Pátek ráno se pro něj stalo učiněným hrobem. Měl tak rozbolavělé celé tělo, že se sotva dokopal k tomu, aby vstal z postele. Jeho matka ani malá sestra už doma nebyly, takže se ani nemusel ptát, zda může zůstat doma. Matce napsal prostou esmesku, že zůstává doma, protože ho bolí celý člověk. Na to mu přišla pouze odezva, že si má odpočinout, že ho ve škole omluví. Kdyby jen tak věděla, že si za svou rozbolavělou kostru může sám.

Krátce po tom, co od něj odešel Mark, se rozhodl jít ventilovat své znechucení během. Běhal celé odpoledne, pomalu do desíti do večera. Splašil veškeré své svaly v těle, vyčerpal se k smrti, ale zahnal tu prvotní paniku, která na něj po tom zhlédnutí videa šla. Vzteku sebral však jen špetku ze své síly, a tak se ještě večer ponořil do ledové vody ve vaně. To samozřejmě nezůstalo bez odezvy, protože jeho ztuhlé svaly neměly možnost se v ledové vodě uvolnit, a tak se ještě stáhly. Když vykonal ranní hygienu, myslel, že zemře.

Přišlo mu několik zpráv od Marka, který se ho ptal, zda je v pořádku. Od té doby, co odešel, ho doslova pohlcoval starostlivými zprávami každou hodinu. Matt se také ozval se zprávou, kde si myslí, že je. Ve škole totiž probíhal sportovní den, protože na pondělí připadalo ředitelské volno. Nechápal z jakého důvodu, ale aspoň si naplánoval ranní směnu na benzínové pumpě u dálnice. Když se dostane mezi lidi, přijde na jiné myšlenky.

Flashku i s papírem schoval pod tiskárnu pod stolem. Měl jistotu, že by tam nikdo nic nehledal. Sotva se tam vešla ta tiskárna. Od Marka si vyžádal heslo k souborům, aby ho pak mohl zaslat, až bude mít těch důkazů daleko víc. Zapsal si ho do mobilních poznámek, které taktéž uzamkl pro jistotu ještě rozpoznáváním obličeje. Nikdo, kromě něj se do nich nedostane. Vše má pečlivě skryto, pokud by se ho někdo rozhodl zkontrolovat.

Teď je poledne a on stojí u mikrovlnné trouby a ohřívá si zbytky ze včerejší večeře. Rizoto bez jakéhokoliv masa, které jim během těch tří týdnů stačilo zmizet z mrazáku. Myslel na časy, kdy se měli opravdu dobře. Teplé jídlo měli prakticky několikrát denně a žaludky si dokázali nacpat k prasknutí. Jenže se jedná o ty samé časy, když sice měli co jíst a měli všeho dostatek, ale chyběl jim klid v životech. Báli se každého večera, který nastal. Báli se toho, co si pro ně jeho otec zase přichystal.

K čemu jim byl blahobyt, když si ho nemohli plnými doušky užívat? Ne, radši povede tenhle chudý život, ale naplno, než aby měl všeho dostatek, ale u toho trpěl. Nikdy už znovu nedopustí, aby se jim dělo to, co se jim dělo před pár lety. Když si na to všechno vzpomene, jímá jím hrůza. 

Mikrovlnná trouba cinkne a on se usadí ke kulatému dřevěnému stolu a začne pomalu konzumovat jídlo. Cítí, jak se svaly na jeho těle stále zpevňují. Jak ho i jednoduchý pohyb, jako je přenesení lžíce do úst z misky bolí. Nikdy nechtěl být sportovec nebo někdo z těch lidí, co když mají svaly, si myslí, jak jsou neporazitelní. Jenže s postupem času si uvědomil, že i když si vybuduje nějakou pověst a udělá ze svého těla hordu svalů, záleží jen na něm, jak ho to ovlivní. Může poděkovat právě svému otci za to, jak smýšlí. Protože se snaží vyvarovat tomu, aby nebyl jako on. Majetnický a násilnický hajzl. 

