{Flashback: před rokem a půl, Manhattanské nákupní centrum}

ANNABETH'S POV

Procházela jsem se tak nákupním centrem a po cestě si prohlížela výlohy obchodů. Sice jsem neměla dost peněz na to, jít a koupit si tam něco ale potřebovala jsem si zkrátit čas. Zastavila jsem se před výlohou New Yorkeru a zadívala se na jedny šaty. Byly nádherné ale, jakmile jsem uviděla cenovku, udělalo se mi blbě. Ne, že bychom se měli špatně a Jamie s Diane se o mě starali špatně, jen... tohle bych si nemohla dovolit ani za měsíc brigády v McDonaldu.

„Pěkné šaty, že?" ozval se najednou něčí hlas, těsně vedle mě. Když nikdo neodpovídal, došlo mi, že to asi bylo na mě. Otáčela jsem se s tím, že tam uvidím nějakého úchyla ale místo toho jsem uviděla asi nejkrásnější ženu na světě.

Jako první mě na ní uchvátily její modré oči. Další věc ale byla její bledost. Měla mramorově bílou pleť a téměř stejně bílé vlasy. Znervózněla jsem, když jsem spatřila úsměv hrající jí na rtech. Běhal mi z něj mráz po zádech.

Odkašlala jsem si. „Promiňte? My se známe?" zeptala jsem se jí podezřívavě. Tohle pro mě nebylo normální. U mě se nezastavovali lidé, jako ona. Nebyla jsem ten typ člověka, který přitahuje pozornost.

Zasmála se a zavrtěla hlavou. „Ještě ne."

Zatřásla jsem hlavou a otočila se s tím, že půjdu radši už domů. Sice přijdu dřív, než bych měla ale Diane si toho snad nevšimne.

„Počkej, Annabeth!" zavolala na mě. Při zaslechnutí svého jména jsem ztuhla. Jak ví mé jméno?

Jako by slyšela, co se mi honilo hlavou, pokrčila rameny a prostě řekla: „Vím toho mnohem víc, Annabeth Manningová."

„Vy jste od nich?" zašeptala jsem vyděšeně, když mi došlo, že nejen že zná mé jméno ale že zná mé skutečné jméno.

Zavrtěla hlavou. „Nemusíš se mě bát. Já k nim ani zdaleka nepatřím," řekla konejšivě. Pak ke mně natáhla ruku a řekla: „Pojď, měli bychom si promluvit."

Nedůvěřivě jsem hleděla na její ruku. To si jako vážně myslí, že s ní někam půjdu?

Z ničeho nic udělala prudký pohyb směrem ke mně a než jsem stihla cokoliv udělat, dotkla se mé ruky.

Najednou to Annabeth nepřišlo jako špatný nápad. Ona jí přece neublíží. S ní je v bezpečí a může jí věřit. Sevřela její ruku a usmála se na ni. Žena jí oplatila jí úsměv a odváděla ji směrem ke kavárně, co byla poblíž.

„Posaď se," přikázala jí jemně. Bez zaváhání poslechla a ona si s úsměvem sedla naproti ní. „Vidíš, že to jde." Mrkla na ni a pustila její ruku.

Zmateně jsem zatřásla hlavou a přemýšlela, jak jsem se sem dostala. Pomalu ke mně začaly přicházet vzpomínky, ale bylo to jako ve snu. Poslední jasná vzpomínka byla, jak se mě dotknula a pak jsem to měla tak nějak rozmazané...

Úplně jsem nadskočila na židli a vyděšeně jsem na ni pohlédla. „Kdo jste?"

Povzdechla si, jako by tuhle otázku slýchávala často. „Brzy se to dozvíš, neboj Annabeth," uklidňovala mě.

„Co po mě chcete? Nic nemám," drmolila jsem, zatím co jsem se pokoušela najít cestu pryč. Jenže ona to asi promyslela víc, než jsem původně myslela. Seděli jsme u stolku v rohu a při odchodu bych musela projít kolem ní.

