„Ne. Ne. Ne!" Místností se rozlehl křik, který následovala modrá záře. Všichni v budově najednou neviděli nic než bílé světlo. Mnoho z nich zpanikařilo, ale naštěstí se jim zrak o chvíli později vrátil. To ale bylo bělovlasé ženě, která lehce zářila, naprosto jedno.

„Je nám to líto," promluvil na ni jeden z výzkumníků, neopovážil se na ni ale pohlédnout. „Netušíme, jak nás našli..."

Tess po něm šlehla pohledem a muž zmlknul. Omluvy jí teď byli k ničemu. Jsou pryč.

Ukradli jí je.

Chtěla vidět záznamy z kamer, ale naneštěstí byli všechny smazané nebo zničené. Bylo jasné, že to neprovedl žádný amatér. Žádný amatér by se totiž ani nedozvěděl o tomhle místě. Tak dobře je skryla, a oni je přesto našli.

„Zavolej mi Cheruba," rozkázala chladně a otočila se k černým obrazovkám. Jak se teď mohlo všechno tak kazit? Nejdřív ji zklamala Annabeth, pak Pierce a teď tohle... Co bude další?

Aniž by si to pořádně uvědomila, v dlaních se jí vytvořila modrá mlha, která o chvíli později vztekle rozházela celou místnost. Když pak do pokoje o pár minut později vešel voják, s krátce ostříhanými tmavě hnědými vlasy a medovýma očima, spatřil stát bělovlásku uprostřed pokoje, který vypadal, jako by v něm vybuchla bomba.

„Slečno Kainová?" oslovil ji s těžkým ruským přízvukem Cherub a stiskl v dlani svou zbraň. Ne, že by ji měl v úmyslu použít, ale dodávala mu na pocitu bezpečí. A toho nebylo kolem ní nikdy dost.

„Řekni mi prosím přesně, co se tu stalo," požádala Tess vojáka ledově klidným hlasem, který vůbec neodpovídal stavu místnosti, ve které se nacházeli.

Cherub se narovnal a začal. „Bylo to v noci. Já s mou skupinou jsme zrovna hlídkovali kolem, když nás napadli. Bylo to rychlé, věděli přesně, co měli hledat. Možná se nám některé z nich podařilo zranit, nevíme to jistě. Rozhodně to byli profíci."

Čarodějka přísně stáhla rty. Cherub se sám sebe ptal, jestli si vůbec uvědomuje, jak dokáže ostatní děsit tak jednoduchým pohybem. „To je vše, co mi o nich můžeš říct?" Za tím vyznělo nevyřečené: Tak za co tě platím?

Voják si neslyšně povzdechl. „Už jsem za nimi vyslal pár svých lidí."

„Tak ať pohnou," vyštěkla a frustrovaně si prohrábla vlasy. „Nemůžu je ztratit. Teď ne..." řekla potichu. Zabořila pohled do zdi a zavřela oči. Vše se jí sype pod rukama. Snažila se najít Lokiho, než to vzdala a vydala se sem. A teď, když přijela do své Sokovijské základny, zjistí, že jí je někdo vzal. Ale kdo? Nikdo se o nich nemohl dozvědět. Nikdo mimo laboratoře o nich nevěděl. Nikdo.

Otevřela oči a pohlédla na Cheruba, který z ní po celou dobu nespustil pohled. Nevěnovala tomu pozornost. „Nikdo odsud neodejde. Chci všechny vyslechnout. Někdo zevnitř jim musel pomoct. Není možný, aby se o nich jen tak dozvěděli."

Cherub přikývl a odešel.

Znovu si mimoděk prohrábla vlasy.

Musí je najít.

Bez Pietra a Wandy bude všechno k ničemu, protože oni jsou klíč.

§

{Flashback: před několika hodinami, Sekovia}

„Jarvisi, jak jsme na tom?" zeptal se Tony svého společníka a díky nočnímu vidění se rozhlédl po areálu. Hned po tom, co mu Jarvis znepokojeně oznámil, co se tu děje, nebo spíš své podezření – na umělou inteligenci byl podle Tonyho někdy až moc intuitivní – zavolal Rhodeyho a se Železnou letkou se to vydal prozkoumat. Mysleli ale, že tu je nějaké zapomenuté vědecké odvětví Hydry, ale nečekali tohle... Nemělo ho překvapit, že tam dělali pokusy na lidech. Tohle ale ani nebyli dospělí. Našli tam dvojčata, mohlo jim být tak šestnáct, sedmnáct... Víc ne. Tonymu se z toho dělalo špatně. Byli to děti.

A ještě horší bylo, že proti nim vlastně bojovali. Chtěl jim pomoct a oba na ně nakonec použili své schopnosti. Asi by je bývali zničili, nebýt toho, že ta dívka nakonec omdlela. Tony si všiml, že jí začala téct krev z nosu. Pak se tam z ničeho nic objevil její bratr a zachytil jí dřív, než dopadla na zem. Jen díky tomu je dokázali s Rhodeym omráčit a promlátit se ven.

Teď měl přes rameno přehozeného stříbrovlasého chlapce, a hledal nejlepší únikovou cestu ke stíhačce, která přistála o pár set metrů dál. Stále netušil, kdo to tu zřídil, a rozhodně by nebylo dobré, aby věděli, kdo jim ukradl jejich... pokusy. I když teď se mohli s nenápadností rozloučit, vzhledem k tomu, že po nich šla většina žoldáků, kteří hlídali laboratoře.

