý a chtivý.

„Tak přestaneme," pronese Alex, ale v protikladu se svými slovy, chytá Liama za zátylek a nemilosrdně si znovu ukořistí jeho rty. Liam po malé chvíli skousává Alexův spodní ret, což se setká z části bolestným a části vzrušeným vyheknutím, které ho vyhecuje k tomu, aby se nedržel zpět.

Liam svými rty začíná u krku, přes prsní svaly, kde se chviličku věnuje bradavkám, přes břicho až k tříslům a pak se ozve Alexovo slastné vydechnutí, když se Liamova ústa dotknou zakázané zóny. Prohýbá se a u toho nestíhá dýchat pod návalem rozkoše, který ho objímá všemi směry. Rukou chytne ty plavé vlasy takovou silou, že by jindy plavovlas vyštěkl bolestí. Teď ho to však ještě víc popožene, aby se snažil tak, jak nejlépe umí.

Nakonec si ho Alex vytáhne nahoru, zatímco Liam hrabe pod sedačkou a vytáhne znovu tu miniaturní lahvičku s lubrikantem. Alex se zasměje, ale v návalu chtíče Liama znovu dravě políbí. A po nějaké chvilce, kdy jsou oba připraveni, splývají v jednu osobu a jejich dech zamlžuje samotná okna. Alex zaklání hlavu přesně v intervalech, kdy i sám plavovlas namáhající se daleko víc, zakloní svou hlavu. Oběma těly proudí neuhasitelný žár, který je nezkrotný a ničí absolutně všechny rozdíly mezi nimi. 

Nakonec se Alex neudrží a převezme iniciativu, načež skončí plavovlas přišpendlený pod ním. Pohybuje svou pánví přesně proti proudu, zatímco pozoruje, přes neskutečně vášnivé brýle, jak se pod ním plavovlas zmítá samou rozkoší a jeho stény jsou stále hlasitější a hlasitější. A nakonec oba, kdy jsou jejich výkřiky už jasně zřetelné i venku, vyvrcholí.

Alex, zbrocený potem na každé části svého snědého těla, padne na Liama, který ho obejme. Vášnivé brýle jsou ty tam, ale Alexovo srdce buší stále stejně rychle. A když leží s hlavou na jeho hrudi, uvědomuje si, že i jeho tluče stejným rytmem. 

„Přestaneme pěkně popořadě," vysloví nahlas Liam s jasně unaveným ale spokojeným úsměvem na rtech. „Kdybychom přestali ze dne na den, mohlo by mě to zabít."

A pokud by se mu do hlavy nepřipletlo znovu to racionální uvažování, usmál by se nad jeho slovy, protože i on má takový pocit, že ho ten chtíč a láska můžou zabít. Liam ovšem cítí jen chtíč, nikoliv lásku. Přesto pořád hrají hru. A Alex nakonec, s očima dokořán a se svou myslí pevně v rukách, odpovídá: „To i mně."