Věnováno @Kristnaastn21 za její velice povzbudivé komentáře :* Doufám, že se ti to bude líbit ;-)

FURY

Bylo to opuštěné skladiště, na okraji města, přesně ten typ, kde se přesně v tuhle dobu, kdy zapadá slunce, slézají dealeři a jejich věrní zákazníci. Přesto to tu bylo opuštěné. S překvapením zjistil, že v okolí není ani toulavý pes, či jiné pouliční zvíře. Očividně i ty zvířata byly chytřejší než on, když se drží dál, pomyslel si hořce, a zamířil k jedinému viditelnému vchodu. Až když byl blíž, musel přimhouřit oči, aby si všiml velkého nápisu, nebo spíš útržku citátu, který zdobil zeď starého skladiště, umně nastříkaný červeným sprejem, doplněný kresbou hořících hříšníků v plamenech pekelných.

Převelký hustý dav tam prodléval,

společně všichni, muži, děti, ženy.

Naděje není nikde, pro ně ne.

Furymu byl verš povědomý, ale až když se za ním zabouchly se skřípěním dveře od skladiště, vzpomněl si. Božská komedie. Zasmál se, někdo tu má očividně smysl pro humor.

„Jsem ráda, že se stále bavíš," promluvil hlas z temnoty, která vyplňovala celé skladiště a Fury musel chvíli čekat, než se jeho oči přizpůsobily temnému prostředí. Sundal si z nosu sluneční brýle, už se neměl před kým schovávat.

Nelíbilo se mu, jak tohle začínalo, ale zachoval si klidnou tvář. „To tu budeme celou dobu potmě?" zeptal se, jako by mu na tom nezáleželo, ale uvnitř zničeho nic začal až zoufale toužit po světle, které ale bylo jen takový kousek od něj. Stačí jen otevřít ty dveře a- Ne. Není tu kvůli sobě, ani kvůli S.H.I.E.L.D.u, ale kvůli Chloe. Zůstal pevně stát na místě, i když mu po zádech přejel mráz, když uslyšel její smích.

„Snad se nebojíš tmy?" ozvala se opět, a Furymu na tom hlase začalo být něco povědomého. „Koneckonců, kolik let jsi v ní žil, a zabíjel..." Popošel pár kroků dopředu, chtěl vědět, proti komu stojí, potřeboval vědět, jako má šanci na přežití. Nepochybně to bude jedna z těch podřadných padouchů, kteří se mu chtějí pomstít za dávnou křivdu, kterou na nich údajně spáchal.

„Tma mi nevadí," promluvil po chvíli rozvážně. „Jen se mi nelíbí ty příšery, které v ní číhají."

Další smích. „Tak pohlédni na ty příšery," pronesla, a jakmile dořekla poslední slovo, skladiště se rozzářilo starými, ale funkčními zářivkami, a odhalil tak Furymu tři osoby uprostřed budovy. Jako první se jeho zrak zafixoval na dívku přivázanou k židli, která na něj stejně jako na fotce kulila vyděšeně oči, jen byla hubenější a na tváři se jí rýsovalo pár modřin. Když ho Furyho poznala, úlevou se jí vhrkly slzy do očí. Věděla, že jakmile tu je její strýc, vše bude v pořádku. To si Fury myslel také, do té doby, než skutečně pohlédl na osobu stojící za jeho neteří.

„Kainová," vydechl a snad poprvé ve svém životě se cítil beznadějně. Tess Kainová, opakoval si v duchu, ale stále tomu nemohl uvěřit. A přesto, tady stála, modré oči se mu vysmívající, vítězný úšklebek na rtech, bílé vlasy zářící a ironicky připomínající svatozáři, i přesto že mohl jasně na zarudlých kloubech jejích rukou, tak bezděky položených na ramenou Chloe, vidět rudé kapky krve, nepochybně patřící právě jeho neteři.