„Annabeth," povzdechla si. „Uklidni se, nebo to za tebe udělám já," řekla mírně ale rozhodně. Netušila jsem, co je zač ale rozhodně mohla ovládat moje myšlenky i chování a já už teď věděla, že se mi ten pocit nelíbí. Když viděla, že už dýchám klidněji, znovu se na mě usmála. Tentokrát mi to přišlo ale jako milý úsměv. Tenhle mě neděsil, skutečně mě uklidňoval. „Omlouvám se ti za to všechno, ale potřebovala jsem si s tebou promluvit někde, kde nás Shield neuvidí ani neuslyší. Dalo trochu práci je odlákat," začala mi vysvětlovat a já na ni akorát stačila zmateně koukat. Znovu mi hlavou proběhla otázka, co je ona zač.

Zvědavě jsem na ni pohlédla. Omluvila se mi. To byl dobrý začátek. Taky měla za co, zašeptal nevrlý hlásek v mé hlavě.

„Asi bych se ti měla nejdřív představit," usmála se na mě omluvně. „Jsem Tess," představila se. Byla jsem ráda, že se konečně dozvím, kdo je ale, když mi řekla jen své křestní jméno, zamračila jsem se na ni.

„Jenom Tess?" zeptala jsem se nevrle. Ona se na mě ale jen usmála a přikývla.

„To by ti prozatím mělo stačit."

„Stačit k čemu?" zeptala jsem se podezřívavě. Nechápala jsem zatím nic z toho, co se tu dělo. Nechápala jsem, proč zrovna já. Na mě nebylo nic zajímavého. Nic, co by stálo za pozornost někoho, jako byla... Tess.

„Nepodceňuj se, Annabeth," řekla a mě znovu zamrazilo. Takže ona čte i moje myšlenky? No, nemělo by to být tak překvapivé, po tom, co mě přinutila sem s ní jít.

„Stačit k čemu?" zopakovala jsem tvrdohlavě svou otázku.

„Pomůžeš mi zničit Shield, Annabeth?"

Koukla jsem na ni a v mém pohledu se mísilo zděšení a taky nevěřícnost. Zbláznila se? Nervózně jsem se rozhlédla, jestli to oni neslyšeli. Čekala jsem, že každou chvíli odněkud přijde nějaký agent a obě nás odvede do vězení, nebo kam zavírají ty, kteří jsou proti nim. „Ne to nemyslíte vážně," zašeptala jsem. „Já je nechci zničit. Vše, co chci je, aby si mě už nikdy v životě nevšimli a pokud možno, aby zapomněli, že žiju. Víte, co provedli mému dědečkovi?!" zeptala jsem se už trochu hystericky.

„Harolda jsem znala," pravila zamyšleně, možná trochu zasněně, jako by se jí vybavila nějaká vzpomínka. Pak, jako by na mě zapomněla, pohlédla na jeden pár, který zrovna vcházel do kavárny. Sledovala jsem její pohled a pořádně jsem si je prohlédla. Netušila jsem, co je na nich tak zajímavého; mě přišli naprosto normální. Tess se od nich ale rychle odvrátila a sáhla pro něco do kapsy. Pak to položila na stolek a přisunula to ke mně. Byla to kartička s telefonním číslem. „V případě, že se nebudeš chtít po zbytek života schovávat, zavolej mi. Kdykoliv," dodala a už se zvedala k odchodu, když se ještě naposled zastavila. „Taky ti odpovím na všechny tvoje otázky," mrkla na mě a otočila se ke mně zády. Zabořila ruce do kapes své černé kožené bundy a sklonila hlavu. Nevím proč, ale najednou mi přišlo, že se z ničeho nic změnila. Bylo to, jako by už nepřitahovala můj pohled jako předtím. I když jsem na ni myslela, jako bych nemohla přinutit se na ni pohlédnout. Jen koutkem oka jsem ji zahlédla, jak vychází z kavárny a odchází opačným směrem, než jsme přišly.

Natáhla jsem se po kartičce, která byla celá bílá, jen na ní černým písmem bylo napsané to číslo. Nejdřív jsem ji chtěla vyhodit, jenže pak mi vybavila její slova. V případě, že se nebudeš chtít po zbytek života schovávat...

