„Málem jsem tě uškrtil, blbko!" vyjede Eliyas po své sestře, sedící naproti němu a hřbetem ruky si z obličeje setře krev. „Je ti teď líp, když's mi dojebala ksicht?! Teď už nám dáš konečně pokoj? Nebo tě mám zardousit doopravdy..."

Tove se místo odpovědi opět rozkašle. Zavře oči a rukou v rukavici si sáhne na zarudlé hrdlo, po jehož stranách jsou i ve tmě vidět temné stopy po Eliyasových prstech. Sundá si kapuci, čímž odhalí záplavu rozcuchaných blond vlasů.
Pak si otře ústa a zahledí se svému dvojčeti přímo do očí.

„Nenávidím tě, Eliyasi," zašeptá chraptivě. „Nenávidím tě tak moc, že si to ani nedovedeš představit."

„Myslím, že určitou představu už mám," přikývne Eliyas a přetáhne si přes hlavu mikinu Depeche Mode. Smotá ji a přitiskne si ji z boku tváře na stále krvácející ránu. Chci ho obejmout a odvést domů, ránu mu ošetřit, jenže on má evidentně jiné plány...

Tove nadzvedne obě obočí: „Nikdy ti nedám pokoj, ty zmrde!" procedí mezi zuby. „Budu tě ničit tak dlouho, dokud se mi to nepodaří...! Ty jsi zničil naši rodinu, zabil jsi Alexe!!! A... vyvázl jsi jen s pitomou podmínkou! A navíc máš prachy, všechno, žiješ si jak král! To prostě není spravedlivý, tohle a já... Já s tím nedokážu žít!" vykřikne a v jejím hlase se odrazí slzy.

Eliyas sklopí oči. Náhle jako kdyby z něj veškerý vztek vyprchal a nahradila ho bolest. Celé jeho tělo jako by v tom okamžiku ochablo. Znovu zvedne řasy a podívá se na svou sestru: „Já vím, Tove... Ani netušíš, jak moc mě to mrzí, jenže... S tím už se nedá nic dělat prostě... Každej den myslím na to, že chci umřít. Tíží mě to, bolí to a já chápu, proč se tak cejtíš. Ale bože... Proč do toho sakra taháš Niku?" zeptá se vysíleně.

„Protože...," vydechne Tove roztřeseně, načež se její pohled opět změní v nenávistný. „Protože chci zničit to, co nejvíc miluješ...! Stejně jako tys zničil Alexe. Chci ti dojebat život a úplně ti ho převrátit naruby, jako tys to udělal celý naší rodině!" vyhrkne. Celá se třese. Rukou si znovu protře namožený krk a trochu se rozkašle.

„Jenže Nika za nic z toho nemůže. Chápeš to? Proč musí trpět kvůli tomu, že ty se cejtíš hrozně?" Eliyas si obleče zakrvácenou mikinu, jež si doteď držel přitisknutou k boku obličeje. Krev mu už tolik neteče. Těžce vstane ze země a dojde zvednout nůž, ležící opodál. Podá ho Tove:
„Na. Zabij mě, jestli ti to pomůže. Klidně mi ho zabodni přímo do srdce, je mi to jedno. Stejně už jsem uvnitř dávno mrtvej," řekne a mě uvnitř sevře obrovská tíseň.
Vyčkávám, co bude, i když mám o něj tak šílený strach!

„Ale já tě nechci zabít, ty kreténe!" rozesměje se Tove. „K čemu mi asi tak budeš mrtvej?! Chci tě týrat, zlomit tě a pracovat na tom tak dlouho, dokud ti nepřeskočí nebo to neukončíš sám!"

Eliyas se jen smutně pousměje: „Tove... Nemůžeš zlomit něco, co už je dávno zlomený."

„Ale můžu! Můžu to rozdrtit, zašlapat do země. A tahle slečinka mi k tomu skvěle poslouží," pohodí bradou směrem ke mně.

Eli jako by opět ztratil všechny nervy. Přiskočí k ní, chytí ji za mikinu a bez váhání své sestře přiloží nůž na krk. „Ani se jí nedotkneš nebo...," procedí mezi zuby, zatímco Tove na něm spočine letargickým pohledem.