Překvapením ale nebyl konec. Další přišlo, když pohlédl na třetí osobu, klidně stojící vedle Kainové a šokem se mu rozšířili oči. Její obličej byl uvolněný, na rtech měla zasněný úsměv. „Hillová," vydechl, ale bruneta na něj nepohlédla, jen tam dál stála a hleděla zatvrzele do zdi, jako by mu nebyla schopná pohlédnout do očí. Rychle se ale vzchopil, koneckonců v minulých několika dnech se ukázalo, že zrada může přijít i z těch nejnečekanějších míst, jenže právě do teď dokázal ty zrady předpovědět a připravit se na ně. Teď... ne. „Teď pusťte Chloe," řekl pevně se zrakem pevně upřeným na Tess Kainovou.

Tess se zatvářila překvapeně. „Jak jsi na to přišel, Nicku?" zeptala se s povytaženým obočím a hraným nevinným pohledem. „Snad sis nemyslel, že když tu budu mít tebe, i ji," kývla směrem ke Chloe, „tak vás jen tak pustím." Sladce se na něj usmála a Furymu zatrnulo. Konečně mu začalo docházet v plném rozsahu, co se tu děje. Najednou naprosto jistě věděl, že z toho skladiště neodejde živý.

Pokud tomu ale mohl jakkoliv pomoci, Chloe přežije. Proto bleskově vytáhl zbraň a málem i stihl vystřelit, nebýt té hrozné bolesti, která se mu z ničeho nic rozlila pravou nohou. Zažil mnoho střelných zranění, a proto dokázal rozpoznat, co se jim asi tak podařilo zasáhnout. Když pohlédl na svou nohu, potvrdilo se mu to, trefili ho do stehna, a podle té bolesti, která se každou chvíli zesilovala, ho pravděpodobně zasáhli do kosti; vyndat kulku zaklíněnou ve stehenní kosti bude peklo, problesklo mu hlavou.

„Tak, Nicku, když jsme si ujasnili, že ani jeden z vás nikam nepůjde, co takhle si v klidu promluvit?" Hillová obratně zastrčila zbraň zpět do pouzdra a Fury si stihl všimnout, že to byla obyčejná střela. Žádná z upravených, na kterých pracoval S.H.I.E.L.D., uvědomil si.

„Proč tohle děláš, Tess?" zeptal se Fury a sevřel do rukou co nejpevněji stehno. Potřeboval to něčím zaškrtit, nebo tady do chvíle vykrvácí, a pak už nikoho nezachrání. Přesto nespustil pohled z Tess, která se zatvářila překvapeně a pak se zubatě zasmála.

„A ty se ještě ptáš?"

V tu chvíli si Fury vybavil den před mnoha a mnoha lety, kdy vydal rozkaz k vraždě dvou lidí, konkrétně muže a ženy, manželů a rodičů dvou dětí. Hlasitě polkl.

„Jsem ráda, že jsi nezapomněl, pak by totiž tohle všechno," mávla kolem sebe, „tak trochu pozbylo smyslu."

„Tohle všechno," zopakoval po ní tiše Fury a pak mu došla další maličkost. „To ty, ty- Ty měníš ty vzpomínky." Kousek po kousku mu začaly zapadat části hádanky do sebe.

Skladištěm se rozlehl velice sarkastický potlesk. „Bravo," pronesla kousavě Tess a ušklíbla se. „Ne pro nic za nic jsi přežil všechny a všechno tak dlouho."

Fury cítil, jak se mu zrychlil dech, stejně jako jeho tep. Kapka potu mu sklouzla po čele a spadla na zem. Další polknutí. Ať se snažil vymyslet jakoukoliv cestu ven, způsob jak přežít, zdálo se, že jen co se v jeho mysli objevil jen zárodek plánu, hned byl pryč, jako by odvátý a Fury si za nic na světě nemohl vzpomenout, co byla jeho předchozí myšlenka. Když spatřil nepřirozenou modř, která se Tess rozlila v očích, došel mu kořen toho všeho. „Nedělej to. Máš mě, tak ji pusť," napůl přikázal a napůl zažadonil.

