Další den bylo to samé.... Nudná škola... Akorát jsme teď měli fyziku a já ji absolutně nechápu...A co mi udělal učitel naschvál? Nechal mě před celou třídou vyzkoušet...+ U nás byla ještě nějaká třída... Děsilo mě jak se na mě někteří z nich dívali.. Samozřejmě že jsem dostala za pět, za to Luna byla samá chvála..Tak moc jí to závidím
Schovám si fyziku do aktovky a nachystám si věci na další hodinu.
Podívám se ke dveřím a vidím že jde k mé lavici kluk, který tu byl i přes hodinu... Neznám jej jménem.
,, Všiml jsem si že ti fyzika nějak nejde... Nechtěla by jsi pomoct?"
Nadzvedne obočí a já pomalu kývnu.
,,Tak počkej po škole před školou. "
Kývnu na souhlas a on odejde. Zrovna když vchází Luna do třídy tak ten kluk ze třídy vychází. Přistihnj ji jak ho vraždí pohledem.
,,Co tu Reiji chtěl?"
Zavrči Luna.
,,Reiji?"
Špitnu a ona kývne.
,, Další Sakamaki"
Cuknu sebou a Luna si toho všimne.
,, Děje..Se něco?"
,,N-ne..C-co b-by S-se d-dělo?"
Začnu koktat a až po chvíli si to uvědomím.
,,May, jseš v pohodě?"
Přikývnu a ona se na mě podezřelé dívá.

Škola skončila a já ve třídě zůstala zase jako poslední. Sbalím si věci a výjdu ze školy.

Luna už šla domů, takže nemusí nic zjistit... Stojím před školou a dívám se na dvě limuzíny, které tu stojí. Reiji z té jedné výjde a já zblednu.
,, Jdeš?"
Nadzvedne jedno obočí a dívá se na mě, kývnu na souhlas a ihned k němu přicupitám. Nasednu do limuzíny a dívám se na Reijiho který sedí naproti mně.

Po chvíli se limuzína rozjede a já se podívám z okna na krajinu kterou míjíme.
' myslela jsem si že tu budou všichni... Že by byli už doma? Nebo jsou ještě ve škole? Nebo se spolu nebaví? Hlavně že nejedu limuzínou která patří rodině Mukami....Byla bych tam s manekýnou a to opravdu nechci... Nesnáším toho kluka...Ego má až bůh ví kam a je to egoistický sobec-'
Z myšlenek mě vytrhne Reijiho hlas, podívám se na něj.
,,Nad čím přemýšlíš?"
,,N-nad n-ničím d-důležitým..."
Na obličeji se mu objeví ušklebek. Bleskově upřu pohled opět a zase na krajinu kterou míjíme.

Když se limuzína zastaví, vystoupím a naskytne se mi pohled na obrovské sídlo. Reiji vyjde z limuzíny hned po mně a já jdu za ním k sídlu jak ocásek.
Otevře obrovskou bránu a vstoupíme na pozemek sídla Sakamaki.

Otevře obrovské dveře od sídla a já jdu hned za ním.

Když oba vejdeme, nestačím se divit...Je to tu nádherné.. Ještě nikdy jsem v sídle nebyla.
Stále nemohu uvěřit tomu, že něco tak nádherného ještě existuje.
,, Jdeš?"
Zeptá se mě Reiji, který stojí na schodech a sleduje mě. Kývnu a přicupitám k němu.

Jdeme dlouhou chodbou, která snad ani nekončí. Nakonec Reiji zabočí doprava a vejde do nějakého pokoje, nejspíš do jeho pokoje. Vejdu hned za ním a rozhlížím se po jeho pokoji.

' tolik knih...'
Rozhlížím se.
,, Posaď se"
Řekne a ukáže na křeslo vedle mně, do kterého si následně sednu.
On si zase sedne do křesla které bylo nejblíž u něj tedy, naproti mně.
,,Je....To tu nádherné"
Rozzáří se mi oči. Reiji se uchechtne.
,,Jsem rád že se ti to líbí"
Pousměje se.
' ještě jsem ho neviděla se smát či pousmát'
,, Ale... Nepřišla jsi sem aby jsi nám to tu chválila, ale abych ti pomohl s fyzikou...Viď?"
Podívá se na mě a svoje brýle posune na nose výš. Kývnu na souhlas. Reiji si vezme papír a tužku, začne něco psát.
Po chvíli zjistím že na papír napsal vzorce a začne s vysvětlováním fyziky.

Po 2 hodinách jsem alespoň něco málo pochopila. Stále lepší než nepochopit nic...Vyjdu z jeho pokoje.
,, Ještě jednou děkuji"
,,To byla maličkost"
Uchechtne se a zase si posune brýle výš.
Zavřu dveře od Reijiho pokoje a jdu na chodbou až ke schodišti.
,,Ale, ale, ale"
Uslyším něčí hlas, který mi není ani trošku povědomí, tak se za ním otočím.
' Laito'
Můj zvědavý pohled se změní ve vyděšený.
Asi tak 5 metrů ode mně stojí Laito Sakamaki v celé své kráse. Jiná holka by z toho už omdlela, ale já jediné co chci je, utéct.
Bleskově sejfu schody a jdu rychlým krokem až k hlavním dveřím.

Uslyším za sebou kroky. Zády se natisknu na zeď a dívám se do tmy. Ze stínu vyjde Ayato s úšklebkem na rtech. Nahmatám kliku a nějak se z toho zatraceného sídla dostanu ven.

Běžím co nejdál od toho sídla a hlavně co nejdál od nich...Celou cestu co běžím na mě dopadaly kapky deště.
Doběhnu až ke škole a Sednu si na schody.

Podívám se na mobil, abych zjistila kolik je hodin.
' sakra! Ujel mi poslední autobus!'
Zanadávám v mysli a dál sedím v dešti na schodech.
Po chvíli před školou zastaví limuzína, tep i dech se mi zrychlí.
Ucítím že už na mě nedopadají kapky deště, ale přede mnou stále vidím že prší.
Podívám se nad sebe a vidím deštník.
,, Nechceš svézt?"
Uslyším velice sympatický hlas a tak se podívám na toho dotyčného.
' no to snad ne?! Horší už to být nemůže!'

Ahojky, snad se dnešní kapitola líbí ❤ jinak jakpak to jde ve škole?