Tok jeho myšlenek a ticho rozlézající se po stěnách přeruší hlasitý zvuk zvonku, který neslyšel už pěknou řádku týdnů. Moc návštěv nemají jen z toho důvodu, že většinu času nebývají doma anebo je jejich návštěvou Mark, který dostal klíčky pro všechny potřeby. Kdyby se náhodou něco stalo nebo dělo. Mírně nadskočí na židli a znovu ho přepadne paranoia. Třeba už zjistili, že se míchá do věcí, do kterých by neměl. Možná je to samotný starosta, aby mu pohrozil. To ovšem nezjistí, pokud ty dveře neotevře.

Spěšně vstane ze židle, zapomínajíc na bolest svalů a přejde pult, jež odděluje kuchyň s jejich předsíní. Postaví se přede dveře a spěšně si oddechne, načež narovná hlavu do vzpřímené pózy. Pokud je to starosta, musí mu ukázat, že se jeho výhrůžek nebojí. I když je zrovna v tuhle chvíli opak pravdou a on má srdce až v krku. 

Chytne za kliku a otevře dveře, přičemž vykulí oči a nadzvedne obočí. Majestátní modrá kukadla se zabodnou do těch jeho, zatímco Liam si nepatrně skousne spodní ret, když pohledem přejede po uplém tílku, které má na sobě. Na Alexe působí, jako něco nepatřičného v tomto domě. Tak krásně uhlazené vlasy, obličej bez jediné chybičky, modrá přiléhavá košile zastrčená v černých džínech. Taková dokonalost do jejich domu nepatří. 

Alex se na patě otočí a kráčí zpět do kuchyně, zatímco slyší, jak Liam povzdechl, načež za sebou zavírá dveře. Jeho nitrem se rozlézá něco, co nedokáže popsat. Lhal by, kdyby řekl, že necítil radost, když spatřil jeho tvář mezi dveřmi. Zároveň pocítil i jistý strach. Pokud není pro něj těžké najít jeho adresu, pak s tím starosta nebude mít absolutně žádný problém. Nesmí však být paranoidní. Zatím nikdo, kromě Liama neví, že se v tom případu nimrá. Kdyby to totiž Liam svému otci řekl, ví, že by přišel o to, pro co si chodí každý pátek do Contiga a co mu Alex tak úspěšně odepírá.

Opře se o pult a pozoruje Liama, kterak se rozhlíží okolo a nakonec si založí ruce na hrudi. Stojí naproti němu zády a Alex je obdivuje. Jsou jako pravítko. Do hlavy se mu přižene myšlenka na to, že přesně takhle vzpřímeně stál, když nejspíš odporoval svému otci. Snažil se to však zastavit a to je pro Alexe klíčové. Není tak prohnilý, za jakého se vydává. A to ho k jeho osobnosti poutá daleko víc. 

„Co tu děláš?" přeruší probíhající ticho právě Alexův hlas. Je mnohem zranitelnější, než by čekal. Je to nejspíš způsobeno tím, že teď, když Liam vidí, že nebydlí v paláci, jako on, ztratí zájem a poběží otci říct o jeho plánech. Nejvíc ho však děsí fakt, že by hra, která probíhá jen mezi nimi dvěma, náhle skončila. A že by Liamovi nepřišel tak zajímavý. To je čirý fakt, který v tuhle chvíli nemůže popřít. 

Liam se otočí s tím svým typickým úšklebkem a znovu si ho hladově prohlédne. Alex doslova vidí, jak z něj strhává tu košili i džíny a bere si ho vášnivě a tvrdě. Slyší ty jeho slastné výdechy. Slyší dokonce i ten finální výkřik. Ztěžka se nadechne, čímž se vrátí zpět ze svého fantazírování. 

„Neviděl jsem tvoje kolo u školního stojanu, tak jsem si řekl, že nepojedu do školy, ale přijedu se na tebe podívat," nakloní hlavu na stranu a nesměle malinko našpulí rty. To je to nejvíc sexy gesto, které od Liama doposud viděl. A které ho přivádí do stavu varu. „Počítal jsem totiž s tím, že bys večer nepřišel ani na náš pravidelný sraz."

