,,Uh, sakra." Ozývalo se mi v hlavě jako ozvěna v jeskyni.

Byla jsem paralyzovaná, omráčená?

Tříštění skla se mi hlavou neslo přesně jako ty slova, jen to zesilovalo. Od ramene mi projela bolest celým tělem a já chtěla zasyčet, ale zadrhl se mi hlas v hrdle. Místo toho jsem začala kašlat a ve mně nabýval pocit, že jsem se snad jedním střepem udusila. Nebo to možná bylo tím suchem, které v ústech máte, když jdete třeba půl hodiny na Sahaře bez jakéhokoliv pití.

Až když jsem vnímala úplně, přestalo se mi v hlavě tříštit sklo a dokázala jsem otevřít oči. Připadala jsem si jako po nějaké hodně těžké misi, kdy jsem stěží dokázala nepřijít o život a mám maximální počet zranění. A ke všemu se to muselo odehrávat na poušti.

Nebo jsem snad v nebi? Viděla jsem pouze bílo, žádné mraky, oblohu, jen bílo.

Bohužel mi pak došlo, že koukám do bílého stropu a na nebesích nejsem. A já už se tak těšila, že přijdu na to, jestli existuje nějaký posmrtný život. Ani Thor to nevěděl a já se chtěla vychloubat tím, že to vím. I když by mi to asi stejně bylo k ničemu, kdybych byla zakopaná v zemi.

,,Promiň, jen jsem ti chtěl donést skleničku s vodou a..." Naklonil se nade mě Peter a já se očima pokusila zaostřit. Rozkašlala jsem se znovu, na chvilku zmizel, ale pak se nade mnou znovu objevil a pomohl mi napít se. ,, Kolik vidíš prstů?" Mával mi před obličejem rukou, což mi moc nepomohlo zaostřit oči.

,,To myslíš vážně?" zachraptěla jsem a nadzvedla obočí. ,, Jo, tak kolik vidíš prstů." Mávl mi rukou před obličejem a já přivřela oči. ,,Pět." Ukazoval mi celou dlaň, netušila jsem, co to má za účinek. Že by to byla nová metoda, o které mi Bruce zapomněl říct. Já zapomněla, Bruce už tady není....

,,A jo, a teď?" ,,Tři, nemohl bys mi prosím konečně říct, co se mnou je?" Vůbec mi nedocházelo, že on není doktor, aby mi to řekl. Peter byl chytrý, věděl snad všechno, takže mi přišlo normální, když mi bez jakéhokoliv rozmlouvání odpověděl. ,, Zkolabovala jsi na ulici, tak jsem tě vzal ke mně. Stalo se to kvůli nedostatku spánku a možná i krve."

,,Krve?" nechápala jsem, co tím myslí. Já nejsem upír, abych pila lidem krev a potřebovala další. A taky nevím o tom, že bych ve škole ztratila krev. Možná jsem ji vypotila při tělocviku... Ten spánek jsem docela i chápala. Asi nelhal, když říkal, že jsem ráno vypadala hůř.

,,Jo, uvolnila sis stehy na rameni a neměla jsi to ještě zahojené. Tebe někdo postřelil?" V tu chvíli mi došlo, že tím trhnutím, které jsem měla za uvolnění, se mi přetrhly stehy a nejspíš to štípání bylo varování, že musím k doktorovi. A já blbá to zcela od rána ignorovala. Koukla jsem na rameno, byly tam nové obvazy, už trochu napuštěné krví. Peter asi nebude švadlena, takže tu ránu mám nejspíš pořád otevřenou a bez stehů.

,,No, postřelil mě jeden chlap, když jsem o víkendu musela celou noc sledovat ten gang. " Nadzvedla jsem ramena, ale to jsem dělat neměla. Rameno mě zabolelo ještě víc a já se zamračila. ,,Měla bys odpočívat, a pak si zajdi k doktorovi, aby ti to zašil znovu."

,,Jo, ale já na to nemám čas, Fury mě chtěl hned po škole vidět a.." Začalo mi docházet, že jsem nějakou tu dobu spala. Zpanikařila jsem, a to hodně, protože jsem přes sebe začala žvatlat vyděšeně slova a nerozuměl by mi ani Ned, a ten prý začal studovat řeč nějaké rasy ze Star Wars.

,,Cože! Ne, jak dlouho už tady jsem, jak dlouho tady jen tak ležím a nic nedělám?! Co když přijdu o místo agentky?! Co potom? Co když mě zapíše na listinu pro padlé agenty? Peter já nemůžu přijít o místo agentky!!Já neumím žít normálním životem a.." Chytla jsem ho za ramena a začala s ním nekontrolovaně třást. Možná bych pak litovala toho, že dostal třesavku, ale už jsem mu zlomila nos. Třesavka je oproti tomu nic.

