Stmívalo se, když se probudil, a ke své nechuti se probudil sám. Stejně tak nemohl vycítit Tessinu mysl nikde jinde v bytě. Zamračil se, ale pak se mu rozsvítilo; před tím se zmínila, že někam potřebuje jít. Rozzlobilo ho a částečně i zklamalo, že odešla bez něj. Pomalu se zvedl z postele, a když cítil, že se mu jen motá hlava, ulevilo se mu. Zastavil se před zrcadlem vedle postele a pohlédl do něj. Opět z něj spadla iluze – nelíbilo se mu, že se to za poslední dny stalo víckrát, než za předchozí dva roky. Teď, když byla Tess pryč, zjistil, že má opět po dlouhé době čistou hlavu. Najednou nedokázal pochopit, co ho vedlo k tomu, aby jí tolikrát ukázal svou pravou podobu. A co ho ještě víc mátlo, bylo, že jí to nevadilo.

Znovu na sebe pohlédl do zrcadla, a pořádně se prohlédl. Krvavě rudé oči mu zářily jako vždy a světle modrá pleť vypadala ve světle zapadajícího slunce ještě víc nepřirozeně. Zvedl ruku a přejel konečkem prstu po jedné z mnoha jizev, které jeho tělo zdobily. Tahle konkrétní jizva se táhla od klíční kosti a mizela až pod jeho kalhoty. Zavřel oči. Znal ji nazpaměť. Byla to jedna z jizev, se kterými se nenarodil. Při vzpomínce na to, když ji získal, sebou trhl. Cítil, jak se vrací to horko; skoro jako by to bylo skutečné a znovu hořel. Chtěl se nadechnout, ale nešlo to. Ne, teď ne. Ne znovu. Sípavě se nadechl a připadalo mu, že mu plíce naplnil znovu ten nesnesitelný vzduch z Helheimu.

Zatřepal hlavou. Ne, neudělá jí takovou radost. Stále se zavřenýma očima se opřel o zrcadlo a soustředil se na jeho chladný povrch. Tam přece nebyl chlad.

Byla tam tma.

Otevřel oči a pohlédl na zapadající slunce, které osvětlovalo posledními paprsky celý pokoj.

Konečně se mohl nadechnout. Zmizel pocit dusivého vzduchu z jeho plic a on mohl v klidu vydechnout.

Nebyl tam, byl na Midgardu. A postaral se o to, že zpět se už nikdy nevrátí.

S tou myšlenkou se narovnal a rozhlédl se po pokoji. Až teď si všiml malého papírku na nočním stolku. Vzal ho do ruky a zahleděl se na elegantní písmo.

Loki, opravdu jsem tě chtěla vzít s sebou, ale byl jsi vyčerpaný, nechtěla jsem, aby ses cítil ještě hůř. Prosím, počkej tady; měla bych se vrátit nejpozději do dvou dnů.

-T

Když dočetl poslední řádky vzkazu, znovu se zamračil a pak se ušklíbl. Ani náhodou neměl v úmyslu ji poslechnout.

V bytě se modře zablesklo a zlomyslný bůh se škodolibým úsměvem na rtech zmizel.

TESS

Připadalo jí, že se za celý den nezastavila. A k její nelibosti to nevypadalo, že něco změnila. Stejně jako její návštěva u Alexandera. Sice získala jména ostatních zrádců, ale to jí nijak nepomohlo. A před chvílí se dozvěděla, že loď S.H.I.E.L.D.u byla unesena. Nedivila by se – vlastně si byla dost jistá – že za to může Alexander, ale když se ho znovu pokoušela najít, zmizel z DC. Aspoň trochu rozumu má, pomyslela si trpce, ale to jí nijak nepomůže.

Netušila, co tím Alexander sleduje; sice viděla jeho myšlenky, ale smysl toho všeho jí unikal. Možná se přece jen zbláznil, napadlo ji. Zamračila se. Ani trochu se jí nelíbilo, že nemá věci pod kontrolou. A s jejím štěstím do toho zaplete Fury Kapitána a možná ještě někoho z Avengers. Fury. Při vzpomínce na ředitele S.H.I.E.L.D.u cítila, jak v ní roste vztek. Za poslední roky se pomalu snažila ho oslabit; a úspěšně. Do té doby, než Piercovi přeskočilo, a nechal unést tu loď – ať už na ní bylo cokoliv. Stačilo jí jen, aby popostrčila pár správných lidí správným směrem, a Furyho drahocenný S.H.I.E.L.D. se sesype jako domeček z karet.