„Copak jsi mě před chvílí neslyšel?" řekla chladně, její úsměv byl pryč tak rychle, jak se objevil. Přistoupila zpět ke Chloe a položila jí dlaň na vlasy, které teď spíše připomínaly ptačí hnízdo. „Věděl jsi, ten večer, že jsem tam byla s nimi? Věděl jsi to, nebo ti bylo úplně jedno, že kromě dvou rodičů zabiješ i malé dítě? Byla bych jen vedlejší ztráta, pro větší dobro?" zeptala se a v očích se jí zablýsklo.

Netušil jestli to bylo jí, nebo tou ztrátou krve, ale připadalo mu, že se těch pár zářivek, které je dělily od naprosté tmy, zablikalo, než se vrátily ke konejšivému světlu. „Ne, nevěděl," odpověděl pevně, i přesto, že oba věděli, že je to lež. A udělal bych to znovu, pomyslel si zatvrzele v duchu, jenže tentokrát bych tě nenechal naživu.

https://youtu.be/u9Dg-g7t2l4

To se ale ukázalo jako veliká chyba, protože Tessina tvář se okamžitě zkroutila nenávistí a než stihl vykřiknout, nebo se jen pohnout, z ničeho nic se v jedné její ruce zjevil nůž, zatím co druhou si přidržela Chloinu hlavu namístě, a přejela jí čepelí přes krk; téměř to vypadalo, jako by jí ji jen pohladila, nebýt šarlatové krve, která se začala řinout z rány. Mohl tam jen uhranutě stát, a zírat, jak se rána na krku rozšklebuje a začíná se z ní valit čím dál víc krve. Chtěl se pohnout, tak moc, že to až bolelo, ale něco ho drželo na místě. Bylo to mnohem horší, že Chloeina ústa byla stále zalepená, a tak mohl jen poslouchat její tichý křik a hledět do pomalu vyhasínajících očí, zatím co se jeho neteř dusila svou vlastní krví.

Cítil, jak mu něco teplého stéká po tváři a když si mohl to, o čem s překvapením zjistil, že je to slza, utřít, uvědomil si, že se může opět svobodně dýchat. To mu ale teď přišlo nepodstatné, protože porušil slib, který dal své sestře, a teď už před ním byla jen zakrvácené mrtvé tělo jeho neteře, zatím co Tess Kainová stála za ní, s pocitem zadostiučinění a rukama od Chloiny krve.

„Ty mrcho," zasyčel a vystřelil po ní. Očividně to ale potřebovalo rychlejší reakce, protože Tess se bez námahy uhnula kulce, která by jí za jiných okolností prolétla hlavou.

Chladně se zasmála a v očích se jí opět modře zablesklo. „Teď vidíš, jaké to je, přihlížet tomu, když umírají tví milovaní," konstatovala bezcitně a pohlédla na nůž ve svém sevření. Na vteřinu se jí rozšířily překvapeně oči, jako by ji spatřila poprvé a už to vypadalo, že ji s hrůzou upustí, než znovu mrkla a byla opět sebejistá, a proto to Fury připsal jen své ztrátě krve. „Jenže," pokračovala, jako by se nic nestalo, „já na rozdíl od tebe nebudu tak hloupá, že tě nechám naživu, aby ses mi mohl pomstít. Protože, upřímně, přesně to jsi měl udělat ty před osmi lety."

Jeho tělo zahalil klid, když se zhroutil k zemi s kulkou v srdci, jeho mysl byla po tolika neklidných letech volná a on přivítal temnotu jako starou známou.

Tak co, čekali jste to? Doufám, že ne *ďábelský smích* Osobně proti Furymu nic nemám, ale... byl to zmetek. Nezbytné zlo, jak se říká. 

Asi se opakuju, ale vážně budu ráda za nějakou reakci, i kdybych vás měla uplatit sušenkama. ;-) (Včera jsem pekla brownies :*)

A komu je povědomé poslední přirovnání? Pošlu vylepšené brownies ;-) :*

-Dante