TESS' POV

Do bytu jsem se vrátila, až když byla tma. Zběžně jsem ho prohlédla, ale Loki nebyl v odhledu. Zamračila jsem se. Doufám, že je v pořádku.

Když jsem se převlékala do pyžama a čistila si zuby, měla jsem co dělat, abych neusnula ve stoje. Nevěděla jsem, že jsem až tak unavená. Jen ale fakt, že minulá noc byla poměrně rušná a noci předtím jsem toho taky moc nenaspala. Koukla jsme na sebe do zrcadla. Bylo to na mě vidět. Iluze sice skryla únavu, ale já pod ni viděla a už jen kvůli sobě jsme doufala, že teď, když je Loki zpět, budu mít klidnější spaní.

Zhasnula jsem všechna světla v bytě a zalezla do postele. Už po cestě se mi únavou zavíraly oči, a tak nebylo divu, že jakmile jsem se přikryla peřinou a našla pohodlnou pozici, okamžitě jsem usnula.

Uprostřed noci mě probudil pohyb na matraci. Otočila jsem se čelem k nově příchozímu a věnovala mu úsměv, který ale přešel do zívnutí.

I když jsem byla ještě pořád v polospánku, překvapilo mě, jak midgardské oblečení na sobě Loki měl. Černé, lehce otrhané rifle a tmavě zelené triko s potiskem AC/DC. Havraní vlasy měl ale volně rozpuštěné, jako vždy.

Přisunul se blíž ke mně a bez jakýchkoliv slov si mě přitáhnul blíž k sobě a omotal kolem mě ruce. Přivinula jsem se k němu a hlavu položila na jeho hruď.

„Dobrou," zašeptal a políbil mě na čelo. Spokojeně jsem se usmála a zavřela oči.

„Dobrou noc."

Stála jsem u nějaké... studny? Popošla jsem blíž a nahlédla do ní. Ano, byla to studna. A dost hluboká. Tak, že jsem neviděla ani na dno.

Zamračila jsem se, když jsem se rozhlédla kolem. Neznala jsem to tu a ani jsem neměla ponětí, kde bych to mohla být. Všude byla jen smaragdově zelená tráva, jejíž jednotnost rušil sem tam nějaký zvonek nebo kopretina. A pak tu byl ten strom. Podle listů bych si tipnula, že je to jasan, ale nevěděla jsem to jistě. Botanika nikdy nebyla moje. Strom stál tak blízko studny, že jeden z jeho kořenů prorůstal dovnitř.

Popošla jsem blíž k jasanu a zaslechla nějaké klapání. Jinak zde bylo ticho, a tak nebylo těžké určit, že zvuk pochází zpoza stromu. Pomalu jsem ho obešla, až jsem uviděla tři ženy sedící na lavičce, které tkaly.

Zamračila jsem se. Nelíbilo se mi to. Věděla jsem, že je to jen sen ale i tak tři tkající ženské nemůžou znamenat nikdy nic dobrého.

Jako by slyšely moje myšlenky, pohlédla na mě nejmladší z nich, která vypadala stejně staře jako já a měla plavé vlasy, zelené oči a světlou pleť.

„Bojíš se nás?" zeptala se, ale v jejím hlase nebyla ani známka posměchu. Podezřívavě jsem na ni přimhouřila oči, ale neodpověděla jsem.

Moje neslušnost se ale asi nelíbila druhé ženě, která vypadala spíš jako matka té první, s pár vráskami v obličeji a hnědými vlasy protkanými sem tam stříbrnými pramínky.

„Pověz," pobídla mě, o nic méně mile.

Stále jsem mlčela.

A pak poslední žena přestala tkát a vzhlédla. Když jsem uviděla její oči, zadrhl se mi dech v hrdle. Byly mléčně bílé, jako mají slepí lidé, ale i přesto to vypadalo, jako by mě viděla až moc dobře; jako by viděla až do mojí duše.

„Měla bys," zaskřehotala. Z ničeho nic fouknul vítr a její šedivé, místy úplně bílé vlasy jí zavlály ve větru.

Odhodlaně jsem se narovnala a pohlédla jí do očí. „Proč?"

„Protože my...," začala nejmladší.

„... víme...," řekla prostřední.

„Co?" zeptala jsem se.

Stařena se skřehotavě zasmála. „... všechno."

Měla jsem pravdu, tohle nebylo nic dobrého. Nervózně jsem se kolem sebe rozhlédla, a zjistila, že se nad námi seskupují temná mračna.

„Proč tu jsem?"

„Měly jsme tě varovat," konstatovala ta nejmladší, opět se vrátila ke své předchozí činnosti a už mi nevěnovala pozornost.

„Před čím?"

Kousek od nás uhodil blesk. Cukla jsem sebou.

Ta prostřední naklonila hlavu na stranu, jako by přemýšlela, jestli mi má odpovědět. „Lhář bude vědět," řekla a já se nechápavě zamračila. Kdo je Lhář? „Dávej si pozor," pronesla po chvíli a vzhlédla k nebi. Napodobila jsem její pohyb a uviděla nad námi kroužit dva havrany.

Pak se zablesklo, a než jsem dokázala cokoliv udělat, ucítila jsem nesnesitelnou bolest, jak blesk projel mým tělem. Propadla se mi země pod nohama a já padala... do nekonečna. 

LOKI

Probudilo ho zrychlené dýchání, které se chvílemi podobalo sípání po dechu. Tess! prolétlo mu hlavou a okamžitě ji zkontroloval. I přesto, že v pokoji nebylo rozsvícená žádná lampa, bylo tam dostatek světla z venku na to, aby viděl, že se je zalitá potem.

Už se natahoval, aby ji probudil, když v tom se Tess nečekaně vzpřímila na posteli, lapajíc po dechu, s rozšířenýma očima.

„Tess," zašeptal Loki a upoutal tak její pozornost. Světlovláska se při zvuku svého jména zachvěla a otočila k němu hlavu. Loki, aniž by nad tím dál přemýšlel, se natáhl a překryl její dlaň tou svou. Tess se nad jeho gestem mírně pousmála.

„Jsi tady," zašeptala.

Loki přikývl a konejšivě se na ni usmál. „Budu tady vždy," ujistil ji a přitáhl si ji do náruče. Netušil, co ji tak vyděsilo, ale rozhodně se mu to nelíbilo.

Měl na ni spoustu otázek, ale rozhodl si je nechat až na ráno. Nebyly důležité.

Protože vše, na čem právě teď záleželo,...

Lehl si zpět na postel, s Tess stále přitisknutou ke své hrudi.

„Děkuju ti," zašeptala potichu, tak, že to málem nezaslechl. Neodpověděl, jen jí lehce zmáčknul paži, aby věděla, že ji slyšel. Netrvalo dlouho, a Tess začala pomalu oddychovat, upadat do spánku.

... byla ona.

A konečně, po dlouhé době jsem zpět. :-D Snad se líbilo ;-) Tak, co si o tom všem myslíte? Tři tkadleny (doufám, že to píšu dobře :-D), divné sny, a Loki... taje? :-DD 

Omlouvám se za krátkou kapitolu ale v těhle dnech jsem ráda, že jsem ze sebe dostala alespoň něco ;-)

Love U :-**

-Dante