„Aspoň si utři ten prášek zpod toho nosu, hovado," sykne ségra, sotva mě spatří stát ve dveřích hajzlu.

Bezmyšlenkovitě uposlechnu její rady, aniž by mi přišlo divný, že hledím do očí svý sestry, jíž jsem už několik let neviděl a ona si úplně klidně nakráčí na náš večírek, kterej jen pár hodin předtím mírně řečeno dost rázně zavrhla...!

„Neposlalas mě náhodou do prdele, když jsem se ti snažil vnutit lístky na tuhle... frašku?" Podívám se kolem sebe a rozesměju se. Koks začíná působit... Otočím se po Noahovi, ale ten už vedle mě nestojí.

„Měla jsem náladu kalit a nic lepšího se v Rødtbjergu bohužel nekoná... A tak jsme se s Larsem přemohli, no a jsme tu. Máš radost, bratříčku?" blahosklonně se usměje.

„Jsem na vrcholu blaha," přikývnu a vlastně to není až tak daleko od pravdy... Cejtím, jak ten fet kdesi uvnitř mě začíná pomalu otevírat Pandořinu skříňku. „Čau, Larsi," dodám, když si konečně všimnu jejího staršího, nazrzlýho přítele.
Ti dva jsou spolu už delší dobu. On nevypadá nic moc, navíc je to debil, ale je hodně prachatej. To je něco, na co ségra bere.
„Ta mrdka tě sem dotlačila?" pohodím bradou směrem k Tove. „Musíš si občas dupnout a bejt trochu chlap, Larsi. Neposlouchej ji tak moc, nebo ti upadnou koule, pokud teda ještě nějaký máš," zasměju se znova, ovšem ten páprda se zamračí:

„Jak se to vyjadřuješ o mojí snoubence?!" vyhrkne, přičemž poznámka o jeho neexistujících koulích ho očividně nechává naprosto chladným.

„Bude to pro tebe asi dost překvapující, ale většinou dánsky! Ovšem kdybys moc chtěl, můžu ti to zopakovat i v angličtině..." Nedokážu to vydržet a rozesměju se už na plnou hubu.

„Však tebe ten smích přejde, zmetku," řekne Tove a nenávistně přimhouří oči do úzkých škvírek.

„Nehudruj, krocane!" doporučím jí a v kapse od mikiny nahmatám krabičku cigaret. Jedno si zapálím, zatímco ségra i se svým sugar daddym zamíří pryč a ztratí se v davu.

„Eliyas...! Eli!!!" uslyším jekot nějakých fanynek.

Protočím oči a radějc se včas zdekuju zpátky do zázemí.

***

Při focení mám totální euforii a lítám si na obláčku. Fotograf mně a Nice přikáže, že se po sobě máme plazit a najednou to pro mě nepředstavuje vůbec žádnej problém! Sice mi to v jednu chvíli kdesi vzadu v hlavě přepne a něco mi řekne, že bych to neměl dělat, ale bílej prášek v mý krvi to něco velmi rychle překřičí.
Vidím, jak je Nika nesvá z toho, že se jí dotýkám a ona se musí dotýkat mě, ale je mi to úplně jedno a spíš se nad tím bavím. Nepoznávám sám sebe, ale vůbec to neřeším, je mi prostě jen... Dobře.

A můj krásnej pocit nedokáže zkazit ani to, že Nika rychle pozná, že v sobě něco mám...
Moje oči jsou totiž hodně světlý a když jsem sjetej, každej si toho hned všimne.

***

Po focení si mě odchytí Larisa. Vleze za mnou do šatny, chytne mě za ruku a natiskne se na mě svýma kozama, naditýma v korzetu.
Začne mi něco šeptat do ucha a culit se. Ani nevím, co mi vlastně říká, protože všude kolem je hluk a já jsem tak jako tak úplně mimo.

Vnímám ji jen tak napůl, ale přitom nevím proč očima pořád hledám Niku, jako kdyby mi snad záleželo na tom, aby mě s ní neviděla...

Larisa během řeči pomalu zajede rukou pod mý gatě, kde už je to celý ready na akci.

S úsměvem ji chytnu kolem pasu a zmizíme na hajzl, kde si to s ní rozdám stylem, že z ní málem vyklepu duši.

🎤🎤🎤

Stav mi vydrží skoro po celou dobu koncertu. Kokain je na koncerty a podobný věci jak dělanej, protože když ho mám v sobě, vůbec nejsem nervózní a na pódiu to dokážu víc rozpálit. Přitom to nemá vliv na moje vnímání hudby, narozdíl od alkoholu. Na stage je to perfektní droga, ale platí se za ni dost drahá daň.
A tou jsou dojezdy.

Překvapí mě tentokrát až moc rychle. Myslel jsem si, že budu mít po tý době vyšší toleranci, a tak jsem si dal celkem málo.

Jenže euforie mi vydrží maximálně dvě hodiny.

V poslední třetině konclu na mě přijde hnusná depka. Zpívám (teda spíš řvu) a snažím se soustředit na hudbu, jenže do mý vyjetý hlavy se pořád vkrádá Alexander a to, co se stalo ve sklepě. Celou dobu musím myslet na to, co asi budu dělat, pokud se jeho návštěva bude opakovat. Jak na to budu reagovat... Nejspíš se strachy poseru.
Přitom musím najít odpověď na to, co po mně brácha chtěl... Musím zjistit, co mi hodlá říct.

A Tove? Proč je teď tady? Maj tyhle dvě události nějakou... spojitost?

Jak dlouho asi ještě zůstanu příčetnej? Jak dlouho to bude trvat, než i ten poslední kousek soudnosti vezmou s sebou moje noční můry, který maluju ve svých obrazech?