„To máš pravdu," kývne, zatímco Liam udělá jeden nepatrný krok k němu. 

„Nedívej se na mě takhle," namítne Liam pobaveně a spustí svoje ruce k tělu, zatímco si stoupne do jeho těsné blízkosti. Alex ucítí tu známou vůni drahé kolínské. Tu, kterou cítil už dvakrát a nemohl se jí nabažit.

„Jak?" nenávidí se za svůj toužebný tón, který způsobí jiskru v těch ledových očích. 

„S předstíraným nezájmem," odpoví Liam a bříškem ukazováčku začne jezdit po látce tílka na jeho pravém prsním svalu. U toho si znovu skousne ret. Teď ještě mnohem výrazněji, než kdy dřív. Chce to stejným způsobem, jako Liam. Možná snad ještě víc. „Oba moc dobře víme, že tuhle fázi máme za sebou." Nepatrně zahne pod látku tílka a dotkne se jeho nahé kůže, což zapříčiní výbuch emocí. Znovu cítí to elektrické pulzování mezi nimi. „Nebraň se tomu. Vím, že to chceš stejně tak, jako já."

„S tímhle přístupem se v tom projektu nikam nedostaneme," najde svůj pevný hlas, přičemž Liama nepatrně odstrčí a přejde do kuchyňské části, zatímco se z Liamovy strany ozve frustrované vydechnutí. Ten kluk je přímo posedlý sexem s ním. 

„Co bys chtěl teda všechno vědět? Hm?" zeptá se Liam drsným tónem, který z jeho hrdla slyší poprvé. Alex se usadí zpět na své místo, zatímco Liam přejde až ke stolu, na nějž usedne. „Proč chci bejt právník? Nebo kdy jsem přišel na to, že jsem na kluky? Nebo dokonce kdy jsem přišel o panictví?"

„Pro začátek by mi stačila trocha upřímnosti," odpoví co nejklidnějším hlasem, zatímco se snaží nepřipouštět si, že by stačilo málo, aby si ho vzal tady na tom kuchyňském stole. „Bez oblečení se nikdy nikam neposuneme."

„Oblečení se nikdy nikam nedostaneme," neotálí s odpovědí Liam. „A když už mluvíš o té upřímnosti, sáhni si do vlastního svědomí, jestli jsi ke mně upřímný. Upřímnost je věc, která je drahá a ne každý si ji zaslouží."

„Nemám proč si sahat do vlastního svědomí a proč? Odpověděl sis na tu otázku prakticky už sám," propíchne ho kamenným pohledem, zatímco se opře do dřevěného opěradla. Liamovýma očima prolétají blesky. 

„Pokud to vidíš takhle," seskočí Liam ze stolu s lhostejným výrazem a Alexe polije neskutečný chlad, „pak už asi nemá cenu pokračovat v téhle hře."

„To zřejmě nemá," odpoví, i když jeho nitro křičí, aby ho zadržel. Liam se otáčí na podpatku a odchází, přičemž se ozve silné prásknutí dveří. Místo toho, aby se bál, jaký následek to na jeho pátrání bude mít a kolik lidí Liam upozorní na jeho vědomí o některých činech, se jeho mysl zaobírá tím, že udělal velkou chybu. Ne kvůli vyšetřování, ale kvůli sobě samému. 

Když se totiž ty dveře zavřely a on odešel, Alexovo srdce jako by vynechalo několik úderů. Slyší Markova počáteční slova, aby se do toho nenechal emočně zatáhnout. Sám na ně však reaguje jediným slovem. Pozdě. 