„Ale prosím tě, bráško... Nedokážeš mě zabít. Nemáš na to koule, teď, když víš, že jsem to já. Viděla jsem ty slzičky, cos měl v očích, když jsi to zjistil. Nehraj na mě, že nemáš srdce, bratříčku. Nedal bys to, kdybys měl žít s tím, žes vyvraždil vlastní rodinu," pousměje se.

Eliyas na to nic neřekne. Jen prudce dýchá a ostří nože Tove tlačí víc a víc ke kůži. Objeví se kapičky krve. Ona však vypadá, jako kdyby jí to bylo úplně jedno... Jen sedí a bez zájmu hledí před sebe.

Nedokážu se na to dívat.

„Hele, vy dva!" vyhrknu třesoucím se hlasem. „Okamžitě přestaňte s těmhle píčovinama...! Myslíte si snad, že by byl Alex rád, kdyby vás takhle viděl?! A on vás vidí, ty to dobře víš, Eliyasi! Nebo snad vaše máma?! Myslíte si, že by jí to dělalo radost? Vzpamatujte se, sakra!" Srdce mi prudce buší až v hlavě. Nejradši bych se mezi ně vrhla a odtrhla je od sebe... Jenže vím, že ani na jednoho z nich fyzicky zdaleka nemám.

„Ty do toho nemáš co mluvit, malá kurvičko!" prohodí Tove směrem ke mně a jejím oslovením se mi hned bolestně připomenou zprávy, jimiž mě právě tato osoba častovala... Přesně takhle mě v nich nazývala. Pocit, že není pochyb o tom, že právě teď sedím naproti svému stalkerovi, člověku, jenž mě tak dlouho trápil, je až omračující.
Zatočí se mi hlava, složím si ji do dlaní. Plíce se mi prudce sevřou, nemůžu se nadechnout.

„Niko, když teď prokážeš odvahu a skočíš dolů, veškeré vaše trápení pomine," řekne Tove ledově klidným hlasem. „Eliyase nechám napokoji, to ti slibuju. Potřebuju ho psychicky zničit. Chci, ať se trápí na nejvyšší míru do konce svýho bídnýho života. A nic ho nezničí víc, to už teď vím jistě. Skoč dolů a zachraň vás oba, Niko!"

Srdce se ve mně prudce rozbuší. Nad jejími řečmi mi zůstává rozum stát.

„Tove, ty jsi... Šílená!" vykřiknu nevěřícně. Nedokážu pochopit, jak po mně může chtít takovou věc...! Muselo jí už totálně přeskočit!

„Řekla jsem to jasně, malá kurvičko. Skoč a jeho nechám být!"

Eliyas jí přitiskne nůž ještě víc ke krku, ale ona k němu jen stočí znuděný pohled. „Víš, že když budu jen trochu chtít, vykopnu ti ten nůž z ruky, že jo?"

„Když skočí Nika, udělám to i já," vydechne Eli roztřeseně. „A ty budeš mít na krku hned dva životy."

Tove propukne v smích. „To je mi úplně u prdele! Jestli chcípneš, budeš prostě mrtvej, bráško... Už jsi pro mě mrtvej dlouho. Je mi to jedno."

Eliyas nůž váhavě odhodí. „Nikdo dolů skákat nebude. Jestli nás chceš dál trápit, prosím, posluž si. Ale nikdo kvůli tobě nebude ukončovat svůj život. Tu radost ti neuděláme, Tove."

Dál sedí bez hnutí na místě, na krku má škrábanec od nože, z nějž jí stékají tenké pramínky krve, ale ona si toho ani v nejmenším nevšímá. Jen sedí a zírá na Eliyase nenávistným pohledem. Mezi nimi se rozhostí ticho, které je hutnější než tisíc slov.

„Tove, jsi moje ségra," prolomí jej Eliyas. „Jestli mi tady slíbíš, že okamžitě s tím vším přestaneš, nebudu nic hlásit policajtům a případ nechám uzavřít. Budeš volná. Ale jestli...," zničeně zakroutí hlavou a potáhne dým. „Jestli v tomhle hodláš pokračovat, okamžitě tě hlásím a je možný, že jednou nastane chvíle, kdy tě vlastnoručně zabiju a následky mi jsou úplně u prdele. Ne, nezvládnu žít s tím, že jsem zabil bráchu a sestru! Že jsem matku dovedl k šílenství! Máš pravdu, nezvládnu to a klidně se sám zprovodím ze světa, můj život je mi u prdele," vážně se jí zadívá do očí. „Slib mi jen jednu věc, o kterou tě prosím. Pokud budu mrtvej, Niku necháš bejt, a to jednou provždy."

