LOKI

Zatím co byl v temnotě, snil. Snil o svém dětství, o příhodách, které s Thorem zažil, když ještě jeho bratr nebyl tím povýšeným hlupákem, kterým byl teď. O časech, kdy teprve začínal objevovat Ásgard a jeho tajné východy, kdy začal odkrývat jeho tajemství.

Snil o jeho první cestě skrze jeden tajný průchod, který byl tak blízko paláci, a přece o něm nikdo nevěděl. Skrze něj se dostal poprvé na Midgard, poprvé byl uctíván jako bůh, kterým byl. A tam také potkal Amoru. Vzpomínka se mu přehrávala před očima, prožíval ji znovu, aniž by dokázal rozlišit realitu od snu.

Tenkrát byl naivní, nevěděl nic o manipulování ostatními - na Ásgardu byli všichni tak upřímní - nebo moc hloupí - na to, aby se o to pokusili. A i když teď Amoru po tom všem nenáviděl, byla to ona, kdo mu otevřel oči. V mnoha věcech byla jeho první, ale netrvalo dlouho, než žák předčil svého učitele, a Loki ji rychle odvrhl.

Po té se událo mnoho věcí, které z něj udělali toho, kým dnes byl. Navenek byl pro všechny tím, kdo nic necítil. Mohli si z něj utahovat, šeptat za jeho zády, myslet si, že o tom nic neví, a jestli ano, tak to je lhostejnému bohovi jedno. Mýlili se, tak jako mnohokrát, když šlo o něj. Nebylo to tak, že necítil nic. On cítil vše.

Ať už šlo o to, že byl citlivější, než ostatní, nebo snad díky tomu, že byl z větší části ledový obr - vše vnímal jinak, mnohonásobně zesíleně. Radost z magie, jak ji dokázal postupem času víc a víc ovládat; smutek a později zloba, kterou cítil vůči Thorovi, který se k němu začal otáčet zády; pro kterého jeho malý bratr už nebyl dost dobrý, a tak si za něj našel lepší náhradu - další bezduché hlavy, které uctívali zem, po které kráčel, a každé slovo, které spadlo z jeho rtů, brali za svaté.

A pak přišla ta rána. Den, kdy se dozvěděl, že otec vybral svého nástupce. Thora. Možná ho ta volba až tak nepřekvapila; hluboko uvnitř to dlouho věděl, ale i přesto ho to zabolelo. Tušil, že Thor byl Odinův oblíbený syn - zdatný válečník, ale to byla jeho jediná úctyhodná schopnost. Nevěděl nic o vládě, nevěnoval pozornost tomu, co se dělo v ostatních říších. Za to Loki se snažil v očích jejich otce stoupnout užitečnými znalosti, které by z něj jednoho dne udělali dobrého krále. Jenže Odin se o něj už nezajímal. Čím více Loki rostl, tím víc se mu Odin vyhýbal, přestával mu věnovat pozornost. Později se samozřejmě dozvěděl, že vinou bylo jeho dědictví. Narodil se jako ledový obr, a proto nemohl být ničím lepším, ať se snažil jakkoliv. I to bylo jedním z důvodů, proč chtěl zničit svou rodnou planetu.

Nikdy nemohl být ničím jiným, a proto tak zoufale toužil po tom nebýt sám sebou.

§

FARBAUTI

Lokiho tělo sebou nepatrně škubalo, jak prožíval všechny vzpomínky; ty dobré, i ty bolestné. Farbauti stála tiše nad svým synem, jako před měsíci, kdy byl ale na rozdíl od teď nehybný a mrtvý. Na rtech se jí nesl chtivý úsměv, jak se jí před zavřenýma očima promítaly Lokiho vzpomínky. Ani nehledala nic konkrétního, jen chtěla vědět, proč ji její syn odmítl poslechnout. Nemohla pak jinak, než sáhnout po tomhle... radikálnějším řešení. Byl by ji býval poslechl, mohl už vládnout Jotunheimu, a jakmile by našli Odina, mohli by se na něm oba pomstít.