Teď s tím ale byl konec. A až Fury odhalí Hydru – protože moc dobře věděla, i když si to nerada přiznávala, že otázka byla kdy a ne jestli – budou se muset na nějakou dobu držet při zemi, protože díky ředitelově paranoie bude podezřívat naprosto všechny ze spolupráce s Hydrou. Na to ho znala moc dobře.

Zatracený Alexander Pierce!

Měla ho zabít, když měla příležitost.

Věděla, že Konsorcium se nezajímá o Furyho. Jediné, co je zajímalo, bylo, aby se jim S.H.I.E.L.D. a ani nikdo jiný - Avengers - nepletli do cesty. To se jim, díky jejím službám, úspěšně dařilo. KaineCorp byl na vrcholu svých sil, ať už z ekonomického nebo z vědeckého hlediska; protože, díky jejímu náboru v Akademii S.H.I.E.L.D.u a na dalších významných školách nejen v USA, pod sebou měla jedny z nejlepších mladých vědců na světě. A nejen vědců. Vzpomněla si na experimenty, které k její spokojenosti vyšly na výbornou, a pousmála se. Ano, odhalení Hydry ji nemusí až tak znepokojovat. Tak se bude rok dva držet u země, to nebude problém. To jí jen dá čas na další výzkum a experimenty. Svůj plán s Furym ale nehodlala změnit. Čím dřív bude pod zemí, tím lépe. Když si takhle utřiďovala myšlenky, cítila, jak se uklidňuje. Plánování jí vždy pomohlo zklidnit se. A pokud něco nevyjde, vždy mohla někoho ovlivnit, aby to šlo, jak chce ona.

Se zamyšleným výrazem na tváři vešla do bytu, který si pronajmula v jednom z hotelů v centru DC a pověsila bundu na věšák. I když bylo vzrušující být zase na misi, chyběl jí byt v New Yorku. A Loki. Při pomyšlení na boha se neubránila zasněnému úsměvu. Nevěděla, co mezi nimi je, ale rozhodně se jí to líbilo. Za poslední dva roky si kvůli práci nikoho nenašla, s kým by vydržela déle než pár týdnů. Collin se jí občas pokusil někoho dohodit, ale většinou to dopadlo jako se Samem. Tedy až na to, že neskončili mrtví v temné uličce. Líbilo se jí, když se s ním líbala. Líbilo se jí, že jí ukázal svou podobu, a ona mu mohla ukázat svou. Bylo osvobozující být s někým, kdo jí rozuměl tak jako on.

Z ničeho nic se v bytě objevilo jí známé modré světlo, a když zmizelo, zanechalo po sobě jistého zlomyslného boha.

Já o vlku... pomyslela si s povzdechem v duchu, a s povytaženým obočím si boha prohlížela. V zapadajícím slunci jí připadalo, jako by jeho kůže vydávala světlo sama o sobě. Nevědomky se usmála, a pak pohlédla na boha, který na ni hleděl zkoumavým pohledem.

„Říkala jsem si, kdy se objevíš," řekla a přistoupila k němu. Loki ale neodpověděl, a zaujatě sledoval její dlaň, kterou mu Tess položila na holou hruď. Beze slov se k ní sklonil a jemně ji políbil. Bělovláska mu více než ochotně polibek oplatila; obejmula ho kolem krku a prsty mu zabořila do havraních vlasů.

NEW YORK

„Kde je Kainová?" ozval se laboratoří hluboký ochraptělý hlas. Sebastian se ohlédl po zatemnělé postavě, která stála ve dveřích. Neviděl mu pořádně do obličeje – před hlavu měl přehozenou kapuci. Mladík se rozhlédl, nikdo kromě něj v laboratoři ale nebyl. Nenápadně se natáhl pod stůl, kde pro každý případ měl schovanou omračovací zbraň – nehledě na to, jak moc byli laboratoře KaineCorpu chráněné, bylo by pošetilé nemít po ruce něco na obranu.