Na tom ale nebylo nic špatného, ne? Schovávat se znamenalo žít. Naopak zapojit se do něčeho, co mi nabízela Tess, znamenalo na devadesát procent smrt. Byl to risk. Ale stejně tak riskovala ona, když mi prozradila své plány. Jak si mohla být jistá, že to neřeknu Shieldu. Třeba výměnou za to, že se ke mně nikdy nepřiblíží... Hned jsem ale něco takového vyhnala z hlavy. Pochybovala jsem, že by to Shield dodržel. Splňovali jen to, co se jim hodilo.

Odpovím ti na všechny tvoje otázky.

Právě teď jsem měla opravdu spoustu otázek.

Schovala jsem kartičku tak, že jsem si byla jistá, že ji neztratím. Stálo to za zamyšlení. S tím jsem se vydala domů, aniž bych si všimla, že mě sledují dva lidé.

{Konec flashbacku}

TESS'S POV

Konečně jsem to byla skutečně já. S bledou kůží, bílými vlasy a nepřirozeně modrýma očima. Chybělo tomu už jen jedno. On. Naklonila jsem se k němu a usmála se na něj.

„Teď jsi na řadě ty," zašeptala jsem a omotala mu ruce kolem krku.

Bez zaváhání zavřel oči a pomalu se začal měnit. Kůže mu zmodrala a objevily se na ní nějaké... obrazce? I když mě to připadalo víc jako jizvy. Byly všude. Na jeho obličeji i na jeho rukou a já nepochybovala, že je bude mít i na zbytku těla. Jakmile byla proměna kompletní, otevřel oči. Přerušila jsem oční kontakt a sjela pohledem na jednu z jeho 'jizev', která se táhla rovnoběžně s několika dalšími od jeho spánku až na lícní kosti, stejně jako ty na jeho druhé polovině obličeje. Položila jsem mu dlaň na tvář a začala je palcem obkreslovat.

„To mají všichni Mraziví obři?" zeptala jsem se zamyšleně.

Loki na chvíli ztuhl, ale pak přikývl.

„Ukážeš mi je někdy?"

„Myslíš Mrazivé obry?"

„Ano."

„Jedině tady," řekl a položil mou druhou ruku na svou hlavu. „Nechci, aby ses s nimi musela setkat osobně," zamumlal.

Usmála jsem se nad jeho starostlivostí a přitáhla si ho k polibku. Než jsem se nadála, už seděl na gauči se mnou na svém klíně a dlaněmi mě hladil po zádech. Zajela jsem mu rukama pod tričko a opatrně se ho dotýkala, ve snaze dozvědět se, jestli tam má ty obrazce taky. Nebo spíš to byl jen jeden z důvodů. Jako další jsem měla v plánu mu to triko sundat, on byl ale rychlejší a za chvíli se moje tílko válelo někde po zemi. Teď už jsem na sobě měla jen podprsenku a legíny. Přejel mi rty po čelisti a začal si propracovávat polibky cestu ke klíční kosti. Než to ale stihl, chytla jsem lem jeho trika a rychle mu ho přetáhla přes hlavu. Jakmile jsem uviděla jeho hruď, ztuhla jsem. Byly tam ty obrazce, přesně jak jsem čekala, ale pak tam byly skutečné jizvy, které se místy nedaly rozeznat od znaků na jeho kůži. Táhly se mu přes celou hruď, od klíční kosti až pod žebra. Loki si všiml mého pohledu, chytl mě jemně za bradu a zvednul mi obličej tak, abych mu hleděla do očí.

„Můžu je zakrýt, jestli chceš," řekl váhavě. Asi si musel splést výraz v mých očích. Jenže to nebyla lítost, co tam viděl, ani nic podobného. Byl to čistý a nefalšovaný vztek.

„Kdo ti to udělal?" zavrčela jsem. Teď to byl on, kdo odklonil svůj pohled. „Loki," zašeptala jsem už o poznání jemněji a pohladila ho po tváři. „Kdo?"

„Líbí se mi, že máš starost," zašeptal a usmál se. Pochopila jsem. Nechtěl se o tom bavit. Asi to pro něj muselo být těžké, jen jsem doufala, že mi to někdy řekne.

Naklonila jsem se k němu, tak že naše obličeje dělilo jen pár centimetrů. Hleděla jsem mu do očí a cítila, jak se mi zrychluje tep. Zvedl ruku a položil mi ji přímo na srdce. Jeho dlaň se pak zvedala spolu s mou hrudí. Vsadila bych se, že musel cítit, jak rychle mi bije. Překonal těch pár centimetrů a znovu mě políbil. Tohle byl ale pomalejší, klidnější polibek.