Teď ale byli tady, na jedné z odlehlých planet, která ani nepatřila k Devíti říším, a Farbauti byla přinucena ukrást svému synovi jeho vzpomínky, protože jeho znalosti a vědomosti se jí hodily, ale Lokimu samotnému už nemohla věřit. Byl to ale koneckonců její syn a jen díky tomu ho ponechá na živu. Za nedlouho se díky Lokimu dostane k té zoufalé Midgarďance, která ani zdaleka netušila, co se s ní děje. Pak jí vezme Kámen mysli, kterého nebyla podřadná Midgarďanka hodna, a bude opět o kousek blíž ke svému cíli.

§

NICHOLAS FURY, WASHINGTON DC., NĚKOLIK HODIN PO ZATČENÍ A. PIERCE

Fury hleděl oknem své bývalé kanceláře na Washington, který málem skočil v troskách helicarrierů, čemuž ale naštěstí zabránil Steve Rogers a zachránil tím i tisíce životů. Vlastně neměl čas tu takhle postávat, Hillová mu oznámila, že v době, kdy byl po smrti, vyvstaly další problémy na které musel dohlédnout, i přesto, že už nebyl po rozhodnutí Rady ředitelem S.H.I.E.L.D.u. Prý se to týkalo Starka. Dokázal si jen představit, co za zmatek dokázal geniální miliardář natropit, zatím co ho nikdo nehlídal.

To ale bylo pro tento moment vedlejší. Pro jednou musel dát svou rodinu před vše ostatní, ne jako to dělal posledních třicet let, kdy dnem i nocí žil a dýchal pro organizaci, která se mu před pár dny rozpadla pod rukama.

V pravé ruce zmáčkl fotografii své neteře, která právě teď někde tam venku platí za jeho hříchy. Snad už po sté vrhl pohled na telefon, který držel v druhé ruce, jako by mu mohl odpovědět na všechny otázky, které se mu právě honily hlavou, a na který mu přesně před hodinou a třiceti sedmi minutami přišla zprávu, na kterou čekal už od chvíle, kdy mu na počítač přišla její fotografie. Malou Chloe neviděl dobrých patnáct let, ale i přes to ji okamžitě poznal. To se už začal od svých blízkých distancovat, když bylo jasné, že existovala možnost, že by mohl být někým víc, než jen pěšákem.

Myslel si, že se svou rodinou zpřetrhal všechny vazby, že už nebude nikdo schopný si ji s ním spojit, ale očividně se zmýlil. Zdálo se, že se to stávalo častěji, než by bylo zdravé. Pokoušel se po ní pátrat, ale marně. Nebyl schopný ani najít ten počítač, ze kterého byla fotografie odevzdaná. Poprvé po dlouhé době se cítil naprosto bezbranný. Vždy měl nějaké eso v rukávu, bílého králíka, kterého mohl vytáhnout a vše tím zachránit. Ano, doposud dokázal zachránit téměř všechny, které měl na starost, bylo málo nutných ztrát. To, že ale zklame i jedinou osobu, která byla z jeho rodiny naživu, bolelo.

Před lety, když se dozvěděl, že jeho sestra - matka Chloe - zemřela na rakovinu, truchlil pro ni, avšak věděl, že to nebyla ničí vina. Ale teď, pokud jim dovolí, aby ublížili Chloe, to bude jeho vina a on tím poruší slib, který složil u hrobu své sestry.

Nicholas Fury vycházel z budovy, s kapucí přehozenou přes hlavu a očima ukrytýma za slunečními brýlemi. Na sobě cítil uklidňující váhu zbraní, které měl u sebe schované, a které díky volné mikině nebyly vidět. S odhodlanou myslí se vydal k místu, jehož souřadnice byly zadané v krátké zprávě. Musel věřit, že to přežije, stejně jako vše ostatní. Přežije to, a pak se pomstí tomu parchantovi, který se rozhodl mu vyhrožovat a ohrožovat život jeho jediné rodiny.