Existuje vůbec třesavka jako nemoc?

,,Uklidni se, ihned se uklidni a dýchej." Udělala jsem tak, jak chtěl a opravdu se začala uklidňovat. Ale i přesto se ve mně vařila krev a možná mi i začala víc téct z té rány. ,,Spala jsi asi tři hodiny a..",,Cože?! Fury na mě čeká už tři hodiny?" Zoufale jsem se na něj koukala, jako by byl víla kmotřička a měl mi splnit nějaké kouzlo.

Vyhoupla jsem se z lehu, do kterého mě dostal Peter a začala šílet a chodit po pokoji. ,,Ne, sedni si, než se ti zamotá hlava a ty sebou sekneš na zem." Snažil se mě dostat na postel, ale já šikovně přehmátla rukou za jeho rameno a chňapla po mobilu. Otevřela jsem ho a bylo tam několik nepřijatých hovorů od agentů, Jerryho a i Furyho. Vyjekla jsem, jakoby mi řezali do těla a zamotala se mi hlava, takže jsem sebou opravdu nakonec sekla do postele. 

,,Ale já tam musím jít! Co když mě nějaké komando už hledá a..." Panikařila jsem dál. Peter měl mezitím můj mobil a něco do něj ťukal, ale já byla tak vynervovaná, že jsem si toho nevšimla. ,,A co když...Ne! To se nemůže stát! Co když mě šel hledat sám Fury, aby mi mohl vynadat a..." ,,Už ne," řekl jen tak Peter a vypnul můj mobil.

,,Cos udělal? Tak cos udělal?!" křikla jsem. On mě jednoduše znovu zatlačil do lehu, abych nevstala a náhodou mu nezlomila nos podruhé i s druhou várkou třesavky. ,,Jen jsem napsal Jerrymu, že jsi zkolabovala, a že se vrátíš později." ,,Ale.."

,,Žádné ale, pěkně si lehni a lež. " Lehnout si a odpočinout si nebyl až tak špatný nápad. Takže jsem si poslušně lehla zatímco si Peter sedl na stoličku a pozoroval mě.  Koukala jsem do bílého stropu a v hlavě mi pluly myšlenky proudem rychlé vody.

Jsi u Petera v pokoji, ležíš v jeho posteli a on tě až moc divně pozoruje....Jo, to je v pohodě. Vůbec ti to není nepříjemné, vůbec ti z toho neběhá mráz po zádech....Ale co když mám něco na tváři! Nějaký hnusný pupínek a on si ho teď znechuceně prohlíží! Nebo....Ne, uklidni se. Na tváři nic nemáš, určitě ne. Koukej třeba na ten strop....Ale proč je tak moc bílý? Že se i z toho nezačíná motat hlava, že ne? Ale od čeho jiného by to mohlo být? Možná od toho, že na něm vidím písmenka. Stojí tam:  Výpověď pro špatné, neschopné agenty. A pod tím je ještě něco, nějaké jméno. Je tam jméno: Iris Romanovová. To je legrační, vždyť to je moje jméno....sakra!

,,Já už to nevydržím!" křikla jsem a prudce se zvedla. Peter byl někde v sedmém nebi, protože začal reagovat, až když jsem byla u dveří. Popadla jsem mobil a už chtěla přes sebe přehodit kabát, když se otevřely dveře a tam stála slečna. Ah...to je teta May. ,,Ach ne.." uslyšela jsem za sebou Petera. Moje představovací schopnosti asi nejsou nejlepší.

,,Dobrý den, slečno May Parkerová. Omlouvám se za tuhle přepadovku. Já jsem..." Přerušila mě. Ale já nemám čas na vybavování se, slečno May!

,,Jo, ty budeš ta agentka, co má Petera trochu přidržovat při zemi, ta..." Aha, takže Peter ji řekl, kdo doopravdy jsem. ,,Iris Romanovová, agentka Shieldu. Ano, to budu asi já. Prosím nikomu neříkejte, kdo doopravdy jsem. A říkejte mi Is." Začala jsem na sebe rvát boty.

Měla by sis vyměnit ty tkaničky....Takže...Barevné nebo...

,,Ještě jednou se omlouvám. Zkolabovala jsem na ulici díky ramenu a Furyho 'milosti'. Poslední dobu mi dává moc práce, takže vlastně kvůli únavě, ale mých kruhů pod očima jste si asi všimla, takže..,"mumlala jsem dál, ,,No takže jsem se ocitla tady, ale nebojte, už zase půjdu a nebudu vás otravovat. Jo, a pokud je něco od krve, tak mi to doneste a já to v jedné z našich prádelen vyperu. No abych to vysvětlila to s tím ramenem, tak mě někdo postřelil. To se běžně stává, takže není čemu divit. Sakra ta tkanička..." začala jsem nadávat na tkaničku, kde jsem měla uzel a nemohla ji rozvázat.

