Uběhly 2 týdny a nezměnilo se skoro nic.  Práce mi neubylo, ale únava se zase začala stupňovat, i s dávkami kávy samozřejmě. Nejspíš si teď říkáte: ,,Ale přece už by měla být ta půlka agentů zpět, ne?" Jo, máte pravdu. Půlka agentů se vrátila od toho vyhřátého slunce.

Dvě agentky si ráno vyprávěly o odstínu jejich opálené kůže. Dohadovaly se o tom, jestli mají odstín pšeničné nebo béžově- vanilkové. Taky bych chtěla mít odstín kůže béžově-vanilkový, ale to se mi asi v životě nesplní. Jen pokud mě Fury pošle na dovolenou a to...to je nulová šance. Takže jsem se smířila s tím, že moje barva kůže bude stejná jako do teď.

Ale zpět k tématu: půlka agentů se vrátila a místo nich dal Fury dovolenou druhé půlce agentů.  A mě od rána v hlavě kolovala jedna jediná otázka: Když nejsem ani druhá půlka agentů, tak co jsem? Dospěla jsem k rozhodnutí, že jsem jen přepracovaná nicka, jak si o mě ráno povídali dva agenti a mysleli si, že je neslyším. Pche.

A tak se dostáváme k třetímu tématu. Peter. Je ze mě čím dál víc zoufalý, protože já přestávám komunikovat a můj mozek produkuje podobné odpovědi jako to, že jsem naprosto k ničemu. Začínám se ztrácet v otázkách a odpovědích na ně. A když se ztrácíte sami v sobě, tak je to nejhorší, co se vám může stát. Ztratila jsem smysl pro humor a trochu i emoce, takže když mi Flash řekl, že jsem bezcitná, tak to byla pravda. Já se cítím bezcitná.

Každým dnem si víc připadám jako hračka, které všichni říkají, co má dělat a ona podle toho skáče. Prostě někdo zatočí páčkou a čertík vyskočí z krabičky. Je to tak jednoduché zatočit páčkou, ale je pro mě jednoduché vyskočit? To už nikoho nezajímá. Teda kromě Petera a Neda. A ti ze mě ztrácejí nervy.

Ztrácejí nervy z toho, jak mě každý den musí strkat do školy, protože já si nevěřím a bojím se, že když tam vejdu, tak dojdu na další levl. Ano, už se bojím i dalšího levlu. Začala jsem si totiž klást otázky v podobě: ,,Ale co když ten další levl bude horší, než je tenhle?" A že tenhle levl je sakra těžký. Takže jsem se zasekla někde uprostřed lana a bojím se udělat jakýkoliv krůček dopředu, dozadu nebo rovnou do temnoty.

S Peterem každý pátek chodím na hlídky, do kavárny nebo na nákup Furymu, přičemž si vždycky zdřímnu na jeho rameni. Dávám mu obrovskou volnost a vlastně ho už neberu jako povinnost. Spíš jako parťáka, s nímž ráda strávím čas, abych se na chvíli dostala od hrozného strejdy Furyho. A taky jako někoho, kdo za mnou stojí a snaží se mi zlepšit svědomí tím, že říká takové ty věci, které slyšíte u terapeuta, ale v jiné podobě a samozřejmě s jeho velmi rozsáhlým slovníkem.

Ale všimla jsem si, že mě občas sleduje. Třeba naposledy včera mě sledoval, když jsem si kupovala ice coffe z automatu, protože jsem měla zase sledovat gang v přestrojení za normálního občana. A normální občané si kupují ice coffe, ne? Prostě to byl takový lahodný a velmi užitečný doplněk k mému obleku.

Přijde mi to malinko jako zvrácená komedie, nemyslíte? Místo toho, abych já sledovala Petera v jeho práci superhrdiny a hlídala ho, tak on kontroluje mě, abych se nedostala do malérů. Je to hodně divný a občas mi připadá on, jako špičkový Furyho agent. A já jsem ten puberťák, který všechno motá a na cokoliv sáhne, tak se zboří. Třeba jako ta Furyho židle....