***

Slunce zapadlo za obzor, zatímco on sedí na gauči v obýváku, vedle něj sedí jeho malá sestřička s popcornem na klíně a společně sledují kanál s animáky. Je to jeden z těch večerů, které jsou pro něj nevyčíslitelné. Když matka přišla odpoledne i s malou sestrou domů, přišla ji esemeska, že by nějaká bohatší rodina potřebovala pohlídat děti na celou noc. Jeho máma pracovala jak mohla a brala i tyhle příležitostné brigády, díky nimž se jim mělo podařit nějak důstojně hospodařit s financemi domácnosti. Chybí mu tu, ale i tak si užívá ničím nerušeného večera. 

Vypnul. Po odchodu Liama jednoduše vypnul veškeré závity týkající se případu a snažil se odreagovat veškerými domácími pracemi. Když přišly ženské ruce domu, měl už vše hotové, takže uvítal jejich společnost, protože mu pomáhaly se odreagovat. Jeho mamka se však doma nezdržela ani hodinu a hned zase jela. Takže dostal na hlídání sestru, což bral jako vykoupení ze své situace.

„V kolik přijde maminka?" zeptá se Lisa, jeho mladší sestra typicky dětským hláskem. Lisa na rozdíl od něj sdědila geny po mamce, takže nemá hnědou kštici, ale plavou, která se jí stačí do loken. Alex ji je zadělal do nevzhledného culíku, aby jí nepadaly do jídla. K večeři si pro ně přichystal zeleninový salát, který Lisa měla ze všeho nejraději. Za odměnu ji pak připravil popcorn, zatímco se spolu válí u televize. Užívá si ten klid.

„Až brzy ráno," odpovídá a pohladí ji po vláskách. Když se narodila, Alex v tom nespatřoval nic dobrého. Ne ze sobeckosti, že už nebude jediné dítě, jak by jiní předpokládali, ale protože nechtěl, aby zažívala stejná traumata jako on. Naštěstí byla ještě mimino, když jejich tátu zatkli, takže si z hrůzné minulosti nepamatuje absolutně nic. Alex se jí před tím snaží všemožně uchránit. Proto před ní o těch časech nemluví. Nikdy. A Lisa, jako by chápala, se nikdy nezeptala na jejich tátu. „Jela hlídat jiná děcka kvůli penízkům. Je potřeba, až ráno vstaneš, aby ses o maminku postarala. Stačí, když si k ní půjdeš ráno lehnout a budeš jí dělat společnost."

„A my už nemáme penízky?" zeptá se Lisa zmateně. Nechápe jejich finanční situaci, je na to ještě dost malá. Ani on ve čtyřech letech nechápal spoustu věcí. Třeba proč po sobě rodiče občas tolik štěkají, když se mají mít rádi.

„Ale to víš, že máme," odpovídá s úsměvem, ačkoliv ho bolí uprostřed hrudi. „S tím si nedělej starosti. My s maminkou máme penízků dost. Dost na to, aby ses měla jako královna."

„Já bych radši byla jenom princezna," namítne dívka a zahledí se na obrazovku televize.

„Pročpak?"

„Protože královny jsou zlé," odpoví a hrábne svou maličkou ručkou do mísy s popcornem, který vyštrachal při odpoledním úklidu ve spíži. Moc štrachat nemusel, protože jejich spíš zela skoro prázdnotou. 

Chce se jí zeptat, kde k tomu přišla, když se dnes už po druhé ozve zvonek. Oba zpozorní, přičemž on v sobě potlačí strach, zatímco jeho sestře se rozzáří očka, když na něj pohlédne. 

„Ty čekáš Marka?" zeptá se natěšeně. Jelikož je Mark po většinu času jejich jediná návštěva, Lisa si ho oblíbila natolik, že ho pokládá taktéž za svého staršího bratra. Což Alex dost chápe, když je Mark u nich jako doma. Jenže tohle nebude Mark. A on netuší, kdo by to mohl být. 

„Ne," odpoví a vstane ze svého vyhřátého místa. „Počkej tu," dodá a vyjde z obývacího pokoje do předsíně až ke dveřím. Spolkne obrovský knedlík a s nadechnutím otevře dveře, za nimiž stojí ten, který už dnes jednou odešel. 

