ALEXANDER PIERCE

Šedovlasý muž si povzdechl a otevřel dveře do ztemnělého bytu. Nebylo to poprvé, co se vracel až k ránu. Pohlédl na hodinky – ukazovaly přesně půl šesté ráno. Vešel dovnitř a zavřel za sebou. Aniž by rozsvítil, zamířil do kuchyně. Nutně se už potřeboval napít, a pak se možná na chvíli dočká tolik vytouženého spánku. Pokud počítal dobře, v tuto chvíli byl vzhůru kolem dvaceti čtyř hodin, ale s tím, co se teď dělo, neměl na vybranou. Myšlenkami se nechtěně vrátil ke své práci. Měl toho teď tolik rozběhnutého, a jako by toho nebylo málo, musel se neustále ohlížet přes rameno, jestli tam nestojí někdo z Konsorcia. Nemohl si ale stěžovat; moc dobře věděl, do čeho jde, když dal příkaz k akci. A věděl, že dělá dobře. Podle něj Konsorcium byl jen sbor slabochů, kteří by se jen donekonečna schovávali. On to ale dotáhne do konce, a jednou pro vždy se zbaví S.H.I.E.L.D.u.

Se sklenicí vody v ruce vešel do obývacího pokoje. Měl v úmyslu se na chvíli posadit, než si půjde lehnout. Světlo z ulice matně osvětlovalo pokoj, viděl pouze obrysy věcí. To mu normálně stačilo, teď tu ale něco nesedělo. Zareagoval rychle. Bez přemýšlení pustil sklenici na zem, levačkou rozsvítil a pravou rukou sáhl pro pistoli, která byla schovaná v pouzdře na prsou. Doufal, že světlo a rozbíjející se sklenička narušitele zaskočí, a on získá několik drahocenných vteřin navíc. To by ale v křesle nemohl sedět člověk, který v něm seděl.

S očima upřenýma na světlovlásku v křesle Pierce zastrčil zbraň zpět do pouzdra a sledoval, jak se jí přitom rozšířil po obličeji samolibý úsměv. Oba věděli, že obyčejná pistole proti ní nic nezmohla.

„Takže poslali tebe," řekl po chvíli ticha Alexander. „Myslel jsem, že spíš povolí vodítko Viper," řekl se sebevědomím, které mu ještě zbylo. Ani radši nepřemýšlel nad tím, jak moc moudré vlastně je ji urážet.

Světlovláska pohoršeně zamlaskala a postavila se. Věděla, že z ní Pierce po celou dobu nespustí pohled. Na to se jí moc bál. Téměř cítila, jak strach prýští z každé jeho buňky. „Ani se mě nepokoušej urážet; jde ti to příšerně." Přistoupila pomalu k němu a pohlédla mu do očí. Pierce chtěl ustoupit, taková blízkost mu nebyla příjemná, uvědomil si ale, že nemůže. Byl jako chycený v pasti; hlodavec, kterého had zhypnotizoval, těsně před tím, než ho pohltil.

Tess se zasmála. „Víš, že ti můžu vidět přímo sem," řekla klidně a ukazováčkem mu jemně poklepala na spánek. Piercovi přeběhl mráz po zádech.

Otevřel pusu, aby se zeptal, na důvod její návštěvy; nebo přesněji, jak její návštěva skončí, světlovláska ho ale předběhla.

Zavrtěla hlavou. „Ne, nemám tě zabít. Kdo ví proč, Konsorcium tě chce stále živého. Kdyby ne," zlomyslně se usmála, „poslali by Viper – ta má na tebe pořád vztek. Udělala by z tebe exemplární příklad a ne blábolícího blázna, jako po tom, co bych s tebou skončila já."

„Tak co-"

„Chtějí, abys to ukončil. Všichni víme, že to je uspěchané. A taky chtějí vědět, kdo všechno v tom s tebou jede. Ty sám bys to nebyl schopný rozběhnout."

Pierce se beze slov obrátil a zamířil zpět do kuchyně. Vzal do ruky novou skleničku, ale tentokrát se natáhl po vodce. Ani jí nenabídl – stejně by nepřijala. To bylo jedno ze základních pravidel. Nepřijímej dary od nepřátel, a od svých spojenců už vůbec ne. Obvykle to totiž byly danajské dary, a nedaly se vrátit. Pak už jste na to totiž byli většinou moc mrtví.

