Byl to jeden z mých nejdelších polibků a já si přála aby tato chvíle s ním NIKDY neskončila. Tak moc pro mě znamenal a znamená. Miluju ho celým svým srdcem, že se na něj nemohu zlobit. Když se však odtáhne, stále na něj koukám s pohledem, který jasně říká, že chci ještě. Víc. Mnohem víc. Nemusím mu nic říkat, on to pouze vyčte z mých očí a zase své rty přitiskne na ty mé. Tentokrát spadneme oba do lehu. Kou nade mnou a já pod ním. Jakobych byla varná konvice. Cítím jak mé tváře rudnou čím dál víc aniž bych to viděla. V mém břiše snad tančí hejno motýlů. Avšak úsměv z mých rtů neodchází. Jen se tam tak líbáme, dokud neuslyšíme odemykání zámku a oba se od sebe neodtahneme. Ihned se posadím a Kou vstane. Oba se trošku upravíme a jdeme za zvukem otevírání dveří.

Naskytne se mi pohled na mamku se sourozenci a hned za mnou výjde z mého pokoje Kou. Jeho nervózní úsměv je tak roztomilý, jako on celý. Hned jak ho mamka uvidí, tak si mě zavolá do kuchyně, takže nechybí ani můj zoufalý povzdech.

Mezitím co Kou zůstal u mě v pokoji a sourozenci si šli hrát, já musela poslouchat kecy mé matky ohledně sexu a vztahu. Ano, je to můj první vztah, ale rozhodně se nechystám s Kouem skočit hned do postele. Ikdyž abych pravdu řekla, tak předchvílí k tomu nebylo daleko...

*
,,Ahoj krásko."
Ozve se blízko mého ucha, což mě donutí se usmát. Když se podívám na stranu, uvidím tam stát svého roztomilého přítele.
,,Ahojky."
Pozdravím jej a on si vedle mě sedne s úsměvem na rtech. Miluju ten jeho zářivý úsměv, který rozdává pozitivní energii. Ale taky nesnáším když na ten jeho úsměv, který patří teď už jen mně, stejně jako on, kouká zbytek holek v naší třídě a ještě k tomu, nějaké holky na chodbách. Je samozřejmostí, že mě probodávají pohledem, přeci jen sedím u kluka, který se jim líbí. Ale já je taky vraždím pohledem, ony totiž zase koukají na MÉHO prince. Takže v tom nevidím rozdíl- vlastně ano, vidím. Ony Koua chtějí, ale on je ne, mně Kou patří a já zase jemu. Takže v tom rozdíl je. Velký.

Jakmile škola skončí, s Kouem se ruku v ruce rozejdeme k jeho limuzíně. Když oba nasedneme, ještě si chvíli povídáme a nakonec se i s limuzínou rozjedeme směr můj panelák kde bydlím.

Když zastaví limuzína před domem kde jsem vyrůstala, políbím Koua na tvář a vystoupím abych mohla vejít do svého bytu.

Už teď mi chybí..

*
Včera mi nebylo příliš dobře, takže jsem zůstala doma a vzhledem okolností zůstal doma i Kou a jedna holka ze třídy jejíž jméno neznám. Vím to od těch lidí, kteří hned jakmile jsem vešla do školy tu pusu prostě nezavřeli.

Zkrátka procházím chodbou s batohem na zádech a učebnicemi v rukou. Do uší mi chodí různé konverzace od spolužáků. Jako třeba co si kdo obleče na ples, jaké mají plány na prázdniny, co si obléct na nějakou párty anebo jestli umějí písemku. Avšak jedna konverzace mě zaujme, je to o té chybějící dívce ze včera. Lilian. Ano, Lilian je její jméno a v této konverzaci se vyskytuje i jméno mého přítele. Koua.

Vejdu do třídy a první co spatřím je Lilian povídající si s mou spřízněnou duší. Samozřejmě že žárlím! Tenhle kluk je můj a nechci aby se mi na něj koukala nějaká jiná holka než jsem já!

Položím učebnice na svou lavici, ve které už sedí Lu a batoh postavím vedle své židle. Rozejdu se poté směrem ke Kouovi, který se čirou náhodou rozešel směrem ke mně.

,, Lásko, slyšel jsem, že ti včera nebylo dobře...Jak ti je?"
Koukne na mě ustaraným pohledem a pohladí mě lehce po tváři. Ach, jak moc mi ten jeden jediný den chyběly jeho doteky!
,,Už líp.."
Zamumlám a jeho ruku dám ze své tváře pryč, teď nemám náladu na cukrování.
,,Vážně? Stalo se snad-"
Ani ho to nenechám doříct a ihned začnu mluvit já.
,,Slyšela jsem, že i ty jsi včera chyběl."
Řeknu chladně a zkřížím ruce na prsou. Jde mu vidět na očích že znervózněl, ale zajímal by mě důvod. Proč?
,,Oh, ano...Taky mi nebylo zrovna nejlé-"
Opět a zase mu skočím do řeči.
,, Upírům bývá špatně?"
Nadzvednu tázavě obočí a teď se mi jen potvrzuje to, že je čím dál víc nervóznější.
,,Také tu nebyla má spolužačka- pardon, naše spolužačka. Lilian."
Tentokrát jeho nervózní pohled zmizí a změní se na nechápající. Dělá si ze mě legraci?
,,Tím chceš říct jako co?"
Nadzvedne tázavě obočí tentokrát on.
,,Kde jsi včera byl? Nebyl jsi náhodou s ní?"
A teď se mi jen díky tomu tichu potvrzuje, že ty klepy na chodbě, byly pravdivé.

Čauky! Nová kapitolka je na světě! Doufám, že se vám líbí 👉👈 neměla jsem nápady ale díky kamarádce DESTINY (bohužel netuším jak se teď jmenuje na wp takže se omlouvám ;-;) jsem mohla tuhle kapitolu dokončit ❤️
Mám chuť se vás zeptat na pár otázek tak se do toho pustím!
Tady jsou:
1) jak se máte? :D
2) Jak zvládáte distanční výuku??
3) myslíte si, že Kou vážně May podvedl?
4) co jste dneska dělali nebo máte v plánu dělat?
5) (poslední) jak moc se vám tahle kniha líbí? 0/10

Budu se snažit odpovědět na každý komentář, což si myslím, že půjde protože tu moc čtenářů nemám 😂🙏 ale i za těch pár jsem neskutečně moc vděčná ❤️❤️