,,No a já si přetrhla stehy. Ono to trochu štípalo a já si myslela, že se mi to uzdravuje, jenže to bylo trochu naopak, a kdyby nebylo Petera, vykrvácela bych, heh. Mimochodem díky, Petere. No ale teď musím jít, aby mě Fury nenapsal na takovou listinu a já nedostala výpověď.  Já bych totiž nedokázala žít obyčejný život, jak po mně většina lidí chce. Ale kvůli tomu jsem přece tady, ne? hlídám Petera a on mi pomáhá dostat se do obyčejného života. No malinko se mi motá hlava, ale to nic nebude, tak já už budu muset jít a..."

Chtěla jsem se rozejít pryč, ale jak jsem tady patlala slova dohromady a snažila se odejít včas, tak jsem si tkaničky na botách svázala dohromady. Už jsem vyšla nohou, ale sekla jsem sebou o roh u skříně. Snažila jsem se být seriózní, takže jsem se ležérně opřela o roh botníku. ,,Svázala jsem si tkaničky dohromady, heh, to se taky občas stává. A je to ještě víc možné, když se vám motá hlava, takže se ani nedivím, že..." Zvedla jsem se na nohy a zahákla si rukáv od bundy o věšák,, Pitomý rukáv." Tahala jsem za něj, dokud se nepřetrhl a já se jako klubko skutálela na zem. U toho se mi rozpustil drdol a vlasy jsem měla všude po obličeji. Jen jsem se trapně zasmála ,,Ups.."

Úžasné Is, opravdu úžasné. Nevím, jestli ti to někdo řekl, ale jsi totální poleno a od agenta máš daleko.

,,Zlatíčko, jsi unavená musíš si jít lehnout," řekla May po chvíli. ,,Já ti to říkal, měla by sis jít lehnout." Dosvědčil Peter. Teď jsem na ně pro změnu zírala já. Místo toho, aby mě odehnala, protože jsem se krásně ztrapnila před ní a nejspíš si myslí, že jejího kluka hlídá blázen, který omylem dostal titul agent.

,,Takhle tě nikam nepustím, prostě si lehni a lež," řekla malinko přísněji, ale pořád stejně jemně a starostlivě si mě prohlížela. ,,Ani já," zopakoval znovu Peter. Ale to nejde , já ta musím, jinak...

,,Fajn," řekla jsem poraženecky a odešla rychle do Peterova pokoje. Tam jsem přeběhla k oknu a otevřela ho.,,Ne! Stůj!" křikl Peter a já vyskočila. Slyšela jsem, jak May tragicky zaječela a mě to skoro vyrvalo moje přecitlivělé ušní bubínky. Doskočila jsem a udělala parakotoul přes zdravé rameno. Koukla jsem zpět nahoru k nim do okna, kde oba stáli a vyděšeně na mě koukali. 

Postavila jsem se. Peter jen očima naznačoval ať nikam nejdu a vrátím se. ,, Ne, nikam nechoď je to nebezpečné," zařvala May. ,,Dojdu si pro oblek a vytáhnu tě zpět nahoru," řekl Peter a už chtěl jít, ale v tu chvíli jsem popošla. ,,Nikam nechoď!" křikli unisono.  Nerozhodně jsem se na ně koukla a skousla si ret. Cítila jsem celé tělo, i rameno, po kterém mi tekly malé potůčky krve. Tenisky jsem si vyzula ještě u nich, takže jsem tady stála bosá a s jedním roztrženým rukávem u bundy. Vlasy jsem měla všude poházené a zamotané do chuchvalců, jako nějak bezdomovec. A taky jsem se tak cítila.

,,Omlouvám se, ale já o to místo opravdu nemůžu přijít." S tím jsem se rozběhla do uličky a slyšela ozvěnu hlasů, jak po mně ti dva křičí.

,,Prosím, stůj! My se o tebe postaráme. Nikam nechoď, je to nebezpečné!"

Měli, pravdu, postarali by se.

,,Nikam nechoď! Prosím! Máš něco s tím ramenem! Vykrvácíš!" Slyšela jsem poslední hlasy ozvěny, ale běžela jsem dál. Poznala jsem, že křičí Peter:

,,Nepřežiji, pokud se ti něco stane ."

Tak a teď, jak jsem říkala, přijde ta temnější část. :D Jinak si teď dávám pauzu od psaní a vydávám předepsané kapitoly, jak to teď máte vy?

Hezký den všem. ❤️