Další dny nebyly o moc lepší. Sice mě Spidey dostal až do pokoje a Fury dostal svůj nákup, co chtěl, ale i tak mi dal za úkol sledovat ten gang. Jenže tentokrát bez kamery, počítače a kávy. Musela jsem jít do terénu. Sledovat je celou noc, stát na nohách a poslouchat. Bála jsem se, že únavou zkolabuji, protože už jsem nespala skoro 4 dny. Že jim padnu k nohám a oni mě chytí. Ani jsem nechtěla myslet na to, co by se dělo dál, tak jsem to vydržela.  Ale odneslo si to svoje věci. A to střelení do ramene, když jsem měla odejít a nedávala pozor, a taky pár ran do hlavy o zeď, protože jsem se snažila neusnout.

Ale to nebylo všechno.

Rameno jsem měla obvázané a zakryté velkým černým svetrem s potiskem. To neměnilo nic na tom, že mě při každém pohybu bolelo. Čelo jsem si cestou do školy chladila ledem, ale ani to nepomohlo. Prostě jsem se smířila s tím, že tam budu mít pár dní bouli a na rameni možná celoživotní jizvu. Když jsem vešla do školy, všichni na mě koukali a i Peter, který si ke mně razil cestu skrz dav. Ale já si všimla něčeho jiného. Party lidí, kteří mlátili jednoho kluka. Ignorovala jsem všechny kolem sebe a přišla až k nim.  Přišlo mi, že je zločin, kdybych jako agentka nezakročila.

Ummm...Sakra! Co máš říct? S nikým kromě Petera jsi se nebavila. Co by udělal učitel?

,,Co se to tady děje!" řekla jsem rázným hlasem a jen sledovala, jak se Peterův pohled změnil v zoufalý a vyděšený. Jak s nimi mám jinak mluvit? Oni se na mě otočili a usmáli se. Nechali toho kluka být a on bez poděkování zdrhl. Grázl. Ale měla jsem mnohem větší problém já. Stálo proti mně pět kluků. Normálně bych je v pohodě složila na zem s zlomenými kostmi, ale já nemohla jen tak nějaké puberťáky složit jako agenty Hydry.

Vždyť to byly jen hnusní středoškoláci a já kvůli nim nehodlala riskovat porušení pravidla číslo 2- "nemlátit středoškoláky, oni nejsou tajní agenti." A čísla 1, které by hned vyplynulo na povrch - "Skrýt svou pravou identitu."

,,Hej, tebe znám. Ty chodíš k nám do třídy. To ty jsi ta tichá holka vzadu, ta divně tajemná. Očividně tě nikdo z nás nezná, a já chci znát jméno té holky, která se opovažuje nám postavit." Stoupl si přede mě a koukal do hlubokých očí. Vyčetla jsem z nich aroganci, obrovské ego, ale menší jak u Tonyho, a i někde v koutku strach. Věděla jsem, kdo to je moc dobře. Flash Thompson, nepřítel Petera a šikanátor.

Hraj vystrašenou a...ehhh...Peter tě učil, jak se představit, ne? on neví tvé jméno! Požádal tě o to, ať se mu představíš, tak....Tak klid, dýchej a pamatuj na to, co ti Peter říkal. Nesmíš ho vystrašit, ani mu zlomit nos. To zvládneš holka...

,,Jsem Isabell Romana," Buď milá, ,,je mi 15 let a pocházím z Ruska." Řekni něco milého nebo cool, aby jsi tu osobu zaujala. ,, Jak se máš?" Počkat! Ale zase nesmím být moc milá, vždyť toho kluka zmlátil.,, A vůbec se mi nelíbí, co jsi tomu klukovi udělal." Podala jsem mu ruku a byla na sebe docela pyšná. Právě jsem se představila jako puberťák tomu největšímu rváči, a taky debilovi, na škole. Kdyby to tak viděl Fury, možná by si odepsal ten černý puntík.

Ale zarazilo mě, že si Peter dal ruku na obličej a povzdychl si, jako bych něco udělala špatně. Znejistěla jsem. Ale já byla milá, jak mi říkal. Zeptala jsem se ho, jak se má, to bylo cool, ne? Že bych to zkazila tím, jak jsem mu vyčetla, že zmlátil toho kluka?

Jo, přesně tím to bylo, Peter neříkal nic o tom, že mu máš něco vyčítat!

Flash se na tu ruku chvilku koukal, a pak se rozesmál. S tím se začali smát i všichni okolo mě a mě svrběla ruka z toho, jak jsem každému chtěla dát facku. Neměli by se posmívat agentce ve výcviku na puberťáka. Mrkla jsem se na Petera, který na mě koukal skrz prsty a nervózně si žmoulal ret. Byl to snad trapas? Hodila jsem po něm pohled, že nechápu, co se děje. Místo toho, aby mi pomohl, jen si zakryl škvírku mezi prsty a snažil se být neviditelný, nebo já nevím, čím chtěl být.