Zpět v obýváku se posadil na křeslo naproti tomu, kde byla předtím usazená Tess. Kdo ví, proč právě teď nechtěl sedět na místě, kde seděla ona. Znovu si loknul alkoholu a zamyšleně si prohlédl světlovlásku. Potřeboval sebrat rozum do hrsti, nějak se z toho přece dalo-

„Ani nad tím nepřemýšlej," povzdechla si Tess a odpověděla Piercovi na jeho nevyřčenou otázku. Jak byl vděčný, že na světě není víc takových, jako je ona. Prokletí telepati.

„Tak teď ses mě skutečně dotknul," poznamenala světlovláska a hraně se chytla za srdce; v jejím hlase ale nebyla ani stopa po zklamání. Zvědavě se rozhlédla po pokoji a začala obcházet police plné fotek a knížek. Vzala do ruky zarámovaný obrázek očividně kreslený dítětem; byl na něm muž, s dostatečným množstvím fantazie vzdáleně podobný Piercovi, který drží za ruku postavičku, která pravděpodobně podle hnědých culíků měla být, pokud Tess správně hádala, Piercova vnučka; nad nimi se rozprostírala duha složená z červené, zelené a modré a vedle ní svítilo jednoduché žluté slunce. „Tvá vnučka, viď?"

Pierce s panikou v očích přikývl a se zrychleným dechem sledoval, jak Tess po chvíli prohlížení položila obrázek zpět na místo. „Jak určitě dávno víš," začala Tess a obrátila se k němu čelem, „moji rodiče jsou mrtví." Pierce znovu zamrazilo při tónu, jakým to vyslovila. Tak chladně; jako by se jí to snad vůbec netýkalo. I o počasí se lidé baví s větším zaujetím. Přemýšlel, jestli si toho vůbec byla vědoma. Pravděpodobně byla ale stále ztracená v myšlenkách, protože mu na to nic neřekla. „Byli zabiti na příkaz Furyho." To Pierce ani nepřekvapilo, jako to, co následovalo. „Přímo před mýma očima. To jsi věděl?" vytrhla se Tess ze vzpomínek a tázavě na něj pohlédla.

Pierce zavrtěl hlavou.

Světlovláska přikývla, jako by to věděla a pokračovala. „Moje děti nikdy nebudou moc nakreslit svoje prarodiče, kteří by si ten obrázek pak vystavili," řekla melancholicky. Pak se ale její pohled zaostřil a ona na něj upřela své modré oči, ve kterých se jí zablesklo. „Za to může Fury. Fury a ta jejich fraška, které říkají Shield." Přistoupila k němu a Pierce s pohledem upřeným do jejích očí získal pocit, že možná Konsorcium nemá Tess pod kontrolou, tak, jak si myslí. „Pokud mi zkazíš mou pomstu," sklonila se k němu a k obličeji mu přiblížila polo uzavřenou dlaň, ve které se líně převalovala stříbřitě modrá mlha, která vypadala jako živá, a nedočkavá dostat se do jeho hlavy a smazat mu jeho vzpomínky, nebo cokoliv jiného, co by si Tess usmyslela, „budeš si přát, aby bývali poslali Viper."

Alexander musel použít veškerou kontrolu, aby sebou necuknul, když se najednou modrá mlha vzdálila z její dlaně k jeho spánku a jemu hlavou z ničeho nic probleskly snad všechny noční můry, a taková bolest, až mu z očí unikla slza. Tak takové to je? zeptal se sám sebe, a přemýšlel, jestli Finnick tušil, co se blíží, než ho pohltilo šílenství.

Tess se spokojeně usmála a odtáhla se od něj. „Vyřídím Konsorciu tvé pozdravy. Tvé společníky už mám." Poklepala si na spánek a spokojeně se usmála. Vrhla poslední pohled na obrázek na polici a odešla.

Ještě hodinu po jejím odchodu seděl Alexander v křesle a vzpamatovával se ze setkání s ní. To co zahlédl za tu sekundu, kdy setrvala modrá mlha v jeho hlavě, se mu vrylo do paměti. Možná, že nešlo ani o ty obrazy, jako o zvuky a pocity... Ten křik a to utrpení. Byl to sled naprosto odlišných situací, které ale spatřil najednou a jeho mysl je nebyla schopná rozdělit, a tak vznikla jen jedna velká noční můra.