„Ztratili jsme tři z železné letky, dva jsou lehce poškozeni," odpověděl Jarvis.

Tony nepřítomně přikývl. To nebyly až tak hrozné ztráty. „Chci, aby zbytek letky posbíral zbytek. Nechci, aby tu po nás cokoliv zůstalo. Zatím nevíme, s kým máme tu čest..."

„Ano, pane," odpověděl mu Jarvis a Tony už mohl vidět, jak někteří roboti zvedají své padlé druhy.

„Rhodey, směr stíhačka, oukej?" zeptal se svého společníka. Jako odpovědi se mu dostalo souhlasné zafunění. Možná za to mohl žoldák, který se na Iron Patriota vrhl. A dívka, která mu visela přes rameno, mu to pravděpodobně neulehčovala. Tony se vydal příteli na pomoc a za nedlouho žoldák ležel mrtvý na zemi. „Tak jdeme, rychle, než se do nás pustí další," pobídl ho Tony. Volným robotům z železné letky zatím vydal rozkaz, aby zlikvidovali zbytek žoldáků a oni měli volnou cestu ke stíhačce.

O pár minut později zadával kurz: Malibu, Californie. Vyčerpaně se posadil vedle Rhodeyho a sundal si hlavovou část brnění. Na tohle začínal být starý.

Pro jednou byl rád, že Pepper nebyla nikde v dohledu, když přenášeli Dvojčata do domu. Tony moc dobře věděl, že by se jí to nelíbilo, a že by o nich měl dát vědět S.H.I.E.L.D.u, ale když hleděl na ty děti – protože to ti dva byli – nechtěl je předhodit Furymu. A co poslední dobou slyšel, tak měl S.H.I.E.L.D. pravděpodobně krizi středního věku, nebo něco takového, takže by stejně nebylo moudré svěřit jim do péče něco tak křehkého.

{konec flashbacku}

§

LOKI

Vztek z něj stále nevyprchal, ani po té, co se tak impulzivně teleportoval z jejího bytu. Od ní. Stál někde uprostřed ledové pustiny. Netušil ani, jestli je stále na Midgardu. Vzhlédl. Tři měsíce. Takže ne. Pohlédl na svou ruku, která se přirozeně vrátila do své modré podoby, a povzdechl si. Nepřítomně začal přecházet sem a tam pod světlem tří měsíců, a ponořil se hluboce do myšlenek.

Proč musí být Tess tak tvrdohlavá? Copak to nechápe? Thanos může kdykoliv zjistit, že je Kámen Mysli na Midgardu, a všichni to budou mít spočítané. V duchu proklel ji, i všechny ostatní. Měl by se na ni vykašlat. Koneckonců, nikdy mu něco takového nedělalo problémy.

Tak třeba Thor. Bez přemýšlení by ho hodil do Propasti. Vlastně, pokud by nešlo o dohodu a o to, že se mu prozatím hodil živý, zabil by ho už dávno v Temném světě. Frustrovaně si odfrkl. Asi by se nenamáhal kvůli nikomu. Ta jediná, pro kterou by udělal cokoliv, byla mrtvá. A v duchu si dovolil přiznat, že to byla jeho chyba, že Frigga zemřela. Nebýt jeho zlomyslnosti, mohla být naživu. Sice by byl pravděpodobně stále zavřený v Asgardu, ale to byla cena, kterou by ochotně zaplatil za její život. Byla jako matka, kterou ale na rozdíl od té skutečné miloval.

Netušil ani, kdy mu na Tess začalo tak záležet. Nikdy se ke svým loutkám citově nevázal. Vždy je využil, a jakmile posloužili svému účelu, tak je zase odhodil. Ta zatracená čarodějka mu úplně zpřeházela priority. Od kdy upřednostňoval někoho jiného před sebou? Stále to ale neměnilo nic na tom, že chtěl, aby žila. I když to ale věděl, stále neměl ponětí, jak jí donutit, aby opustila Midgard.

Malá modrá planetka byla jednou z nejhorších míst ke schování v Galaxii. Neobsahovala žádnou přirozenou ochranu, jako Jotunheim, nebo jiné, vzdálené planety. Magie na Midgardu byla stále poměrně vzácná, i když i to se pomalu začalo měnit, a každý alespoň trochu schopný lovec dříve spíš než později vystopuje magickou stopu Kamene na Midgardu a nedlouho po něm bude následovat Thanos.

Hloupá, hloupá čarodějka!

Chtěl se přenést zpět na Midgard, a už svíral Teserakt v rukou, když ale něco zaslechl. To bylo zvláštní. Do té chvíle bylo na planetě naprosté ticho, nic se nepohnulo. Dokonalá pustina.

A teď znovu.

Zmateně se rozhlédl, ale nic nespatřil. Věděl ale, že to nic neznamená. To, že nic neviděl, nemuselo nutně znamenat, že tam nic není. Pro kohokoliv zběhlého v magii nebyl problém se zneviditelnit se.

Zašustění se ozvalo znovu, tentokrát o hodně blíž.

Rozhodl se neriskovat, a už se objevovala modrá záře, která ho měla přenést zpět na Midgard, než upadl do temnoty. Až když dopadl na zem, osoba za ním se zviditelnila a se zlomyslně blýskajícíma se smaragdovýma očima pohlédla na svého syna, kterého před pár měsíci už podruhé přivedla k životu.