,,Skvěle, zase jsem se ztratila. Já jsem opravdu agent k pohledání." mumlala jsem si pro sebe.

,, 'Svázala jsem si tkaničky, heh, to se taky občas stává.' Víc ztrapnit jsi se vážně nemohla. A vlastně co to bylo celý ten rozhovor!" Křikla jsem na sebe a procházela uličky. Ani za zvednutí Thorova kladiva jsem nevěděla, kde se nacházím. Věděla jsem cestu od hlavní silnice k Peterovi, ale já jsem utíkala na úplně druhou stranu. A kromě cesty k Peterovi a do školy to tady vůbec neznám.

Jo, napadlo mě zeptat se lidí. Tak blbá, jak si myslíte, zase nejsem....I když po tom mém žbleptání před May, je těžké věřit, že jsem normální, že?....Ale když jsem se k někomu přiblížila, odehnali mě. Chápu je, asi bych sama sebe taky nejradši odehnala, kdybych se viděla zrcadle. A navíc ještě bez bot a s roztrženým rukávem a krví na rameni...

,,Slečno, mohla bych.." Pokusila jsem se promluvit na mile vypadající paní. ,,Nepřibližuj se ke mně příšero! Pomoc! Přepadla mě!" Křičela a já raději zmizela do tmy slepé uličky. ,,Od teď už budu na všechny bezdomovce milá." Slíbila jsem si a na znamení zvedla dva prsty jako u přísahy. I já jsem už pár bezdomovců od sebe už odehnala, ale teď na to nejsem ani trochu pyšná. Ale já přece nejsem bezdomovec..jen agentka, která tak vypadá a....Uh, to nemá cenu.

Nevěděla jsem co dělat, což mě překvapilo, protože agenti vždycky ví, co mají dělat.

Sakra, ale pochop už konečně, že ty nejsi žádný agent! Jsi obyčejná holka, která neví, kdo je, a tak si namlouvá, že je agentka a.... Hele, já se s tebou nebudu hádat.

,,Tak přemýšlej. Co by na tvém místě dělala Nat? Ta má u sebe vždycky nějakou hračičku, jenže já nemám nic," znovu jsem prohledala všechny kapsy, ,,Ne, nic nemám. Tak..co by třeba dělal Tony? Zavolal by si jeho oblek, Tak taky nic...A co třeba kapitán Amerika? Zeptal by se lidí, protože ho každý zná a nebál by se ho. Ale no taaaaak, vůbec mi to neulehčujete a to si říkáte Avengers!" křikla jsem směrem k nebi. Bohužel se mi nedostala žádná odezva, takže jsem si jen sedla a složila se do kuličky.

,,Proč jsem nechala ten můj nový mobil u Petera?" zaklela jsem. V kapse jsem měla jen můj starý vybitý mobil, kterým Peter napsal tu zprávu. Nový mobil, Starkphone, jsem měla v tašce u Petera  pokoji.

Proč ve všem hraje Peter nějakou roli?

Cítila jsem se naprosto ztracená a měla spoustu času k přemýšlení. Chvilku jsem se modlila k Thorovi, aby nezačalo pršet. Pak zase k Furymu, aby mě nikam nezapsal a nakonec k Ódinovi, aby dal Furymu rozum.

Začala jsem si všechny myšlenky i pocity probírat v hlavě. Já se do toho nehodila. Nehodila jsem se do školy, k Avnegers ani jako agentka. Nejsem ani schopná někam přijít včas a zajistit si cestu domů. ,,Ale to umí snad každý dobrý agent, ne?" zamumlala jsem si do hrudi.

Možná má můj vnitřní hlas pravdu, jako agentka nejsem dobrá a měla bych všeho nechat. Chodila jsem na tenkém laně nad obrovskou propastí. Propast značila moje selhání a konec lana zase průchod na další level. Ale ta otázka zněla: Co je další level? A já si na ní nedokázala odpovědět.

Je konec lana to, že tohle období přežiji a budu dál pokračovat jako agentka.Že tuhle situaci nějak vyřeším a já dál budu šťastná, když budu agentka?

Nebo je to přiznání. Když si přiznám, že nejsem dobrá agentka a skončím s tím, posunu se výš? Ale dokážu normálně žít obyčejný život? Vždyť já se ani nedokážu normálně představit nebo někoho pozdravit bez toho, abych se buď neztrapnila, nebo někomu neublížila. Při mém prvním setkání s Peterem jsem mu zlomila nos, pamatujete?