„Kdo jste?" zeptal se opatrně a pevněji v rukou sevřel zbraň.

Druhý muž se chraplavě zasmál. „Polož tu hračku, chlapče, na mě ji nebudeš potřebovat," řekl o poznání mírněji. Když Sebastian poslechl, a odložil pistoli před sebe na stůl, muž spokojeně přikývl. Pak zvedl ruku a než se Sebastian stihl leknout, co mu chce provést, muž si sundal kapuci. Když ale Sebastian uviděl jeho spálený obličej, neukázal na sobě žádné překvapení, ani úlek. V KaineCorp už viděl více zmrzačené... bytosti. Téměř celý jeho obličej pokrývali spáleniny, a podle toho, jak byly zahojené, se musel zranit před dlouhou dobou. Na Sebastiana výsměšně hleděli modro-šedé oči, jako by ho pokoušeli k tomu, aby řekl něco, za co by ho mohl muž zabít. Černé vlasy, které kupodivu téměř nebyly zasaženy spáleninami, nebyli delší než pár centimetrů, a Sebastian si povšiml, že už mu po stranách hlavy začínají bělet. Muž sám byl poměrně vysoký a i pod volnou mikinou bylo vidět, že je svalnatý. Rozhodně vypadal na někoho, kdo se schopný se o sebe postarat.

„Kdo jste?" zeptal se tvrdohlavě Sebastian. Muž se znovu zasmál, tentokrát skutečně pobavený.

„Jsem jeden z jejích... společníků. Mé jméno je Victor Von Doom."

Sebastian chápavě přikývl. Teď už si vzpomínal. A pokud si vzpomínal dobře, Doom před rokem zradil Tess. „Tess chtěla, abyste sem přišel? Jak jste se vůbec dostal z Mrazáku?"

„Ano, Tess mě sem povolala," odpověděl mu Victor na jeho první otázku, pak se pozastavil a zapřemýšlel se. „Čteš ty vůbec někdy noviny?" zeptal se po chvíli a pobaveně sledoval Sebastianovu zmatenou reakci. Blonďák nakrčil obočí a okamžitě na svém počítači najel do zpráv. Bylo klidně možné, že mu něco ušlo. I přes to, že měl mít původně volno, tak se sem vrátil, a byl tu bez přestávky celý den. Občas se u práce zasekl, nebylo to nic neobvyklého.

Téměř okamžitě na něj vyskočil obrovský titulek, hlásající:

Dnes v dopoledních hodinách z vězení S.H.I.E.L.D.u uprchli za pomoci zevnitř dva nebezpeční vězni. S.H.I.E.L.D. ve spolupráci s armádou USA po nich usilovně pátrá.

Sebastian tázavě pohlédl na Victora. „Takže předpokládám, že ti Tess tu tvou malou vzpouru odpustila," konstatoval klidně a bez mrknutí oka přešel k tykání.

Druhý muž přikývl a nedal najevo, že by si povšiml změny v oslovení. „Pověřila Klawa, aby mi... pomohl ven." Při vyslovení pašerákova jména se zašklebil, jako by právě spolknul citron. Nebo něco horšího. Nebylo žádným tajemstvím, že se popálený muž a wakandský zloděj, jak často o Ulysseovi Victor mluvil, neměli v lásce.

Sebastian to dál nekomentoval, jen pokrčil rameny. „Tess je mimo New York. Budeš tady asi muset počkat, než se vrátí. Nemyslím, že by bylo dobré se teď potulovat po ulicích. Divím se, že tě nechytli. Vždyť jsme téměř uprostřed New Yorku."

Victor se zasmál. „Nepřežil bych tak dlouho, když bych se nenaučil vyhnout se pár pitomcům se zbraněmi," odvětil klidně a pak popošel k Sebastianovi a nakoukl mu před rameno. „Na čem to děláš?" zeptal se zvědavě, zatím co rychle očima přejížděl Sebastianovy zápisky.

Blonďák chvíli na Victora podezřívavě hleděl, než mu vysvětlil své poslední objevy, zatím co Victor zaujatě poslouchal.