Prostě já začala být v depresi, Peter je ze mě na nervy, jako Fury,  a já ztrácím samu sebe. Naštěstí se nic nového nedělo.

Teda až do jednoho večera, kdy...

--------

,,Jé ahoj, náhoda, že jsme se tady tak potkali, co?" ozval se za mnou hlas. Už zase mě Parker sleduje, ale tentokrát je tu s ním ještě někdo. Ned. Je tady totiž cítit vůně Nedovy oblíbené bagety. Přejela jsem si rukou přes obličej a pomalu se otočila.

,,Náhoda? Jo, jasně. Už zase to děláš." Odfrkla jsem naštvaně a pospíšila si uličkou. Snažila jsem se dostat pryč, protože mi něco říkalo, že to neskončí dobře.

,,Co dělám?" Rozběhl se Peter, aby mě chytil i s funícím Nedem. Ned neuběhne o tělocviku ani kousek a na každém druhém metru odpočívá. Jo, počítala jsem to a vždycky to jsou přesně 2 metry. Ani o centimetr víc.

,,Sleduješ mě." Otočila jsem se a koukala Peterovi chladně do očí. Místo čistě hnědé a uklidňující barvy tam byl i strach a menší panika. Stiskl rty a zadíval se někam na zem. Nechtěl, abych o tom věděla. Ale neměl to dělat, už jsem na to přišla. Je pozdě na to, aby se vymlouval. Stejně bych mu nevěřila.

Ned nás stihl doběhnout. ,,Co se- děje...lidi?" dýchal jako já, když jsem uběhla poprvé 5 kilometrů v kuse. Byl tam jeden malý rozdíl. Mě bylo v té době 9. Nedovi je 16 a nezvládne ani pár metrů.

,,Všechno v po-pohodě." Zívla jsem a protáhla si ruce. Zabolelo mě rameno, tak jsem ho zase stáhla k tělu a chytila se za něj. Už mělo být dávno zahojené, ale protože se mi přetrhlo to první šití, tak to uzdravení trvá déle, než by mělo trvat normálně.

,,Jsi unavená, běž si lehnout."vysypal ze sebe Peter a už mě držel za rameno. Protočila jsem očima a nehnula se z místa. Tohle říká poslední dobou pořád a při každé příležitosti se mě snaží odtáhnout k sobě domů, pryč od Furyho nebo mě jednou chtěl uspat uspávacím práškem. Dokonce prosil i učitele tělocviku, abych si mohla sednout, protože jsem prý "strašně přetažená a nemám dost tekutin na sport".

když jsem nehnula ani prstem, tak mě jednoduše začal táhnout pryč. Má super sílu, může táhnout lidi pryč a při tom se ani nezadýchá.  Vytrhla jsem se mu, a zůstala mu zírat do očí zase s tím nádechem nehybného ledovce.  ,,To už trochu přeháníš, ne?" zavrčela jsem.

,,Já to přeháním? " Přišel ke mně blíž a dýchal mi skoro do tváře. ,,To ty přeháníš. Vůbec nespíš, jediné co piješ jsou litry kávy, která už stejně přestává zabírat a ohrožuješ se tímhle, že i se zraněním sleduješ nebezpečný lidi." Zvýšil hlas. ,,Jaké zranění?" zeptal se nechápavě Ned.

,,Aha, takže si to nepřehnal, když jsi mi chtěl do kávy nasypat spící prášek," křikla jsem. On se zatvářil panicky a o krok odstoupil. Bál se, že mu něco udělám. ,,Tys jí chtěl dát prášek na spaní?!" vykřikl hystericky Ned. Byl z toho víc rozhozený než já .