  A Mohla bych vůbec odejít? Co na to řekne Nat? Nebo Tony?  Jsem schopná je opustit. Jsem schopná opustit ty šílené tréninky a těžkou práci, díky níž jsem se dostala až sem? Ale kam jsem se to vlastně dostala? Na místo agentky, kterou její šéf nesnáší?

Naštvaně jsem zaječela a uhodila pěstí do země. Bylo toho na mě moc a rameno mě štípalo víc a víc. V hlavě se mi honilo tornádo otázek a já je nedokázala zastavit. Cítila jsem, jak se ve mně něco tříští na kousíčky, na titěrně malé a bolavé střípky. Při každé otázce mě píchlo u srdce a další střípky se roztříštily a rozlévaly se po celém těle.

Když někoho požádám o pomoc se střelnou ránou, pomůže mi? Ale vždyť mi musí pomoc, jinak vykrvácím, ne? Byly by lidi schopní mě nechat vykrvácet? A vadilo by to vůbec Nat, nebo by to brala jako formalitu a bylo by jí jedno, že její dcera umřela? Jsem pro ní přítěž? Jen ten někdo, kdo je zbytečný?

Má mě vůbec ráda? Má mě vůbec někdo rád a zajímá někoho, že umírám?

V tu chvíli už jsem ani nevzlykala. Jen mi z očí tekly slzy a třásl se mi ret. Z mého srdce se utrhl poslední střípek. Nedokázala jsem ho znovu složit dohromady. Už jako malá jsem srdce několikrát lepila k sobě náplastí. Třeba když jsem udělala první krůčky a Nat jen řekla ,,Můžeme začít s výcvikem." To se mi rozlomilo srdce poprvé na dvě poloviny, pak to pokračovalo dál až sem, kdy z něj nezbylo nic a slepit všechny střípky znovu už nebylo možné.

Cítila jsem, jak se poslední střípek rozlévá  a poslední vlna tepla mi proudí celým tělem. Došla až ke konečkům prstů a tam se rozplynula. Najednou ve mně byl jen chlad.  Nejvíc zimy bylo okolo místa, kde dřív bylo srdce. připadala jsem si jako ledová královna bez emocí. Ani hlásek už se neozýval. Ani myšlenky. Jediné bylo jen štípající rameno. Potůčky z krve, jež kapaly na zem.  Jinak bylo ticho.

Jen prázdnota a tma.

,,Is?! Is, jsi tady?" Dolehl ke mně hlas, ale já nic neudělala. Mé oči byly upřené do šedé země a já nevnímala. Jen jsem si představovala, jak krásné by bylo zemřít. Necítila bych se prázdná, bez srdce, bez citů. Byla bych jen někde zakopaná v zemi a na podzim by se na můj hrob snášely listy s deštěm. Pak i sníh, který by hrob zasypal tak, že by nebylo nic vidět.

Nikdo by si na mě nevzpomněl. Nikdo by nepřišel k mému hrobu. A mě by to ani trochu nebolelo.

,,Bože Is, ty jsi mě tak vyděsila." Okolo mě se obtiskly dvě paže a já jen pořád koukala do země. Byl to Peter. Odtáhl se koukal na můj slzami posetý obličej. ,,Nemohl jsem tě tady nechat. Co kdyby se ti něco stalo? Bral bych si to za vinu a..." Místo slov mě zase objal.

Je jednoduší místo řeči někoho obejmou a předat mu ten pocit, když nemá city?

,,Ned vystopoval tvůj telefon. A teď mi volal, že zjistil, kde jsi. Tak jsem přišel, co nejrychleji jsem mohl. Ned by měl za chvilku přijít taky, protože chce zažít dobrodružství," uchechtnul se, ,,A s tím ramenem se něco musí dělat, nevypadá dobře," začal mi z něj rukou otírat krev, a pak se na látku na své ruce zamyšleně koukal. Já pořád bez mrknutí koukala na zem.

,,Já vím, že by jsi to zvládla sama," spustil a podrbal se za zátylkem. ,,Je mi líto, že jsi na mě naštvaná, já jsem se o tebe jen hrozně bál a... Asi to nemá cenu vysvětlovat. Chápu, co si myslíš, dcera Black Widow by to dokázala sama. Já vím."  Sedl si na zem na proti mě a taky zíral do země.

,,Ale co když nechci být dcera Black Widow?" Vypustila jsem bezcitným hlasem, ale nepodívala se a něj. Cítila jsem, jak zvedl hlavu a koukal na mě. Nevěděla jsem, jestli chápal, nebo nechápal, jak to myslím. Jen mě několik minut pozoroval a nejspíš věděl, že se mnou není něco v pohodě.

