Když jsem byl malej, pokaždý, co se rozpršelo, máma propadala nadšení. Brala ze skříně pláštěnky, z botníku gumáky a v předsíni nám je nazouvala se šťastným výrazem dítěte...
Celý natěšený jsme všichni tři vypadli ven, tančili jsme v dešti, smáli se a skákali v kalužích...
A máma byla jednou z nás.
Byla jako nevinný dítě, radující se z každý maličkosti.

Takhle si ji chci pamatovat. Přesně takhle a ne jako trosku s tělem kost a kůže, sklesle sedící v modrým županu na posteli v psychiatrický léčebně.

Moje máma... Je mrtvá, už tady není se mnou, i když je pravdou, že její duše byla pryč už dlouho předtím, než odešlo i její tělo.

Alexander ji potřebuje mnohem víc než já a Tove... A ona potřebovala jeho, tolik zoufale. A teď...

Jsou spolu.

Přes bolest mi tváří prolítne mírnej úsměv. Ještě pořád sedím na zemi, zády opřenej o bok postele a Nika mě pažemi objímá kolem krku. Tiskne se ke mně tváří a já cejtím, jak mi její dlouhý vlasy spadaj na nahej hrudník.

Vtom mi na nočním stolku mi zavibruje telefon. Na displeji se objeví číslo léčebny, což mě ani trochu nepřekvapí.

„Ano," hlesnu do něj bezvýrazně.

„Zdravím vás, jste to vy, pane Jørgensen?" uslyším vážnej mužskej hlas.

„Jo...," vydechnu. „Nemusíte mi to říkat. Moje máma... Máma zemřela, že?" Hrozně jsem se snažil vyslovit to klidně, jenže hlas se mi třese a v očích mě zapálí slzy. Zoufale se chytnu za kořen nosu a sevřu víčka, aby mi nevyklouzly ven.

„Eli...," zašeptá Nika a stiskne mě víc.

„Ano, jenže jak... to víte?" ozve se z telefonu udiveně.
Nechce se mi vysvětlovat, že jsem právě mluvil se svým tři roky mrtvým bratrem... Kór když zrovna telefonuju s doktorem, pracujícím v psychiatrický léčebně.

„To je jedno, prostě... to vím."

Mezi námi se na chvíli rozhostí ticho. Je nepříjemný. Chci už mít ten hovor za sebou...!

„Vaše matka zemřela dnes ve tři hodiny a čtyřicet minut. Příčinou její smrti je oběšení v síťovém lůžku, kam jsme ji museli kvůli jejímu stavu dočasně umístit. Nahoře roztrhla síť, kudy se jí povedlo prostrčit hlavu... Bohužel, než stačil kdokoli přiběhnout, bylo pozdě... Nebylo možné tomu zabránit. Je mi to moc líto, pane Jørgensen."

„Dobře. Děkuji za informaci," řeknu jako ve snách a ukončím hovor... A v tu chvíli ucejtím, že umřela nejenom máma... Ale s ní i velkej kus mě.

„Eli... Je mi to tak moc líto...," zašeptá Nika se slzami.

Smutně se usměju.

„Zvládáš to?"

Zvednu ruku, abych jemně stiskl její paži a přikývnu.
„Asi jo... Když máš mámu psychicky těžce nemocnou, je to smutný, ale podobnou zprávu čekáš každým dnem... Není otázka, jestli se to stane, ale kdy se to stane," řeknu, ale přitom vím, že jsem s její možnou smrtí rozhodně nikdy smířenej nebyl... Ani na chvilku ne a nesmířím se s ní nejspíš do konce svýho života.

„Jak... se to vlastně stalo?" zeptá se roztřeseně a já jí zopakuju, co mi v telefonu řekl doktor.

Je totálně otřesená. Brečí a nahlas vzlyká... Vypadá, že ji to sebralo snad mnohem víc než mě.
Sednu si k ní na postel. Obejmu ji, ona se mě chytne a já na svojí kůži cejtím záplavu horkejch slz.

„Niko... No tak, ššš... Je to v pořádku. Už jsou spolu... Alex mi o tom přišel říct. Je s ní, víš? Jsou šťastný... Mělo to tak bejt," šeptám jí do ucha, mezitím co mně samotnýmu z očí tečou slzy, přitom ani nevím, jestli vůbec něco cejtím...

...Uprostřed toho všeho si uvědomím, že už znám název našeho novýho alba. Bude se jmenovat Eva a bude věnovaný mojí mámě.