,,Vím, že mě sleduješ a je nad míru jasné, že mě chceš dostat pryč od Furyho, což znamená přijít o svojí práci." Rozčíleně jsem se na něj koukla, ale pořád jsem se cítila nesmírně ledově. Ned vykulil oči. Určitě by do svého kamaráda Spider- mana neřekl, že chce zmařit život svojí parťačky.

,,Cože?! Ne! Já jen...Mám o tebe strach, fajn?! Fury je šílenec! Je ti 16, jsi zraněná a on tě v klidu nechá sledovat fakt dost nebezpečné lidi. Co když tě střelí?" Rozhodil rukama a jen přeskakoval pohledem ze mě na Neda. Pár vteřin jsme všichni jen nehnutě stáli. Já jsem k němu přišla o krok blíž a zapíchla do něj ledové oči.

,,Přemýšlej nad tím, co říkáš, protože ty by jsi to udělal stejně. Šel by jsi ty lidi sledovat i přes to, že by jsi byl zraněný. A neříkej mi, že ne, protože....Co jsi udělal před rokem? Hm? Taky jsi šel sledovat ty týpky s nebezpečnými fialovými zbraněmi. A skoro tě střelili." Vyčetla jsem mu. on se zarazil, a pak na náznak porážky sklopil naštvaně hlavu. Těžko říct, jestli byl naštvaný sám na sebe nebo na mě.

Peter má vlastně tak trochu pravdu. Neměla bych riskovat svůj život, když mám jen jeden. Ale měla jsem na vybranou, když mi to Fury prostě a jednoduše oznámil? On mě sem poslal zraněnou. On by za to mohl, ne? A teď přišla ta další otázka, pří níž mě něco bodlo přímo do srdce.

,,Vadilo by šéfovi nebo komukoliv, kdybych se nevrátila?"

A na to můj mozek taky odpověděl.

,,Stejně by všem bylo jedno, kdybych zemřela," řekla jsem. On zbystřil a začal třást hlavou. ,,Ne, to neříkej, nikomu by..." ,,Ne, já nechci nic slyšet." Umlčela jsem ho a odešla na druhou stranu k Nedovi. Stála jsem si za tím, i přesto že jsem nevěděla, jestli je to pravda. Peter si povzdychl. Byl v koncích. Nevěděl co se mnou už má dělat, tak se sklopenou hlavou řekl jen: ,,Co tě přesvědčí o opaku?"

,,Nic. A teď zase rychle zmizte, než sem přijdou ti zpropadenci. "Kývla jsem hlavou směrem odkud přišli, ale s nimi to vůbec nehnulo. ,,Tak na co čekáte? za pár minut tu budou a...."

,,Nemyslela jsi za pár vteřin, holčičko? Promarnili jste možnost útěku nad hádkou. Zdálo se nám, že nás někdo sleduje. Jsi dobrá. Mám stovky chlapů a přišli na tebe jen jednou, kdy tvoje hlavička lítala někde v oblacích. Ale teď je čas si odpočinou, je čas na spánek, nemyslíš?"Promluvil někdo, ale kvůli ozvěně ani jeden z nás nevěděl odkud.

Začala jsem panikařit a snažila se kluky dostat pryč, ale bylo pozdě. Do ramene se mi zapíchla uspávací šipka. Zatmělo se mi před očima. Ještě jsem vnímala, jak padám na zem, a jak na mě dopadl nejspíš jeden z kluků. Ale pak už nic. Jen ta nádherná tma, černota a mně se v hlavě objevila poslední otázka.

,,Je i smrt tak krásná?"

Jsem tu i s novou kapitolou! Mám pro vás dobrou zprávu...(asi XD) Mám hotový konec u této knížky a připravuji další! A potom ta špatná zpráva. Nemám prostředek knížky. Popravdě ani nevím, co by se tam mělo stát, ale konec už vymyšlený mám, dobrý ne? Ehh...Jsem beznadějný případ. No jo, už jsem si zvykla.

Hezký den ♡