Má na sobě sportovní zelenou mikinu, černé kraťasy a dlouhé zelené štulpny. Dlaně má před tvářemi a skrz prsty prokoukávají světle modré duhovky. Alexovi poskočí srdce a zuby nehty si drží kamennou tvář. Liam své ruce nakonec spustí a daruje mu jeden z nejkrásnějších úsměvů, jaké kdy viděl. Znovu se jeho srdce rozhoupe a on se neudrží a usměje se. Něco mu říká, že tahle návštěva nebude probíhat tak, jako ta dopolední.

***

„Nezmínil ses, že máš sestru," namítne Liam, když Alex znaveně usedá do křesla. Lisa před malou chvílí usnula, čemuž se dalo jen těžko uvěřit, když si skoro celou hodinu a půl hrála s Liamem. Společně se smáli a blbnuli, zatímco Alex pozoroval blonďáka a vůbec v něm neviděl toho namyšleného spratka, který si myslí, že může dostat všechno, co chce. Ne, tenhle Liam byl úplně jiný. Mnohem více lidský a otevřený.

Lisa se smála jeho zeleným štulpnám a začala mu přezdívat vodník, zatímco on si to od ní nechal líbit a ještě ji popichoval, ať mu vymyslí další přezdívky. Vůbec poprvé viděl, že si Liam nechal od někoho sáhnout dobrovolně do vlasů. Lise se líbily, protože na rozdíl od jejích plavých kudrlin, ty Liamovy rovné vlasy jsou daleko hustší a jí se líbil ten pocit, když do nich zabořila ruku. Nakonec se všichni tři usadili před televizi, kde stále běžely animáky, zatímco všude kolem nich se nacházel rozsypaný popcorn. Lisa usnula Liamovi na klíně, zatímco ten zvědavě pozoroval televizi. A Alex mezitím potichu uklidil popcorn a nakonec ji odnesl do její postele. 

„Nikdy ses neptal," odpovídá vyčerpaně. Srdce mu plesá z Liamovy přítomnosti a on si nedokáže vysvětlit proč. Ví, že k němu něco cítí. A není to jen tou přitažlivostí. Je v tom něco víc. Něco, před čím ho Mark varoval. Nechal se do toho emočně zatáhnout. Do té jejich zpropadené hry. „A mě nenapadlo to zmínit."

„Je to jeden z faktorů, který si můžu připsat do deníku o tobě," mykne rameny a i to gesto na Liama působí tak strašně lacině. „Jeho stránky zejí zatím prázdnotou."

„To i ty o tobě," zasměje se Alex. „Třeba Matt, kterej je ve skupině se Samanthou už má hotovou i tu prezentaci."

„Říkala mi včera ve škole," odpovídá plavovlas a zrak přišpendlí k uklizenému stolu, což Alexe přinutí se v duchu zfackovat. Nic z toho mála, které mají, mu nenabídl. 

„Dáš si něco? Chceš něco?" zeptá se tedy se strachem v hlase. Zřejmě nebude dobrým hostitelem. 

„Chci, abys to vzdal, Alexi," podívá se mu zpříma do očí a ten pohled ho usadí do křesla ještě víc. Je plný upřímnosti, o které mluvili. A Alexovi dochází, že v jeho očích je strach. Ne nadřazenost, povrchnost či pohrdání. Ale strach. Nedokáže říct přesně z čeho, ale vidí ho tam. „Chci, abys vzdal cokoliv, co děláš, protože nevyhraješ. Nesrazíš nás dolů. Nepovede se ti to."

Místo nějakých slov si sedne vedle něj. Potřebuje mu být blízko a netuší proč. Netuší, co teď má dělat. I když se snažil odvést jeho pozornost od toho, co ve skutečnosti dělá, nepovedlo se mu to. Jenže on přestat nemůže, ale nechce ani lhát. Bude si muset vybrat, jak bude postupovat dál. Nakonec přesně ví, co má dělat.

