,,Drobeček dostal na frak."

,,Jo, jsme skvělý tým!" Plácla jsem si s ním a založila ruce v bok. Ten drobeček se válel přede mnou na zemi. Nebyl mrtvý, jen hodně špatně zranění.

Hele, hele,hele. Nechci nic říkat, ale..

Ale i přes to něco říkáš.

Pff, nech mě to doříct! Sice je pravda, že jste skvělý tým, ale většinu práce jsi udělala ty! On ho jen zapavučinoval! A navíc ti zakázal kávu, tu lahodnou tekutinu, kterou...

Tak fajn, stop! Dobře, možná jsem ho složila k zemi já, ale to je snad jedno, ne? Teď je hlavní, že mi vůbec odpustil.

,,Is? Nechci nic říkat, ale..." Začal Peter. Počkat...Nechci nic říkat, ale...to už jsem dneska slyšela. Jen si vzpomenout od koho. Aha! Můj skvělý hlásek! Hele víš co, hlásku. Já si to s tím Peterem ještě rozmyslím, protože pokud je stejně otravný jako ty, tak to nepřežiju!

No dovol!

Říkáte úplně stejné věty. Že ty ses převtělil do Petera! což by znamenalo, že tyhle myšlenky, co mi říkáš, jsou vlastně Peterovi a....Agentko Iris Romanovová, máte novou misi. Dostat z Petera váš hlásek, a následně ho zabít!

Ne! já budu sticha! Přísahám!

A najednou přísaháš...Aspoň vím, jak na tebe...A co bys řek na to, kdybych zabila Petera?

Cože?! Ne...za žádnou cenu. Svatosvatě slibuju, že už nebudu říkat blbosti, ale jen samé chytré věci!

Ha! A mm tě! No nejsem skvělá! Donutila jsem ho zmlknout, už mě nebude vyrušovat a nebude  žádné mluvení o tom, jak je Peter roztomilý! Jsem chytřejší než Stark.

,,Is! tak posloucháš! " zatřásl se mnou. ,,Vždycky, když chci něco důležitého, tak neodpovídáš!" řekl vysokým hlasem a pořád se rozhlížel okolo.Heh.....Hehe... No tak nejspíš tak skvělá nejsem...Ale! Pořád jsem lepší, než Stark, to se musí uznat, protože...

Tak poslouchej ho!

,,Jo..eh, jo jasně, že tě poslouchám! Vždyť vím, co jsi říkal." Prohlásila jsem, i když nemám nejmenší ponětí, že na mě někdy mluvil. ,, Fajn, tak v tom případě, co hodláš dělat?" pořád se rozhlížel sem a tam, nervózně podupával nohou a čekal, co řeknu.

,,Uh..no...A co že jsi vlastně říkal...hehe.." Trapně jsem se zasmála a prohrábla si vlasy. Jen si povzdechl a svěsil ruce.

,,Karen mě varovala, že sem jde několik vojáků. Ne jen jeden, ale stovky, možná i tisíc," vysvětlil, když už jsem chtěla namítat, že to zvládnu. Ruku jsem pomalu stáhla dolů a poškrábala se za uchem. ,,A taky mi docházejí pavučiny. Dokázal bych si je vyrobit, ale potřeboval bych nějaké látky. A já ty látky nemám!" Začal vyšilovat.

,,Fajn, fajn a v té tašce látky nenajdeš- počkej, kde je ta taška?" Rozhlédla jsem se kolem sebe. Peter znervózněl. ,,Měl jsi ji na starost ty. Já mám na starost ten papír, tak kde je ta látka?" Zvedla jsem obočí a zírala na něj.

,,Nooo..Já..." Chvilku nic neříkal, ale pak rychle vychrlil. ,,Přilepil jsem ji ke zdi, když ses koukala po energiťácích, protože byla moc těžká a mě nebavilo to nést." Skoro jsem mu nerozuměla, ale pak mi začal smysl docházet a já na něj vykulila oči. ,,Děláš si srandu?!"

Jen zakroutil hlavou a nervózně se zasmál. Já tady málem dostala infarkt, bohužel nemám Thorovo kladivo, aby mě oživil a on se zasměje? Vždyť jen tak někam přilepil tašku s penězi! S pitím! S lékárničkou!

,,Tak...jaký máš plán?"  Rozhlížel se, jestli nikdo nikde není. Ale jakmile spatřil můj vražedný výraz, který ho rozpaloval na tisíc kousíčků, sklopil hlavu a odkašlal si.

,,Plán má tři body." Pokoušela jsem se mile usmívat, ale koutky úst mi cukaly. ,,První je najít tu tašku a doufat, že tam ty peníze budou. Druhý někam se schovat a místo ještě vymyslím. A ten poslední bod je nejlepší, posloucháš mě?" Pro jistotu jsem se zeptala.