Bytem se rozlehlo zvonění telefonu a on si uvědomil, že tam musí sedět skutečně dlouho, podle toho, jak bylo jeho tělo ztuhlé. Za oknem už mohl vidět vycházející slunce, které osvětlovalo střechy Washingtonu. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že vyzvánění vychází z pravé kapsy jeho saka. Neobratně vyndal telefon a na druhý pokus se mu podařilo přijmout hovor. Nepředstavil se, a po tom, co obdržel zprávu, zavěsil.

Máme Lemurian Star.

Už nebylo cesty zpět a neúspěch nepřicházel v úvahu. Jedno si ale slíbil: Jakmile zlikviduje Furyho a S.H.I.E.L.D., Tess Kainová bude další na řadě, o to se už postará. Koneckonců, nedostal se tam, kde právě teď byl, jen díky tomu, že by se stále podřizoval nějakým namyšleným telepatům; a ta blonďatá čarodějnice už mu byla trnem v oku už dost dlouho.

ANNABETH MANNING

Ty otravné slzy konečně uschnuly a Annabet cítila, jak se jí zklidňuje dech. Rozhlédla se po prázdném pokoji. Grant zmizel chvíli po tom, co se zhroutila, ale kdo by se mu divil. Ona sama by nejradši udělala to samé; utekla by co nejdál, ale to nebylo možné, a tak mohla jen sedět a přehrávat si poslední vzpomínky na dědečka, které měla. Po chvíli rozhodně vstala a vešla do druhé místnosti, kde byl Coulson s částí svého týmu. Phil a Skye na ni starostlivě pohlédli; to ale nebylo to, co potřebovala. Celý svůj život se setkávala s lítostí od ostatních, jakmile se dozvěděli, že její rodiče zemřeli při autonehodě, když byla malá; a smrt jejího posledního příbuzného se v ničem nelišila. Stejně jako v případě svých rodičů, už teď kolem stavěla hradby, a držela svůj smutek na uzdě. Už pro něj truchlila dost, a pokračování jí nijak nepomůže.

„Můžu vidět jeho spis?" zeptala se klidně Coulsona.

O chvíli později držela v rukou tablet a četla složku svého dědečka. Překvapivě tam bylo vše. Včetně jmen lidí, kteří byli spolu s ním obviněni z výroby zbraní. Žádné ze jmen jí nic neříkalo, kromě dvou. Sarah a John Kainovi. V duchu se nad tím podivila; Tess se jí nikdy nezmínila, že její rodiče byli zatčeni spolu s jejím dědečkem; možná na to ale jen zapomněla, anebo si neuvědomila, že to byl její příbuzný, nebo alespoň tak si to Annabeth vysvětlovala. Nakonec se dostala až na konec jeho spisu a mělo co dělat, aby zamaskovala své překvapení.

...Harold Manning také tvrdí, že trpí nočními můrami, po několika hodinách to ale vždy popírá. Občas se stává, že zapomíná kdo a kde je, vyšetření ale neukazují na žádnou chorobu. ...Agent nahlásil, že zatímco hlídal před Manningovým pokojem, byl vzbuzen jeho křikem. Podle strážného sebou Harold Manning házel po posteli, a strážný musel použít tělesnou sílu, aby ho zklidnil a následně přivolal lékařský personá. ...„Křičel, že je tady a pořád se bouchal dlaní do hlavy," vypověděl jeden z doktorů, ale Manning vše po několika hodinách popřel. Po několika dalších příhodách podobného charakteru, bylo pomocí kamer zjištěno, že se Manning nejen uchyluje k sebedestrukci, která v poslední době stoupá...

„Bože," vydechla vyděšeně Annabeth, a vrátila tablet Skye hned po tom, co si přečetla, že Harold Manning nakonec zemřel ve spánku o několik měsíců později. Snažila se vytěsnit z hlavy myšlenky na to, co, nebo spíš kdo, by mohl být příčinou jeho bláznovství. Modlila se, aby to nebyl ten člověk, kterého měla na mysli. To by ale Tess přece neudělala, snažila se uklidnit Annabeth, ale kdoví proč se jí to nedařilo. Něco jí říkalo, že toho byla světlovláska schopná, teď to ale nemohla řešit, bude na to čas, až se vrátí do KaineCorp.