Pak nás ale přerušil zvonek. Začala jsem si říkat, že už je to prokletí. Loki na mě zklamaně pohlédl. „Nechoď otevřít. Až si myslí, že nejsi doma," zašeptal a přejel mi palcem přes rty. Popravdě jsem to i zvažovala, dokud nezačal zvonek zvonit znova. Zaklela jsem a omluvně na něj pohlédla.

„Budu muset," povzdechla jsem si a s pramalým nadšením se z něj zvedla. Po cestě ke dveřím jsem našla tílko, které se bůhví jak dostalo až pod stůl. Pohlédla jsem do zrcadla, které bylo v chodbě přede dveřmi, a zkontrolovala se. Oči mi zářily, stejně jako pleť a vlasy, které teď byly ještě k tomu mírně rozcuchané. A byla jsem udýchaná. V zrcadle jsme viděla, jak se mi rychle zvedá hruď, jako bych právě uběhla maraton. Přehodila jsem přes sebe iluzi, která byla jako moje druhá kůže, a otevřela dveře.

„Same," vydechla jsem překvapeně. A sakra, zanadávala jsem v duchu. Ten oběd. Lokiho příchod mi to dokonale vyhnal z hlavy.

Zmateně na mě pohlédl, když uviděl, co mám na sobě. „Ehm, nezapomněla jsi, že ne?"

Rázně jsem zavrtěla hlavou. „Ne, chvilku vydrž, jen se rychle převléknu. Ten čas tak letí," usmála jsem se na něj a s tím, že to Loki bude muset vydržet hodinu sám, jsem se chtěla vrátit do bytu, když se mi z ničeho nic omotaly dvě paže kolem pasu a já ucítila, jak se na mě zezadu přitiskla něčí nahá hruď.

„Kdo jste?" zeptal se Loki a nevrle si Sama prohlédl.

Ten se na mě podíval se směsí zmatení a rozčilení. „Mohl bych se ptát na to samé," odpověděl Sam a bez dalších slov odcházel.

Otočila jsem se na Lokiho. „Bylo to nutné?"

„Ano," ušklíbl se a já si povzdechla. Nemohla jsem dovolit, aby o tom řekl Collinovi. Nepotřebovala jsem se ještě teď zabývat svým bratrem.

„Same, počkej!" vykřikla jsem. Zastavil se a nechápavě se na mě ohlédl. Otočila jsem se na Lokiho. „Teď alespoň uvidíš, co jsem se naučila," mrkal jsem na něj a zamířila si to k Samovi. „Omlouvám se," řekla jsem před tím, než jsem se dotkla konečky prstů jeho spánku a jeho hlavu obklopila namodralá mlha a jeho oči se modře zakalily. Loki mě následoval a zaujatě mě sledoval. Přetvářela jsem Samovi vzpomínky za posledních pár minut na průměrný oběd, ze kterého odcházel s tím dojmem, že o mě už nemá zájem. Měnění vzpomínek pro mě už byla rutina. Už jsem to dělala tak často, že jsem to pomalu ani nevnímala. Bylo to něco přirozeného, jako chození, nebo dýchání. Stejně tak jsem se ale naučila ovládat i ostatní schopnosti, které jsem mi Kámen propůjčil.

Jakmile jsem byla hotová, poslala jsem ho ještě lehce zmateného a omámeného domů.

„Změnila jsi jeho vzpomínky," konstatoval Loki. Přikývla jsem. „Jsi. Ohromující," zašeptal, když se ke mně skláněl k dalšímu polibku.

Jak jsem psala minule, je o něco (o dost) delší, než ta předchozí :-D Doufám, že to nevadí ale někdy se prostě člověk nedá zastavit, hlavně když je rád, že nemá blok XD 

Věnováno @Monys123 a @EllieStory91 za úžasné komentáře k minulé kapitole. :-* Taky bych chtěla poděkovat všem za vote. Moc to pro mě znamená :-) Snad se kapitola líbila, a budu ráda za jakékoliv ohlasy. ;-)

Love U

:-*

-Dante