LOKI

{Flashback: před několika hodinami, New York}

Že není ten, za koho se vydává, měl tušit od začátku. Byla to chyba, a on ho podcenil.

Potichu se k němu zezadu přikradl a rychlým pohybem ho přitiskl ke zdi. Uviděl záblesk překvapení v jeho obličeji, než ho nahradil výsměch. Jestli měl předtím nějaké pochyby, teď všechny vymizely.

„Thanos posílá své pozdravy," zasípal a Loki povolil stisk na jeho hrdle. Nechtěl ho zabít. Ještě ne.

„Jak se dozvěděl, že jsem tady?" zeptal se Loki, ale on se jen smál. Začínal ztrácet trpělivost. „Mluv!" zasyčel a zatřásl jím.

„Titán vždy drží své sliby. Nebude planety ani měsíce, kde by ses před ním schoval. Pamatuješ? Nebo ti ta midgarďanka pomátla mysl?" zasmál se svému vlastnímu vtipu, jenže v tu chvíli Lokimu něco došlo.

„On to neví," zašeptal vítězně. „Ještě jsi mu to neřekl." Muž si snažil uchovat neutrální tvář, ale pohled do strany ho prozradil. Loki se rozesmál. „Ty hlupáku." Na chvíli se odmlčel. „Předpokládám, že neví ani o Tess."

Ticho místo odpovědi mu stačilo.

„Dobrá, pak mi tedy nic nebrání v tom, abych tě zabil," řekl Loki a rozpřáhl se.

„Počkej," zastavil ho muž a pohlédl mu do očí. „Sledoval jsem ji po celý rok. Nikdo nevěřil, že se sem vrátíš, ale nakonec se to asi vyplatilo. Znám ji díky tomu lépe, než myslíš. Zradí tě, nemysli si nic jiného. Lež je pro ni naprostá přirozenost. Proč si myslíš, že za chvíli nezačne lhát i tobě? Už rok lže svému bratrovi. A nakonec," zasmál se, „nakonec tě zabije. Neměla problém zabít svého nejlepšího přítele, co myslíš, že jí zabrání zabít tebe? Samozřejmě, pokud ji nepředběhne Thano-" než stačil dokončit jméno titána, Loki mu obratně zlomil vaz a o vteřinu později, v záblesku modrého světla, byl pryč, dřív než na zem dopadlo chladnoucí tělo.

{Konec flashbacku}

Pozorně ji pozoroval, po celou dobu a přemýšlel nad jeho slovy. Zatřásl hlavou. Neměl by na to myslet. Koneckonců, snažil se mu jen nasadit brouka do hlavy. Což se mu podařilo, poznamenal otravný hlas v jeho hlavě.

Už to byla téměř hodina, co se Tess probudila ze snu, a i když ona dokázala opět usnout, Lokimu se to stále nedařilo.

Tess se zavrtěla a přivinula se k němu ještě blíž.

Musel - chtěl - zjistit pravdu. Neměl důvod si vymýšlet. Jen pokud by chtěl být věrným Thanosovým služebníkem až do svého konce a pokusil se mezi ně vrazit klín.

To před něj kladlo další otázku. Thanos byl blízko. Moc blízko, a Loki věděl, že ten špeh byl jen začátek. Za chvíli se objeví další, který přijde na to, co se stalo a všechno řekne titánovi. A jakmile se to Thanos dozví, přijde si pro něj, protože ho zklamal. A nakonec ho donutí žebrat o smrt.

TESS' POV

Probudila jsem se před několika hodinami a za tu dobu už jsem Lokimu stihla vylíčit celý sen. Něco mi ale nesedělo. Loki se celou dobu choval divně. Netušila jsem, jestli kvůli tomu snu, nebo to má co dočinění s tím, kde byl dnes v noci.

Z myšlenek mě vytrhl telefon.

„Ano?"

„Tess? Ještě že jsi v pořádku. Tolik jsem se o tebe bál. Hned k tobě při-"

„Colline, zpomal. Co se děje?"

Do místnosti vešel Loki.

„Sam. On... je mrtvý. Našli ho dneska ráno, v jedné uličce, kousek od tebe. Měl jsem strach, že se něco stalo i tobě."

„Sam je mrtvý?" zeptala jsem se nevěřícně s pohledem upřeným na Lokiho. Založil si ruce na hrudi. Neuhnul pohledem. Něco mi říkalo, že Lokiho pozdní příchod a Samova smrt mají něco společného.

„Jo," přitakal Cole.

„Už musím jít," řekla jsem a ukončila hovor.