Coulson jí věnoval další lítostivý pohled. „Je mi to líto," zopakoval a hřejivě se na ni usmál. Annabeth stálo všechny síly, aby něco neodsekla, a místo toho mu úsměv oplatila. Lítost jí v ničem nepomůže.

„Můžu se teď vrátit domů?" zeptala se a při tom nechala do svého hlasu proniknout co nejvíce emocí. Podle toho, jak se Coulson zatvářil, se jí to podařilo.

„Určitě. Jemma právě dodělala testy, takže můžete jít." Rozhlédl se a přejel pohledem po dvou přítomných agentech a hnědovlasé hackerce. „Agent Ward vás zaveze domů," rozhodl a tmavovlasý agent přikývl a vydal se směrem ke garáži.

Annabeth se rozloučila s Coulsonem, Skye a May a následovala Warda. Zjistila, že za tu dobu než tam došla, Grant už připravil auto a otevřel letadlo. Za chvíli seděli oba v autě a vjížděli na polní cestu. Annabeth se ohlédla z místa spolujezdce, ale letadlo nespatřila, díky maskovacímu zařízení. Připoutala se a chvíli sledovala nehybného agenta. Měla spoustu otázek, ale tušila, že by nebylo moudré mluvit o Hydře a dalších jejich pochybných aktivitách, v autě S.H.I.E.L.D.u.

„Jak dlouho pojedeme?" zeptala se ho po chvíli a vysloužila si tak káravý pohled od Warda. Povzdychla si. Nikdy nebyla dvakrát trpělivá. Příjemně ji ale překvapilo, když agent opověděl.

„Ještě asi hodinu."

Annabeth jen přikývla a přesunula svou pozornost na to, co bylo venku. Ještě stále byli kdesi na venkově, a jediné, co naznačovalo, že jsou stále v dvacátém prvním století a ne v devatenáctém, byla polorozpadlá asfaltová silnice. Unaveně si opřela hlavu o opěrátko, a pozorovala, jak se po půl hodině začalo okolí měnit na moderní domy, a za chvíli už byli ve starém dobrém New Yorku. Překvapilo ji ale, když Grant nezastavil před jejich domem, ale několik bloků dál, ještě víc ji ale překvapilo, když vystoupil z auta a poodešel o několik metrů dál od auta. Mávl na ni a Annabeth ho rychle následovala.

„Nevíš, jestli to byla ona?" vyhrkla na něj Annabeth dřív, než stačil promluvit, a vysloužila si od něj tak podrážděný pohled. Nakonec ale agent zavrtěl hlavou.

„Netuším, předtím jsem o tom nic nevěděl." Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Ale je to klidně možné. Slyšel jsem, co dokáže provést lidem."

Annabeth po něm střelila pohledem. „Já to i viděla, vím to, ale nedokážu si představit, proč by něco takového provedla mému dědečkovi."

Ward na ni se zájmem pohlédl. Nikdy vlastně netušil, jak moc toho zrzka ví; vždy ji jen na chvíli zahlédl v laboratoři, při schůzkách s Tess, a tak předpokládal, že je to jen výzkumník, stejně jako Fitz a Simmonsová, ale po dnešku musel přiznat, že se v ní spletl. „Asi se jí budeš muset zeptat."

„Jo, a budu doufat, že se nerozčílí." Všimla si agentova zmateného pohledu. „Poslední dobou se změnila. K horšímu. Sice nikomu neublížila, ale občas... jako by to nebyla ona."

Agent si povzdechl. „Teď nebudeme řešit, jak moc labilní vlastně je. Já se musím vrátit ke Coulsonovi, a ty by ses měla jít co nejdřív ohlásit a pak si s ní promluvit."

Annabeth po jeho slovech přikývla a váhavě na něj pohlédla, než udělala krok směrem k němu a pevně ho obejmula. K jejímu i svému překvapení, to chvíli Ward vydržel, než ji od sebe odtrhnul. „Na to si moc nezvykej," řekl přísně, ale zrzka by přísahala, že zahlédla úsměv.

„To se ještě uvidí," odpověděla mu, a sledovala, jak se tmavovlasý agent vrací k autu a odjíždí. Až potom se vydala směrem ke svému domovu.

---------------

A/N: Překvapivě (hlavě pro mě) je tu další kapitola. Sice tu nebyl žádný Loki, ale doufám, že to nevadí. Příště už by se měl zase vrátit ;-) Snad se líbilo a budu ráda za komentáře a votes :-*

-Dante