Pohled Louis

Procházel jsem dlouhou chodbou třetího patra mezi

doktory, sestrami a pacienty. Už jsem vážně nevěděl co dělat, ptal jsem se snad

všech sester, ale ani jedna nevěděla kde jsou.

Po chvilce marného vyhlížení z místa odešel doktor,

který mi celou dobu bránil výhled na poslední dřevěnou lavičku před dveřmi

s nápisem 3A. Seděla tam. Seděla tam ta holka kterou jsem vždy tolik

miloval a kterou pořád miluji jen jsem si to nedokázal přiznat. Nebyla stejná jako

před jedenácti měsíci. Byla starší,zodpovědnější,krásnější, ale hlavně se

strachem celá klepala a každých deset vteřin si ze své hebké od breku

narůžovělé tváře stírala slzy. Už jsem nevydržel ji vidět takhle smutnou, tak

jsem se rozhodl jít za ní.

„Bee?" Oslovil jsem jí a ona sebou vylekaně trhla

„Ahoj Loui." Na malý moment se na mě podívala ale pak dál

věnovala pozornost svým dlaním, které měla položená na nohách.

„Co budeme dělat?" Zeptala se a já se posadil na lavičku

vedle ní.

„Já nevím. Ty si to vážně nepamatuješ?"

„Co?"

„No naši společnou noc."

„Ne."

„Jak to? Byl jsem dobrej," řekl jsem trochu uraženě a ona

se usmála. Přesně to čeho jsem chtěl dosáhnout

„Ty si blbej,"

bouchla mě do ramene

„Co se vlastně stalo?"

„No, pohádala jsem se s Robertem. A-a chtěla jsem

jít do obchodu pro jídlo a něco Williamovi, ale byla jsem tak vystrašená že mi

spadl a řítil se po hlavě ze schodů"

„A co se mu stalo?"

„Nic jenom strašně brečel tak jsem ho sem radši odvezla,

ale nechtěli mě k němu pustit. Louisi kdyby nebyl v tý autosedačce

tak nevím co by se mohlo stát." Řekla a rozbrečela se úplně. Objal jsem jí. Ona

mi ani nestačila objetí opětovat, protože přišel doktor.

„Paní Ross?" Ukázal na Bee

„Ano?"

„Pojďte se mnou."

„A můžu taky?" Zeptal jsem se pohotově

„Promiňte vy ste?" Zeptal se mě doktor

„Já jsem otec." Prohlásil jsem hrdě.

„V rodném listě je napsán....Robert Alexandr Huss." Díval

se ostražitě do papíru doktor.

„Ne, to je chyba, on je otec," řekla Bee a ukázala na mě

„Aha v tom případě pojďte oba." Ukázal rukou do

ordinace, kde nějaká hnusná, načinčaná baba s nechutí držela mého...našeho Williama.

Byla to černovláska počítám že jí mohlo být tak čtyřicet. Na tak starou dámu

měla obří výstřih a když mě uviděla ještě si ho zvětšila a najednou byl William

to nejkrásnější co viděla.

„William je v naprostém pořádku, akorád bude mít na

hlavičce bouli a je trošku v šoku." Řekl doktor a já uviděl, jak ta ženská

mu strká přímo bod nos ty její balóny

„Jo ale to asi nebude z toho pádu." Řekl jsem si

potichu a Bee se uchechtla.

„Paní Ross aby se toto neopakovala , měla byste jít

k psychologovi aby vás vyšetřil"

Bee nestihla nic říct, protože jsem ji předběhl .

„Já se o ni i o Williama postarám." Usmál jsem se a šel

jsem pro Williama.

„Ahoj jsem Destiny." Řekla a podala mi ruku, já jsem si

přehodil Williama do druhé, abych jí mohl také podat ruku.

„Pan Tomlinson." Řekl jsem s velkou vážností a to už

Bee nevydržela a vyprskla smíchy. Jak já ji rád vidím když se směje.

„Půjdeme?" Kouknul jsem se na Bee.

„Samozdřejmě pane Tomlinsone." Řekla taktéž s velkou

vážností.

„Výborně. Nashle pane doktore, Destiny pozdravil jsem ty

dva a pokračoval za Bee."

„Tak ta po tobě jela kámo." řekla Bee když jsme stáli

před nemocnicí a já zapínal Williama 'do autosedačky. Mezitím jsem si nastoupil

a Bee taky.

„Neříkej mi kámo" podíval jsem se na Bee

„Proč?"

„Nechci být tvůj kamarád"

„Aha" řekla Bee a já viděl že se jí do očí hrne další

várka slz. To už jsem to nevydržel a políbil jí. Chvíli byla v šoku ale

pak spolupracovala. Asi po pěti minutách se náš milovaný synáček začal usmívat

jako sluníčko a já s Bee jsme se od sebe odtrhli. A začali se na Williama

usmívat stejně jako on na nás.

Když už mě nebavilo na něho dělat ťuťu ňuňu, rozhodl

jsem se jet co nejdál od tý hrozný budoVY.