***

Po nějaký době kouření cigára a tupýho zírání z otevřenýho okna na nebe a stromy, který máma už nikdy neuvidí, mě napadne, že musím zajet do léčebny pro její věci. A že bude nutný zařídit pohřeb...
S čímž souvisí to, že se svatba na Islandu odkládá na neurčito, což mě teď popravdě sere ze všeho nejmíň...

Vůbec netuším, jestli už o tom ví i Tove a táta, nicméně doufám, že jim taky dali vědět... Opravdu to nechci bejt já, kdo jim tuhle hroznou zprávu sdělí.
Tove mě zabije tak jako tak. Myslím, že už teď jsem prakticky mrtvej.

Bezmyšlenkovitě típnu dokouřený cigáro o parapet a odpinknu ho dolů.

Nika mezitím nachystala snídani, kterou mi na tácku položila na postel. Jenže já do sebe hodím jen kafe... Na koláč nemám ani pomyšlení.

Začnu brát svý věci ze země a oblíkat se. Připadám si u toho tak nereálně... Když je ze mě Nika včera večer svlíkala, vůbec by mě nenapadlo, že už za pár hodin moje máma bude... Ne, nedokážu to ani v sám před sebou vyslovit...!

Co přesně ji k tomu asi přivedlo?

S bolestí v srdci si uvědomím, že možná ztratila iluzi toho, že je Alex naživu... A její prozření ji nadobro zničilo. Její žal byl tak silnej, že už se nedal snést. Ani na jednu jedinou minutu.

...Bohužel mi ten pocit není neznámej. V mým životě nastala chvíle, kdy jsem stál v otevřeným okně v nejvyšším patře našeho domu a chtěl jsem skočit dolů... Potřeboval jsem to ukončit. Přestat cítit bolest a prostě... Nebejt.

Jenže NĚCO mě tenkrát stáhlo zpět. Doteď nevím, jak je to možný, je to skoro jako nějakej zázrak. Možná to byl můj anděl strážnej, kterej usoudil, že nemůžu odejít, že zatím nenadešel můj čas... Že tady na světě musím ještě něco dokázat.

Ale to je jedno.

Teď jde o mámu a o její rozhodnutí. Pokud by po mně chtěla, abych jí její předčasnej odchod odpustil, nebylo by co odpuštět. Nezazlívám jí ho. Sice jsem vážně moc doufal, že tady se mnou ještě nějakou dobu bude... Ale respektuju její volbu a chápu, proč to udělala.

„Musím teď zajet do léčebny... Pro mámy věci a tak. Pojedeš se mnou?" zeptám se Niky zvláštně klidným hlasem, zatímco si v koupelně čistí zuby. Napadne mě, že bych to měl taky udělat a nejspíš se i osprchovat... Fakt, že existuje něco jako osobní hygiena, se mi úplně vykouřil z hlavy...

Nika si vypláchne pusu a zastaví vodu. Podívá se na mě. „Samozřejmě," na rtech se jí objeví slabej úsměv, i když má nejen oči, ale celou tvář pořád zarudlou od slz. Je mi jí líto, a tak ji znovu obejmu.
Přitiskne ruce na moje záda a pohladí látku černýho trika. Hlavu mi položí na hrudník a já se tváří pomalu otřu o její vlasy... Zavřu oči.

„Jak je ti?"

„Jako kdybych měl v duši střepy," odvětím tiše.

Nika ke mně zvedne smutnej pohled: „Víš, že na to nejsi sám, že jo? Můžeš se mnou o tom mluvit, můžeš i plakat... Jsem s tebou."

Pousměju se. „Já vím, cikáně... Vážím si toho," řeknu a s určitým zděšením si uvědomím, že vlastně není o čem mluvit, protože necejtím nic... Uvnitř nemám žádný emoce, jen prázdno.

***

Nika mi nabídne, že bude řídit, ale já to odmítnu. Fakt si nepřipadám až tolik mimo, abych nebyl schopnej zavládnout cestu, ale po pár kilometrech zjistím, že možná neměla až tak špatnej nápad... Koušu se zevnitř do tváří, až v puse cejtím krev a neustále zvyšuju rychlost, jako kdybych chtěl před něčím utýct... Přitom stejně vím, že se mi to nepodaří.

K léčebně dorazíme oba včetně auta vcelku, což považuju za malej zázrak. Na parkovišti si všimnu jistýho stříbrnýho BMW se zatemněnými okny...
Tove je na místě a pokud jsem se doteď cejtil pod psa, teď mi je, jako kdyby mi někdo do plic nalil asfalt.

Nika zabloudí pohledem tam, kam předtím já a mně je jasný, že i jí hned všechno došlo... Pevně mě chytne za ruku a vstoupíme do areálu.