,,Jasně, že tě poslouchám. Nejsem ty." Pokusil se o vtip, ale akorát mě tím ještě víc naštval. Přišla jsem s milým úsměvem až k němu. ,,Je to super-tajné, tak aby to nikdo neslyšel." Vysvětlila jsem a nahnula se co nejblíž k jeho uchu.

,,ZABÍT TĚ!" křikla jsem co nejhlasitěji . Chytil se za ucho, poodešel pár kroků ode mě a nahlas zakňučel. Křičela jsem mu u ucha a on má ještě super-sluch, takže se ten řev několikrát vynásobil a...ani nechci vědět, co to s ním udělalo.

Já se začala potichu chichotat a snažila jsem se to skrýt, ale v tomhle moc dobrá nejsem. ,,Au! Is! Díky tobě mi teď píská v uších." Hnusně se na mě zamračil a pořád se držel za ucho.

,,A mě z tebe píská v hlavě." oplatila jsem mu a založila si ruce. ,,Teď jsem na tom stejně. nemyslíš?"

Ale vždyť ti nepíská v hlavě..Já nic neslyším a to dokonce v tvé hlavě bydlím!

Říkal jsi, že budeš říkat jen ty věci, které jsou chytré.

Ano, všechno co říkám je chytré a správné, měla by ses mými radami řídit!

Počkej...Takže když jsi říkal, že budeš říkat jen chytré věci, tak jsi myslel vše, co tě napadne?!

Přesně tak!

Potichu jsem zavrčela a vydala se hledat tu tašku. Peter šel svižně za mnou a pořád mě popoháněl, protože měl  z těch vojáků strach. Kdybych já měla z něčeho strach, tak už bych dávno nebyla agentka. Strach u Shieldu skoro neexistuje, a už vůbec ne z vojáků.

Ale stejně nechápu, jak se zrovna on mohl stát superhrdinou. Opřela jsem se o zeď a koukala na něj, jak prohledává uličku. Vždyť mu je 16, pořád v bojích jen mluví a říká divné poznámky. Tu nejdůležitější tašku nechá viset někde na zdi! Stejně jako batohy s učením. Už nejmíň pětkrát jsem s ním byla kupovat nové učebnice a půjčovala mu věci.

,,Tady je!" křikl šťastně, ale když spatřil můj výraz, tak ho jen rychle začal sundávat ze zdi. ,,A je tam všechno." Prohrabával se obsahem tašky, ale ti už já zase koukala na energiťáky, na které jsem dostala obrovskou chuť.

Pomalu jsem se k nim začala přibližovat i se slinami, které jsem nějak zadržovala. Už jsem stála skoro u nich, když mě Peter popadl za rameno. ,,Víš, co jsi slíbila, že?" Zamračí se na mě. Jen jsem zakňučela a podívala se zase na energiťáky.

,,Ale.." ,,Žádné ale. Slíbila jsi to? Slíbila. Tak jdeme, než nás najdou." Už mě chtěl táhnout pryč, ale já prudce zastavila ,,Ale no tak. Jen jedno, prosím." Zaprosila jsem.

,,Ne! Navíc nemáme utrácet peníze za zbytečnosti." Založil si ruce a nervózně podupával nohou. ,,Zbytečnosti?! Co prosím? jaké zbytečnosti? Tohle není zbytečnost, ale lahodný, lákavý nápoj, který za ty peníze rozhodně stojí." Vysvětlila jsem.

,,Hmm...To je sice skvělé, ale stejně říkám ne. A měl bychom jít, než..." ,,Ale já si ho zasloužím, za toho Drobečka. Složila jsem ho k zemi a sama. Jsem unavená. No tak, Pete."  Udělala jsem štěněčí obličej. Tak roztomilý, jak nejvíc jsem jen mohla. Ale stejně asi na Petera nestačil.

,,Ne. Is, není to ani půl hodiny, kdy jsi mi to slíbila a.."

,,Tady jsou!" Křikl jeden chlapík a už běžel k nám. ,,Nebo víš co? Doprobereme to později, fajn?" řekla jsem rychle a už Petera táhla pryč.

Běželi jsme pár metrů před nimi, ale oni se rozdělili a šli na nás z několika směrů. Jednou mě dokonce Peter zhoupl na pavučině, abychom se přes ně dostali. Pořádně jsem ho za to pak bouchla do ramene.

A pak se stalo přesně to, co čekáte úplně od začátku, je si to nechcete připustit.

Že jsi zamilovaná do Pet-

Ne! Že jsme byli v pasti! Karen vypočítala, že je skupinka před námi i za námi a....No obklíčili nás. už jsem slyšela jejich dusot a křik a hledala po zemi kámen, který bych po nich hodila. Ale pak jsem to uviděla.