„Vzdal jsem to už před týdnem," vysloví lež, která ho bolí. Opravdu moc, ale když to nešlo nenápadně, musí lhát. Musí přimět Liama, aby si myslel, že už nic nepodniká. „Jediný, co jsem ještě nevzdal, je ta hra, co máme mezi sebou."

A s těmi slovy přitiskne své rty na ty Liamovy, které ho přivítají s otevřenou náručí, přičemž se jeho srdce rozbuší nevídaným stylem. Ví, že až se všechno bude blížit ke konci, Liam ho bude nenávidět ještě víc, než na začátku. Ale za ten risk to stojí. Radši zraní sebe i Liama, než aby další lidi trpěli kvůli nadvládě jeho otce. Teď je však na ty myšlenky čas, protože Liam je tu a jejich něžný polibek se mění v dravý. Nejdravější, jaký vůbec zažil. 

Netrvá však dlouho a oba chlapci po dosáhnutí vrcholu padnou vedle sebe na gauč, v rouše Adamově. Alex si prohlíží Liamovu spící tvář a nedokáže potlačit úsměv. Jeho rysy jsou najednou o mnoho jemnější, když je jeho tvář zahalena rouškou spánku. Poslouchá, jak plavovlas tiše oddechuje, zatímco v hrudi cítí pumpovat srdce pravidelnými intervaly. Hlavou mu proběhne myšlenka, že by se vzdal. Je to jen na malou vrtochavou vteřinu, ale díky tomu obličeji a díky tomu, co mají ti dva mezi sebou, by to vzdal, jen aby Liam byl jeho.

Jeho myšlenky přeruší cinknutí mobilu na kraji stolu. Cinknutí je sotva slyšitelné, tudíž plavovlas dál nehybně a spokojeně oddechuje, zatímco Alex ještě chvíli čeká. V minutě se jeho myšlenky na kapitulaci rozplynuly, když uslyšel ten zpropadený telefon. Nenapadlo ho, že by v něm Liam mohl mít něco usvědčujícího, ovšem všechno je možné. Obzvlášť v rodině Brennerových. 

Nakonec se nahý vysmýkne od Liamova těla a potichu se postaví, přičemž se sehne a uchopí mobil. Ví, že je do něj obtížné se dostat, ovšem když spatří kolonku s nápisem FACE ID, je mu jasné, že to půjde snazším způsobem, než ve skutečnosti očekával. 

Jas displeje stáhne na minimum, zatímco ho přesune před blonďákův obličej. Klíč na horní straně obrazovky se odemkne a Alex ví, že i tento malý souboj, o němž neměl Liam ani páru, vyhrál. Nevzdá to. Už jen pro to, že by pošlapal svou důvěru k sobě. 

Stáhne widget po pravé straně a jeho zrak se přišpendlí na čtyřech příchozích zprávách od člověka, který to prakticky celé odstartoval. Na zprávách od Williama Brennera, Liamova nevlastního bratra.  Přejede tedy prstem po jedné z nich, přičemž se konverzace s Williamem otevře a Alex se pouští do čtení.

Will
Tak kde jsi, bratříčku, v Contigu je narváno

Nevidím tu nikde ani Flynna, takže předpokládám, že se vaše schůzky přesunuly někam jinam.

Haló! Jsi tam? Neignoruj mě!

Nezapomínej, co jsem ti řekl. Už ti zbývá pouhý měsíc, jinak se o všem dozví otec. A věř mi, že nebude nadšenej z toho, co děláš.

Ta poslední zpráva ho zaujme. Liamovi zbývá už jen měsíc k něčemu, co má udělat. Alexe vůbec nic nenapadá. Když to však neudělá, Will o tom pravděpodobně řekne jejich otci, což, jak v tuhle chvíli vypadá, nebude moc dobrý nápad. V čem se Liam namočil? Svůj zrak stočí k té krásně hebké tváři, malinko rozcuchaným plavým vlasům a pootevřeným rtům, jež jsou uvolněné. Na co Liamovi Brennerovi zbývá měsíc?