Upřeně na něj hledím, jak jen tak úplně klidně mluví o své vlastní smrti. Jeho slova mi lámou srdce, tak strašně moc...! Myslela jsem, že aspoň já jsem důvodem pro to, aby...
Z očí mi skanou slzy, které si překotně setřu rukávem.
Bolí to a vím, že kdyby Eliyas zemřel, ani já nechci déle žít. Tím jsem si je teď už stoprocentně jistá, proto je mi i celkem jedno, co na Eliho prosbu Tove odpoví.

Ta se však blahosklonně usměje. „Pokud budeš mrtvej, bude mi Nika k hovnu," přizná. „Jenže Eli, já... Nehodlám s tím skončit. Ne teď."

„Dobře," řekne Eliyas a z kapsy vytáhne mobil. „Takže volám policii."

„Ne...!" vyhrkne Tove s děsem v očích. „To prostě nemůžeš udělat! Nebo řeknu všem, jak to bylo! Že jsi Alexe zabít chtěl, já to dobře vím! Je mi úplně jasný, že už jsi to nezvládal, nechtěl ses už dýl dívat na jeho utrpení! Tak jsi ho prostě...," konsternovaně se zasměje. „Prostě jsi ho utratil jak prašivýho psa...!" v očích se jí zatřpytí slzy.

„Tove, ne...," vydechne Eliyas, ruka s mobilem mu klesne do klína. „Tak to není... Já... Chtěl jsem, aby mu už bylo dobře. Aby jeho bolest skončila," zadívá se někam do prázdna. „Moje vlastní bolest mi byla jedno, věř mi. Nemohl jsem se dýl dívat na to, jak se Alex trápí... Když mi doktoři řekli, že už pro něj není šance, tak... Chtěl jsem, aby ho už nic nebolelo. A chtěl jsem při tý nehodě umřít s ním. Celou svou bytostí jsem věřil tomu, že to tak doopravdy bude. Že odejdeme společně," hlesne a semkne rty. V hlase se mu odrážejí slzy.

Tove na něj bez pohybu hledí. V jejích očích se zračí obrovské množství bolesti a ústa má pootevřená. Najednou sklopí řasy a po tváři jí skane slza. A hned na to další.

„Tove...," zašeptám chvějícím se hlasem. I přes všechno, co nám udělala, mám teď silnou touhu ji obejmout a utěšit v její bolesti, která musí být nezměrná...

Eliyas vedle ní potáhne a hřbetem ruky si otře slzy, které mu přece jen vyklouzly z očí.

Jeho sestra se na něj znovu podívá a dlouze vydechne. Sundá si rukavice a prsty si otře nos. „Nevím, co na to říct," hlesne prázdným hlasem. „Pokud je to vážně tak..., jedna část mě by tě snad i chápala. Jenže... Eliyasi, neměl jsi právo tohle udělat, sakra! To rozhodnutí nebylo na tobě!" vyhrkne zoufale.

„Já vím... Vím to. Každej den na to myslím. Nenávidím se za to," zvedne k ní oči. „Tove, pokud mě chceš zabít, trápit mě, nebo cokoli... Udělej to. Klidně to udělej, ale prosím tě... Moc tě o to prosím, Niku nech opravdu napokoji. Nebo fakt zavolám těm policajtům a-"

„No dobře!" přeruší ho Tove a rázně vstane. „Nechám ji napokoji, slibuju! Ale stejně si myslím, že ty seš takovej sráč, že těm policajtům i tak zavoláš!"

Eliyas nakrčí obočí a taktéž vstane. „To si o mně vážně myslíš?"

„Ty seš schopnej všeho, Eliyasi Jørgensene," sykne Tove a otočí se k odchodu.

Bez jediného dalšího slova zmizí pod otevřeným poklopem kdesi v chodbě.