Zářilo to jako sto sluncí i s reflektory. Všude okolo byl andělský zpěv a já začala pociťovat radost. Třpytilo se to jako poslední iron-manův oblek, který jsme s Hawkeyem ze srandy polepili lepidlem a vysypali na něj hroudu růžových třpytek. Byl to dokonalý pohled a...

Leda tak v tvé hlavě. Vždyť to je jen kanál!

Jo, přesně tak. Koukala jsem na kanál a představovala si ho jako nejlepší věc na světě. Ale v této situaci to byla ta nejposvátnější věc na světě, i když to byl jen smradlavý kanál. A i když na něj vůbec nesvítilo světlo, ani andělský zpěv a ani třpytky jsem neviděla, ALE! Ale pořád to byl náš únik pryč.

,,Jdeme." ukázala jsem na kanál. Peter jen nakrčil nos, ale taky to uvítal jako bezva plán, tak pavučinou oddělal víko a skočil dolů. Slezla jsem pár příček dolů, abych viděla ven a zadělala jsem víko.

Počkala jsem a napjatě zírala před sebe. Ozval se ještě větší dusot a skupina bojovníků proběhla uličkou, ale nevšimla si nás. Ani jeden se nepozastavil nad kanálem, jen běželi dál. Potichu jsem zajásala a už jen čekala na druhou skupinku, která taky proběhla bez nejmenšího tušení.

,,Jo, máme to Petere. Nikdo si nás nevšiml- ou..." Podívala jsem se někam dolů, kde byl Peter. Nemám nejraději výšky a řekněme, že tahle byla pěkně vysoká. Dolů vedlo několik schodů a já jen vyděšeně zírala. ,,Jak jsi to mohl skočit?!" Nechápavě jsem se na něj podívala.

,,Skoč." Řekl jen. ,,Cože? Ne, nebudu skákat! Vždyť se zabiju. Snažíš se mě zabít?!" Podezíravě jsem ho sjela očima a přemýšlela, jestli jsem měla vážně věřit přerostlému pavoukovi.

,,Is, věř mi. Tady je pár příček rozbitých a než všechny slezeš, potrvá to hrozně dlouho. Chytím tě, slibuji."

Jo! Skoč Is! Prosím, máš možnost ho zase obejmout a cítit jeho vůni, tak skoč.

,,Mám na výběr?" zašeptala jsem s povzdechem a připravovala se na skok. Když jen zakroutil hlavou, zavřela jsem oči a odrazila se. Ani jsem neječela, protože mi z toho strachu zmrzli hlasivky.

A prý že u Shieldu neexistuje strach...

Už jsem se připravovala na tvrdý pád, ale spadla jsem do měkké náruče a ihned otevřela oči, jestli jsem nespadla do té hnusné plesnivé vody. ,,Tak vidíš, nenechal bych tě spadnout." zasmál se a pevně mě chytil.

,,Ehm..Děkuji." Jen jsem na něj s vděčným úsměvem koukala, ale neslezla jsem. Nechtělo se mi a ta náruč byla tak pohodlná.

,,A jak jsem říkal, dochází mi pavučiny. Napadá tě něco?" Přerušil ticho a sklonil se ke mně. To už jsem z něj slezla, aby neměl zbytečně velkou zátěž a rozhlédla se. Nikde nic, jen odpadky, smrdící voda a kanalizace...kanalizace!!

,,Karen má i má v sobě i mapu kanalizace po celém městě, že, parťáku?" Neodpustila jsem si oslovení a ušklíbla se. Peter jen nasadil úsměv a vypadal, že je na sebe hrdý. ,,Jo, i klidně po celém světě!" Pochlubil se.

,,Nám bude stačit jen tahle." Zasmála jsem se a Peter zapnul svítící oči, abychom v té tmě aspoň někam viděli. ,,Takže teď Karen ví, kde se nacházíme?"

Pokýval hlavou a řekl místo, kde jsme se nacházeli. ,,Dovede nás na msto, kam chceme."

,,Skvěle." Usmála jsem se a zacpala si nos rukou. Dobře, kanalizace bylo jediné místo úniku ale jak to teď vidím, nebo spíš cítím, mám raději i jiné únikové cesty.

,, A ty víš, kam půjdeme?" překvapeně se zeptal a začal jíst jídlo. On musí mít silný žaludek, jak to může teď jíst? Vždyť všude okolo je pach, bakterie a...

Je to pavouk, oni se živý hnusem.

Jo, to by to vysvětlovalo. No vidíš, konečně něco chytrého! Ušklíbla jsem se a podívala se na něj.

,,Mám plán"

Lidiii! Blížíme se k 200 hvězdičkám! Aaaaaa! Já nevím, jak vám poděkovat! Jste naprosto úžasní! Jsem ráda, že se tahle knížka chytla a líbí se vám. Všem vám za tohle moc děkuji!

Jak si jinak užíváte prázdniny?

Hezký den všem!♡