***

Na konci koncertu mě tak trochu semele menší breakdown ze všech těch myšlenek v kombinaci s drogama, ale nic zvláštního. Do mý hlavy se začnou vkrádat šílený myšlenky na Alexovu smrt. Pocit viny nad vším převládne a já chci nebejt... Sesypu se přímo na jevišti před fanoušky a je mi to jedno.

Ovšem Niku můj výstup až přehnaně vyděsí... A to už mi jedno není.

Pitomej koks v mojí hlavě se postará o to, abych ztratil zábrany a já... ji chci obejmout. Chci ji držet u sebe, brečet a řvát tak moc, až ztratím sám sebe, což je to, po čem nejvíc toužím.
Ztratit se... Ztratit někde v nekonečnu svoji černou duši, která mě tíží. Nechat se pohltit Jejím světlem a rozplynout se v něm... Jako smrtihlav, kterej neustále lítá přímo do žárovky, co na tom, že si spálí křídla...!

Tak strašně jsem tenkrát chtěl, aby byla se mnou. Aby mě držela za ruku v mojí nejčernější hodině.

Ale ona zmizela, stejně jako všichni.

A teď mi prej chce... pomoct.
Ale já nejsem případ pro sociálku, ani týraný zvíře... Mně nemusí nikdo POMÁHAT!!!

Vytrhnu se z jejího objetí jdu si s Noahem dát další čáru, protože ta předchozí už jaksi... nečáruje.

Fakt jsem chtěl ten koks, jenomže něco ve mně doslova během pár sekund rozhodlo, že už si nedám. Nechám tam Noaha napospas svýmu osudu a rozrazím dveře.

Ovšem sotva vyjdu z koupelny, která je součástí šatny, uvidím, jak u Niky stojí nějakej týpek s černými vlasy v džínový bundě. Hádá se s ní, řve po ní a já tak nějak vím, že to je ten její nabíječ, kterýmu se tak nějak nelíbí to, že jsem se před chvilkou k jejím skoro nahým kozám tiskl já a ne on.

„Zavři hubu, zmrde," řeknu mu, sotva k němu dojdu.

„Cože?!" vyštěkne po mně studentík. „Tak ty si na mě ještě budeš vyskakovat? Je to moje holka, nemáš se po ní co plazit a už vůbec ji nemáš co vozit v tom svým hnusným mafiánským autě!" křičí na mě, až mu málem vyskočí oči z důlků.

Lasse, Noah i Mikkel stojí kolem nás a s neskrývaným pobavením celou scénu pozorujou. Podívám se na Niku, která je úplně rudá v obličeji a rázem mi dojde, že ona se až tolik nebaví.

„Hej, sorry, kámo...," řeknu smířlivě směrem ke Kristianovi, či jak se ten expert jmenuje a pohodím rameny. „Niku znám od našich pěti let. Jsme odmala nejlepší kámoši, proto se občas obejmem, nebo ji vezmu autem. Nic víc za tím nehledej," snažím se přátelsky se na něj usmát, ale nejspíš mi z toho vyjde jen nějaká křečovitá grimasa.

Na týpka to přesto zafunguje. Úsměv mi vrátí. „Já... se taky omlouvám. Nika je prostě... tak krásná a úžasná a všechno. Nemůžeš se mi divit, že na ni žárlím!"

Založím si ruce na hrudník a zadívám se mu do očí. Máš pravdu. To nemůžu, ozve se něco ve mně, ale nahlas neřeknu nic.

***

„Původně jsem přišla proto, abych tě tady před tvými ehm... fanoušky ztrapnila, ale neudělám to," nechá se slyšet ségra na meet and greet, když stojí naproti mně za stolem v hloučku dalších lidí. „Spolehlivě jsi to totiž zvládl sám. Co to jako mělo bejt na konci toho... rádoby koncertu? Jsi se zhroutil z toho, že neumíš zpívat nebo..."

Kysele se usměju a už už jí na to chci říct něco fakt od plic, ale Nika mě předběhne:

„Tak to by stačilo, Tove! Jestli jsi přišla proto, abys ho mohla urážet, tak se zase sbal a odprejskni! Na tvoje totálně zcestný, hloupý kecy tady není nikdo zvědavej! Nemám pravdu?!" podívá se po fanoušcích okolo a oni začnou přizvukovat, pískat a dokonce do Tove trochu strkat.

Sice ji nesnáším, ale nelíbí se mi to! „Hej, nechte ji bejt, to je moje ségra!"

Vstanu ze svýho místa, ale sotva se stačím vzpamatovat, Tove najednou vyndá z kabelky nějakou lahvičku a na moji bílou mikinu chrstne červenou barvu!

„Máš na rukou krev...! Poslouchejte všichni, tenhle člověk má na rukou krev svýho bratra!" začne hystericky řvát, ale to už ji odvádí ochranka.

Zaraženě dosednu zpět na židli. Najednou nejsem schopnej ničeho. Jen vytřeštěně zírám na rudou skvrnu na svý oblíbený bílý mikině s černým křížem uprostřed.

Všechno kolem najednou úplně utichne... Bylo by slyšet spadnout špendlík.

„Tak to jsem posrala...," vydechne Nika, ale já ji skoro nevnímám.

Ucejtím nějakej dotyk na rameni.

„Jsi v pořádku?" zeptá se mě Lasse.

„Ser na ni, blbka jedna," zasměje se Noah, evidentně pořád pod vlivem návykových látek...

Už tu nemůžu dýl bejt. Nezvládnu tady už ani sekundu!

Prudce vstanu ze židle. Tak jak jsem, aniž bych si s sebou cokoli vzal, vyjdu rovnou ven, do chladný noci.