,,Em," usmála jsem se na ni. 

,,Můžeš mi prosím říkat mým jménem? Opakuju ti to aspoň po stý."

Ušklíbla jsem se. ,,A jaké jméno máš na mysli? Viper? Nebo snad Ophélie? To je vážně skvělé a nenápadné jméno," odpověděla jsem s dávkou sarkasmu v hlase.

Propíchla mě pohledem. 

,,Em," zopakovala jsem. ,,Mám novinky z laboratoře."

,,Fajn," povzdechla si odevzdaně. Mezi námi byl dost zvláštní vztah. Em byla o nějakých čtyřicet let starší, i když to na ní díky Hydře nebylo vidět, a asi se nemohla smířit s tím, že musí poslouchat mě. Navíc byla přítelkyně mé matky, takže... ano. Náš vztah byl komplikovaný.

,,Zprovoznili chitaurské zbraně."

Vzrušením se jí rozšířily oči. ,,To je úžasné," vydechla.

,,Já vím," usmála jsem se. ,,Věděla jsem, že ti to zlepší náladu. Takže mi odpouštíš?"

Nakonec mi oplatila úsměv a poklepala dlouhými zelenými nehty na stolek. ,,Ale ne že mě zase někde necháš."

,,Dobrá," vzdala jsem se. ,,Nic neslibuju..." 

Výhružně na mě pohlédla.

,,... ale budu se snažit ze všech sil."

...

Po tom, co jsem se rozloučila s Em, jsem si zavolala taxi a nadiktovala adresu KaineCorp. Musela jsem to tam zkontrolovat. I když jsem tam byla naposledy včera odpoledne, měla jsem starosti. Ne poprvé mě napadlo, že všechny moje problémy zahrabávám hodně hluboko a místo abych o nich přemýšlela, tak pracuju. Že by se ze mě stal workoholik? Může se z někoho vůbec stát workoholik?

Netrvalo dlouho a já už vystupovala s taxi. Zaplatila jsem a na chvíli jen stála před firmou. Mou firmou. KaineCorp byla jedna z nejlepších věcí, které jsme v životě udělala. 

Vyjela jsem výtahem až nahoru, aniž bych někoho pozdravila. Byla jsem neslušná, když jsem jim neoplácela pozdravy ale všichni už mě nudili a já se těšila, až si v klidu sednu ve své kanceláři. 

Jakmile mě moje sekretářka uviděla, vyskočila ze židle a už mi spěchala naproti. Ani se nepozastavovala nad mým oblečením. Lucy tu už byla dost dlouho na to, aby si zvykla na to, že se téměř nikdy do práce neoblékám tak jak se sluší. 

,,Slečno Kainová, máte několik novým vzkazů. A pan-"

,,To nech na později," odmávla jsem ji a rozrazila dveře do své kanceláře.

,,Jak si přejete," přikývla ale nevypadala z toho nadšeně.

Zamířila jsem ke svému stolu a posadila se do židle. Zbožňovala jsem svou kancelář. A hlavně ten výhled. Dost podobně jako v mém bytě jsem měla jednu stěnu úplně prosklenou. 

Otočila jsem se na židli k oknu a užívala si výhled. 

,,Něco od Hydry?"

,,Ne."

,,Jakmile od nich něco přijde, okamžitě mě upozorni."

,,Ano."

Povzdechla jsem si a otočila se čelem k Lucy. Pořádně jsem si ji prohlédla. Byla lehce opálená, s hnědýma očima a tmavě hnědými vlasy, které jí byly po ramena ale momentálně je měla svázané v culíku. A vypadala nervózně. Vlastně vypadala dost vyklepaně, už když jsem sem přišla.

Neměla jsem náladu to z ní páčit. Jenže i když byla obeznámena téměř se vším, to že mám schopnosti, jsem jí zatím neřekla. Proč musí být všechno tak složité.

Pohlédla jsem jí do očí. ,,Řekni mi, co se děje." 

Uhnula pohledem a polkla. ,,Pan Klaw tu byl. A chtěl s vámi mluvit."

,,Chápu. Asi nebyl zrovna nejmilejší, když jsi mu řekla, že tu nejsem, že?"

Neochotně přikývla. 

,,Fajn. Tak mi příště hned zavolej, jak se tu ukáže. Je to jasné?"

,,Děkuju," šeptla a vrátila se ke svému stolu. 

Protočila jsem oči vsloup. Proč z něj mají všichni vítr? Nechápavě jsme zavrtěla hlavou, otevřela laptop na stole a pustila se do práce.

