Pohled Bee

Dnes  k nám přijede Louis a Sue na návštěvu. Robert se zrovna se šálkem  café dívá na televizi,William spí v kočárku protože s ním byl Robert na procházce a já peču buchtu pro dnešní dva hosty. Jsem zvědavá jak to bude mezi Louisem a Robertem.

„Bee?“ zavolal na mě Robert

„Ano?“

„V kolik mají přít“

„Za chvíli proč?“

„Jen tak abych se mohl jak fyzicky tak psychicky připravit“

„Nevím co pro ti němu pořád máš“

„Nic jenom v tý nemocnici se choval divně“

„Za prvé: z nemocnice jsme pryč už 4 týdny a za druhé: on se choval divně? Podívej se na sebe!“

Odpovědi jsem se už nedočkala

--------------

„Ahoj Sue , ahoj Louisi“ pozdravila jsem ty dva ve vchodových dveřích našeho bytu

„Ahoj Bee“ pozdravili mě sborově

„Běžte do obyváku“ ukázala jsem rukou na obyvák

Když vešli do obyváku slyšela jsem jak se aj celkem mile pozdravili. Nachystala jsem kávu a sušenky protože buchta kterou jsem tak pracně chystala se mi připálila.

------------------------

Pohled Louis

Zrovna jsme se Sue u Bee a Roberta. Sue a Bee odešli do jiné místnosti a jsem teď v obyváku sám s Williamem a Robertem.

„Roberte?“ oslovil jsem ho

„Jo?“

„Na koho je víc podobný na tebe nebo na Bee“

„Myslím že je celý já. Co myslíš ty?“

„Nepoznám to.“ Moc dobře vím na koho je  podobnej protože můj milý Roberte už mi přišli výsledky a ty kámo rozhodně nejsi jeho otec.

Jo slyšeli jste správně já Louis William Tomlinson jsem otec Williama Louise Hussa ale jakýho Hussa přísahám že do roka bude nosit mé příjmení a to Tomlinson (Jo Louisi to vážně nikdo nečekal).

„Jak myslíš že to nepoznáš?“

„Vidím v něm spíš Bee a nebo někoho jiného“

„Jak jako někoho jiného?“

„Nevím prostě mi nepřipadá podobný tobě“

„A tím jako myslíš že není můj?“

„ne to bych si samozdřejmě nedovolil ale nějaká možnost tu je“ řekl jsem a bez jediného slova jsem opustil jejich byt. Sue snad dojde sama.

„Louisi brácho počkej“ uviděl jsem Harryho jak běží směrem ke mně

„Čau Harry“ řekl jsem

„Tak co výsledky?“

„Jo William je můj“

„Tak co ta smutná tvář?“

„Harry ty to nechápeš on se ho nevzdá“

„Tak to řekni Bee“

„To určitě“ Nápad je to dobrej ale nevěřila by mi to. Pro mě by asi taky nebylo zrovna dvakrát příjemné kdyby ke mně přišel skoro cizí člověk a řekl „Ahoj otec  tvého dítěte není tvůj snoubenec se kterým se brzy vdáš, ale já“ no dává to smysl? Nedává.

„A Sue?“

„Co Sue?“

„No řekl si jí to?“

„Ne, no vlastně jo ale vlastně ne“ řekl jsem trošku zamotanou větu a když jsem uviděl Harryho obličej dal jsem se hned do vysvětlování.

„Řekl jsem jí že si myslím že je malej můj ale potom už jsem se s ní o tom nebavil“

„Aha, no každopádně ti držím palce s vysvětlováním a už musím jít tak čus a zavolej“ řekl Harry a odešel.

„Čus“ řekl jsem ale věděl jsem že už mě neuslyší.

Seděl jsem na lavičce v parku když v tom se ke mně řítí zvuk plačícího miminka.

Když postava s kočárkem došla zjistil jsem že je to Robert

„Roberte co tady děláš?“

„Holky mě poslali s Williamem na procházku ale pořád brečí“ řekl už docela unaveně

„Puč to sem“ řekl jsem a vzal jsem s do ruky kočárek. Jakmile jsem dal tomu nejkrásnějšímu stvoření na světě svou ruku okamžitě přestal brečet. Robert na mě koukal s otevřenou pusou. Musel jsem se zasmát.

„Jak si to udělal“ zeptal se

„Já nevím“

„Roberte pojď k nám domů musím ti něco říct a ukázat“ řekl jsem a Robert se zvedl taky.