,,Jsem tady lid- Wow, co se stalo?" Peter ho jedním pohledem a rukou umlčel. ,,Nic, všechno je v pohodě. Já Is donesu ke mně a ty, Nede, běž domů taky," podíval se na mě, ,,May ti jen ošetří to rameno, a pak tě dovedu na základnu, pokud budeš chtít." Čekal na odpověď, ale já jen zarytě mlčela a očima vyrývala písmenka do země.

,,Vy jste se pohádali?" ,,Ne, Nede!" křikl Peter, ale rychle se nadechl a uklidnil se. Překvapilo mě, že na něj řval. Kvůli čemu? Kvůli mně?

,,Promiň, jen běž domů, prosím," pronesl Peter tiše. ,,Tak jo...Tak A-ahoj." Ned zmizel za rohem, ale se mnou to nijak nehnulo. Myslela jsem jen na to, že chci vědět všechny odpovědi k otázkám.

Že chci vědět, kdo vlastně jsem.

------------

,,Za pár dní to bude v pohodě."

May mi zašívala rameno, ale já u toho ani bolestně nesténala. Neměla jsem chuť mluvit. Neměla jsem co říkat. Peter na mě ustaraným a utrápeným pohledem koukal a já to ignorovala.

,,Jsem ráda, že tě Peter našel včas, kdyby ne, tak bys mohla dokonce i vykrvácet, zlatíčko." Přerušila May ticho, ale bylo mi jasné, že bude ještě pokračovat.

Zlatíčko...Jakto že ona mě zná jen pár minut a řekne mi zlatíčko i po tom, co jsem všechno provedla a Nat mi tak neřekla za celý můj život. Nechápala jsem to. Po tváři mi začaly stékat slzy, ale já ani May jsme si toho nevšimly. Všiml si jen Peter, který chtěl něco udělat, ale nevěděl co, tak na ty slzy jen zvláštně koukal.

Už zašité rameno mi obvázala obvazem, koukla se mi do očí, přičemž viděla i slzy, a pohladila mě po vlasech. Proč tohle někdy neudělá Nat? Proč mě nikdy nepohladí po vlasech? Proč mě vždy jen seřve, když udělám něco špatně. ,,Odpočívej, a kdyby něco, řekni Peterovi nebo mě, jo?" Odpovědi se ode mě nedočkala. Podívala se na kluka na židli, a pak zase na mě. Zavřela dveře a odešla.

Zavládlo ticho a já si jen kladla otázky, jenže jsem ani na jednu nevěděla odpověď. Vedle mě se posadil Peter a zašeptal moje jméno, ale já se nepodívala. Místo toho se mi na ruce objevila jeho ruka, a protože jsem na své ruce viděla, měla jsem i perfektní výhled na tu jeho.

,,Já...Hrozně jsem se o tebe bál," řekl třesoucím hlasem. ,,Bál jsem se, že ztratím super parťačku, já...nedokázal bych tě ztratit. Je to divný, známe se jen pár dnů, ale.." Na jeho i mojí ruce se objevilo pár slz a mě to vyrvalo ledové srdce z těla, ale i přes to jsem stále cítila prázdno. On...brečí?

Podívala jsem se na něj a na jeho obličeji bylo opravdu pár slz. ,,Já...nejsem si jistý, ale asi chápu, co se s tebou děje. Byl jsem na tom podobně, když mi zemřeli rodiče a strýček a...Já se cítil sám." Koukala jsem na něj a na ty slzy. A v tu chvíli mi to došlo.

On si na mě vzpomněl. On jediný mě šel hledat. A i on by přišel k mému hrobu a smetl by z něj sníh i listí s deštěm. Pocítila jsem pocit naděje, že je tady ještě někdo, kdo stojí pevně za mnou. Zamrkala jsem a než stihl otevřít pusu, stiskla jsem ho v pevném objetí.

A tak jsem seděli u něj na posteli. On mi brečel do ramene a já jemu. Ale od toho parťáci jsou, ne? Aby jsem se o sebe navzájem opřeli. Abychom se navzájem vláčeli situacemi a pomáhali si v těžkých situacích. Parťák ti vždycky pomůže a potáhne tě životem dál. Prostě...

Parťák tě za žádnou cenu neopustí.

Jsem zpět s novou kapitolou!

Určitě jste si už všimli, že vydávám kapitoly každé úterý. Budu dělat zkoušky, tak se na ně teď připravuji a nemám moc času psát. Takže až budu mít po zkouškách, je možné, že budou kapitoly vycházet častěji.

Hezký den♡