...

Domů jsem dorazila později, než jsem čekala. Po cestě jsem se stavila v čínské restauraci pro nudle. Popravdě jsem se už docela těšila, až si v klidu sednu k televizi. Pousmála jsem se. Chovala jsem se až moc normálně. 

Vyzula jsem si boty a sundala mikinu. Venku mi v ní bylo příjemně ale doma bylo dost teplo a akorát bych se zpotila. Vybalila jsem nudle a spokojeně se rozvalila na gauči. Někde pod sebou jsem nahmatala dálkový ovladač. Zrovna jsem si chtěla zapnout televizi, když mi zazvonil mobil. Zaklela jsem ale i přesto jsem ho vzala. Byla tu malá pravděpodobnost, že to bude někdo důležitý.

,,Ahoj sestřičko," ozval se nadšený hlas. 

,,Ahoj Cole," pozdravila jsem se bratra. Od včerejšího večera, kdy jsme se všichni rozloučili přes restaurací a pak každý zamířil někam jinam, jsem s ním nemluvila. Pořád jsem na něj byla trochu naštvaná za to, jak se mi pokusil dohodit Sama.

,,Tess," začal, ,,uděláš pro mě něco prosím?"

Povzdechla jsem si. ,,Copak bráško?"

,,Jde o Sama-"

,,Ne."

,,Ale vždyť ani nevíš, co jsem chtěl ří-"

,,Ne."

,,Prosím, Tess. Vyslechni mě."

,,Fajn," zavrčela jsem. 

,,Dneska se se mnou o tobě bavil, a ptal se mě, jestli tě někam může pozvat."

,,Cože?!" prskla jsem. 

,,Tess. No tak. Je to kamarád. Alespoň to s ním zkus."

,,To nemohl zavolat sám?"

,,On zavolá. Já se jen chtěl ujistit, že řekneš ano."

,,Cole."

,,No tak. Dej mu šanci. Je to hodnej kluk, a ty bys taky někoho potřebovala."

,,Cole!"

,,Tak díky, sestřičko," zasmál se a zavěsil.

Já. Ho. Jednou. Zaškrtím.

Položila jsem mobil vedle sebe a konečně zapnula zprávy ale nevnímala jsem je. Jen jsem zírala do zdi nad televizí a jedla jídlo. Říkala jsem si, jestli takhle bude vypadat zbytek mého života. Budu doma, jíst čínské jídlo, koukat na televizi a odmítat rande, které mi domlouvá můj starší bratr.

...

Netrvalo dlouho a chvíli po Collinovi zavolal Sam. 

,,Ahoj Tess," pozdravil mě nesměle. 

,,Ahoj Same." Snažila jsem se znít co nejnadšeněji. Řekla jsem Collinovi, že si s ním vyjdu ale nic víc. Takže ho klidně můžu hned potom ovlivnit, aby mi dal pokoj. S tím se dalo žít.

Odkašlal si. ,,Chtěl bych se tě zeptat, jestli bys se mnou někam nezašla." Divila jsem se, že se nezakoktal. Páni, dělá pokroky, pomyslela jsem si škodolibě.

,,To bych byla ráda."

Chvíli bylo ticho. Asi nečekal, že budu souhlasit. ,,Skvělé," řekl po chvíli. ,,Co zítra?"

,,Klidně. A kdy?" zeptala jsem se.

,,Říkal jsem si, že bychom zašli někam na večeři..."

,,Promiň, zítra už mám nějakou pracovní schůzku." Lež. 

,,Tak oběd?" 

,,Dobře," souhlasila jsem. 

,,Dobře. Tak já se pro tebe stavím... o půl dvanácté. Půjde to?"

,,Určitě."

,,Tak... díky. Zatím ahoj."

,,Tak zítra," řekla jsem a zavěsila. 

Oběd je o mnoho lepší než večeře. A nemusela jsem se bát, že by tam pak nastala ta divná chvilka...

Odhodila jsem telefon co nejdál a doufala, že už mi nikdo volat dneska nebude. Místo něj jsme vzala do ruky ovladač a zesílila zvuk. 

,,... živě z Londýna. Díky penězům od dárců a z charitativních akcí se zdá, že je oprava Greenwich o kousek blíže dokončení..." Dál už jsem neposlouchala. Londýn. Musela jsem uznat, že když jsem tam byla, byl dost zničený, i když na New York neměl.