Takže jsem se to rozhodla vyřešit následovně.

,,Ty!" hlesla jsem a chytila Flashe za triko. ,,Ho necháš už příště být, abych tě nemusela zase držet takhle za triko a věř mi, že nechceš, abych si to s tebou vyřídila násilím. Protože to už by ses válel na zemi jako hrouda odpadků, kterou jsi mimochodem minulý týden nasypal učitelce Shirleyové do kabinetu." Koukal na mě jako na svaté vyjevení, a to se mi líbilo mnohem víc. Nikdo o tom jeho kousku neví, ale já se napojila na školní kamery. Takže znám všechny jeho trapasy a průšvihy, na které nikdo nepřišel a příště hodlám vytáhnout další. Ale doufám, že už žádné příště nebude.

,,To si ještě vyřídíme, unavená hroudo z blešáku!" zařval, když se vzpamatoval. To já už se ploužila ke třídě, zatímco na mě všichni koukali a Peter mířil ke mně. Bylo mi to jedno, jediné, co jsem chtěla, bylo usnout v mojí posteli a prospat aspoň další týden, než všichni přijedou.

Ale jak jsem řekla na začátku, to nebylo všechno.

Po škole jsem už z posledních sil šla směrem k základně. Neměla jsem odvoz, protože Happy z ničeho nic dostal dovolenou. Samozřejmě mi to Fury chtěl jen znepříjemnit, proto mu dal dovolenou.

Za ten víkend jsem se smířila s tím, že mě nesnáší. Bylo to při momentu, když mi dal za úkol jet do jiné základny pro složku. Přinesla jsem mu ji a on mi hned dal další úkol, ale těsně předtím mě ještě poslal do skladu. A když jsem hledala tu jednu složku, uviděla jsem i kopii té, pro kterou jsem musela celý den cestovat.

Doběhl mě Peter, který šel kousek se mnou.,, Už by sis měla opravdu lehnout," řekl, když viděl, jak zasněně koukám na reklamu s matrací. Byla tam krásná měkká postel s tak jemným a hezkým povlečením. ,, Já vím, ale víš, že to nejde. Fury mi nedá pokoj," zamručela jsem a ohlížela se po reklamě. Už od rána mě štípalo rameno, ale doktor říkal, že by mě mohlo štípat, pokud....A dál nevím, co říkal, protože jsem už zase usínala. Nevypadalo to důležitě, takže jsem to nebrala v potaz. Ale cítila jsem, jak se štípání zvětšuje a začalo mě to víc bolet.

,,A to mu nemůžeš něco říct? Ty potřebuješ spánek, aspoň jednu hodinu. Mám o tebe strach. Ráno jsi vypadala hůř než obvykle a už ani kafe nezabírá. A když už vzpomínám na ráno...Eh..měl bych s tebou ještě probrat to představování a ostatní věci. A to hodně do hloubky." Zastavil mě a sáhl mi na to rameno, které přidávalo na bolesti. Trhla jsem sním a ucítila, jak se uvolňuje. Takže příště, až mě bude bolet a štípat, musím s ním jen trhnout. To je dobré vědět.

,,Peter je to můj šéf, vyhodí mě. Nemůžu mu jen tak říct........" Všechno se zpomalilo. Rameno mi pulzovalo pořád stejnou rychlostí. Rozmazaly se mi oči tak moc, že jsem nic neviděla. Moje tělo najednou bylo hrozně těžké. Vážilo skoro tunu a já nebyla schopná pohnout ani prstem. Slyšela jsem všechny zvuky nesmírně nahlas, přímo mi řvaly do uší a trhaly z nich ušní bubínky.

Před očima se mi začalo dělat černo. Celé moje tělo se zpomalilo a nebylo schopno pracovat. Procházelo mi jím jen hrozně hlasité zvuky pulzujícího ramene. Ostatní zvuky se začaly mísit dohromady a mě doslova třeštila hlava. Slyšela jsem i pulz srdce, které se mi snažilo vyskočit z hrudi a rozplynout se v kaluži, kde jsem stála.

A pak jsem neviděla nic. Jen tmu a a cítila jsem, jak se mé poslední mozkové buňky vypínají a ukládají ke spánku.

Smrt?

Doufám, že aspoň trochu pobavilo. Jinak upozorňuji, že se blíží temnější část, ale pak se zase všechno rozjede :D

Taky bych chtěla hrozně moc poděkovat  hiimtomholland. Má naprosto úžasný příběh ,,LIN". Je to originální příběh, nikdy by mě to nenapadlo napsat. Je to z filmového prostředí s herci od Marvelu - hlavní postava je asistentka jednoho z herců. Děkuji, že jsi ho nepřestala psát, novou kapitolou mi vždy zvedneš náladu. Takže šup, běžte se podívat! ❤️❤️