§

TESS

Ve dlani držela blyštivý kámen, který se pulzováním podobal skutečnému srdci, a přemýšlela, jestli je to dobré. To byla otázka, na kterou se sama sebe moc často neptala. Spíš nikdy. Nepřipadala jí důležitá, nepřikládala ji velkou důležitost, a přece... Možná to byla ta jediná otázka, kterou si měla od začátku klást...

Zatřásla hlavou a vyhnala z ní všechny ty hloupé myšlenky. Teď už je pozdě, na lítost, na to zjistit, že vlastní svědomí. Měla by být za Kámen mysli vděčná, jen díky měla teď už na dosah ruky to, po čem ty dva nekonečně dlouhé roky toužila. Skončí s ním, a pak bude moci začít novou kapitolu svého života. Pošetile ji napadlo, že by mohla zmizet. Jak už předtím probírala s Lokim - ignorovala bodnutí v hrudi, které vyvolala vzpomínka na boha -, ráda by odjela z Ameriky. Možná by mohla zmizet v Jižní Americe, vždy ji lákaly pralesy a dobrodružný život v džungli. Někam, kde by se nemusela starat o nikoho jiného než o sebe. Možná by mohla i nahrát svou smrt, jak se to teď málem povedlo Furymu - sama sobě se musela zasmát, když si vzpomněla, že mu to málem uvěřila.

Vyhlédla z okýnka letadla a pousmála se. Ve vzduchu byli asi hodinu, brzy by měli přistávat ve Washingtonu.

§

FARBAUTI

Farbauti spokojeně hleděla na své dílo. Spolu s Lokim se přesunula zpět na Midgard, kde se ale nezdrží dlouho, a tak se nemusela bát, že ji tam stihne někdo vystopovat. Její syn byl stále v bezvědomí, už dlouhou dobu ve své jotunské podobě, do které se proměnil automaticky, jakmile vešli do chladného domu. Byl div, že jí nešla pára od úst, když vydechovala.

Dům byl útulný, Mathilde si ho zařídila vkusně, v tom byla nepochybně po ní. Na rozdíl od jejího syna, o kterém si začínala myslet, že to je veliké zklamání. Možná, že se jí to ale nakonec vyplatí.

Znovu na sebe pohlédla do zrcadla a opět si uvědomila, jak moc jí jsou její potomci podobní. Hleděly na ni ze zrcadla identické zelené oči, na rtech dokonce dokázala vykouzlit i stejný úšklebek, jen se lišili v pár maličkostech, jako například v tom, že Loki byl muž. Ani tak jí ale nedělalo problémy přizpůsobit se pohybu v jeho těle.

Nad rozevřenou dlaní se jí zhmotnila modře zářící krychle, kterou bezhlasně přivolala, a o pár vteřin později se v Lokiho podobě zhmotnila v prázdném bytě Tess Kainové.

Chytlo mě psaní, když jsem uviděla Lokiho fotku z Thor 3: Ragnarok. Už jste ho viděli? Je naprosto k sežrání :** Loki se sluchátkama a v obleku. Existuje na tomhle světě ještě něco lepšího? (to se v WW určitě někdy objeví ;-D)

A jak se Vám jinak kapitola líbila? Vážně ocením jakoukoliv odezvu :* (Zoufalost na stupnici od Furyho po Zoufalé manželky? 20) Otázky jsou vítány, čím všetečnější a otravnější, tím lepší, aspoň budu mít ve škole co dělat. Nezdá se to, ale v maturitním ročníku je zatím šíííílená nuda... ;-D

-Vaše věrná Dante (která ale nedávno zjistila, že je 86% Zmijozel... ;-)