{Flashback: před čtvrt rokem, Avengers Tower}

Seděla jsem v, teď už Avengers Tower, spolu s Avengers, kromě Thora, který musel dořešovat nějaké záležitosti po té události s Malekithem a Aetherem. 

Bavila jsem se. Byla s nimi zábava, jak se Tony se Stevem pořád pošťuchovali. Aby ne, znala jsem je dost dlouho. Ale ani nevím proč, neměla jsem výčitky, že je zrazuju. Brala jsem to tak, že jsou jen... prostředek. Prostředek k dosažení mé pomsty. A zatím mi vše vycházelo přesně podle plánu.

Zablesklo se a hned po blesku následoval hrom. Nepatrně jsem sebou trhla ale nikdo si toho nevšiml. Zvláštní, dokázala jsem ovládnout cizí mysli - lidi - ale sama sebe ne. Všichni ustali v hovoru a pohlédli ven. Jak jinak - venku jsme uviděli postavu Thora. Otřepal se a vešel dovnitř. Všichni ho začali s úsměvem vítat ale když uviděli jeho zachmuřený výraz, přestali. 

,,Co se děje, Thore?" zeptala se starostlivě Nataša.

Smutně na nás všechny pohlédl a pak sklonil hlavu. Říkala jsem si, co by se stalo, když bych ho přečetla, ale naštěstí jsem se udržela. Byl to asgarďan a kdoví, jak to na ně funguje. Mohl by mě odhalit. ,,Můj bra- Loki je mrtvý," oznámil bez jakéhokoliv citu. 

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila význam jeho slov. Loki. Je. Mrtvý. 

Ne. Ne. To nemůže být pravda.

Měla jsem co dělat, abych na sobě nedala znát, co se uvnitř mě odehrávalo. Že jsem se hroutila.

Všichni po sobě rozpačitě pokukovali. 

,,To je mi líto," dostala jsem ze sebe aniž bych se zakoktala. Ostatní se po chvíli přidali ale nemyslela jsem, že by to nějak mysleli vážně. Pro ně to byl padouch. Ten zlý. Ten, kdo je málem zabil. A to několikrát.

Bruce si odkašlal. ,,Mě taky."

Thor nás přejel pohledem a pak se smutně usmál. ,,To je v pořádku, přátelé, vím, že jste Lokiho neměli zrovna v oblibě."

Všichni si vyměnili rozpačité pohledy. Byla to pravda ale nikdo by to stejně nahlas nepřiznal.

,,Jak se to stalo?" zeptal se zvědavě Hawkeye. 

,,Loki - Loki zemřel, když mi zachránil život," řekl a my všichni na něj zírali s otevřenou pusou. ,,V Temném světě," dodal a sklesle se posadil na pohovku. Vypadal jako zmoklé štěně. Zmoklé a smutné štěně.

Zhluboka se nadechl a pokračoval: ,,Byl statečný. Bez něj bych Jane nikdy nezachránil a neporazil Malekitha," vydechl a zabořil obličej do dlaní. 

Tony se posadil vedle Thora a váhavě po poplácal po zádech. ,,Je mi to vážně líto, kamaráde. Loki byl sice zmetek-"

,,Tony!" okřikla ho Nataša. Tony ale pokrčil rameny. 

,,Co je? Všichni si to myslíme. Já mám ale dost odvahy to říct nahlas."

,,Spíš v sobě máš dost alkoholu," zamumlal si sám pro sebe Steve, ale myslím, že to slyšel i Tony, protože po něm hodil vražedný pohled. Většinou měl kousavé poznámky on na Stevea a ne naopak.

,,Ale," pokračoval ve svém přerušeném proslovu Tony, ,,měl kuráž." Všichni neochotně přikývli. Tony pozvedl skleničku. ,,Tak na... Lokiho."

Pak si všichni začali povídat ale já jsem zvládla se jen usmívat. 

Měla jsem v hlavě jen jednu jedinou myšlenku.

On je mrtvý.

{Konec flashbacku}

Někde v New Yorku

Modře se zablesklo a zničeho nic se na konci uličky objevila osoba, která do tohoto světa nepatřila, už jen podle oblečení. Postava jediným pohybem ruky změnila svůj oděv a o něco víc se vzhledem přiblížila midgarďanům. Ušklíbla se a vyšla z uličky. 

Právě v tuto chvíli měla jen jeden cíl.

Tak, hádejte. Kdo to asi je? :-D

Jako vždy, doufám, že se vám kapitola líbila. ;-) A chtěla bych moc poděkovat za ty úžasné komentáře :-**

Love U

-Dante