Loki ke mně popošel o pár kroků blíž.

„Máš s tím něco společného?" zeptala jsem se ho narovinu.

Přikývl. „Zabil jsem ho," řekl upřímně.

Zhluboka jsem se nadechla. Dobrá, určitě to nějak vysvětlí... Pohlédla jsem mu do očí. „Proč?"

Přišel až ke mně. „Neměl jsem jinou možnost." Pokrčil rameny. „Byl to Thanosův služebník."

Zamračila jsem se. „Ten titán." O Thanosovi jsem slýchávala častěji, než bych si přála.

Loki přikývl. „To on mi... nabídl Zemi oplátkou za Teserakt."

„Proto se od rána chováš tak divně?" Byla jsem ráda, že to má jednoduché vysvětlení. Nic víc v tom nebylo-

„Ne," zavrtěl hlavou. Tázavě jsem na něj pohlédla. „Něco mi řekl. Sledoval tě od té doby, co jsem odešel. Prý jsi zabila svého nejlepšího přítele. Jak si mám být jistý, že se nerozhodneš, že jsem na obtíž a neskončím jako on?"

Zatnula jsem zuby a znovu se zhluboka nadechla. „Chceš to vědět? Opravdu?" zeptala jsem se ho rozčileně.

S tváří bez výrazu přikývl.

„Jimmy to o mě zjistil. Netuším jak, ale zjistil. A nenechal to být. To se nelíbilo ani mě ani Hydře, a tak mi řekli, že se o něj postarám buďto já anebo oni." Další nádech. „Neměla jsem na výběr."

Pomalu, jako by se teprve ještě rozhodoval, jestli mi to uvěří, přikývl.

To bylo dobře. Slíbila jsem sama sobě, že tohle tajemství si s sebou vezmu do hrobu.

{Flashback: před několika měsíci, New York}

„Je mi to tak líto, Jimmy," řekla jsem omluvně. „Proč jsi to prostě nemohl nechat být? Jako můj bratr. Podívej na něj, má přítelkyni. Je šťastný. To jsi mohl být i ty."

Věnoval mi vyčítavý pohled. Teď, když o mě znal pravdu, celou pravdu, už se na mě nedíval jako dřív. Tohohle jsem se bála. Nechtěla jsem, aby se na mě díval jako na... monstrum. „Nechat to být?" zašeptal nevěřícně. „Já tě znám líp, než tvůj bratr, Tess. Alespoň to jsem si myslel. Myslel jsem, že o tobě vím všechno. A měl jsem to rád. Jenže teď... Nelíbí se mi to. Nenávidím to, co se teď z tebe stalo," dostal ze sebe a já zahlédla, jak mu po tváři stekla slza, kterou po chvíli následovala další. „Co mi teď uděláš? Zabiješ mě? To přece děláš. Anebo mě předáš svým přátelům z Hydry? Třeba nakonec neumřu. Jen mě hodí do nějaké temné díry, kde na mě zapomenou a já-"

„Dost!" vykřikla jsem. Třásla jsem se. „Nikdy bych ti neublížila. Víš to," zašeptala jsem zoufale a ucítila, jak se mi v očích formují slzy.

„Ne," zavrtěl hlavou. „Nevím."

Zoufale jsem k němu vzhlédla a viděla... odevzdanost. „Je mi to tak líto," zopakovala jsem a položila mu na tvář dlaň. Palcem jsem mu setřela slzu a naposledy se na něj usmála. „Budeš mi chybět."

Zavřel oči a čekal na konec. Věřil tomu. On skutečně věřil, že bych byla schopná ho zabít. To bolelo víc, než jsem si dokázala představit.

„Tak moc mě to mrzí."

...

3RD POV

Mírně zmatený muž došel na vlakové nádraží, držíc lístek na vlak... a ještě jeden papírek. Prohlédl si ho z obou stran, ale byla na něm napsána pouze dvě slova. Buď šťastný.

{Konec flashbacku}

Ne, ještě pořád žiju ale zdá se, že jsem hodně podcenila školu... No znáte to :-) Doufám, že tahle kapitola alespoň za něco stojí. Budu ráda za jakoukoliv odezvu, abych věděla, že jste to se mnou ještě nevzdali ;-)

P.S.: Kouká teď někdo na Jessicu Jones? Jsem teprve ještě v půlce série ale už teď si myslím, že je to boží. Až na to, že fandím Kilgaravevovi, což pro Jessicu nevypadá dobře, ale to už je taková samozřejmost... :-D

-Dante :*